„Nemůžeš to oznámení stáhnout... Já s tím nesouhlasím. Takhle je naděje na aspoň nějakou pomoc! Když to stáhneš, nezbyde nám vůbec nic," prohlásí Nika, zatímco uklízíme u mě ve sklepě. Tolik zničených obrazů, rozbitá kytara, kterou jsem měl od dvanácti... Až mě z toho bolí srdce.

Vzhlédnu k ní od rozřezanýho plátna a kousků dřeva, který ještě nedávno představovaly obraz Alexe jako anděla se zakrvácenými křídly.

„Niko, ale já už na to doopravdy nemám. Vždyť to nikam nevede... Jsem vyždímanej jak citrón, potřebuju aspoň chvilku na to, abych se nadechl. Potřebuju odjet na Island a vůbec na nic nemyslet," přiznám. „Chci to i kvůli tobě. Taky už by sis měla pročistit hlavu a na chvíli vypadnout od toho všeho... Nebo ti snad jsou rozřezaný ruce a rozflákaná basovka málo?"

„Ne, není to málo, ale prostě... Bojím se, že jakmile by od toho policie dala ruce pryč, věci se ještě mnohonásobně zhorší. Nebo si snad myslíš, že když to trestní oznámení zrušíš, stalker najednou někam zmizí?"

Krátce vydechnu nosem a usměju se. „Ne... To si vážně nemyslím, jen... Prostě oba potřebujem na chvíli pauzu. Už nechci nic řešit, unavuje mě to!"

„Mě taky, Eliyasi, ale teď to prostě nemůžeme vzdát! On tady bude pořád. A takhle mu jen dáme volný pole působnosti!" začíná bejt vážně nasraná.

„O moc horší už to stejně bejt nemůže," odfrknu si, přitom vím, že může.

Nika popojde ke gauči a vytáhne z tašky svůj mobil: „Víš, původně jsem tě tím nechtěla zatěžovat, už tak máš starostí až nad hlavu, ale teď, když to chceš stáhnout... Podívej se, co mi přišlo."

Převezmu od ní telefon, na kterým je spuštěný nějaký video... Chvilku mi trvá, než si dám dvě a dvě dohromady, ale jakmile mi vše docvakne, zatuhne mi krev v žilách. Je na něm Nika v nemocničním pokoji. Klidně spí, zatímco ji během spánku někdo natáčí.

„Ty vole...," vydechnu a stáhnu obočí. Páteří mi projede nepříjemně mrazivej pocit. Roztřesenou rukou jí mobil vrátím. „Někdo... byl u tebe v pokoji, zatímco jsi spala. Vždyť... ti mohl ublížit! To snad ani není možný, tohle. Musíme jet do nemocnice a okamžitě zjistit, o koho šlo!" vyhrknu a začnu se sbírat k odchodu.

„Eli, už jsem tam volala," zastaví mě Nikoletta. „Sestry nemaj o ničem potuchy."

„Ale... někdo tam přece bejt musel, sakra! To video se samo nenatočilo!"

„Oni o ničem nevěděj... Je to marný," pokrčí rameny.

„A co kamery?"

„Ty tam prej nejsou."

„Tak to je v pytli," skloním hlavu a rukou si zajedu do vlasů... Potřebovaly by umejt. V poslední době se nedokážu dokopat ani k tak základním věcem jako je osobní hygiena. Něco ve mně mi říká, že jsem jen krůček od toho, než mi kompletně hrábne... Nebo že by se tak už stalo?

Zvednu oči a rukou se zachytím zdi. Pohledem prolítnu temný kouty místnosti, jako kdybych tam hledal stalkera, jenž může bejt kdekoli... Připadám si tak hrozně slabej. Svět se se mnou zhoupne, je mi na omdlení. Nevím, kolik toho ještě vydržím.

„Niko, já... Musím na vzduch. Udělalo se mi nějak divně."

„Půjdu s tebou," prohlásí a vezme mě za ruku.

Vyjdem po schodech nahoru ven před vchodový dveře, kde se konečně zhluboka nadechnu. Abych si znemožnil pořádnej přísun kyslíku do plic, zapálím si cígo.

