S Nikou se v autě před jejím barákem rozloučíme naprosto chladně. Ani se neobejmem.
Uvnitř mě drtí, kam až jsme se dostali, ale je to bohužel tak, jak Nika říká: stalo se. Nedá se to "odestat", nedá se to vymazat z historie.
Nejspíš se budu muset smířit s tím, že je všechno v pytli, že s Nikou už nikdy nebudu...

S čím se ale nesmířím, je její stalker, kterej mě přivádí k nepříčetnosti den ode dne víc.

Ten člověk Nice přinesl až do šatny bílou růži. Přitom Kristian to bejt nemohl, nikdo z nás mu nedal zlatej VIP backstage pas. A ten, kdo ho nemá, prostě do naší šatny nemůže vejít, nemá se jak dostat dokonce ani na chodbu mezi šatnami a sálem.

Musela to bejt Larisa, která se růží od sebe jen snaží odvrátit podezření a svý odporný činy tak hodit na hlupáčka Kristiana...

Pokud to tedy byla ona (jako že na devadesát devět procent ano), pravděpodobně byla přítomná i na koncertě. Stála tam někde v publiku, mezi ostatními. Slyšela, co jí říkám. Muselo jí dojít, že moje slova patřila jí. Moje slova i naše nová píseň, která zní jako brutální koktejl vzteku a nenávisti.
Jo... Je to tak, nenávidím ji a doufám, že to beze zbytku pochopila. Vzala mi totiž to nejcennější, co jsem měl. A tím nemyslím svý tělo nebo snad dokonce důstojnost... Tu jsem ztratil už dávno.

Vzala mi Niku a to jí nikdy neodpustím.

***

Sedím na dně sprchovýho koutu, rukama si objímám kolena a celej se třesu. Všechno na mým těle mi připadá tak zvláštně cizí. Jako kdyby se úplně oddělilo od mojí podstaty, jako kdyby mi už nepatřilo. Je to jenom materiál, schraňující... Co vlastně? Připadám si jako prázdná skořápka.

Po sprše stojím na balkoně s kapucí na hlavě a kouřím. Všude kolem mě je tma, plná příšer, stejně jako v mojí duši.

Projdu ztichlým bytem a zalezu do postele. Zakryju se až po hlavu černě povlečenou peřinou. Pořád se třesu a teď už mi i začalo týct z nosu. Skvělý. Fakt skvělý, přesně tohle jsem potřeboval.

Je mi hrozný horko a potím se, přitom se uvnitř chvěju svíravou zimou. Bolí mě hlava, asi mám horečku... Zpocená mikina se mi lepí na tělo. Malátně se posadím na posteli, protože se potřebuju napít, ale celej svět se se mnou roztočí.
Vychlastám na ex sklenici s vodou a vyčerpaně dopadnu zpátky na propocenej polštář.
Zkouším zavřít oči a usnout, jenže pokaždý, co to udělám, se přede mnou objeví její šílenej ksicht. Pořád na sobě cejtím její ruce... Na svým krku, na hrudníku, na...

Musím něco udělat, abych aspoň na chvíli zapomněl. Abych ji na pár hodin vyhnal z hlavy a usnul, protože cejtím, že moje tělo už spánek zoufale potřebuje.

Vrávoravě vstanu a dojdu do kuchyně. Otevřu ledničku a popadnu nějakou flašku, ani nevím, co v ní je.
Uvědomím si, že když jsem byl s Nikou, ani jednou jsem se neopil (jen jsem fetoval, ale to je něco jinýho...).

Chci jít do ateliéru, jenže nemám odvahu. Pěkně mě to sere.
Chtěl bych, aby byl Alex volnej. Vždyť to je důvod, proč jsem tenkrát udělal tu strašnou věc. Chtěl jsem, aby už necejtil bolest. Aby byl svobodnej.
Ale dosáhl jsem přesnýho opaku. Alex je pořád tady. Jeho duše je uvězněná u mě ve sklepě a nemá se jak dostat ven.

***

Když se ráno proberu, je mi mizerně. A to nejenom z chlastu, ale hlavně z mojí nemoci.
V polospánku nahmatám vedle sebe v posteli mobil a napíšu Mikkelovi, že jsem kaput a na zkoušku dneska nedojdu.

Podruhý mě vzbudí vytrvalej, skoro až hysterickej zvuk zvonku. Podívám se na mobil a zaostřím zornice. Párkrát zamrkám, protože nemůžu uvěřit svejm očím. Je už půl čtvrtý odpoledne!

Zívnu a s námahou se posadím na posteli. Třeští mi hlava, je mi hrozná zima a mám úplně zabetonovanej nos. Když vydechnu, uslyším, jak mi chrčí plíce. Bolí mě v krku, jak kdyby mně do něj někdo vrtal vrtačkou...
Zkráceně, jsem totálně v píči.

Na vratkých nohou vstanu a zajdu se podívat ke dveřím, kdo mě zas otravuje. Musím se přidržovat zdí. Motá se mi hlava, jsem slabej jak odvar z včerejšího čaje.

V kukátku za dveřmi uvidím Niku.

Kousnu se do vnitřku tváře. Co tady sakra chce?! Něco se stalo, nebo...

