„Eli, no tak. Co se stalo? Pověz mi o tom," nepřestávám naléhat, když se Eliyas nemá k tomu, aby promluvil.

Konečně si sundá ruce z obličeje a otočí se ke mně. „Niko, máma je už úplně mimo. Ona... nějak přesvědčila samu sebe, že Alex pořád žije. Vypadá to, že jeho smrt nějak vytěsnila, nebo... já nevím," vydechne nešťastně.

„Cože?" poklesne mi čelist. Čekala jsem ledacos, ale tohle tedy ne...

„Úplně normálně o něm mluvila, jako kdyby byl naživu. Že prej... je tam s ní, že postavil domek z kostek, hrad z kamínků..." Zavře oči a zmateně zakroutí hlavou. „Prostě jí už totálně hráblo!" řekne, vytáhne z kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálí.

„Sakra...," vydechnu a zadívám se na holuba opodál, vyzobávajícího drobky rohlíku ze štěrku. „Tak tohle je už dost vážný. Bavil ses o tom s doktory?"

Zavrtí hlavou. „Ne... Vyšel jsem odtama jak náměsíčnej. Jako upřímně, jsem z toho úplně mimo. Něco takovýho jsem vůbec nečekal."

„Ani já ne. Moc mě to mrzí..."

Eliyas mě vezme kolem ramen. „To nemusí. Na jednu stranu jsem rád, protože ona... vypadala tak šťastně, když o něm mluvila. Úplně jí zářily oči, víš? Jakoby... Asi je divný, když to takhle řeknu, ale stav, do kterýho se dostala, je pro ni vysvobozením."

„No jo, jenže... Co ty? A co Alexander?"

„Nevím..." Zadívá se na cigaretu mezi prsty a odfoukne z ní žhavý popel. „Pokusím se mu pomoct jinak. Nějak to vymyslím, neboj. Nemůže tady přece bloudit navěky," řekne, ale já cítím, že se jen snaží přesvědčit sám sebe. A že ho to, co se s jeho mámou stalo, hluboce zasáhlo.

„Eli... Zvládáš to? Jsi v pohodě?"

Zadívá se mi do očí a smutně se usměje. „Jo... Pojď, půjdeme. Chci za ním zajet na hřbitov, cejtím v sobě takovou divnou potřebu vidět jeho hrob... Jako kdybych se potřeboval ujistit, že je... fakt mrtvej," řekne s prapodivným úsměvem a odpinkne nedopalek.

***

Zrovna začíná zapadat slunce a na nebi se objevují první červánky. Hřbitov v Rødtbjergu je prodchnut zvláštní, tajemnou atmosférou, jíž umocňuje vítr, prohrávající si s listy v korunách starých stromů.

Než vejdeme do areálu, v malém obchůdku vedle hřbitova koupíme svíčku.
Všude se rozprostírá klid a ticho. Nika pozoruje náhrobky, ohraničené nízkými živými ploty. Kolem je spousta květin a sem tam na nějakém hrobě mihotavě hoří svíčka. Nevím přesně proč, ale líbí se mi tu.

Vezmu Eliho za ruku.

„Je to tady krásný, že?" poznamená s mírným úsměvem. „Takový božský ticho... Nejradši bych se sem nastěhoval."

„Eli, tvoje vtípky jsou sice nevhodný, ale úplně s tebou souhlasím."

Eliyas jde najisto, vůbec nemusí Alexův hrob hledat. Zřejmě to znamená, že sem chodí celkem často...
Zastaví se u malého bílého náhrobku s živým plotem kolem. Ve štěrku je položený květináč s drobnými oranžovými kvítky. Je v nich zapíchnuta dekorace s medvídkem.

„Pak je zaleju," řekne Eliyas, když zachytí můj pohled a dřepne si. Z kapsy u bundy vytáhne svíčku a zapalovač.

Pohlédnu na okrouhlý bílý náhrobek, smutnou připomínku života, který skončil příliš brzy. Je na něm černě vyryto Alexovo jméno, jeho datum narození a smrti... a taky jeho fotka.

