Je pět hodin ráno a kapela White Crow točí svůj první oficiální klip. Natáčení probíhá v Rødtbjergu na břehu moře.

Venku je zima jako blázen a my musíme poskakovat mezi vlnami jen tak nalehko a tvářit se, jak je to strašně cool... Ale zase taková pohodička to doopravdy není.

Natáčí se pořád dokola a dokola... Mám pocit, že už jsem úplně modrá a jsem si jistá, že v tom klipu bude vidět i moje husí kůže. Navíc jsem od hlavy až k patě promočená od slané vody, protože je třeba, aby se každý z nás několikrát vyráchal ve studených vlnách.
Všechno mě svědí od soli a klepu se zimou.
Jediný, kdo do vody nemusí, je Noah. Ten má od režiséra klipu nakázáno jen sedět za bicími.

„Ty hajzle, pojď si to vyměnit!" křikne na něj Eliyas o pauze, svíraje mikrofon v roztřesené ruce. Studený vítr mu foukne vlasy do tváře.

Noah na něj od bicích ukáže prostředníček.

Eliyas provokativně olízne mikrofon a pošle mu vítězoslavný úsměv.

To gesto občas dělává i na koncertech a Noah jej bytostně nesnáší... Jenže režisérovi se tohle lascisivní gesto naopak strašně zalíbilo, takže je Eliyas musí každou chvíli opakovat.

Dneska musel olízat víc bacilů než za celý svůj dosavadní život. I když...
Nedělám si o něm a o tom, kde všude už jeho jazyk byl, nejmenší iluze.

Sedím zabalená do deky, piju kafe z kelímku a přemýšlím nad tím, co to provádím se svým životem.

Brácha už se se mnou skoro nebaví a moji přítomnost ignoruje na celé čáře.
V dobách, kdy bylo ještě všechno v pořádku, jsme si spolu večer vždycky sedli do obýváku a koukali na filmy, hráli karty, nebo si jen tak povídali o tom, jaký jsme měli den.

To už je ale pryč. Vik mě vždycky sotva pozdraví a s přezíravým pohledem zaleze do svého pokoje.

A od chvíle, co se k němu dostalo ono video ze střechy, je to celé ještě mnohem horší.

Viktor se mnou vůbec nekomunikuje a já sedávám po večerech v pokoji sama. Pokud teda nejsem na zkoušce nebo na koncertě, kterých s blížícím se albem přibývá čím dál víc. Je to všechno tolik vyčerpávající.

Stále častěji uvažuju, jestli je tohle opravdu to, co od života chci. Noční jízdy, party, kluby... Lehké drogy, spousta nadržených kluků i holek. Každý se se mnou chce vyfotit, chtějí podpisy, sahají na mě. Musím se usmívat.
Někdy si připadám jako věc, artikl na prodej...
Kde je ten hlubší smysl, který jsem ve svém životě vždycky hledala?

Do kapely jsem šla hlavně kvůli hudbě, jenže ta je teď zvláštně v pozadí... Moje duše se cítí ztracená ve veškerém tom chaosu.

Nejradši mám chvíle, kdy v noci tajně vystoupím na střechu našeho věžáku a jen si užívám ten klid. Tiše si zpívám a brnkám na kytaru. Jsem tak vysoko, tak vzdálená všemu a všem... Nic ke mně nemůže.

Nic, ani Eliyas a to, že mám přímo v popisu práce se k němu chovat tak, jako kdybychom byli mnohem víc než kolegové z kapely, kterými jsme. Jo, opravdu jenom kolegové z kapely...

Teď už si tím jsem stoprocentně jistá. Už nevěřím, že by se naše přátelství z dětství někdy dalo obnovit... A už vůbec ne po tom, co se mezi námi stalo tenkrát na střeše hotelu.
Občas přemýšlím nad tím, jestli vlastně šlo jen o líbání. Jestli se náhodou nestalo i něco víc a já si na to nepamatuju.
Zakázala jsem si tímhle směrem uvažovat. Je to pro mě až příliš bolestivé.

A ten manažerův příkaz?

Hned pár dní poté, co jsem se to dozvěděla, jsme měli koncert. Byl to náš první samostatný koncert a klub byl narvaný k prasknutí.

Při děkovačce jsem chtěla Eliyase chytnout za ruku. Stálo mě to neskutečné množství odvahy. Dokonce jsem si musela před vystoupením dát panáka, což normálně nikdy nedělám, protože alkohol mi brání soustředit se na hudbu.

