V pátek odpoledne čekám Niku před školou. Dneska je poslední den jejího školního roku. I přes všechny problémy valnou většinu zkoušek zvládla a po prázdninách pokračuje do třeťáku. Jsem na ni tak hrozně pyšnej!

Chcem to zajít někam oslavit. Oba už potřebujem jak sůl někde vypustit páru jen sami dva... Nemůžu se dočkat.

Okouním na rohu ulice, kouřím a na hlavě mám kapucu, aby mě pokud možno nikdo nepoznal. Sám sobě připadám poněkud creepy, ale seru na to. Je mi jedno, co si o mně kdo pomyslí.

Mnohem víc creepy než já je ovšem osoba, která se právě objevila u vchodu školy... Kristian.

Na pár sekund zauvažuju. Skousnu ret, odhodím cigáro a na mobilu si pustím nahrávání... Zvuk dám na max. Telefon strčím do klokaní kapsy od mikiny.
Pak vyrazím za ním. Je mi sice silně proti srsti udělat něco takovýho, jenže... musím. Musím to aspoň zkusit.

Kristian se po mně zmateně ohlédne a podle všeho mu okamžitě dojde, kdo jsem, i když mám pořád na hlavě kapuci od velký černý mikiny. Začne nervózně couvat, až tak, že se zády trochu bouchne o auto za sebou.

„Hej... Hej, nezdrhej přede mnou, nic ti neudělám," řeknu směrem k tomu vyklepanýmu rosolu.

Na bílým ksichtě nahodí bázlivej úsměv. „Co... Co po mně ještě chceš? Nech mě na pokoji!" vykoktá s obavou, zatímco dojdu až k němu.
Vlezu mu do osobní zóny, dělí nás snad jen deset cenťáků. Je uvězněnej mezi mnou a autem, o který se opírá zády.

Pohlédnu mu přímo do tmavě modrých očí. „Kristiane... Jestli okamžitě teď hned přestaneš dělat to, co děláš, půjdu na policii a to trestní oznámení stáhnu. Opravdu všechno stáhnu, přísahám. Slibuju ti to na smrt svojí matky, jen prosím tě... Vážně tě o to moc prosím. Musíš se vším přestat," vysypu ze sebe naléhavě. Uvnitř se celej chvěju, je mi jako bych byl sopka před výbuchem, ale za každou cenu se snažím aspoň navenek zůstat klidnej.

Kristian narozdíl ode mě dává svou nervozitu najevo víc než okatě. Třese se a je úplně bledej. Zírá mi do očí vytřeštěným pohledem.

„Eliyasi, ale... Co to sakra blábolíš, co tím myslíš?! Co konkrétně mám přestat dělat? Už ti úplně hrabe nebo..." Tiskne se zády víc a víc k autu za sebou a tím pádem se já tisknu víc a víc k němu. Rukou se chytnu střechy auta, abych mu ztížil případnej pokus o útěk.
V reakci na to jen nervózně zamrká.

„Ty víš moc dobře, co tím myslím," řeknu pokud možno co nejklidněji. „Ty hnusný zprávy... Mrtvý ptáci, bílý růže na každým rohu, pronásledování... Tohle všechno okamžitě musí přestat. Jestli mi tady teď slíbíš, že s tím skoncuješ, to oznámení stáhnu. Chápeš mě?" Znovu se na něj upřeně zadívám.

Roztřeseně vydechne a protočí oči. „Jenže... Já nic z toho nedělám, je ti to jasný?! Nejsem stalker, nikde jsem žádný růže, ani nic takovýho nedával! Nikomu z vás jsem nic hnusnýho nepsal! Fakt nechápu, kdes na to přišel! A dej mi už pokoj, sakra!"

„Nedám ti pokoj, dokud mi neslíbíš, že se vším skončíš! Rozumíš?" procedím mezi zuby. Hrozně moc se držím, abych mu jednu nefláknul, tak strašně mě sere, tak šíleně mě vytáčí už jen ten jeho připosranej, ustrašenej ksicht...!

„S tebou to fakt nemá cenu!" vyštěkne nasraně. „Nevím, co na tom pořád nechápeš! Nedělám to, nejsem ten, koho hledáte! A už mě sakra pusť..." Chce se mi vytrhnout, ale marně. Svým tělem ho natlačím na auto tak silně, co to jen jde. Hledím mu do očí z blízky pár centimetrů.

