Ze stavu zvláštního obluzení mě probere hluk tříštícího se skla.

Zmateně zamrkám a těžce vstanu z postele. Mám zato, že Nice třeba jen vyklouzla sklenice z ruky, jenže rozbíjení skla pokračuje... A k tomu se ozvou vzlyky.

Srdce mi vynechá úder.

„Sakra...," tiše zakleju a pokusím se zrychlit krok.

Duše mi zamrzne v těle, jakmile se ocitnu ve dveřích kuchyně a spatřím Niku, jak klečí na zemi. Vlasy jí v dlouhých pramenech spadají do obličeje. Pěstmi rozbíjí střepy skleničky na padrť, brečí a po podlaze je rozmazaná její krev...
Chvilku mi zabere pochopit, že to, co před sebou právě vidím, není hnusnej sen ani halucinace z horečky!
Pár sekund jen stojím ve dveřích jako solnej sloup a srdce mi mohutnými údery buší až v mozku. Zamotá se mi hlava, až se musím rukou zachytit zdi, ale hned pak se k ní vyděšeně vrhnu:

„Niko... Niko, pane bože, co to děláš?!" Dřepnu si naproti ní, jenže ona mě vůbec nevnímá.

Pořád jen brečí a rukama rozbíjí sklo, před ní je už hotová kaluž krve...!
Vezmu její ruce opatrně do dlaní a ona ke mně zmateně zvedne zarudlý oči, jako kdyby si teprve teď všimla mojí přítomnosti. Přerývavě dýchá a v jejím pohledu je tolik strachu a bolesti!

„No tak, přestaň...," zašeptám a sevřu ji v náruči.

Rozbrečí se ješte víc a pevně mě obejme rukama, který jsou od krve a plný střepů... Cítím teplou, lepkavou tekutinu, stéká mi po zádech.

Nika dusí pláč někde v mým rameni, zatímco já ji opatrně hladím ve vlasech. Uvnitř cejtím tak obrovskej smutek a úzkost, že se to ani nedá vyjádřit slovy, ale nemůžu se tomu poddávat... Musím jednat.

„Už je... toho na tebe moc, viď?" hlas se mi chvěje.

Položím jí ruce na ramena a trochu ji od sebe oddálím. Sklopím pohled na její dlaně, topící se v tratolišti krve a střepů, zapíchaných do kůže. Musí ji to určitě hrozně bolet... Pořád jen brečí a hledí na mě absolutně zoufalým pohledem. Vypadá, že je úplně mimo. Mám o ni strach.

„Co... se stalo?" naléhavě se jí zadívám do očí, jenže ona ty svý jen zavře a s bolestí ve tváři zakroutí hlavou. Prsty jí trochu otřu slzy, smíchaný s krví, kterou má trochu rozmazanou po obličeji.

„Pojď... Můžeš vstát?" chytnu ji kolem pasu a chci jí pomoct na nohy. Ale nezvládá ani chodit, neustále se jí podlamují kolena.
Vezmu ji teda do náruče a odnesu do koupelny. Z obou dlaní jí pořád teče krev, potoky krve... Posadím ji na pračku a srdce se ve mně sevře, když si uvědomím, co jsme přesně tady jen před pár hodinami dělali... A teď?

Nemám ale čas nad tím přemejšlet.
V umyvadle pustím vodu a začnu jí z ran opatrně vytahovat střepy, jeden po druhým.

Nika těžce dýchá a z očí jí pořád kanou slzy. „Bolí to hodně, že?" zeptám se smutně. „Už to bude."

Tím, jak se v ranách rýpu, krvácejí víc a víc a mně hrdlo svírá úzkost tak, že skoro ani nemůžu dejchat... Marně kdesi v zastrčeným šuplíku mozku hledám vědomosti z kurzu první pomoci. Jsem schvácenej horečkou, je mi blbě a vůbec mi to nemyslí, i když horečka není hlavní příčinou, proč mi vynechává mozek...

