„Doprdele...! To nemohla bejt Larisa," vyhrknu přiškrceně s pohledem strnule upřeným do Niky vyděšených očí.

„No právě, vždyť... je sakra ve vazbě! Pane bože..." zašeptá nevěřícně aniž by se pohnula, jen se jí trochu zachvěje spodní ret.

Dech ve mně zatuhne. Zamračím se a obezřetně se porozhlédnu kolem. Nikoho ale nevidím... Stejně jako pokaždý.

Vezmu ji jednou rukou kolem ramen a druhou popadnu růži. „Pojď, dělej," nastrkám ji do auta a růži odhodím na zadní sedadlo.

Co nejrychleji nastartuju a vyjedem z parkoviště tak prudce, až pod námi zahvízdaj pneumatiky.
Chci bejt odsud co nejdřív pryč. Představa, že nás sledoval dokonce i na hřbitově, mi působí extrémní mrazení v páteři...

Ještě víc mě ale děsí fakt, že... Larisa je přece ve vazbě, je zavřená pod zámkem...!!! Prostě to tentokrát nemohla bejt ona, nemá jak se odtama dostat pryč!
Takže...

KDO TO SAKRA JE?!

***

Po výpadovce směrem na město uháníme rychlostí sto osmdesát kilometrů v hodině... Bohužel mám pocit, že za námi jede auto, vidím ho ve zpětným zrcátku. Pořád zrychluje. Přibližuje se. I ve tmě rozpoznám, že je to stříbrný BMW.

Pohledem kmitnu po Nice. Je totálně bledá, zaražená do sedadla. Má zavřený oči... Vypadá, že sebou každou chvíli sekne. Mám o ni strach, jenže teď musím vyřešit hlavně to zkurvený auto za námi...!

Před sebou uvidím první městský paneláky, což mě donutí zpomalit. Nemůžu si dovolit vlítnout do centra rychlostí bezmála dvě stě!

Uberu plyn a zadívám se do zrcátka. Auto se pořád brutálně rychle přibližuje. Na rovný cestě mu nemám jak utýct. Přibližuje se závratnou rychlostí, jenže já už nemůžu přidat...! Jsem skoro v Rødtbjergu! Přesto se o to pokusím...

A on zrychlí taky. Všechno se ve mně sevře a znovu se kouknu do zpětnýho zrcátka... Doprdele, chci zjistit, kdo to je! Jenže je mi jasný, že nemůžu čumět pořád jen do zrcátka, musím se soustředit na cestu před sebe!

Prudce vyberu zatáčku a vtom se to stane. Ucejtím kovovej naráz do boku auta. Není tolik silnej, jeho cílem je, odmrštit mě z cesty. Vlítnu na trávu a auto zpomalí. Srdce mi chce rozmlátit hrudní koš. Nemůžu se ani nadechnout. Avšak nad leknutím převažuje vztek. Drtí mě, stejně jako obrovská bezmoc. Nemůžu nic udělat...!

Pevně uchopím volant a vrátím se zpět na silnici...
Po stříbrným BMW už nikde není ani stopy.

***

Ujedu sotva pár metrů a zastavím. Spustím ruce z volantu, zavřu oči a dlouze vydechnu. Musím se uklidnit... Aspoň trochu, protože v tomhle stavu nejsem schopnej řídit. A taky potřebuju uklidnit Niku, pokud to teda vůbec bude možný...

Otočím se k ní. Její oči už nejsou zavřený, místo toho jen vytřeštěně zírá před sebe.

„Jsi v pořádku?" zeptám se. Hlas se mi třese.

Vidím, že se vůbec nemůže pohnout. Jen ke mně stočí vyděšenej pohled, zatímco těžce oddychuje. Dlaní křečovitě svírá kliku auta a druhou má položenou v klíně. Prsty má pevně zatnutý do špinavýho obvazu.

„Niko..." Odepnu si pás a pak i ten její. Obejmu ji a přitisknu k sobě. Ona mi objetí vrátí.

„Já... už to nevydržím...," zašeptá mi někam do svetru. V jejím hlase slyším slzy.

