Po skončení telefonátu s kriminalistou jsem zklamanej.
Nika policejní ochranu nedostane, protože prej zatím nebyla naplněna skutková podstata trestnýho činu. ZATÍM.

Jenže můj rozmrdanej sklep, kam se na sto procent stalker vloupal a nechal tam důkaz svý vyjebaný přítomnosti, říká něco jinýho.

A taky bílá růže s krví... A taky papírek v mojí kapse.

Jenže ani o jednom z toho policie ještě neví. Měli jsme trochu jiný věci k vyřešení...

Nika a její hysterický rozbíjení skleničky.

Chápu, že už je toho na ni moc, že už je úplně v koncích, ale kurva... Zrakvit si ruce uprostřed nahrávání alba? Když máme nasmlouvaný spousty koncertů? A vůbec, když... jste sakra baskytaristka?!

Je mi jasný, že měla v hlavě zkrat a že v tý chvíli těžko domýšlela důsledky svýho jednání... Když po mně chtěla, ať jí to prominu, neměl jsem prostě co promíjet.

Jenže dopiče... Co kapela?! Kluci budou na prášky a manažer mě rozčtvrtí zaživa. A ji taky.

Ale nic z toho stejně není důležitý. Důležitej je teď jen můj krvavej uzlíček nervů, ležící vedle mě v posteli.

„Eli?" otočí ke mně svý zarudlý oči. V poslední době v nich už bylo tolik slz. Láme mi to srdce. Skončí někdy tohle trápení? A jak? Tím, že budem oba zavřený někde na psychiatrii nebo...
Rychle zaplaším tyhle bolestivý myšlenky.

Pohlédnu na ni a trochu se usměju. Musím bejt silnej. Kvůli ní.

„Co je napsaný na tom vzkaze, kterej byl v pugétu?" zeptá se mě s obavou v hlase a mně se fakt nechce jí odpovídat.

„Nic," řeknu a zamračím se, abych dal najevo, že v týhle konverzaci nechci pokračovat.

„Řekni mi to, prosím. Potřebuju to vědět," naléhavě se na mě zadívá.

„Nepotřebuješ, Niko." Uvažuju, proč asi bylo těch růží zrovna dvacet... Nice je dvacet let. Při představě, že to zřejmě má něco společnýho, mi po zádech přeběhne mráz.

„Eliyasi, prosím... Jsme v tom spolu a očividně jde hlavně o mě. Musím vědět, co se děje!"

„Jenže v zájmu tvýho psychickýho zdraví není dobrý, abys to teď řešila. Odpočiň si a radši mysli na to, jaká to bude pohoda, až bude zase všechno dobrý. Víš co? Až se uzdravíš, vezmu tě někam na dovolenou... Na krásnej, divokej Island, jak jsi chtěla," usměju se.

„To je sice úžasnej nápad, ale teď ani nevíme, jestli se něčeho podobnýho vůbec dožijem."

Zajedu jí rukou do vlasů. „No bože... Tak třeba prostě umřeme a aspoň už nebudeme muset řešit tyhle sračky."

Otočí ke mně vážnej pohled: „Já opravdu potřebuju vědět, co na tom papírku je!"

„Pfff..." Dlouze vydechnu a zakoulím očima. „Seš vážně urputná, Niko!"
Vidím, že to s ní vůbec nemá cenu. Chce ještě víc trpět? Bude ještě víc trpět...

Neochotně si sáhnu do zadní kapsy u gatí a vyndám zmuchlanej vzkaz. Podám jí ho.

Posadí se na posteli a netrpělivě papírek rozloží. Se zaraženým výrazem začne číst:

„Zemřeš, Nikoletto Olsen. Tyto květiny jsou určeny na tvou rakev."

Odhodí vzkaz někam do kouta a nešťastně si zakryje obličej dlaněmi. Práskne sebou zpátky do polštáře.

„Takže... Je ti teď líp, když víš, co tam je napsaný?" rýpnu si.

„Ne. Není mi líp, Eliyasi!" potáhne a rukou v obvaze si setře slzy. „Ani jsem nečekala, že mi bude! Musíme sakra něco dělat nebo..."

„Já vím. V době, jak budeš na operaci, zajedu na policii. Vzkaz i pugét vezmu s sebou. Řeknu jim o tom sklepě, o růži na parapetě..., prostě o všem," vysypu na Niku šeptem, protože mám pocit, že nás stalker neustále nejen že vidí, ale i slyší...

„Zůstanu tu... sama? Bojím se," vyhrkne plačky.

Pokusím se slabě se usmát. „Bude to jen na chvíli. Zavolám Lassemu, jestli by tady zatím nemoh bejt s tebou. Věřím mu," řeknu a sáhnu po mobilu na nočním stolku.

„Ten bude nadšením bez sebe," zkonstatuje a smutně se zadívá na bílou peřinu před sebou.

„Stejně by se to brzo dozvěděl. Tak jako Noah, Mikkel a všichni kolem."

Najdu v mobilu Lasseho číslo.

„Jop," ozve se v telefonu.

„Kámo, stala se taková dost na hovno věc," řeknu, jakmile uslyším jeho hlas. „Jsme s Nikou v nemocnici, ve dvanáct jde na operaci. Já potřebuju v tý době na odjet na policii, nevím, jak dlouho tam budu. Prosím tě, moh bys tu bejt mezitím s ní?" zeptám se s obavou, co na to řekne.

Jeho reakce mě ale překvapí. „Jo... Já vím. Psali o tom na netu. Samozřejmě přijedu."

Nakrčím obočí. „Cože?!" srdce se ve mně toho dne už po několikátý rozbuší infarktovým tempem. „Co psali?!"