Začíná se šeřit a lidi se vracej z práce. Všichni vypadaj tak bezstarostně, smějou se bavěj se mezi sebou, jako kdyby vůbec neexistovalo zlo, který tomuhle světu bezesporu vládne... Tolik jim závidím jejich naivitu a zaslepenost. Nikomu z nich nepřeju, aby si musel projít podobnými věcmi, ale sakra... Existuje vůbec něco jako spravedlnost?
Proč zrovna my musíme prožívat tenhle shit?
U sebe to chápu, karma je prostě svině, ale proč Nika?!
Nikdy nikomu neublížila. Možná jen mně, tím, že mi strkala kyselý žížalky mezi chleby s paštikou a asi tak třikrát mě shodila z kola. Jo a taky mi jednou nalila lepidlo do bot.

Ale čím se tak provinila, že si musí procházet těmahle sračkama? Tím, že se do mě zamilovala?

Odhodím dokouřenou cigaretu a pohlédnu na svoji lásku. Rty se jí zvlní slabým úsměvem. „Tak co... Je to lepší?"

„Když tě vidím se usmívat, tak jo... Je to lepší," přikývnu a ona mi zapluje do náruče.

Už asi po miliontý si uvědomím, že musím udělat všechno pro to, abych ji ochránil... Což zahrnuje i nechat policajty dělat svou práci. Já sám ji neochráním. Nemám na to. Teď už to vím.

„Niko...," vydechnu jí do vlasů. „Byla chyba se do mě zamilovat."

Zvedne ke mně dotčenej pohled. „Neříkej tyhle hlouposti. Už mluvíš skoro jako Viktor."

„Viktor měl pravdu," podotknu při vzpomíce na jejího bráchu a na to, co o mně naposledy prohlásil. Že nehodlá věřit někomu, kdo zabil vlastního bratra... Souhlasím s ním. Jsem jako jed.

„Ne. Neměl pravdu a on sám to moc dobře ví. Nedávno mi řekl, že by se ti měl omluvit."

Smutně se zasměju. „Ale prd... Nemá za co se mi omlouvat. Naopak má koule nazývat věci pravými jmény."

Nika ke mně znovu podrážděně vzhlédne: „A dost! Nech toho... Víš co? Nezajedem si někam? Je krásně..." pohledem zabloudí k mýmu autu na parkovišti, načež jej pozvedne k počínajícím červánkům na nebi.

„Třeba... na moje tajný místo v lese?"

„Skvělej nápad," souhlasí Nika.

Vrátíme se do ateliéru pro naše věci a nastoupíme do auta.

***

„Tady je mi stejně nejlíp," vydechnu si, když vystoupíme na zalesněný prostranství za městem, kam jsem Niku vzal už kdysi, v začátcích našeho vztahu.
Tenkrát jsme na tomhle místě strávili noc, ukrývali jsme se tu před stalkerem. Ten člověk nás dva provází už čtyři měsíce. Byl s námi ještě dřív, než jsme spolu začali chodit. Ani jeden z nás neví, jaký by to asi mezi námi bylo, nebejt jeho...

Znovu se ve mně ozve silnej pocit viny. Vím, že tohle trápení Nice nastalo kvůli mně. Že kdyby se nepřidala do mý kapely a nezačala tak bejt "slavná", nic se jí nestane... Protože Kristian stalkerem podle všeho není.
Nemusela teď mít rozřezaný ruce ani rozbitou kytaru. Mohla v klidu sedět doma se svým bráchou, s kočkou, věnovat se škole a neřešit sračky.

Otočím se na ni od mihotajícího se moře světel pod sebou, moře důkazů života našeho města... Města, který teď někde ve svých útrobách beze sporu ukrývá i jeho. Naši živoucí noční můru, ztělesnění strachu.

„Mrzí mě to, Niko," vyslovím tiše myšlenku, která mě tíží a zarazím si ruce hluboko do kapes. „Mrzí mě, že se to takhle semlelo. Kdyby nebylo mě..., s ničím z toho by ses teď nemusela potýkat. Dál by sis žila svým klidným životem. Kdyby nebylo mě a kapely, bylo by všechno jinak," sklopím pohled a nakopnu kamínek na zemi.