Jenomže Eliyas mi uhnul. Vyprostil svoji dlaň z mojí tak rychle, jak to jen šlo.
Dělala jsem, jako by se nic nestalo a stále se usmívala směrem k publiku, ale uvnitř jsem cítila lítost.

Od té doby jsem už se o nic podobného nepokusila a jsem si celkem jistá, že ani nepokusím. I kdyby mě za to měl manažer vyhodit.
Ostatně, moje náplň práce je hrát na baskytaru a ne ochmatávat se se zpěvákem...! Už tak to mám u bráchy dost nahnuté kvůli tomu zpropadenému videu a nepotřebuju to mít nahnuté ještě víc!

Nejvíc mě ovšem vykolejila jedna jediná věc. Kolikrát kvůli tomu nemůžu ani v noci zabrat.

Proč Eliyas sakra uhnul mému doteku? To mě opravdu tolik nenávidí, že mě nedokáže ani na pár sekund chytnout za ruku?

***

„Půjdeš se mnou na rande, Niko?" uslyším náhle mužský hlas, když si ráno ve škole dávám věci do skříňky.

Překvapeně se otočím a za mnou stojí kluk s černými vlasy a zářivě modrýma očima... Přesně ten, kterému jsem onehdy právě tady málem rozbila nos, když jsem si neopatrně svlíkala svetr.

„Odkud víš, jak se jmenuju?" zeptám se zaraženě, nespouštějíc z něj oči. Má na sobě uplý černý svetr, který mu fakt sluší... Zvýrazňuje jeho bezchybnou postavu.

Kluk se usměje: „To nemůžeš myslet vážně. Vždyť přece hraješ ve White Crow, což je docela známá kapela!"

Zacukají mi koutky. No jo... Jak bych si taky mohla myslet něco jinýho. Samozřejmě, že mě chce kvůli tý zasraný kapele.

„Jsem Kristian," zasměje se smířlivě a natáhne ke mně ruku, kterou hned pevně stisknu.

I když mě Kristian možná chce jen kvůli tomu, že hraju v kapele, připadá mi jiný než ostatní kluci. Líbí se mi... A to jako že hodně. Navíc chodí na stejnou školu, takže asi bude mít i podobné zájmy, což je super!

„Dobře a kam chceš jít? Máš nějakej plán?" zeptám se a hodím si do skříňky učebnice angličtiny.

„Klidně můžeme zajít někam na jídlo a pak třeba kino... Taková ta klasika," trochu nejistě se usměje.

Úsměv mu vrátím. Nadiktuju mu svoje číslo a ještě chvíli za ním koukám, jak pomalu mizí v davu ostatních spolužáků.

Mojí duší prolétne skvělý pocit. Budu mít rande... A jestli to klapne, tak i přítele a tím bráchovi konečně zacpu hubu ohledně debilního Eliyase...! Dokážu mu tak, že s ním nic nemám.
Třeba... se se mnou pak zase začne bavit a všechno bude jako dřív.

Sama pro sebe se spokojeně usměju a zamknu skříňku.

***

Toho dne odpoledne opět nahráváme s kapelou ve studiu.

Po skončení práce si manažer zavolá mě a Eliyase do své kanceláře. Vím, že tohle nevěstí nic dobrého.

„Lidi... Něco jste mi slíbili, ale zatím jsem od vás neviděl žádnou snahu," přejde rovnou k věci, sotva se objevíme ve dveřích. „Vy asi nechápete, že tohle může být přelomové pro celou vaši kariéru! Vy dva k sobě jdete, chemie mezi vámi úžasně funguje a vy toho musíte využít!"

Zachytí na sobě Eliyasův rychlý pohled. Jen jím po mně kmitne, ale hned pak se vrátí na manažera, který naštvaně stojí za stolem s rukama, zkříženýma na prsou.

„Sorry, ale já se s ní muchlovat nemíním! Je mi to proti srsti," prohodí směrem k Mikkelovi, jako kdybych tam ani nestála.

„Tenkrát na střeše jsi na to moc nevypadal," upozorní ho manažer a nadzvedne jedno obočí.

„Tenkrát na střeše jsem v sobě měl asi tak kilo drog a hektolitry chlastu," přizná Eliyas na plnou hubu.

