Jakmile vyděšeni k smrti seběhnem dolů, vedle Eliho auta stojí ještě jedno. Eliyas mě strčí za sebe a obezřetně nahlédne dovnitř. V autě sedí na místě spolujezdce nějaký kluk.
Vůbec nechápu, co se to děje... Jsem roztřesená strachy a sotva popadám dech. Už se vidím doma pod peřinou.

Eliyas zaťuká na okýnko auta, které kluk stáhne. Zadívám se na něj, může mu být tak dvanáct, třináct let.

„Co tady děláš?“ zeptá se ho Eli.

„No... Táta si na vyhlídce zapomněl svetr... Takže se tam pro něj vrátil,“ hlesne klučina zaraženě.

„Cože... Zapomněl...,“ vysouká ze sebe Eliyas, načež se otočí, složí paže na své auto a unaveně se o ně opře čelem. „To snad není možný...“ Uvolněně se rozesměje.

Jenže mně moc do smíchu není. Sice se mi obrovsky ulevilo, že nejde o stalkera, že si někdo jen nahoře zapomněl svetr... Ale zároveň tato událost ukazuje na to, že já ani Eliyas už dávno nejsme psychicky v pořádku. Za vším vidíme hrozbu. Vždyť jsem měla pocit, že strachy vypustím duši a přitom...!

Zdrceně se zády opřu o auto a skryju tvář v ovázaných dlaních.
„Já už nemůžu...,“ zašeptám do nich tiše. Cítím, že moje psychika je úplně na hadry. A že pokud to bude takhle pokračovat, skončím někde v léčebně, totálně mimo... Tak jako Eliho máma.

Čtyři měsíce. Stačily čtyři měsíce a já pochybuju o svém zdravém rozumu. Stalker nás oba naprosto zničil. Vzal nám úsudek, střízlivé uvažování... Všechno nahradil strach.

***

„Eli, musíme vyhledat psychologa... Oba,“ navrhnu, jakmile si sednem do auta.

„Jo,“ přisvědčí Eliyas a protře si obličej. Je bledý a jeho kůže se leskne potem. „Teď ale pojedem domů, třeba si pustíme nějakej hezkej film a zkusíme spát. Jsi pro?“ otočí se na mě.

Slabě se usměju. „Chceš jet ke mně? Brácha má zase noční...“

Přikývne. „Dobře. U tebe mi to přece jen připadá o něco bezpečnější. Jediný mínus je, že budem muset vstávat v šest, ale... snad to přežiju,“ pousměje se, nastartuje a otočí auto směrem ven z lesa.

***

„Netušil jsem, že i v tomhle psychickým rozpoložení zvládnu bejt nadrženej,“ zašeptá Eliyas ve chvíli, kdy už spolu ležíme v mojí posteli. Obejme mě a propne proti mně pánev.

Objetí mu s úsměvem vrátím. Sevřu ho kolem těla rukama i nohama, prsty mu zabloudím do mokrých vlasů. Umyl i ty moje během toho, co jsme se spolu sprchovali.

„Taky mě to udivuje. Nevím, čím to je, ale prostě... když jsem s tebou, pořád to chci.“

Eliyas se mi zadívá do očí a pak mě dlouze políbí. Jeho dlaně mi sklouznou na prsa. Stiskne je, mezitím co mi polibky pomalu zasypává krk... Mokré vlasy mě zašimrají na nahé kůži.
Nahlas vydechnu a prohnu se v zádech.
Eliho teplá dlaň se posunuje křivkami mého těla níž a níž, až mi skončí v klíně. Líbáme se, zatímco on mě zvolna dráždí na nejcitlivějším místě. Ucítím v sobě jeho prsty, celá se propnu proti němu a tiše zasténám.

„Bože...,“ zašeptá Eliyas a skloní se ke mně, aby si ústy pohrál s mým klitorisem. Paží mě obejme kolem stehen, odhrne si vlasy za ucho a já se nadzvednu na loktech. Pohled na to, jak mě tam dole líže tenhle nádherný kluk, mě neskutečně dostává. Pořád ještě se mi chvílemi těžko věří, že Eliyas Jørgensen, kterého chce tolik holek, je vážně jenom můj...
Zvrátím hlavu a nahlas zasténám, když Eliyas najde TEN bod. Nohy se mi třesou, celé moje tělo hoří touhou po něm.

„Eli... Potřebuju tě. Teď...,“ vyhrknu rozechvěle a prsty mu zapluju do vlasů, jež u kořínků stisknu.

Eliyas zvedne oči a pohlédne na mě. „Jsi tak krásná, cikáně,“ zašeptá a skloní se k mým  ústům. „Miluju tě,“ horce mě políbí na rty a já z něj ucítím své vlastní šťávy. Penisem se mi přitiskne do slabin a já zalapám po dechu, když ucítím jeho silné vzrušení, doprovázené preejakulátem. Obemknu ho prsty a začnu pomalu pohybovat dlaní nahoru a dolů.

„Niko, ne...“ zašeptá roztřeseně. „Přestaň, takhle ti zničím obvazy, “ krátce se zasměje a uchopí svůj penis místo mě, aby do mě pronikl.

„Seš uvnitř tak horká,“ zašeptá a znovu do mě pomalu přirazí. „Nemůžu z tebe...,“ vydechne mi někam do kůže na krku, mezitím co já mu zaryju nehty do zad. Stehny ho pevně stisknu kolem trupu a on se mi zadívá do očí zastřeným pohledem.