Nika se zamračí: „Co to zase vykládáš? Jasně, kdyby nebylo tebe a kapely, možná bych teď nemusela řešit stalkera, i když třeba taky ano... Jenže ani bych nebyla zamilovaná. Řeknu ti jednu věc, Eliyasi. I kdybych měla zejtra umřít, nikdy nezalituju jediný minuty s tebou."

S úlevou vydechnu. Její slova jsou pro mě jako balzám na duši. Nahodím mírnej úsměv: „Mám to stejně. I kdybych měl zejtra umřít..., vím, že umřu šťastnej, protože jsem s tebou moh strávit kus života."

Nika se mi stulí do náruče a já kolem ní pevně sevřu paže. Vítr si pohrává s našimi vlasy a zatímco má Nika obličej zabořený do mojí mikiny, hledím na světla pod námi. Nebe je temný, hvězdy nejsou vidět, ale na obzoru spatřím vyhasínající červánky, zařící tmavě purpurovou barvou. Jen spoře k nám doléhá lomoz projíždějících aut...

...Jenže najednou zaslechnu zvuk motoru až podezřele blízko. Někdo právě pomalu jede po lesní cestě údolím za našimi zády.

Odtáhnu Niku od sebe a ta se mi s otázkou podívá do očí. Ztěžka polknu.

„Musíme jít," řeknu pokud možno klidně. Nechci ji vyděsit tím, že budu vyšilovat, když navíc vlastně vůbec nevím, co se děje.

Zvuk motoru náhle utichne. Chytnu Niku za studenou ruku a vydáme se směrem k dřevěnýmu schodišti, který vede dolů na travnatej plácek. Tam stojí naše auto. Musíme se k němu co nejdřív a co nejbezpečněji dostat. Smůla je, že tohle je jediná cesta... Takže se setkání s tím, kdo právě přijel, zřejmě nevyhnem.

Nechci si to přiznat, ale všechno se ve mně svírá strachem. Strachem o Niku, z toho, že se jí něco stane.

Když jdeme po schodech dolů, zaslechnu, že někdo zabouchl dveře auta.
Zastavím se v chůzi a Nika mi stiskne ruku tak silně, až mě to trochu zabolí. Skousnu ret.

„Víš co?" zašeptám. „Půjdeme teď prostě lesem. Nevím sice vůbec, kdo to je, možná jsem už fakt úplně paranoidní, ale radši bych se s tím člověkem nesetkal..."

„Jo... Souhlasím," hlesne Nika, hlas se jí třese.

„Pojď," syknu a my sejdeme ze schodů bokem. Zmizíme v houštině. Moje plíce drtí úzkost. Hrozně se bojím, že svým pohybem děláme zbytečnej hluk, jak se prodíráme křovím a pod našimi kroky se lámou větvičky...
Možná jsem už vážně úplnej blázen a třeba se jen někdo tak jako my jel podívat na vyhlídku... Ale nemůžu si pomoct, mám prostě strašně divnej pocit...! Tma, která se rozprostírá všude kolem, mi to zrovna neulehčuje. Snažím se mít smysly napjatý, co to jen jde, ale moc toho nevidím a skrz hluk, pocházející z naší vlastní chůze, ani neslyším.

„Eli?!" vyhrkne Nika tiše. „Kroky..."

„Shit," vydechnu a na chvilku se zastavím. Tep mi v lebce mlátí na poplach. Dolehne ke mně jemný našlapování... Praskání jehličí...

„Máš paralyzér?! Nachystej si ho do ruky," zašeptám. Celej se třesu a mám pocit, že se mi rozletí hlava.
KDO TO SAKRA JE?!

Nika překotně přikývne a začne se hrabat v tašce... Kroky se přibližují.

„Pojď, na to už není čas," vyhrknu a drapnu ji za zápěstí. Prudce vyrazím vpřed. Větve pod námi praskají a další mě při běhu škrábou do obličeje, ale je mi to jedno. Chráním si jen oči a myslím na to, že se musíme co nejdřív dostat k autu...!

Kroky někde v naší blízkosti rovněž zrychlujou. Už slyším i něčí dech... A není můj, ani Niky. Běžím a připadá mi, že potím krev. Že každou chvíli umřu.