Oznámení, které jsem našla ve schránce, mě totálně vytočí. Že budu uznána vinnou za napadení Larisy jsem tak nějak čekala, ale to, že tu mrchu zbavili veškerých obvinění, mě dostane.

Najednou už si připadám úplně střízlivá. Sedím na posteli a rozmazaným pohledem si čtu oznámení znovu a znovu, jako kdybych nedokázala uvěřit jediné větě.

Smutně se zadívám na Eliyase, který sedí na zemi v tureckém sedu, hlavu má skloněnou a ruce zabořené ve vlasech. S tísní na hrudi si uvědomím, že možná teď nemá daleko k pláči a já se mu ani trochu nedivím...
Vždyť policisté zcela zametli pod koberec vše, co jim ohledně Larisy řekl! Jeho nejniternější bolest zdehonestovali a tváří se, jako kdyby neexistovala... Jako kdyby tenkrát v noci Larisa vůbec nevstoupila do tourbusu a...

Svěřil se jim v dobré víře, že jeho zpověď pomůže při vyšetřování. V naději, že tak bude dosaženo spravedlnosti a Larisa už nejen nám, ale ani nikomu dalšímu nebude moci ublížit...!
Eliyas se jim svěřil do rukou, možná se ještě nikdy necítil tolik odhalený... Řekl jim všechno.

Skousnu ret a pohledem znovu projedu cár papíru ve svých rukou. Píšou tam, že musím Larise zaplatit odškodné pět tisíc... Ty peníze jsou pro mě nic, jenže mně jde o princip.

Dobře, dejme tomu, že Larisa není stalkerem. Jenže pravdou zůstává, že Eliyasovi a potažmo i mně ublížila tím nejhorším možným způsobem...!
A policie se teď bude tvářit, jako kdyby se nic z toho nestalo?!

Z ničeho nic se ve mně vzedme obrovská vlna vzteku. Odhodím papír bokem, zprudka vstanu a než si vůbec stačím uvědomit, co dělám, popadnu to první, co uvidím.

Bohužel je to moje baskytara, jenže já nevidím a neslyším. Uchopím ji za krk. Začnu jí mlátit do země jako šílená a nekontrolovaně křičet.

„Niko...! Niko, vzpamatuj se, vždyť to rozbiješ!" Eliyas ke mně přiskočí a pokusí se mi kytaru vyrvat z rukou.

„Nasrat!!! Nasrat, je mi to úplně jedno! Všechno je mi už jedno!" řvu jako smyslů zbavená a neustále třískám kytarou do země, až z ní odlétají úlomky. Uvolní se kobylka a struny povlávají ve vzduchu v rytmu mých úderů.

„No tak, Niko!" Eliyas mi začne bolestivě páčit z rukou nástroj, jež jsem se v náhlém amoku rozhodla zničit. „Vždyť tu kytaru sakra miluješ! Přestaň...!"

Necitlivý dotek na zraněných rukou mě prudce zabolí a kytaru pustím, načež spontánně propuknu v zoufalý pláč.

Eliyas opatrně odloží poničenou basovkou na gauč a obejme mě. Prudce se k němu přitisknu, sevře mě v náruči.

Drtím v prstech látku jeho trika a on mě pomalu hladí po vlasech. Slzy mi tečou proudem, cítím, že tohle je konec, že už opravdu přestávám zvládat svůj život, i když se tolik snažím...
A najednou ucítím i něco dalšího. Eliyasovo tělo se na tom mém slabě rozechvěje.

Zaraženě k němu vzhlédnu a vidím, jak mu po tváři stékají slzy. Úplné moře slz... Pohled na něj, jak pláče, mi tak bolestivým způsobem láme srdce...!

Ztěžka polknu a zvednu ruku, aby mu hřbetem prstů slzy setřela. „Eli... Eli, ne..." zašeptám roztřeseně, ještě zadýchaná ze snahy rozmlátit svou kytaru napadrť... Tolik mě bolí, vidět ho takhle!

Až do této chvíle se až obdivuhodně držel. Vždycky to byl on, kdo byl ten silný, to vždy jen on mě utěšoval v mé bolesti. Jeho slova byla plná povzbuzení, vždycky byl on ten chápající, ten, který nabídl svoje rameno a náruč, aby se do nich mohly vpít moje slzy.