Zvednu ruku a pomalu ji pohladím ve vlasech.

„Tak hrozně se bojím," pokračuje s pláčem.

Sevřu kolem ní paže. I já se bojím... O ni. Můj vlastní život je mi jedno. To, že můžu umřít, mě sere jen z jedinýho důvodu. Protože by ji moje smrt bolela, a to je něco, co nemůžu dopustit. Nikdy.

„Víš co?" hlesnu bezvýrazně. „Pojedem teď na policii a všechno jim řeknem. Dáme jim tu růži a... Prostě, očividně to není Larisa. Oni se to musej dozvědět, co nejdřív."

Nika ke mně zvedne uslzený oči. Vlasy se jí lepí na mokrej obličej. Uhladím jí je a hřbetem ruky setřu slzy.

„Kdo si myslíš, že to je?" zeptá se mě opatrně.

„To vážně nevím," řeknu popravdě a ten fakt mě uvnitř drtí jako nic jinýho. „Může to bejt Kristian," pokrčím rameny.

Nika pomalu přikývne. „Mohl by to bejt on, i když se nezdá..."

„Jo... Takový jsou nejhorší," přisvědčím. „Jezdí někdy do školy autem?"

„Někdy jo. Ale většinou na kole."

„Až tam budeš, schválně se podívej, jaký má. Stejně mi ale na tom něco nesedí. Proč teda byly na balíku a mrtvejch ptácích otisky Larisy?" zamyslím se.

Nika zakmitá očima a polkne naprázdno. „No... Třeba to klidně můžou bejt oba dva."

„Jako že bysme měli rovnou dva stalkery?" nadzvednu obočí.

Nika bezradně pohodí rameny, ale mně to konečně začíná dávat smysl. Třeba jsou vážně dva, připustím si a uvnitř mnou projede odporně mrazivej pocit.

Ze zamyšlení mě však vytrhne praktická stránka věci. Napadne mě, že musím jít zkontrolovat auto.

„Počkej tu," řeknu a vystoupím.
Obhlídnu auto na straně řidiče. Jsou trochu promáčklý plechy a lak je sedřenej... Nic co by nespravilo pár tisíc a několik málo hodin v servise. Jenže nechce se mi teď dávat káru do servisu... Jsem bez ní jak bez nohou, potřebuju auto!

Rozhodnu se, že zatím to nechám tak a až se vyřeší všechen shit kolem, možná s tím začnu něco dělat. Do tý doby budu holt jezdit v bouraným autě, to asi přežiju. Jsou mnohem horší věci...

Což ale neznamená, že nejsem přímo kurevsky nasranej!

Samozřejmě se mi ulevilo, že se ani jednomu z nás až na šok nic nestalo, jenže... Moje eresšestka, sakra...! Měl jsem strach jezdit s ní i do myčky, aby se jí náhodou nepoškrábal lak a teď...
Chce se mi něco rozmlátit! Nejlépe něčí držku a mírnou útěchou mi je, že si nejspíš můžu vybrat hned ze dvou osob...

***

Jakmile dojedeme k policejní stanici, vystoupím, jenže Nika pořád sedí na svým místě jako zařezaná.

Obejdu auto a otevřu jí dveře. Ona se ale odmítá hnout. Jen ke mně stočí pohled, kterej mluví za všechno.

„Niko... No tak, vylez. Chápu, že se ti tam nechce, ale aspoň to už budem mít za sebou. Musíme tam jít..."

Ona však odmítavě zakroutí hlavou: „Já... už to prostě nezvládám, Eliyasi. Bojím se, mám strach i vylízt z toho pitomého auta, co když je někde tady v okolí a dívá se na nás...!" vyhrne zoufale. „Je toho už na mě prostě moc!"

Sklopím oči. Napadne mě, že jsem ji neměl zatěžovat ještě i kecy ohledně Alexandra... Zjištění, že chodí s pošahaným magorem a bratrovrahem jí na psychice určitě nepřidalo. Teda... To první jí bylo asi jasný už dávno, jenže to druhý...