Roztomilý kluk s blond vlasy, sestříhanými ve stylu side cut. Na jedné straně mu lehce padají do očí. Už v tom věku měl podobně přidrzlý úsměv, jako má Eliyas... A jeho oči pod tmavým obočím jsou světlé a pronikavé. Jako Eliyasovy. Vyrostl by z něj lamač srdcí, pomyslím si smutně.
Nikdy jsem neviděla, jak Alex vypadal v pokročilém stádiu své nemoci a jsem za to vděčná. Znala jsem jej, často jsem ho s Eliyasem hlídala, když byl ještě hodně malý... Vidět jeho bolest a utrpení by mi zlomilo srdce.

Můj pohled padne zpět na Eliho, který se snaží ve větru zapálit svíčku a do očí se mi ženou slzy. Tohle... by nikdo neměl zakoušet. Nikdo by neměl zažít odchod dítěte, mladšího sourozence... Není to přirozené a tak moc to bolí.

Dřepnu si k němu a ovázanými dlaněmi mu pomůžu uchránit svíčku proti větru. Společně se nám povede ji zapálit. Eliyas jí opatrně zašroubuje víčko a umístí ji do závětří náhrobku.

Pak se unaveně usměje. „Alex chtěl bejt jako já... Když jsem měl v šestnácti svoji první kapelu, on byl můj největší fanoušek. Pořád dokola poslouchal naši depresivní hudbu. Učil jsem ho hrát na kytaru, byl vážně docela slibnej... Chtěl mít jednou taky kapelu. A teď leží jeho sny tady, pohřbený s ním," vydechne a rukou pohladí bílý štěrk.

Objemu ho jednou rukou kolem pasu, hlavu si položím na jeho rameno. Na chvíli mezi námi nastane ticho.

„Měl jsem tady ležet vedle něj," prolomí jej najednou Eliyas.

Znepokojeně k němu vzhlédnu. „Co to vykládáš?" Svraštím obočí. Takové řeči se mi ani trochu nelíbí! Sama jsem v životě ztratila dvě nejdůležitější osoby a fakt se snažím nikdy nic takhle sebelítostivého neprohlašovat... Je mi to proti srsti.

Jenže Eliyas si stojí za svým. „Je to tak, Niko. Chtěl jsem to. Chtěl jsem... umřít s ním."
Spustí pohled z hořící svíčky a zahledí se mi do očí. „Potřebuju, abys něco věděla. Něco... hodně důležitýho, co nejspíš změní tvůj pohled na mě. A to rozhodně ne v pozitivním slova smyslu. Možná pak už ani se mnou nebudeš chtít bejt... Když zjistíš, kdo vlastně jsem. A já to pochopím," řekne vážně.

Sleduju plamínky svíček, které se mu odráží v očích, nedokážu z nich spustit pohled, zatímco uvnitř mě svírá úzkost. Odmítavě zakroutím hlavou, nechci už nic slyšet...! Spodní ret se mi zachvěje, když ze sebe vypravím: „Eliyasi, já... Upřímně, nevím, kolik toho ještě zvládnu. To, co mi chceš říct, se týká našeho vztahu? Je to něco, co nás dva může rozdělit? Zahnul jsi mi nebo..."

Eliyas se smutně zasměje. „Ale ne, blázínku... S naším vztahem to nemá nic společnýho. Miluju tě a nikdy bych ti nezahnul, to je něco, co vím naprosto jistě."

Spadne mi ze srdce kámen a s úlevou mu znovu položím hlavu na rameno. Připadá mi, že bych mu snad kromě nevěry odpustila naprosto cokoli... že pokud by potřeboval úkryt tělo, prostě jen půjdu a pomůžu mu ho zabrabat... Té představě se pousměju, aniž bych vůbec tušila, jak blízko je realitě...
Zavřu oči, načež uslyším jeho tichý hlas: „Ta bouračka, při který Alex umřel..., nebyla nehoda."