„Zvláneš to?" zeptám se tiše, když jí z ruky vytáhnu jeden z posledních střepů. Je zpocená a úplně bledá v obličeji... Bojím se, že mi omdlí.

Vyčerpaně si položí hlavu na mý rameno a já ji znovu obejmu. Vezmu ji kolem pasu a opatrně ji postavím na nohy.

„Musíme to umejt, asi to bude štípat, tak se připrav, ale to vydržíš," upozorním ji a ponořím její krvavý dlaně pod tekoucí vodu.

Nika jen rozechvěle vydechne a můj pohled padne na hromadu střepů v odtoku.
Zastavím vodu a obě její ruce něžně stisknu v ručníku. Okamžitě se začne zabarvovat do ruda a Nice z očí vyhrkne nový příval slz. Zoufale zavzlyká.

„Ššs... No tak," zašeptám. Tak moc bych chtěl její bolest vzít na sebe... Kéž by to šlo.

Znovu ji usadím na pračku a natáhnu se do skříňky nad zrcadlo pro lékárničku. Naštěstí ji mám pro podobný případy doma... Protože s mámou člověk nikdy neví. Že ji jednou budu potřebovat na Niku, by mě nikdy nenapadlo.

Vytáhnu desinfekci ve spreji a skousnu ret. „Teď... to asi zaštípe o něco víc," s obavou na ni pohlédnu. „Jsi připravená?"

Přikývne a sklopí řasy.

„Klidně křič. Jsem zvyklej," řeknu a vezmu jednu její ruku do dlaně.

„Idiote...," unaveně protočí oči a já ji pevně chytnu za zápěstí. Trochu se usměju tomu, že už evidentně začíná přicházet k sobě.
Zmáčknu vršek spreje s peroxidovou desinfekcí.

Nika vykřikne a chce se mi vytrhnout, ale držím ji fakt pevně. Po ranách, zaplněných krví, se jí začne roztékat nahnědlá tekutina a ruce se jí roztřesou.

Když uchopím její druhou dlaň, všimnu si, že je Nika úplně zpocená a rudá v obličeji. Je mi jí líto a štve mě, že jí musím takhle ubližoval, jenže není vyhnutí.

„Dobrý... Už je to dobrý," obejmu ji, jakmile jí zastříkám i druhou ruku a pak z lékárničky vytáhnu obvaz.

Vydechnu, abych se hodil aspoň trochu do klidu a začnu jí rány soustředěně ovazovat.

„Kámo... Teď mi řekni, co tě to napadlo," vyzvu ji s kouskem náplasti mezi rty a odstřihnu obvaz, kterej pak zalepím, jenže... on pořád prosakuje. Sere mě to.

Nika se mi nešťastně zadívá do očí. „Zase... tam byla," zašeptá rozechvěle.

„Kdo?" zeptám se a rozdělám další obvaz.

„Byla tam... bílá růže a... Kolem ní krev! V ku- kuchyni na parapetě," vykoktá a očí se jí rozšíří.

Zamrzne ve mně dech a přestanu s veškerou činností. „Cože? Jak je to... Z venku nebo zevnitř?!" vylítnu a srdce se mi rozbuší až v lebce.

„Neštěstí z venku. Ale i tak...!" vykřikne Nika se slzami v očích. „Sleduje nás... Pořád! Dost možná i teď, Eli! A ta krev... Já... Jsem to už nezvládla, prostě jsem..." zakroutí hlavou a zničeně se podívá do země.

„Ššs...," zašeptám a přitisknu ji k sobě. „Já vím. Nedivím se ti. Sám jsem z toho zralej na psychiatrii," řeknu pokud možno co nejklidněji, ale uvnitř jsem jak před výbuchem sopky! Ten psychouš mi evidentně chodil po balkóně, vyšplhal kvůli Nice až do třetího patra...! A nejspíš mi i čuměl do okna, aniž bysme si ho všimli!
Při představě, že chodil po mým balkoně a zíral mi do oken, zatímco jsme spali, mi celým tělem proběhne vlna v podobě odporně mrazivýho pocitu.
A... krev? Čí krev?!

