Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek z dětství je ta na vůni kuchyně Ničiny babičky. Teplý, uklidňující aroma čerstvě upečených sušenek a zvláštní odér borovicovýho čističe na podlahy představovaly přístav klidu pro chaos v mý hlavě, kterej se tam objevil s přicházející pubertou.

Je to místo, kam se pokaždý vracím ve svý mysli, když svět kolem začne bejt příliš hlasitej, když metal začne bejt rušivej a surový tóny elektrickejch kytar se mi zařezávaj až do morku kostí.

Tahle vzpomínka je těžkým kontrastem přítomnosti, kdy se na mě zápach potu, uši trhající řev fanoušků a plný koncertní haly, lepí jako druhá kůže.

Už jsem stačil poznat temnější stranu slávy. Hysterický fanynky, nekonečný afterparty a ten podivně cizí pocit, kterej se dostaví s každým vyprodaným koncertem...

...Ale nic z toho mě nedokázalo připravit na to, co se stalo v noci v tourbusu.

V backstagích jsem občas slýchal hororový historky o šílených fanynkách, o tom, čeho všeho jsou schopný... Ale nikdy by mě nenapadlo, že se něco podobnýho stane i mně.

Připadám si jak použitej vibrátor a to, že se tam nachomýtla Nika, drtí mý srdce na malý kousky.
Nechtěl jsem to... Ale proč jsem sakra nic neudělal?!

Nika měla pravdu, měl jsem se bránit, nějak ji ze sebe dostat pryč. Jenže nemoh jsem se ani pohnout, celý mi to připadalo... tak strašně nereálný...! Ani jsem chvilkama nevěřil, že se to děje, že je něco takovýho vůbec možný... Nebyl jsem na to připravenej.

***

Už nedokážu vejít do tý zkurvený ložnice v autobuse. Jenže ráno odjíždíme a já tam mám roztahaný svý věci. Nevím, co dělat, Nika se se mnou samozřejmě vůbec nebaví a ta jediná ví, co se stalo.
Podívám se z okna. Noah dřepí venku a dává zavazadla dolů do úložnýho prostotu. Těžce vstanu ze sedadla a zajdu za ním.

„Noahu... Hele, prosím tě, mohl bys sbalit i moje věci? Já vím, je to takový divný...," s námahou se pousměju.

Bubeník se postaví a nakrčí obočí. „Co...? Nepřerostly ti už ty tvoje hvězdný manýry přes hlavu, kámo? Nejsme tvoji sluhové. Jdi si hezky svý serepetičky sbalit sám."

Skousnu ret a vrátím se do busu. Když vejdu za závěs a kouknu na postel, kde se to stalo, sevře se mi hrdlo. Přijde mi že ve vzduchu pořád visí její parfém... Cejtím to i ze sebe, ze všeho... Chce se mi z toho smradu zvracet, připadá mi, že odevšad cejtím i její kundu.
Nemůžu se dočkat, až si doma hodím pořádnou sprchu, i když je mi jasný, že tuhle špínu už se sebe nikdy nesmyju.

Aniž bych ještě jedinkrát pohlédl na TU postel, rychle si naházím věci do kufru.

Někdo pomalu odhrne závěs a vejde dovnitř. Je to Nika. Oči má celý červený a oteklý od pláče. Začne si taky balit věci a já nevím, co říct. To, co se stalo, mezi nás postavilo obrovskou zeď a já teď vůbec netuším, jestli někdy budeme mít sílu ji zbourat.

Je mi ze sebe strašně a tak moc se nenávidím! Nenávidím se za to, že jsem neudělal nic, abych ji zastavil.

Všichni už sedíme uvnitř autobusu a odjíždíme pryč z festivalu, pryč z toho prokletýho místa, který mi dalo, ale i vzalo tolik moc.

Hlavu mám opřenou o okno a moje oči jsou zavřený. Pořád před sebou vidím její obličej... Bělma, lesknoucí se ve tmě. Šílenej výraz ve tváři.
Uvnitř mnou lomcuje nechutná směs viny, vzteku a lítosti. Není mi líto sebe... Je mi líto Niky a toho, že nás musela vidět. Připadám si jako uprostřed hroznýho snu, noční můry. Tak kdy už se sakra probudím?!?

Ze svých pocitů jsem zmatenej... Nepředstavoval jsem si, že by mě něco takovýho mohlo tolik sejmout.
O panictví jsem přišel v patnácti na zastávce autobusu s holkou, kterou jsem toho dne potkal na párty a nikdy předtím ani potom už jsem ji neviděl. Doteď nevím ani to, jak se jmenovala. Měl jsem sex za peníze, spal jsem s klukama, který mě nepřitahovali, jen proto, abych pak za svůj výkon dostal zaplaceno. Dělal jsem extrémní sado-maso, který mě ve skutečnosti ani trochu nebere... Můj bodycount je na to, kolik mi je, šílenej.
Ale vždycky, VŽDYCKY všemu předcházel můj souhlas. Ještě nikdy si ode mě nikdo nevzal nic, co jsem mu nechtěl dát.