„Můžu ti odpřísáhnout, žes dosáhl toho, cos chtěl. Nika je vyřízená, její psychika je na hadry. Kvůli tobě si ublížila, rozřezala si ruce a teď ani nemůže hrát. Kapela kvůli tomu musela na pauzu. Koncerty nebudou, nahrávání je v nedohlednu. Já jsem totálně v píči, každý ráno, co se vzbudím, se sám sebe ptám, jestli tohle bude ten den... Den, kdy mi už nadobro přeskočí. Můžeš bejt spokojenej, Kristiane. Takže už nás prosím tě nech na pokoji, tvý dílo je dokonáno... Chci po tobě jen jediný. Slib mi, že to přestane."

Polkne naprázdno, nepřestávaje mi hledět do očí. „Už toho laskavě nech, Jørgensene! Nezajímaj mě vaše srdceryvný osudy! Na Nice mi sice ještě pořád trochu záleží, ale protože je s tebou, je mi víceméně volná... Je mi jedno, co se kolem vás děje! A nejsem toho součástí! Tak už mě konečně pusť...!" vyhrkne zoufale.

„Eli?" uslyším někde za sebou ten nejkrásnější, mírně nakřáplej hlas.

Otočím se. Za mnou stojí Nika a zamračeně na mě hledí. Podívám se zpátky na Kristiana a pustím ho ze sevření.
Počastuje mě ještě jedním vyděšeným pohledem, načež regulérně zdrhne. Ani se neohlídne.

„Co to mělo sakra znamenat?"

Kouknu na Niku, která už stojí vedle mě. Ruce má založený na prsou a tváří se zlověstně. Vítr jí fouká vlasy do tváře.

Semknu rty a dlouze vydechnu. Musím se nějak uklidnit. Ještě pořád jsem totálně vyklepanej. A nejlepší forma uklidnění pro mě je obejmout Niku.
Takže to udělám.

Sevře kolem mě paže a opře si o mě obličej. „Co se to tu dělo, Eliyasi?" zeptá se už mírněji. „Celej se třeseš..." Stiskne mě trochu víc.

„Chtěl jsem...," v první chvíli nemůžu ani mluvit. Kousnu se do vnitřku tváře. „Chtěl jsem ho přinutit, aby se přiznal. Jenže nepovedlo se mi to," zašeptám roztřeseně.

Zvedne hlavu a znepokojeně mi pohlédne do očí. „Jak to myslíš...? Jak jsi ho chtěl přinutit?" nakrčí obočí.

„Řek jsem mu, že pokud mi slíbí, že se vším přestane, stáhnu trestní oznámení."

Nika zmateně zakroutí hlavou. „Cože... To mi nedává smysl! Kdyby ti to slíbil, tak ty jako fakt půjdeš a to trestní oznámení stáhneš...? Promiň, ale myslí ti to aspoň trochu, Eliyasi? Vždyť on přece vůbec nemusí svůj slib dodržet! A my bysme byli zase na úplným začátku, zatímco on by moh vesele škodit dál!"

Nahodím mírnej úsměv. „Ale o to vůbec nešlo, Niko. Já... Celý jsem si to nahrával a jen jsem chtěl, aby vypustil z pusy jednu jedinou větu. Aby prostě řek, že s tím přestane, nebo klidně i to, že s tím nepřestane. Je to jedno. Aby se k tomu prostě nějak vyjádřil a z jeho slov by pak bylo jasný, že on je ten, kdo stojí za tím vším... Nepřímo by se tak přiznal. Bohužel mi to ale nevyšlo, no. Pořád jen mlel dokola, že to není on a ať ho pustím... To nám je k ničemu."

Nika se zamyslí. „Hm... Musím uznat, že určitou logiku to má. Byl by to sice protiprávně pořízenej důkaz, ale v něčem by to pomohlo. Aspoň teda nám dvěma by to pomohlo určitě. Kdybysme vážně věděli, že je to on, měli bychom při tom všem aspoň nějakou jistotu."

„Právě..." Pokývu hlavou.

Nika se usměje. „Víš co? Už se na to pro dnešek vyser. Konečně jsem vypadla z toho ústavu, mám prázdniny! Jdem kalit!"

„Kolik zkoušek sis nechala přesunout na září?" zasměju se trochu škodolibě.

„Tři... A nekaž mi radost! Školu, Kristiana, Larisu a ostatní zmrdy pro dnešek necháme plavat. Co ty na to?"