„Co budeme dělat?" zvedne ke mně Nika ubrečenej pohled.

„Nejdřív vyřešíme tohle," kývnu bradou směrem k jejím rukám. „A pak se uvidí. Neboj se. Nic se ti nestane," ujistím ji s pohledem, ponořeným do jejích očí. Tak rád bych tomu věřil... Tak rád bych věřil sám sobě, že ji dokážu ochránit, jenže... Minutu od minuty si věřím míň a míň.

„Ale co když se něco stane tobě?!" vyhrkne.

Seberu veškerou sílu, abych se dokázal ztěžka usmát: „Mně? Ne... Já jsem narozdíl od tebe pořád ještě celej, cikáně," cvrnknu jí ukazováčkem do nosu.

Jdu jí ovázat druhou ruku... Jenže moje činnost nemá moc velkej smysl. Krev skrze obvazy pořád prosakuje, i když se je snažím vázat co nejhustěji. Rány jsou až moc hluboký.

Nelíbí se mi to... Znepokojeně vydechnu. „Nemůžu zastavit krvácení. Nejspíš je to na šití. Budem muset do nemocnice," zvednu k ní vážnej pohled.

„Dobře," hlesne rezignovaně a znovu sklopí oči. „Jsem blbá, hysterická kráva. Promiň mi to..."

„Ale no tak... Nejsi kráva. Jen je toho na tebe už hodně." Opatrně nadzvednu její ruku v obvazu a políbím ji na krvavý konečky prstů. „Bude to dobrý, neboj. Tohle určitě přežiješ."

***

Naházím na sebe hardy a pomůžu s oblíkáním i jí. Děsí mě, jak je pořád bledá... Ztratila spousty krve. Bojím se o ni, ale přitom se mi do nemocnice nechce. Mám na ni špatný vzpomínky. Jenže vím, že tam musíme. Že jí tam pomůžou...
Usadím ji do křesla a jdu se podívat na balkón, co tam vlastně viděla... A vážně skrz okno hned zahlédnu růži na parapetu. Pod ní je menší louže krve.

Otevřu balkónový dveře a vylezu na vzduch. Štítivě vezmu růži do ruky a hodím ji do igelitky s tím, že ji pak odnesu do auta. Projede se mnou na výlet na policii...

Ale nejdřív musím vyřešit Niku a její zranění.

***

Jakmile vyjdeme ze vchodu, venku už je úplný světlo. Držím ji kolem pasu, z mikiny jí koukaj ruce v krvavých obvazech. Pohledem zběžně zkontroluju auto, než si sednem dovnitř, ale naštěstí na něm nic podezřelýho nevidím.

Než vyrazíme, prohrábnu si vlasy a otřu si zpocený čelo. Je mi vedro i zima zároveň a celej se třesu. To, že jsem si vlastně měl vzít prášek, se mi samozřejmě úplně vykouřilo z hlavy.

Nastartuju a vyjedeme z parkoviště. Nika sedí opřená do sedadla s hlavou, zvrácenou dozadu a rukama bezvládně položenýma v klíně. Je mi až blbě z představy, jak moc ji asi musej bolet... Její obvazy už jsou úplně červený, jak krev prosakuje.

„Zvedni ty ruce, to by mělo trochu pomoct," řeknu a Nika pokrčí nohy. Opře si dlaně o stehna. Už má od krve i legíny, naštěstí jsou maskáčový...

Celou cestu uvažuju o tom, jaký bude mít její zranění důsledky pro kapelu.
Je jasný, že nějakou chvíli nebude moct hrát. Jenže my jsme uprostřed nahrávaní alba a máme nasmlouvanej ranec koncertů!

Pak si však uvědomím, že tohle teď stejně není vůbec důležitý... Důležitá je jen Nika a to, aby byla v pořádku.