„Niko, měla jsi mi dát vědět, že něco není v pořádku... Mohli jsme to spolu vyřešit," zopakuje Vik už asi po sté a zklamaně se zadívá na mé ovázané ruce.

„Já vím... Nechtěla jsem ti přidávat starosti," vzhlédnu od svého deníku, kam jsem si chtěla přidat další zápis. Mám pocit, že jedině ten si moje trápení vyslechne, teď, když tu není Eliyas, kterého beztak nechci více zatěžovat. On sám má tolik starostí...
Jenže zjistila jsem, že kvůli vrstvám obvazů nemůžu ani pořádně psát.

Viktor si ke mně přisedne na gauč. „Hele... Mám tě rád a záleží mi na tobě. Pokud máš nějaké problémy, svěř se mi. Na internetu psali, že bereš drogy. Je to tak?"

Napřímím se a zaklapnu deník. „Ne, Viku. Neberu drogy. Nesmíš věřit všemu, co se kde píše."

„Jo. Jenže já už vůbec nevím, čemu mám věřit a čemu ne."

„V tom tě úplně chápu. Víš, píše se o nás spousta blbostí. Proto už ty články ani nečtu. A ty bys měl udělat to samý."

„Jenomže já v poslední době už jedině z těch článků dokážu zjistit, co se kolem tebe děje. Sama mi nic neřekneš. Podívej, kam až náš vztah dospěl. Kdysi jsme si věřili. Říkali jsme si... všechno."

Na moment semknu rty. „Moc mě to mrzí, Viku. Ráda bych, aby to mezi námi bylo jako dřív... Jenže když ty se ke věcem už dopředu stavíš negativně. Třeba k tomu, že chodím s Eliyasem. Minule jsi ho chtěl odsud málem vynést v zubech. Přitom on... je jako moje světlo na konci tunelu. Jedině, když jsem s ním, jsem šťastná," smutně se zadívám na vzor na koberci.

„No jo... Možná jsem to trochu přehnal. Ale pamatuj si jedno. Lidi se nemění, Niko. Eliyas byl jako dítě možná fajn, ale v pubertě strašně zdivočel. Začal fetovat ve velkém a... však víš. Nejspíš mu úplně hráblo. Pochop to, mám o tebe strach. Bojím se, když jsi v okolí... někoho takovýho."

„Možná má za sebou ošklivou minulost, ale nemůžeš mu dávat za vinu, co se stalo s Alexem. Víš, jak hrozně se trápí? Jak je pro něho těžký s tím žít? A vlastně... je to něco, co nás spojuje. Pamatuješ si na důvod, proč tenkrát naši jeli k babičce... Že jo? Mám obrovský pocity viny, protože to bylo kvůli mně. A Eliyas... je na tom podobně. Chápe mě, pomáhá mi. Viku, já... nedokážu si už svůj život bez něj představit. On je pro mě... všechno."

Po mých slovech se v místnosti rozhostí hutné ticho, jež ruší jen tikot hodin z vedlejšího pokoje.

„Dobře," řekne Viktor nakonec. „Beru to, neměl jsem mu tu věc s Alexem předhazovat. Vlastně to ode mě bylo dost hnusný a nejspíš bych se mu měl omluvit... Pokud by o to vůbec stál."

„Určitě ano," usměju se, šťastná, že aspoň něco málo se mezi mnou a bráchou urovnalo. „Jsem si jistá, že by ti odpustil. Eliyas může působit drsně, ale ve skutečnosti je hrozně hodnej... Vážně."

„No jen aby. Nechci, aby ses spálila."

„Neboj se. Jsem s ním opravdu šťastná."

Viktor nervózně zamrká. „Jenže mně na tom pořád něco nesedí. Když seš teda tak šťastná..., proč máš na rukou tohle?" pohodí bradou směrem k mým obvazům.

Sklopím pohled. Chvíli uvažuju, zda mu říct pravdu, ale pak se rozhodnu: „Viku, víš... Ruply mi nervy. V jednom okamžiku už toho na mě bylo prostě moc. Věci se mají tak, že..." Vážně mu pohlédnu do očí. Bojím se mu o svém problému říct. Jenže Vik je můj bratr a záleží mu na mně. Stejně jako mně na něm. Má právo to vědět.

„Mám stalkera," prohlásím třesoucím se hlasem. Chci, aby zněl pevně, jenže nejde to. „Už pár měsíců. Pronásleduje mě, minule nám dokonce ťukl do auta tím svým, chtěl, ať se nabouráme. Píše mi hnusný zprávy, e-maily... Všude možně mi nechává bílý růže jako znamení toho, že tam byl. Eliyasovi pokládá na auto mrtvý ptáky. Jednoho z nich mi dokonce poslal jako dárek...," vydechnu nešťastně.