„Občas máš fakt dobrý nápady, Nikoletto," uznám a s úsměvem ji chytnu kolem pasu.

***

Míříme pěšky do klubu Sinner's, kde to všechno začalo... Venku se už pomalu smráká a na nebi vidíme první červánky. Držíme se za ruce a pozorujem městskej shon. Auta kolem nás, lidi, světla budov, odrážející se v široký řece. Ve vzduchu je cítit léto, vůně trávy... Slyším dokonce zpívat ptáky.

Napadne mě, že nebejt starostí, který máme, byli bysme teď šťastný... Místo toho se však přistihnu, že se každou chvíli nervózně rozhlížím, jestli nás někdo nesleduje. Připadám si fakt jako blázen, ale dělám to úplně automaticky, jako kdybych se to za těch pár měsíců doslova naučil. Každej, kdo na nás spočine jen trochu delším pohledem, je okamžitě v mým hledáčku. Jsem neustále ve střehu a je to vyčerpávající...
A vidím, že Nika je na tom podobně.

Představuju si nás dva na Islandu, kde budem svobodný, kde se konečně budem moct volně nadechnout. Nebo nás stalker najde i tam...?

Napadne mě, co by se asi tak stalo, kdybychom se odtamtud už nevrátili... Svět by zapomněl na nějakýho Eliyase Jørgensena a Niku Olsen. Přestal bych bejt tím Eliyasem z White Crow, byl bych prostě jenom... já.
Ta představa mi do duše vlévá klid.

Cestou potkáme hned několik skupinek fanoušků, který po nás chtěj podpisy, fotky a ptají se na další osud kapely.
I tohle mě už neskutečně unavuje... Člověk se nemůže pomalu ani nikam pohnout, aby se odněkud nevynořili. A pořád jen někomu něco vysvětlovat... Ne, nebaví mě to. Nebaví mě showbyznys a nic, co s ním souvisí.

Kdybych věděl, jaký to bude, nikdy bych kapelu nezakládal. To je něco, co už teď vím jistě.

Bohužel, nebo bohudík, jsem někdo jinej než Eliyas z koncertních pódií. Cejtím ten rozpor den ode dne víc, minutu od minuty je znatelnější, intenzivnější... A bolestivější.

Když jsem v poslední době vyšel na pódium, pokaždý to bylo, jako kdybych se musel uvnitř přepnout na jinou osobu. Ve chvíli, kdy si otevřu Hudební novinky, je mi, jako kdybych četl články o někom jiným. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale... frontman kapely White Crow přestává být mnou a já jím.

Jsou jen dvě možnosti. Buď mě pitomej showbyznys už vážně semlel, a nebo mi hrabe.

Nejspíš je pravdou obojí.

***

V klubu si objednáme pizzu a piva. Rozdáme další podpisy a vyfotíme se s fanoušky, který jsou samozřejmě i tady a zajdou s námi na chvíli ke stolu pokecat. Naštěstí brzo pochopí, že máme rande.

Tančíme na píseň In Joy and Sorrow od HIM, Nika má v očích slzy a přitom se usmívá... Asi nejsem jedinej, komu připadá, že ta píseň je o nás.
Jakmile skončí a my si jdem za ruku sednout, periferně uvidím fanoušky, jak stojej kolem a koukaj na nás až dojatými pohledy... Musím se usmát.

Nad ránem vyjdem z klubu a já už se přestanu rozhlížet. Všechno mi je jedno, jsem nasračky, ale je mi skvěle. Vedle mě je totiž Nika a ona je to jediný, na čem mi záleží.

Na náměstí dostanu další ze svejch hloupejch nápadů a vlezu do kašny. Nika mě samozřejmě následuje. Znovu tančíme na píseň In Joy and Sorrow, zpíváme si ji... Nikdy předtím mi nedošlo, že má tak krásnej hlas. Líbáme se, smějem se u toho a ona dělá otočky... Mám úplně mokrý gatě, ale seru na to.

Jedem taxíkem, v kterým se celou cestu ojíždíme jako šílený. Nika chce jet k sobě domů, protože Vik má noční. Už se nemůžu dočkat, až ji zklátím na postel nebo kamkoli jinam...

...Jenomže to by na chodbě nesměla dostat ten blbej nápad podívat se do schránky...

A najít tam oznámení od policie, v němž se píše, že je shledána vinnou za napadení Larisy Hansen...

A Larisa Hansen je zproštěna veškerých obvinění pro nedostatek důkazů.