Jenže každý dokáže být silný jen do určité chvíle... A přesně ta u Eliyase právě nastala.

„Promiň," zašeptá a zakroutí hlavou. Dlaní si otře tvář. „Já... Nechci, abys mě takhle viděla, teď... prostě na chvíli vypadnu a-"

„Ne, Eli. Nechoď nikam," vyhrknu se slzami v očích a silně ho k sobě přitisknu. „Můžeš plakat, je to v pořádku...," zašeptám jemně, srdce mi v hrudi dunivě buší proti tomu jeho. „Už jsi byl silnej až moc dlouho."

Eliyas kolem mě znovu sevře paže a zničeně se mi opře čelem o rameno. S bolestí zavřu oči a pohladím ho po dlouhé bílé hřívě.

„Pojď, sednem si," navrhnu tiše a za ruku ho dovedu ke gauči.

Posadím se, Eli se schoulí vedle mě a položí mi hlavu do klína. Obejme mě oběma rukama kolem pasu a já se mu začnu pomalu probírat ve vlasech.

„Miluju tě," zašeptá. Zavře oči a potáhne.

„Já tebe taky. Moc," pousměju a setřu mu slzu z koutku oka. „Miluju tě na pódiu, kdy jako metalovej bůh dokážeš strhnout davy... Ale miluju tě i teď, ve tvojí nejzranitelnější podobě. Miluju tě vším, co jsem, z hloubky svýho srdce. Miluju na tobě úplně všechno. My dva to spolu zvládneme, Eli. Už jsme toho zvládli tolik..."

Eliyas mě stiskne víc a trochu se usměje. Chvíli takhle setrváme beze slov, ponořeni do naší sdílené bolesti.

Znovu se zamyslím nad oznámením, které mi přišlo. Napadne mě, že je vlastně dobře, když se ví, že Larisa stalkerem není...

Jenže když není stalkerem Larisa a možná dokonce ani Kristian...

Kdo jím vlastně je?

***

„Ve sklepě pana Jørgensena se nenašly otisky prstů Larisy Hansen, ani žádný biologický materiál, který by dokazoval její přítomnost," nechá se slyšet vyšetřovatel na stanici, kam na druhý den dorazíme.

„Mohla mít rukavice," nahodí Eliyas skoro až nesměle, ale kriminalista zakroutí hlavou:

„To je vyloučeno. Larisa Hansen prostě ve vašem sklepě nikdy nebyla."

„Znáte tedy pachatele? Nebo máte aspoň nějaké podezření?" zeptám se.

Vyšetřovatel rozvážně pokýve hlavou: „Ano, máme určité podezření, ale zatím nechceme vynášet předčasné soudy. Vzhledem k tomu, že na veřejnost unikly jisté informace, bude odteď vyšetřování probíhat v tajnosti."

Oba se po sobě zmateně podíváme.
„Narážíte na článek na Hudebních novinkách?" zeptá se Eli zaraženě.

„Přesně tak. Nikdo z nás nepotřebuje lynč pro potenciálně nevinného člověka. Proto odteď platí informační embargo."

„A to platí... i pro nás?" hlesne Eliyas.

„Ano. Ale nemějte strach, ve chvíli, kdy bude pachatel jistý, vše se včas dozvíte."

„Aha... Můžete mi vysvětlit, proč byla Larisa zproštěna veškerých obvinění?" Eliyas nervózně položí otázku, která mu, stejně jako mně, nedává spát.

„Jediné, čeho se dopustila, je pokládání oněch mrtvých ptáků na vaše auto. Tam se prokazatelně našly její otisky. Ovšem toto nelze klasifikovat jako trestný čin, dokonce se nejedná ani o vandalismus, protože nic nepoškodila. Bohužel, pokládání věcí na něčí auto není protizákonné."

„A záležitost z Copenhellu?" zeptá se Eliyas tiše a kousne se do rtu.

Kriminalista dlouze vydechne. „Toto nelze nijak dokázat, pane Jørgensen. Jediný svědek, který existuje, což je tady slečna Olsen, je předpojatý. Navíc po té době už pochopitelně nelze odebrat biologické vzorky a výpověď vaše a slečny Hansen se zásadně liší. Podle ní k pohlavnímu styku mezi vámi došlo z obou stran dobrovolně."