Dech mi zamrzne v plicích. „Cože... Jak to myslíš?"

Zničeně vydechne a dlaněmi si protře čelo. Otočí se na mě a zadívá se mi do očí. Bolest, vyvěrající z těch jeho, mě tíží. Bez dechu očekávám, co řekne.

„Dost dlouho jsem to plánoval," pokračuje tiše. „Od chvíle, co jsem se od doktorů dozvěděl, že pro něj už není šance. Že ho nedokážou vyléčit a jeho stav se už bude jen zhoršovat. Já... nezvládl jsem už dýl koukat na jeho bolest. Na to, jak mi mizí před očima, jak strašně se trápí, i když je od hlavy až k patě napuštěnej morfiem. Zbyla z něho jen... skořápka, Niko." Pohodí bradou k jeho fotce na náhrobku. „Tenhle krásnej kluk vypadal jako kostra, potažená kůží, přišel o vlasy a ke konci už jen bezvládně ležel, skoro se nehejbal. Už ani plakat nemohl." Odmlčí se a semkne rty. Dlouze se zadívá někam na jedno místo, načež si zapálí cigaretu, i když je kouření na hřbitově zakázáno.

Ucítím zvláštní tíseň na hrudi. Navzdory tomu, že moji rodiče odešli z čista jasna a já jsem tak jejich bolest neviděla, chápu, jak strašné to tenkrát pro Eliyase muselo být. Viděl pomalu umírat brášku, kterého nade všechno miloval. Viděl, jak chřadne den po dni, jak pozvolna odchází z tohoto světa...

„Když to s ním začalo bejt takhle moc špatný..., máma za ním úplně přestala chodit. Psychicky nezvládala pohled na něj a já jí to nemám za zlý... Nedivím se jí. Zbyli jsme jen já a Tove a nakonec jenom já," potáhne a otře si nos do rukávu. „Nechtěl jsem, aby tam byl sám. No a jednoho dne... jsem už byl na pokraji sil. Podepsal jsem pro něj revers s tím, že ho vezmu domů. Nakecal jsem doktorům, že nechci, aby umřel v nemocnici... Ale přitom jsem měl v plánu udělat něco úplně jinýho."

S trhaným nádechem mi pohlédne do nevěřícně rozšířených očí. „Zabalil jsem ho do deky, vzal ho do náruče a nasedl s ním do auta. Jel jsem za město a čím dál víc zvyšoval rychlost. Chtěl jsem to čelně napálit do některýho ze stromů kolem cesty a tím ukončit naše životy. Chtěl jsem umřít s ním. Chtěl jsem, aby bylo jistý, že nás to oba zabije... Bohužel, přežil jsem jen já," vyfoukne dým a zadívá se do temného nebe. „Měl jsem tenkrát umřít," vydechne se zoufalstvím v hlase. „To, že jsem pořád naživu, je chyba v Matrixu. Vidělas ten film?" hodí po mně pohledem.

Dech se mi zasekne v plicích.

„To... nemyslíš vážně," syknu tiše, ignorujíc jeho otázku. Udělá se mi úplně zle...
Celou dobu jsem žila v domnění, že autohavárie, při níž Alex přišel o život, byla prostě jen nehoda...! Všichni v tom žili, jenže... realita je podle všeho úplně jiná... Tolik děsivá a bolestivá zároveň.

Eliyas cíleně... Nezvládnu ani domyslet větu, jak moc to bolí. Pevně stisknu víčka k sobě a zmateně zakroutím hlavou. Nedokážu tomu uvěřit, nedokážu... Nikdy by mě nenapadlo něco tak šíleného...!
Ani ve snu by mi nepřišlo na mysl, že Eliyas Alexův život ukončil záměrně...
A že chtěl zároveň skončit i se svým.

Bože, jak špatně na tom musel být, když se rozhodl pro něco tak...
Zatímco já... Odsoudila jsem ho s tím, že je jen feťák místo toho, abych ho podržela v jeho nejtemnějších chvílích... Jak moc asi musel trpět a já se k němu sobecky otočila zády...!