Jeho pohyby ve mně jsou stále rychlejší, ale zároveň tak hluboké a intenzivní... Celé moje tělo se rozechvěje přicházejícím orgasmem, když Eliyas najednou se vším přestane.

„Kurva... Tohle nedám,“ stulí se ke mně a dlouze mi vydechne do ucha. Ještě párkrát silně přirazí, načež moje nitro zaplaví jeho vyvrcholení.

Zadýchaně ležíme spolu, pořád jsme spojení.
„Se omlouvám...,“ zašeptá Eli zkroušeně a konečky prstů mě pohladí po tváři. „Trochu mi to ujelo. Až moc mě vzrušuješ, cikáně...“

Usměju se a obličejem se mu natisknu do prohlubně pod čelistí. Vůbec mi nevadí, že jsem se tentokrát neudělala. Zatím jsem s ním měla orgasmus pokaždé, někdy dokonce i víckrát za sebou a plně chápu, že ne vždy se to podaří... Při problémech, které máme, se spíš divím, že pořád dokáže myslet na sex se mnou...

Jsem už tolik unavená, mám pocit, že mu každou chvíli odpadnu v náruči...
Když vtom zaslechnu podezřelý zvuk.

„Eliyasi,“ zašeptám. „Zdá se mi to, nebo někdo chodí po střeše?“ Nakrčím obočí. Už si vážně připadám jako naprostý blázen, mám pocit, že jsem kompletně ztratila povědomí o tom, co je vlastně reálné.

Přestane mi projíždět prsty ve vlasech. Jeho pohled se stočí k oknu, skrz které sem přichází temně  namodralé světlo z venčí a zaposlouchá se.

Všude je ticho, které ruší jen tikot hodin z kuchyně a foukání větru za okenicemi...

„To se ti asi fakt něco zdálo... Nebo tam chodí nějakej pták,“ usoudí.

„Mrtvej,“ dodám se oba se tiše zasmějem. Nechápu, jak to děláme, že si ze svojí situace ještě dokážeme utahovat...

Zavřu oči a přetáhnu si peřinu přes rameno. Nadechnu se Eliyasovy vůně a řeknu si, že se přece jen pokusím usnout.

Kroky se však nad námi ozvou znovu. Opatrné, šouravé našlapování...
Zastaví se ve mně dech.

„Slyšíš to?!“ zašeptám směrem k Eliyasovi, který v tom stejném okamžiku naplno rozevře oči.

„Jo...,“ přikývne po chvíli, kdy se nahoře opět ozvou zvuky, podobné chůzi.

Eli se posadí na posteli. „Jdu se tam podívat,“ řekne tiše a navlékne se do tepláků. „Ty zůstaň tady. Máš odtama klíč?“

Sednu si a odhrnu si vlasy z tváře. Srdce ve mně překotně buší.

„Na okenním parapetu na chodbě úplně nahoře je drát, kterým nadzvedneš poklop, vedoucí na střechu. Ale... sám tam nechoď, půjdu s tebou!“ vysypu ze sebe a překotně  vstanu.

„Ne, Niko. Ty zůstaneš tady. Mám o tebe strach,“ řekne Eli, ale já na sebe jen beze slov házím oblečení.

„Buď tam půjdeme oba nebo ani jeden!“ prohlásím nakonec a vytáhnu si zpod trička vlasy.

„Ne, je to nebezpečný!“ stojí si za svým, ale já si ho nevšímám a rázným krokem se vydám z bytu.

Eliyas mě následuje, přičemž v předsíni vytáhne z mojí tašky paralyzér.

Na chodbě opatrně zavřeme dveře a potichu se podél zdí schod po schodu ploužíme nahoru... Ani si nerozsvěcíme, naše oči jsou na tmu přivyklé. Eliyas svírá v jedné ruce paralyzér a v druhé mou ledovou dlaň.

Opatrně ho následuju nahoru a vnitřnosti se ve mně kroutí strachy. Uvědomím si, že se nebojím ani tak o sebe, jako spíš o něj. Kdyby se mu něco stalo, nepřežiju to...

Jakmile se dostaneme až nahoru, chci nahmatat na parapetu drát, který se zastrčí do otvoru v kovovém poklopu nad námi, aby se otevřel. Jenže ten tu teď není... Ukazuje to na jediné. Někdo jej použil před námi a právě teď je nejspíš doopravdy na střeše!

S roztřeseným nádechem skousnu ret. Podívám se na Eliyase, z jehož výrazu je mi jasné, že okamžitě pochopil situaci.
Pohledem zkontroluje paralyzér ve své ruce a vystoupí na první příčku kovového žebříku, vedoucího k poklopu. Zároveň po mně natáhne ruku, hned se jí pevně zachytím.

Vystoupáme po několika příčkách a Eliyas s tichým vrznutím nadzvedne poklop.
Skrz mezírku se v rychlosti zadívá po okolí.

„Shit...,“ zašeptá a hned potom poklop opatrně spustí. Otočí se na mě: „Někdo tam fakt je...,“ vyhrkne potichu. „Nějaká postava, celá v černým. Něco dělá u okraje střechy... Rozmotává nějaký dráty... “

Do očí se mi naženou slzy. „Eli... Pojď pryč, já se bojím,“ šeptnu roztřeseně.

„Ne. Chci zjistit, kdo to je,“ řekne tiše, přesto rázně. Otevře poklop naplno a vyleze ven.