Cítím se... děsně. Nelíbí se mi, že se mezi sebou baví, jako kdybych jejich diskuzi vůbec nebyla přítomná! Nelíbí se mi pohrdání, které z Eliyasových slov vyzařuje.
A z nějakého důvodu se mi už vůbec nelíbí fakt, že se se mnou Eliyas opravdu líbal jen proto, že měl v sobě tolik drog a alkoholu a pravděpodobně o sobě vůbec nevěděl...
I když jsem si to myslela, teď, když jsem to natvrdo uslyšela z jeho úst..., zabolelo to.

„Tak co kdybys začal chlastat a fetovat i před koncerty, ať se aspoň uvolníš a jsi trošku free?" zasměje se manažer.

Eliyas mu ukáže vztyčený prostředníček.

Mikkel se znovu usměje. „Ne, jasně, že ne... Samozřejmě si dělám srandu. Ale vždyť o nic nejde, jen o pár hloupých pus na veřejnosti... Ani tohle naprosté minimum nejste schopni pro svou kapelu udělat?" protáhne smutně a zadívá se tentokrát na mě.

„Ne," vloží se do toho Eliyas znovu. „Ani tohle naprosté minimum. A jestli s tím budeš ještě chvíli opruzovat, na hodinu letíš!" uzavře to, načež se otočí na patě k odchodu.

Já i Mikkel za ním chvilku jen beze slova hledíme. Poté se střetnem pohledy a já pokrčím rameny. „Tak... ahoj," řeknu a co nejrychleji vypadnu z kanceláře.

Koutkem oka zahlédnu, jak si manažer rukama rezignovaně zajede do vlasů.

***

Večer sedíme na graffiti pomalované zídce u rozlehlého parkoviště za městem, bavíme se mezi sebou a kluci kouří trávu.
Slunce už začíná pomalu mizet za obzor a jeho večerní paprsky se blyštivě odráží v oknech okolních paneláků. Všude vládne příjemné, naoranžovělé přítmí a po nebi plují první červánky.

„Kámo, dáme závod? Kousek odsud je výpadovka," usměje se Eliyas na černovlasého bubeníka a dlouze potáhne z cigarety.

Noahovi se rozšíří už tak dost rozšířené zornice. „No jasně! To je boží nápad! S kým jedeš? Já s Lassem," rozhodne.

„Takže na mě zbyla Nikoletta, jo?" řekne Eliyas trochu zklamaně a mě píchne u srdce. Nervózně zatěkám pohledem z jednoho na druhého.

„Já myslím, že... Neměli byste řídit, když..." vysypu ze sebe zmateně, jenže nikdo mě neposlouchá.

Všichni jsou tolik nadšení nápadem dát si závod v autech a je jim úplně někde, že mají v krvi asi tak tunu THC a jsou totálně mimo své smysly!

Sevřou se ve mně vnitřnosti. Nepřipadá mi to správné, protože Eliyas je v podmínce a taky... mám strach.
S ním se v autě bojím i normálně, natož když je shulený jako to prase. Nejradši bych do toho auta vůbec nevlezla, ale je mi jasné, že by pak ostatní měli blbé poznámky a smáli by se mi, že jsem srab...
Jenže největší důvod, proč se tísní na hrudi nemůžu skoro ani nadechnout, je, že se bojím... o něj. O Eliyase, že se mu něco stane.
S překvapením zjišťuju, že o sebe nemám strach ani z poloviny tak velký jako o něho.

Zamyšleně se kousnu do spodního rtu. Proč...

Po chvíli zavřu oči a trochu zatřesu hlavou, abych se vzpamatovala. Dolehne ke mně smích a nadšené hlasy. Někdo mě drcne loktem do žeber. Zmateně se otočím.
Je to Lasse.

„Tak zalez do auta! Nebo se bojíš, poseroutko?!" zasměje se.

„Ne...," vydechnu a vstanu na vratké nohy v džínách s dírami na kolenou.

„Niko!" uslyším Eliyasův hlas z černé Audi. „Tak pojď, dělej!"

S malou dušičkou nasednu na místo spolujezdce a zapnu si pás, přičemž si Eliho změřím zamračeným pohledem: „Myslíš si, že je to vážně dobrej nápad?"

Bělovlasý kluk se usměje a otevře okýnko, odkud odpinkne nedopalek. „Je to skvělej nápad, bude sranda, uvidíš!"

„To ti teda nevím, jestli je v lepším případě ležet rozlámaný v nemocnici až taková sranda! Navíc... nezapomeň, že seš v podmínce!"