A Nika... Musím jí to nějak vysvětlit, musí pochopit, že...

Jenže co má vlastně chápat? To, že jsem se skoro vůbec nebránil, že jsem neudělal nic pro to, aby to skončilo..., je prostě pravda. Dokonce mě sex s ní vzrušoval, i když jsem to nechtěl. Až tolik, že jsem se udělal.
A Nika všechno viděla. Bylo to tak strašně ponižující, tolik bolestivý.
Bože... Tak moc se za to nenávidím!!!

„Hej, kámo," ucejtím z ničeho nic ruku kolem ramen.

Pomalu odlepím svý čelo od okna a podívám se na něj.

„Sakra...," vydechne Lasse, když se naše oči střetnou. „Vypadáš hrozně. Co se stalo?"

Zavřu oči a zakroutím hlavou. Nechci o tom mluvit. Ne s ním. Ne teď.

„Tohle není tvoje starost, Lasse," zamumlám a stočím pohled ven.

Blonďák svou ruku zase stáhne. „Ale je, Eliyasi. Jsi můj kámoš a já vidím, že nejsi oukej. No tak... Mně to můžeš říct. Něco s Nikou?" zeptá se tiše a projede mě starostlivým pohledem.

Zevnitř se kousnu do tváře, až mě to zabolí. Zvednu k němu oči a chvilku do nich koukám, abych z nich vyčetl, jestli mu můžu věřit. Jsou šedozelené a shlíží na mě s laskavostí. Vždycky byly takový, už od chvíle, co jsem ho poznal. Nikdy mě nezradil a pokaždý stál při mně.

Ztěžka polknu. „Pamatuješ si... na Larisu?" vyrazím ze sebe přiškrceně. Už jen vyslovit její jméno mi působí velký problémy.

Lasse přikývne. „Asi jo... To je ta tvoje píchačka, ne? Teda... Jedna z nich. Taková ta jako asiatka..."

„Jo. Včera v noci po koncertě... Jsem debil nechal otevřenej bus, šel jsem chrápat a ona sem vlezla. Normálně..." kousnu se do rtu. Tak těžce se mi o tom mluví...! Zadívám se do země a pak hned zase na něj. „Ty vole, možná mi to ani nebudeš věřit, ale... Prostě... Měli jsme sex, aniž bych to chtěl."

Lassemu poklesne čelist a zatváří se zmateně. „Počkej, co?! Ona..."

„Jo," přikývnu a zadívám se do země. Protřu si obličej. „Furt jsem jí opakoval, že to nechci, ale sakra... Měl jsem se bránit, měl jsem něco udělat! Jenomže... v tý chvíli ve mně všechno ztuhlo. Nevím proč, ale nemohl jsem se ani pohnout. A nejhorší na tom všem je, že Nika... nás viděla," zašeptám a hlas se mi zlomí. Už zase mám v očích slzy.

Lasse na mě chvilku zaraženě hledí beze slov. „Ty vole... Čekal jsem ledacos, ale tohle ne," prohlásí nakonec. „A ona... Ví, co přesně se stalo?"

Jen přikývnu a sklopím pohled. Zadívám se na svý ruce, spojený mezi přimáčknutými koleny, který mi začnou nervózně nadskakovat.

„A... jak to bere, nemám jí to nějak vysvětlit nebo..."

Zakroutím hlavou. „Ne... Nepokoušej se o to. Už jsem se snažil jí říct, jak to bylo, jenže... Řekla mi, že jsem se měl bránit. A že si dáme pauzu," potáhnu a otřu si nos.

„Jenže... Vždyť ty za to nemůžeš! Člověk v těchle situacích prostě zamrzne, to je známá věc... Neudělal jsi nic špatně, brácho. Není to tvoje vina. To si pamatuj."

Z očí mi vyhrknou slzy, rychle si je setřu rukávem od mikiny.

„Kámo...," řekne Lasse s úsměvem a obejme mě. Objetí mu vrátím a on mě trochu poplácá po zádech. „Kdyby cokoli..., jsem tu. Však víš."

„Já vím, Lasse," odtáhnu se od něj a utřu si poslední slzy.

„A neboj se, Nika to pochopí. Miluje tě. Zvládnete to spolu," usměje se, ale jeho úsměv je trochu smutný.

„Kéž bys měl pravdu...," vydechnu a zadívám se na Niku, která sedí až někde na předním sedadle a kouká do mobilu. Zápěstím si otře z tváře slzy... I ona svádí svůj těžkej boj a já chci bejt s ní a držet ji při tom za ruku! Jenže teď... nemůžu.