Viktor na chvíli není schopný slov. Jen na mě zaraženě hledí. „Niko, to je... šílený!" vyhrkne nakonec. „Byla jsi na policii?!"

„Samozřejmě. Policie to už dávno řeší."

„Aha a... dobrali se k něčemu, mají nějaký výsledky?"

„Myslej si, že je to jedna z Eliyasových fanynek. Jenže zatím to spíš vypadá, že je to ještě někdo úplně jinej."

„Ach bože...," vydechne Viktor a protře si obličej. „Takže ta krabice s rybími odřezky, co ti přišla, když jsi byla na turné... byla taky od něj?" zeptá se rozstřeseně.

„Pravděpodobně jo."

„To je... Změnila sis číslo a-"

„Ano, už několikrát," vpadnu mu do věty. „Nepomáhá to, vždycky si nějak zjistí to nový."

„Tak co budeš dělat?! Nejspíš bys měla odjet někam hodně daleko, někam, kde budeš v bezpečí. Pojedu s tebou a-"

„Ne, Viku. Nemůžu nikam jet, vyšetřování je v plným proudu."

„Tak aspoň... požádat o policejní ochranu?"

„To jsme zkoušeli, ale nejde to. Zatím nebyla naplněná skutková podstata trestnýho činu," sklopím oči.

„Aha, no já... nerozumím tomu, ale co vím je, že nejsi v bezpečí. A... nevím, co mám udělat pro to, abys byla. Ale jestli je to nějaká Eliyasova fanynka, možná by stačilo se s ním... rozejít?"

Nadzvednu obočí: „Viku, tvoje rady jsou dost na hovno a ty to víš."

„No dobře, já jen... Nevím, co mám dělat, prostě!" nervózně si prohrábne vlnité tmavě hnědé vlasy.

„Třeba mě... můžeš obejmout?" hlesnu s obavou z jeho reakce. Už mě tak dlouho neobjal... Je tomu několik let.

Viktor se ke mně otočí a chvíli na mě jen tak hledí. Pak natáhne ruce a přitiskne mě k sobě.

Objetí mu vrátím, pevně kolem něj sevřu paže.

„Ach jo, Niko...," vydechne, zatímco já se mu položím obličejem na rameno. „Mrzí mě to. Myslel jsem, že tě trápí Eliyas a ty zatím... Promiň mi to. Choval jsem se jako kretén."

„To ty promiň," šeptnu. „Měla jsem ti to říct už dávno. I Eliyas navrhoval, že ti to řekneme. Jenže já... Měla jsem strach, že zas budeš vyvádět."

„To je pochopitelný," řekne a oddálí mě od sebe. Vezme mě za ramena a podívá se mi do očí. „Kdyby cokoli, jsem tu."

Přes bolest se usměju. Uvnitř se mi rozlije hřejivý pocit, že je to zase on. Můj starší brácha, který mě ochrání před celým světem.

„Děkuju, Viku," hlesnu a v očích ucítím slzy.

„Ale no tak... Neplač, bude to dobrý," řekne Viktor, jenže já si nemůžu pomoct. Je to, jako kdyby na mě najednou spadla veškerá tíha situace.
Znovu ho obejmu a on kolem mě pevně sevře paže. Nahlas vzlykám, slzami mu smáčím tričko...

Před Eliyasem bych se nikdy tolik nerozbrečela. Nemohla bych si to dovolit, protože vím, že on má co dělat sám se sebou. Že trpí se mnou a cokoli se dotýká mě, hluboce se dotýká i jeho. Nechci ho psychicky ještě víc zničit. Nechci, aby z toho všeho nakonec... přišel o rozum.

***

Jakmile se trošku uklidním, Vik vstane s tím, že mi uvaří bylinkový čaj na nervy...

Vydechnu a prsty si setřu si poslední slzy.

Vtom si všimnu svého mobilu, který leží na jednom z polštářů na gauči. Přišla mi zpráva.

Nejdřív mě napadne, že je určitě od Eliyase, jenže hned na to si uvědomím, že klidně může být od stalkera.

S tísní na hrudi ji otevřu. Není to SMS, ale email. Přišel na moji novou adresu. Obsahuje jen jedno krátké video.

Potáhnu. Nechci to dělat, protože mám tak šílený strach... Přesto jej třesoucími se prsty otevřu.

Krev mi zatuhne v žilách.

Na videu jsem já, jak spím v nemocničním pokoji.