S obavou jí otevřu a zamžourám na ni zarudlýma očima. „Co je?" zachraptím. Skoro nemůžu mluvit. Dávivě se rozkašlu, až mě zabolí plíce.

Nika se hned nahrne dovnitř. Nese svou basovku a v druhý ruce táhne velkou nákupní tašku. Koukám za ní a tak nějak vůbec nepobírám, co se to tu děje.

„Hej... Kam jdeš?" zmateně se na ni otočím od dveří, který pořád zaraženě držím za kliku.

Nika beze slova zamíří do kuchyně a já bezmyšlenkovitě zavřu a doploužím se za ní. Nic mi nedochází... Mám pocit, že mě možná přepadly nějaký halucinace z horečky... V noci jsem si ji měřil a měl jsem třicet devět a půl. To by vše vysvětlovalo.

„Eliyasi," osloví mě, zatímco vybaluje z tašky potraviny a strká mi je do ledničky. „Mikkel dneska na zkoušce říkal, že jsi nemocnej. Snažila jsem se ti zavolat, ale jako vždycky jsi nebral telefon. Napadlo mě, že... když jsi nemocnej a seš doma sám, možná bys třeba ocenil nějaký jídlo nebo tak..." Sype na mě během toho, co mi schovává do špajzu zásoby tak na dva měsíce dopředu.

„Ehm... Tak asi... Díky," vyrazím se sebe, ještě pořád v šoku. Vyčerpaně klesnu na židli ke stolu, opřu si lokty a rukama si zajedu do zpocených vlasů. Je mi fakt blbě a tím pádem musím určitě taky blbě vypadat, ale teď je mi to fakt u prdele.

„Ale to je všechno, Eli! Hlavně si nemysli, že jsem sem přijela proto, že bych snad stála o to, abysme se my dva dali opět dohromady nebo cokoli... To v žádným případě," upozorní mě a strčí do ledničky poslední mlíko.

„Jo... To mě ani nenapadlo," hlesnu tupě. Trochu si ulítnu na roji modrých teček za svými víčky, kterej se tam objeví, když si proti nim tlačím dlaněmi...

Nika dojde až ke mně a já sundám ruce ze svýho ksichtu. Zmateně se na ni podívám.
Vztáhne ruku a připlácne mi ji na čelo. Pod jejím dotykem se ve mně prudce rozbuší srdce. Vydechnu a zavřu oči... Chci zvednout ruku a položit ji na její dlaň, aby na mým čele setrvala aspoň o trochu dýl...

„Úplně hoříš," zašeptá a než stihnu cokoli udělat, svou ruku zase stáhne. „Vzal sis na to něco, nějakej prášek?"

„Ne...," hlesnu unaveně. Nechci, aby tady byla. Aby mě viděla v takovým stavu a navíc mi každej pohled na ni o trochu víc nalomí srdce.

„Zalez do postele, donesu ti prášek a čaj. Musíš hodně pít," řekne a já ji poslechnu. Nemám vůbec sílu se bránit, jsem tak slabej, že i mluvení mi působí problémy.

Dovrávorám do pokoje a prásknu sebou zpátky na pelest. Zavřu oči a prudce se rozkašlu, celej se u toho zkroutím. Nika je za chvíli u mě, nese mi prášek a čaj.

„Neměla bys tu bejt," vydechnu ochraptěle. „Ještě se ode mě nakazíš, nechci, abys-"

„Nech toho, Eli. Budu tady s tebou, kdybys něco potřeboval. Je na nic, bejt nemocnej doma sám," řekne a sedne si ke mně na okraj postele. „Pěkně tě to zkolilo... To máš z toho věčnýho lítání po pódiu bez trika. Víš, jakej je tam průvan?"

Podaří se mi nadzvednout koutky do úsměvu. Přijde mi od ní úplně krásný, že má o mě starost, i když...
Ve chvíli, kdy na to pomyslím, je mi, jako by se mi do srdce zabodl ostrej střep. Znovu si uvědomím tíhu celý situace, která na mě dolehne jako černej mrak.

„Vážně nechceš radši jít?" zeptám se jí ještě jednou. „Nebudu dobrej společník..."

„Nechci ti brát iluze, ale to jsi nebyl nikdy."

„K nemocným lidem máš bejt milá, Niko," upozorním ji, načež se zase brutálně rozkašlu. Zakryju si pusu rukou.

„Zajdu ti uvařit kuřecí polívku. Odpočívej, jo?" řekne a přihrne mi peřinu až k bradě. Z nočního stolku sebere ovladač a pustí televizi. Naladí nějakou Disney pohádku a odejde zpátky do kuchyně.

Zadívám se na zeď u svý postele, až ke stropu pokrytou plakáty metalových kapel včetně White Crow.
Ona... je prostě totálně úžasná. Tak pečující a láskyplná, i když jsem to mezi námi celý posral... Jak jsem mohl dopustit, že jsem o ni přišel?

Nemůže to mezi námi skončit, ne takhle...! Nika musí pochopit, že...

Bolestivě se kousnu do horečkou rozpraskanýho rtu. Pochopit co? Že jsem dovolil, aby se to stalo? Že jsem neudělal nic pro to, abych ji zastavil?

Je to směšný, Eliyasi. Úplně tragikomický, stejně jako ty sám, řeknu si a rezignovaně zavřu oči.