„Pffuu... Proč by se mi teda podle vás omlouvala?" zamračí se Eliyas.

„Byl jste tou dobou přece ve vztahu se slečnou Olsen. Nebo ne?"

„Ano...," řekne a sklopí oči na desku stolu.

Vidím na něm, že už na to nemá co říct a nejradši by teď byl daleko odsud... Úplně ho chápu. I mně každé slovo kriminalisty bolí, jako kdyby mi řezal do srdce žiletkou.

„Nikoletta Olsen nyní zaplatí pokutu za napadení Larise Hansen a tím bude ona záležitost vyřešena. Vyšetřování ale pokračuje dál. Pro začátek vám v okolí domu necháme nainstalovat kamery. Slibuju, že uděláme vše pro to, abychom pachatele vypátrali."

„Oukej...," vydechne Eliyas rezignovaně a protře si obličej, zatímco já se na kriminalistu zkoumavě zadívám. Něco mi říká, že to vše jsou jen naučené fráze a že by policisti případ nejradši odložili k ledu a dělali něco smysluplnějšího...
Trochu unaveně se usměju.

„Tak jdem," otočí se na mě Eli a oba vstanem ze židlí.

***

„Mám chuť to trestní oznámení vážně stáhnout," oznámí mi Eliyas s cigaretou v ruce ve chvíli, kdy stojíme před policejní stanicí.

Svraštím obočí: „Cože?"

„Mám pocit, že ať už se bude dít cokoli, stejně se nic nevyřeší. Jde to od ničeho k ničemu. Nebaví mě to."

„Ale vždyť jsi sám slyšel, že nějaký podezření už mají," nahodím, ale v tom stejném okamžiku mi prolétne hlavou, že nám to možná řekli jen tak... Abychom nabyli dojmu, že se něco děje.

„Abych řek pravdu, moc jim nevěřím," přizná Eli a vyfoukne dým. „Připadá mi, že jen kroužej ve vzduchu jak vážky nad vodou a na nic, co by dávalo smysl, ještě nepřišli. Mám z nich takovej zvláštní pocit."

„Jo... Já taky. Ale přece to nemůžeme jen tak vzdát! Teď, po všem, čím už jsme si kvůli tomu prošli. Nebo to snad chceš všechno zahodit? Víš, jak by byl pak stalker na koni?"

„Niko...," vydechne Eliyas, odhodí dokouřenou cigaretu a obejme mě kolem ramen. Přitiskne mě k sobě. „Pojeď se mnou pryč, někam hodně daleko," zašeptá. „Pojeď se mnou na Island a zůstaneme tam... Začneme novej život. Už nikdy nikdo neuslyší o Eliyasovi Jørgensenovi a Nice Olsen. Myslím to vážně. Pojď to udělat... Prosím." Trochu se ode mě oddálí a naléhavě se mi zadívá do očí.

Konsternovaně se zasměju. „Eli, ty ses asi už úplně zbláznil. To přece... nemůžeme! Co tvoje máma, můj brácha, škola, kapela...? To je ten nejhloupější nápad, jakej jsem od tebe kdy slyšela a že jich bylo."

Eliyas mi pořád bez pohybu dlouze hledí do očí. Z jeho pohledu se mi ještě nepřestal tajit dech. V jiskřivé modři jeho duhovek se úplně ztrácím, je to až hypnotizující... Jenže vím, že v tomhle mu ani jeho husky oči nepomůžou.
Nemůže přece udělat takový naprostý nesmysl...!

„Niko, oni nikoho nemají... Věř mi. A ani mít nebudou," povytáhne obočí. „Pravděpodobně to celý zametou pod koberec. Chci to stáhnout. Jsem už totálně vyždímanej, unavuje mě neustále běhat po policajtech a řešit veškerej shit s absolutně nulovým výsledkem. Chytli špatnou osobu, rozmázlo se to v médiích a... Prostě ne, nemám na to!"

„Eli, ale-"

„Ne," zakroutí hlavou. „Žádný Eli ale. Už jsem se rozhod. S touhle fraškou končím."