Předloktími se opřu o střechu auta a smutně na ni shlédnu. „Já vím... Chápu tě, ale musí se to vyřešit. Slíbil jsem, že se ti nic nestane. Takže šup," řeknu a natáhnu k ní ruku.

Váhavě se jí chytne a přece jen vystoupí. Její ruka se třese a je úplně studená. Vezmu z auta i růži a rychlým krokem dojdeme na stanici.

***

„Co se stalo, pane Jørgensen?" zeptá se mě sloužící policista. Připadá mi, že mě tam snad už všichni znaj a tentokrát to teda bohužel není tím, že jsem zpěvák metalový kapely...

„Máme nový skutečnosti k našemu případu," odpovím a pohledem sjedu na růži ve svý ruce. „Tohle jsme měli dneska na autě. Přitom ale Larisa Hansen je přece ve vazbě... Neměla jak ji tam položit," řeknu a ve svým hlase uslyším nádech zoufalství, který mě celýho prostupuje.

„Pojďte dál a sedněte si," pobídne nás a otevře dveře do kanclu.

Zavře za námi, nabídne nám kafe a všechno s námi sepíše. Pak volá šéfovi.

„Zítra v osm ráno přijedete na výslech," zahlásí ve chvíli, kdy už je všechno sepsaný. „Důkazy zaevidujeme a odpoledne dojedeme k vám. Sejmeme otisky, nebereme DNA z vašeho zdemolovaného sklepa. Tu růži na autě si vysvětluju tak, že se třeba něco dostalo ven, nějaké informace... A někdo se inspiroval. Nebojte se, pachatelku máme," pokusí se o povzbudivý úsměv.

„A Kristian Dastrup to být nemůže?" hlesne Nika.

Policajt však bezradně zakroutí hlavou: „Na žádné z těch předchozích růží jsme jeho otisky nenašli."

„Mohl mít rukavice," namítnu.

„Tak samozřejmě bereme v potaz i tuto možnost... Jakmile prošetříme sklep, budeme mít jasněji. Teď se ale přikláním spíš k tomu, že se opravdu jen někdo inspiroval, aby vás trochu postrašil. Přece jenom, jste známé osobnosti a existuje typ lidí, kterým dělá dobře si na někom, jako jste vy, vybíjet frustraci..."

Jenže já zakroutím hlavou: „Je to celý divný. Když jsme jeli sem, někdo nás pronásledoval v autě. Bylo to stříbrný BMW, tak jako minule."

Policajt se na mě zadívá trochu skepticky: „A jste si jistý, že vás pronásledoval?"

„Ano. Když mě předjížděl, narazil mi do boku."

Zamračí se: „To ale musíte nahlásit jako dopravní nehodou!"

„Je to povinný?" zeptám se s obavou. Fakt nepotřebuju, aby se nějak zjistilo, že jsem jel ve městě sto čtyřicet...

„No to... samozřejmě není, ale jste tím sám proti sobě!"

Pousměju se: „To je v pohodě." Často jednám sám proti sobě, už jsem si zvykl...

Policista pokrčí rameny. „No jak myslíte," řekne a dál už to naštěstí nerozebírá.

Než odejdeme, poprosí nás, abychom v nejbližší době neodjížděli do zahraničí a zdržovali se v blízkosti Rødtbjergu, dokud se celá záležitost neprošetří.

Odkývem mu to, ale jsem nasranej... Chtěl jsem odletět na Island a teď z toho bude leda tak prd. Fakt doufám, že se to vyřeší co nejdřív, protože jinak nejen že neodletím na Island, ale navíc mi hrábne... Nejspíš nám oběma.

***

Vrátíme se ke mně domů. V osm ráno musíme bejt stejně zase na stanici a bude lepší, když tam odjedem spolu.

Doma Nika zavolá Vikovi, že bude spát u mě a ten jí samozřejmě nasraně praští telefonem...

Ani se neosprchujeme, jen se svlíknem, zahrabeme se do peřin a v objetí vyčerpaně odpadnem.