Je mi, jako kdyby mi někdo zabodl přímo do srdce ostrý nůž a dlouho tam s ním kroutil.
Ve tmě před sebou vidím dvě těla, zmítající se při vášnivém sexu. Jedno z nich patří Eliyasovi.
Klukovi s bílými vlasy, očima jako husky a přidrzlým úsměvem, kterého z hloubky celé své bytosti miluju.

Do očí se mi vženou slzy a tvář se mi skřiví bolestí.

„Eli... Ne," zašeptám sotva slyšitelně.

Černovlasá dívka z něj sleze.

„Co je s tebou?" postaví se přímo přede mě a zabodne do mě výsměšný pohled. „Tak jsem ti ojela leadra, no a co? Stejně spolu prej nejste, tak co řešíš?!" Podívá se zpátky na Eliyase, který jen leží, zrychleně dýchá a obličej si zakrývá dlaněmi. „Neboj, líbilo se mu to..." Zasměje se, její smích mi zní jako skřípání nehtů o tabuli.

Tak strašně moc jí chci jednu napálit, zabít ji...! Tak moc ji nenávidím, ať už je to kdokoli!!!
Jenže moje tělo není schopno jediného pohybu, stojím tam, jako kdybych přimrzla k zemi.

Černovlasá mrcha mě bez dalších slov obejde a vypadne z autobusu.

Ve zmatku mi dojde, že ji vlastně znám...
Je to přesně ta holka, co v baru v Christianii prohlašovala, že s Eliyasem spala. Ta, která se po něm sápala v šatně. Larisa.
Jeho nejvěrnější fanynka.

Opatrně pohlédnu zpátky na... něj. Stočil se do klubíčka. Ani si nezapl kalhoty. Kolena si tiskne k hrudníku a je mu vidět skoro celý zadek, ale on si toho vůbec nevšímá.

„Jak jsi mohl...?" zašeptám.

Eliyas si zápěstím setře slzy a potáhne.

Změřím si ho znechuceným pohledem. „Proč teď jako brečíš, ubožáku? Vždyť sis užil, zapíchal sis s oblíbenou fanynkou! Tohle na mě rozhodně nezkoušej, Eliyasi!" procedím mezi zuby naštvaně.

Jenže nedočkám se od něj vůbec žádné reakce. Pořád tam jen tak leží, polonahý, celý zkroucený a vlasy mu padají do tváře.
Ani na mě nepohlédne.

„Seš mi odpornej," uzavřu to a jdu si lehnout do přední části autobusu, kde si sklopím sedadlo.

Zavřu oči. Ještě před chvílí jsem byla šťastná. Měli jsme za sebou úžasný, obrovský koncert, který se nám tak skvěle vydařil. A já jsem byla s ním, se svojí láskou, při tom. Sledovala jsem ho na pódiu a každou buňkou v těle jsem cítila, jak moc ho miluju. Jak neskutečně moc jsem na něj pyšná! Umolousaný Eliyas Jørgensen, který se rýpal ve strupech špendlíkem... Který se často smál ze spaní a byl tak neohrabaný, že občas spadl z postele... Který se jako úplně poslední ze školky naučil jezdit na kole bez postranních koleček... Tak dobře ho znám, byl mojí velkou láskou už odmala, aniž bych to vůbec tušila...

Ale teď je všechno pryč.

Možná jsem někde v koutku duše věděla, že se to stane... Jenže dost mě překvapilo, že k tomu došlo už teď, jen chvíli po tom, co mi řekl, že si mě chce vzít.
Tak strašně moc to bolí, že bych si nejradši vytrhla srdce z těla, aby ta bolest zmizela.

Ležím za zataženými závěsy a z očí mi kanou slzy jedna za druhou. Ani si je nestíhám stírat. Nechápu, proč to udělal. Vždyť mi říkal, že mě miluje a choval se tak! To jsou snad opravdu všichni chlapi jen otroci svého péra?! Jeho ségra měla pravdu... Tenhle člověk nemá svědomí.

„Niko...," uslyším někde za sebou jeho tichý, zastřený hlas.

Pomalu se za ním otočím. Pohled na něj mě tolik bolí. Nedá se snést. Jeho oči... Ty krásné oči, které na mě ještě před pár hodinami hleděly s láskou a byly šťastné... se teď topí v slzách a bolesti.

Otočím se zpět k oknu, nevydržím pohled na něj už ani sekundu.

Ucítím, jak opatrně dosedl vedle mě . „Já... Omlouvám se, nechtěl jsem-"

„Přestaň!" vykřiknu. Tohle nedokážu poslouchat. „Nech si svoje omluvný kecy, nezajímá mě to! Prostě se to stalo a tím to hasne! Nemůžeš to vzít zpět."

Na chvíli je mezi námi ticho, které je však tíživější než tisíce slov.

„Mám... Jít pryč?" zeptá se Eli váhavě.

„Ano."

Uslyším, jak vstanul a pomalu odešel zase si lehnout tam do té postele, kde...
Nemůžu na to ani pomyslet! Pořád před sebou vidím jejich těla. Jak se celý vzepjal při orgasmu...
Moje představy jsou k zešílení, ale nemůžu vyhnat z hlavy, ať se snažím, jak chci. Jsou jako dotěrná píseň, která se stále a znovu vrací.

Připadám si najednou tak strašně sama. Jediný člověk, kterému jsem bez výhrady věřila, mě zradil.
A nejvíc mě bolí, že svým činem dokonale pohřbil nejen naši lásku... Ale i přátelství.