Eliyas nade mnou jen s pobaveným úsměvem zakroutí hlavou a zprudka nastartuje.

Rychlostní sto dvacet kilometrů za hodinu se vydáváme na výpadovku za město a já jsem celá zaražená do sedadla. Cítím, jak se mi odkrvuje obličej. Je mi skoro až na omdlení a proklínám se za ten hloupý nápad do jeho auta vůbec nasednout, ale přece nemůžu Eliyase nechat umřít samotného!

Dojedem k připojovacímu pruhu. Noah s Lassem jsou před námi, a tak mají náskok. Naštěstí je na silnici málo aut, díky čemuž si trochu oddechnu... Ale vážně jen trochu.

Připojíme se do vozovky a na tachometru se po chvíli znovu ukáže číslo sto dvacet, pak sto čtyřicet... Raději odvrátím pohled.

Eliyas s radostným výkřikem předjíždí Noaha v jeho Mercedesu... Ale moc dlouho mu prvenství nezůstane. Při rychlosti sto osmdesát kilometrů v hodině ho Noah předežene.

„Do piče!" zařve Eliyas a přidá plyn.

Úkosem se na něj podívám. Soustředěně zírá na vozovku před sebou a čelist zatne tak, až se mu na ní objeví malá boule. Předjíždí všechna auta jako šílený...
Roztřeseně vydechnu. Na čele ucítím studený pot. Žaludek se ve mně převrací jak na centrifuze. Nahmatám vedle sebe kliku a pevně se jí zachytím. Zavřu oči.

Při dvě stě kilometrech v hodině mi připadá, že letím. Okolí za okny mi splývá v jednolitou čáru. Noahovo auto před námi se přibližuje neuvěřitelnou rychlostí.

„Zpomal, ty debile...!" vyhrknu se smrtí v očích, ale Eliyas mě absolutně nevnímá.

„Woohoo...!" zavýskne si nadšeně a zapne blinkr, protože se chystá Noaha předjet.

Mám pocit, že každou chvíli dostanu infarkt... Nebo se aspoň pozvracím. Instinktivně si přiložím ruku před pusu.

Eli po mně kmitne očima. „Jsi v pohodě?"

„Já... Asi budu blít," přiznám zastřeným hlasem.

Eliyas bez nejmenšího zaváhání zpomalí. Nejdřív jen mírně, ale Noahovo auto před námi se přesto urychleně vzdaluje. Začínám všímat ostatních aut kolem nás, které jsem v té smrtící rychlosti neměla vůbec šanci postřehnout. Některá na nás troubí, ale Eliyas si ničeho nevšímá. Jede čím dál pomaleji, až skončí na sto desíti.

Můj žaludek se ale přesto nemíní uklidnit.

„Ty vole...," vydechnu nešťastně. „Budeš mě nenávidět ještě víc, když ti pobliju tvoji eresšestku?"

„To se opovaž," procedí Eliyas mezi zuby a zamíří na odpočívadlo, které odsud naštěstí není daleko. „A není to tak, že bych tě nenáviděl, já jen...," nakousne, ale větu nedokončí.

Zastaví a já se z auta se doslova vyvalím a spadnu na všechny čtyři. S námahou se zvednu a na vratkých nohou udělám pár nejistých kroků. Všechno se se mnou točí a srdce mi splašeně buší až v hlavě. Přes veškerou snahu to nevydržím a začnu zvracet. V té chvíli mi je naprosto jedno, co si o mně Eliyas pomyslí! Beztak si o mně už tak myslí jenom to nejhorší.

Jakmile vyhodím dnešní oběd přímo na asfalt, vydechnu a otřu si pusu rukávem mikiny. Ještě pořád se třesu, ale trochu se mi přece jen ulevilo.
Pomalu se napřímím a s obavou v očích se podívám na Eliyase, který stojí hned vedle mě a doteď to všechno beze slova pozoroval.

Jenže místo mnou očekávaného výsměchu se v jeho obličeji odráží starost.

„Chceš se napít?" nejistě přede mě natáhne ruku s vodou v pet lahvi.

Přijmu ji od něj a hltavě se napiju.

„Jsi... v pořádku?" zeptá se s obavou v hlase, jakmile mu lahev vrátím.
A pak...
Aniž by mi dal prostor na odpověď, natáhne ruce, obejme mě a přitiskne k sobě.