Pro to, co se stalo, nenacházím slov... Po tváři mi skane slza, kterou si rychle setřu ovázanou rukou.

„Nikdy jsem to nikomu neřekl," prolomí ticho Eli. „Až teď tobě. Tak si toho važ." Smutně se usměje.

„Bože... to je šílený," semknu rty a znovu zakroutím hlavou. „Tak strašně mě to mrzí...! Měla jsem tenkrát bejt s tebou, Eli, měla jsem-"

„To je teď už jedno," vpadne mi do řeči. „Hlavně si proboha nedávej nic za vinu. Nevěděla jsi, co se děje. Nemohla jsi tušit, že..." Sklopí oči a udusí cigaretu ve štěrku.

Pevně ho obejmu a uslzenou tvář mu zabořím do děravého černého svetru. Zavřu oči.
Musel si projít čistým peklem... Je tolik silnej, že se pořád dokáže smát, dokáže žít a milovat... Srdce, jehož údery teď slyším, nikdy neztvrdlo.
Neztvrdlo, i když už stihlo posbírat tolik šrámů... Je to stále ten stejný Eliyas, jen jeho duše se před okolním světem uzavřela, jako kdyby věděla, že další bolest už nezvládne... Jenže bolest se nevzdává... Zkouší to znovu a znovu, chce proniknout do jeho duše a zničit ji, spálit ji na uhel...

Ale stejně tak se nevzdává ani on.
Bojuje... Bojuje vším, čím je.

„Chceš bejt se mnou i teď, když tohle všechno víš?" uslyším zastřený hlas z hloubky Eliho hrudníku. „Chceš si mě... pořád vzít?"

Vzhlédnu k němu. „Samozřejmě, že ano. Co jsi udělal, je sice extrém, ale... důvody, který tě k tvému rozhodnutí vedly, jsou pro mě naprosto pochopitelný. Nic to mezi námi nemění, Eli. Miluju tě pořád stejně a už navždycky budu."

Natáhne ruku a pomalu mi setře z tváře slzy. „Děkuju," zašeptá. „Měl jsem hroznej strach ti o tom říct a myslel jsem, že to ani nikdy nezvládnu... Ale... miluju tě, stoprocentně ti věřím a... Nechtěl jsem, aby sis mě vzala, aniž bys o mně i tohle věděla."

„Neboj se... Tohle není něco, za co bych tě měla soudit. Sama nevím, jak bych se zachovala ve tvý situaci. Nejspíš bych se... úplně zbláznila."

„Slyším duchy, mluvím s nimi... Maluju obrazy, z kterejch by Freudovi vybuchla hlava... Skládám psychotickou hudbu... A teď jsem k tomu všemu i brutálně paranoidní. Teda... Myslím, že jsem. Já už... sám nevím. Vážně ti připadám jako normální člověk?" smutně se zasměje.

„Neexistuje nic, čím bys mě od sebe dokázal odradit, Eliyasi Jørgensene," pousměju se a pohladím ho ve vlasech.

„Ani to, že jsem si teď nedávno tři dny nevyměnil ponožky?" zeptá se vážně.

„Toho se nedalo nevšimnout, ve tvý přítomnosti mi odumíraly čichový buňky! A kupodivu mě ani tohle neodradilo...," usměju se.

„Sakra... Takže je to mezi námi asi fakt vážný."

Přikývnu a jeden druhému se dlouze zahledíme do očí.

„Půjdeme," protne Eli ticho s úsměvem. „Je tady už zima."

Vstane a já se ho chytnu za ruku. Ještě jednou se ohlédneme na Alexanderův hrob, pohledem přejedu mihotající plamínek svíčky u něj. Pomalu se vydáme k východu.

Avšak jen co se přiblížíme k autu, na jeho černé kapotě už z dálky uvidíme něco, z čeho nám zamrzne krev v žilách...

Leží na ní bílá růže.