„Že si Nika chtěla podřezat žíly... Otevři si Hudební novinky. Mikkel už vyšiluje. Tobě ještě nevolal? Mně už asi tak třikrát! Řeší se náhradní basák. Ale to je jedno... Je Nika... v pohodě? V rámci možností, samozřejmě."

„J-jo!" vykoktám. „Ale... cože?! Jak jako podřezat žíly, co to je za píčovinu? Jak na něco takovýho vůbec přišli?!" zmateně si protřu čelo, přičemž zachytím Ničin vyjevenej pohled.

„Píšou to v tom článku... Je tam i fotka! Takže... se nechtěla zabít nebo... Kámo, já už vůbec ničemu nerozumím!"

„Ani já ne, nic si z toho nedělej. Takže... přijedeš, prosím tě?" zeptám se ho naposled, v duchu už u nějakýho vyjebanýho článku na tom zpropadeným serveru.

„Jasně, že jo. Hned jsem tam."

„Děkuju, Lasse."

„Neděkuj. Pomáháme si. To je to, co kámoši dělaj."

„Já vím. Tys nás nikdy nenechal ve štychu. Vážím si toho," řeknu a ukončím hovor.

„Takže... Podle Hudebních novinek sis chtěla podřezat žíly," uchechtnu se, zatímco rychle scrolluju obrazovkou. „Můžeš mi to vysvětlit?"

Nika nadzvedne obě obočí: „Měla jsem už dost toho strašnýho života s tebou! Pořád chceš jen šukat, seš tím... totálně posedlej! Víš, jak už mě z tebe bolí celá kunda?! Radši se ukončím než jediný další číslo s tebou! Nedá se to vydržet, Eliyasi...!"

Rozesměju se a pobaveně zakroutím hlavou. „Víš, co na tobě nejvíc miluju? Že prostě nikdy neztrácíš humor. Ty se budeš tlemit i na smrtelný posteli, Nikoletto," řeknu a otevřu ten zkurvenej článek.

Hned v úvodu je fotka, na který jsme já a Nika, jak jdem z vchodu mýho baráku do auta. Jsou jí na rukou vidět krvavý obvazy.

Docela mě zarazí, že tam v tu chvíli přece jenom někdo byl, i když jsem se rozhlížel a nikoho jsem neviděl. Fotka je ale dost nekvalitní. Podle všeho ji pořídil z dost velký dálky, takže je pochopitelný, že jsme si ho nevšimli. Jak ale věděl, že má bejt zrovna tam a čekat na nás, až vyjdem z domu?
To zůstává záhadou... Ale ne až tak nevyřešitelnou. Je dost možný, že fotograf a náš stalker jsou jedna a ta samá osoba.

Fotka je celá blbě. Je dost na prd, že jsme na ní já s Nikou, který nikde nemáme bejt spolu a ještě horší je to, že je pořízená před mým barákem...

Do týhle chvíle skoro nikdo nevěděl, kde bydlím. Dokonce ani Mikkel ne. Byl jsem krásně schovanej ve tmě pod svícnem, v anonymitě centra Rødtbjergu. Žádnou fanynku by nenapadalo mě hledat zrovna tam... Ve starý zástavbě, plný důchodců a taky... duchů.

Můj pohled padne na článek pod fotkou. Nika se mi opře o rameno a čte si se mnou.

"Nika Olsen z White Crow se pokusila o sebevraždu!

Baskytaristka známé metalové kapely, opředené mnoha skandály, Nika Olsen (20) se podle všeho ocitla v těžké životní situaci.
Dnes v noci se ji rozhodla vyřešit ukončením svého života. Toto tvrzení dokazuje přiložená fotografie, na které ji vidíme s jejím (pravděpodobným) přítelem a zároveň leadrem kapely White Crow - Eliyasem Jørgensenem.
Nikolettiny ruce jsou zkrvavené a ovázané obvazy... Podle všeho si podřezala žíly.
Co se asi dělo v domě Eliyase, před kterým je fotografie pořízena? Co předcházelo jejímu strašnému rozhodnutí?
Měly v tom snad prsty drogy a alkohol, jejichž užíváním je tato kontroverzní dvojice nechvalně proslulá?
A kdo nahradí talentovanou baskytaristku v kapele, která má naplánováno spousty koncertů a nahrávaní nového alba je v plném proudu?

Odpovědi se snad brzy dozvíme, zatím nám však nezbývá než Nice popřát brzké uzdravení... Na těle i na duši."

Kouknu na ni: „Vidíš to, kámo? Měla bys konečně přestat chlastat a fetovat! Pak se snad uzdravíš na těle... A možná i na duši," blahosklonně se usměju a odhodím mobil na postel.

„Kontroverzní dvojice... To seru, fakt," zakroutí Nika hlavou. „Řekni mi, co zrovna my dva pořád děláme tak kontroverzního? Mě snad odvezou..."

Zasměju se: „Nic proti, ale už tě odvezli."

„Vtipálku," odfrkne si a hodí po mně posmrkaným kapesníkem, kterej se mi bohužel podaří chytnout.

Štítivě ho vezmu mezi dva prsty. „Kdybys momentálně neumírala, přísahám, že tě zalehnu a narvu ti ho do pusy!"

Nika se svůdně usměje: „To zní... hrozně sexy!"

„Jo... Neexistuje nic víc sexy než Nika Olsen s posmrkaným kapesníkem v puse," zasměju se a obejmu ji kolem pasu.

Dlaň jí položím na krk, zavřu oči a naše rty se setkají. Všechno se se mnou začne točit, když se naplno ponořím do vášnivýho polibku...

Vtom se však otevřou dveře.

Polekaně se pustíme a já koukám do vyjevených očí Lasseho a Noaha.