Všechny vzpomínky, které na něj mám z dětství, do sebe teď nasály hořkou pachuť. Okamžiky, které jsem si promítala v hlavě, když mi bylo smutno a vždy mi dokázaly vyloudit na tváři úsměv, teď moji bolest ještě násobí. Zařezávají se mi do srdce jako tisíce žiletek.

***

Skoro celou noc nedokážu zamhouřit oči. Usnu vždy nejen na chvíli a zdají se mi šílené útržky snů. Všude, kam se pohnu, jsou fanoušci a jejich řev se strašidelně rozléhá ozvěnou. Vypadají jako zombie a honí mě temnými chodbami jakéhosi bludiště. Není před nimi úniku.

K ránu mě naposledy vzbudí Noah a Lasse, jak se opilí derou do autobusu a sebou si táhnou nějaké holky... Jen otráveně zavřu oči. Ať si tam s nima Eliyas klidně dá třeba pětku, je mi to jedno...

On se však kolem mě po chvíli prosmekne v černé mikině s kapucí na hlavě. Otevře si dveře autobusu a vyjde ven.

Otočím se a trochu poodhrnu závěs. Venku už začalo svítat a kolem není téměř ani živáčka, jen pár opilých existencí se potuluje u vzdálené stage.

Eliyas dřepí před autobusem a kouří. Sem tam si něco setře z obličeje...

Proti mé vůli se ve mně sevře srdce. Nechci, aby mi ho bylo líto, ale... Naposledy jsem ho viděla plakat, když umřel Alex.
Musí ho fakt hodně mrzet, co se stalo. Jenže... Proč to sakra dopustil!? Proč něco takovýho udělal?

K mým uším dolehne vášnivé dívčí zasténání z ložnice tourbusu.
„Jo, bejby... Udělej se pro mě...," vydechne Lasse.

Znechuceně protočím panenky. Nemůžu ty zvuky snést, tak strašně mi lezou na nervy...!
Semknu rty a přehodím přes sebe rozepínací svetr. Vyjdu z autobusu a nadechnu se čerstvého ranního vzduchu. Kdesi v dálce za stromy uvidím pomalu vycházet slunce.

Otočím se na Eliyase a zjistím, že na mě hledí. Má úplně zarudlé, opuchlé oči. Ihned je sklopí, zadívá se do země a potáhne z cigarety. Z kapuce mu koukají bílé vlasy, trochu povlávají ve větru.

Dojdu až k němu a dřepnu si vedle něj. „Dej mi taky jednu," řeknu bezbarvým hlasem.

Beze slova z krabičky vyloví cigaretu i zapalovač a obojí mi podá.

Zapálím si a vyfouknu dým. Zamyšleně se na něj zadívám. Docela mě uklidňuje, jak valící se kouř pomalu mizí v prostoru... Stejně jako bych teď nejraději zmizela já sama.

„Niko," začne Eli potichu a típne nedopalek o zem. Chvilku si jeho koncem kreslí v drobných kamíncích čáry. „Prosím tě, nech mě ti to vysvětlit."

Dlouze vydechnu. Nejsem si jistá, jestli chci slyšet nějaké sebeospravedlňující kecy. Eliyas není první kluk, který mi zahnul a mě už to vážně nebaví poslouchat...

„Ona prostě...," hlesne Eliyas po chvilce tíživého ticha. „Nějak jsem zapomněl zavřít dveře a ona vlezla do busu. Vzbudila mě. A najednou... Prostě já... Nevěděl jsem, co mám dělat!" vyhrkne zmateně a protře si obličej.

Jen se smutně pousměju. Tohle zní tak neskutečně zoufale... Máš na víc, Eliyasi. No tak, vymýšlej.

„Přísahám, že jsem to nechtěl. Nechtěl jsem... ji."

„Prosím?" nakrčím obočí. „Co to meleš, jak jako nechtěl? Vždyť jsi to s ní dělal, nijak jsi ji nezastavil! Nesnaž se mi namluvit takový hovadiny, nejsem úplně blbá!"

Pohne se mu ohryzek, jak ztěžka polkne. „Já... Nevěděl jsem jak! Nešlo to... Byla tak..." Protočí oči a opět si protře tvář, zarudlou od slz a ušpiněnou od rozmazaných černých linek.

Pevně sevřu čelisti. „Pro tohle neexistuje omluva. Máš sílu, klidně jsi ji mohl ze sebe shodit, když to nešlo jinak, mohl jsi ji zastavit...!"

Eliyas dlouze vydechne: „Já vím... Já vím, omlouvám se..." Prsty si setře další slzy.

Se smutkem v očích se zadívám na krvavě rudé slunce, které se právě prodralo nad mraky.

„Musíme si dát pauzu, Eli," prohlásím rádoby pevně, ale sama slyším, jak se mi třese hlas.

Zatváří se zoufale: „Co? Ne... Prosím tě, nerozcházej se se mnou, dostanem se přes to a..."

„Ne," rázně zakroutím hlavou. „Tohle není jen o jednom incidentu. Je to o důvěře mezi námi a tys ji zlomil."

Eliyas se zadívá do země. „Jo... Chápu," zašeptá sotva slyšitelně.

„Dáme si čas, abysme si oba uvědomili, jestli je ještě vůbec co zachraňovat," vstanu, vrátím se do autobusu a nechám ho tam dřepět samotného s jeho myšlenkami.