Srdce se mi rozbuší ještě víc. Ucítím vůni jeho parfému a bílé vlasy mě zašimrají ve tváři, společně s jeho dechem, který voní po mentolových cigaretách.

Váhavě nadzvednu ruce a objetí mu vrátím. Přitisknu se k němu a naplno mi dojde, jak Eliyas za ty roky zmužněl. Už to zdaleka není ten čtrnáctiletý, skoro až anorekticky hubený kluk, kterého jsem objímala naposledy. Cítit na sobě jeho štíhlé, přesto vypracované tělo je... hezké, i když se to stydím sama před sebou přiznat.
Vyčerpaně mu vydechnu někam do kůže na krku. Zavřu oči. Připadám si najednou tolik... bezpečně.

„Promiň... To jsem nechtěl. Měla jsi recht, byl to blbej nápad."

„Eliyasi, proč jezdíš tak rychle? Proč... tyhle věci vůbec děláš?! Zrovna ty...," zeptám se roztřeseně.

Eli se na chvíli zamyslí a pak se kousne do rtu. „Možná proto, že... při každý jízdě někde uvnitř tak trochu doufám, že se zabiju."

Najednou vůbec nevím, co na to říct... Jeho upřímnost mě dostává do kolen, i když je pravda, že tohle jsem v žádném případě slyšet nechtěla. Zalituju, že jsem mu tu otázku pokládala... Jeho odpověď raději nechám bez komentáře a zkusím obrátit list: „Omlouvám se, zkazila jsem ti závod."

„Ale hovno...," vydechne Eliyas a já v jeho hlase slyším, že se usmívá.

„A to... ti jako teď neva, že na mě saháš? Manžerovi jsi řek něco jako, že z toho máš osypky," neodpustím si rýpnutí. „Proč to děláš?" Zvednu hlavu a zadívám se do těch až abnormálně modrých očí.

„Protože chci."

Připadá mi, že na sebe zíráme už nějak moc dlouho. Směrem od srdce se mi začne rozlévat podivné horko... Polknu naprázdno.

Vtom Eliyasovi zazvoní mobil, a tak se odtáhne. Vyndá telefon z kapsy a zvedne ho.

Volá mu vyděšený Noah. Když nás neviděl ve zpětném zrcátku a neobjevili jsme se ani ve chvíli, kdy na nás s Lassem čekali, dostal šílený strach, že jsme se nabourali...

Jakmile Eliyas hovor ukončí, znovu na mě pohlédne. „Už máš zase svoji barvu, cikáně," usměje se. Po tomhle jeho oslovení mě něco zvláštně zahřeje u srdce. Říkával mi tak, když jsme byli malý a já jsem to nesnášela! Ale teď...
Klouby potetovaných prstů mě zlehka pohladí po tváři, avšak svou ruku hned zase stáhne.

„Jedem za nima normální rychlostí? Nebo mi i tak hodíš šavli do auta?"

„Dobře, ale pojedeš maximálně devadesát."

„Říkala jsi sto devadesát?" zasměje se Eliyas a já ho pěstí bouchnu do ramene.

***

Na druhý den večer mám rande s Kristianem. Jdeme do místní luxusní restaurace a já si dám vepřovou pečeni s jablky a červené víno.
Je mi s ním skvěle. Z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu mám toho dne už od probuzení úžasnou náladu...

Kristian je hodně ukecaný, a tak se spolu neustále bavíme a smějeme se. Mluvíme sice hlavně škole a o White Crow, ale to mi v důsledku ani nevadí.
Všimnu si, že má opravdu nádherné modré oči (ale ne tolik modré jako Eliyas) a v sexy černém křiváku mu to neskutečně sluší.

Už jsem to dlouho nedělala a Kristian vypadá, že by to mohl v posteli umět... Vím, že Vik má v práci noční, a tak ho pozvu k sobě domů.

Strávíme spolu noc plnou sexu.

Asi ve tři hodiny ráno mě vzbudí telefon.

K mému překvapení na displeji svítí jméno "Eliyas".

„Niko... Já vím, že je to teď v noci blbý... Ono je to blbý vlastně i přes den, ale prosím tě... Můžeš teď za mnou přijet?" jeho hlas zní roztřeseně, skoro až zoufale... Tohle u něj nebývá zvykem a já kolem srdce ucítím mrazivé krystalky strachu.

„Co se děje? Jsi v pořádku...?" zašeptám zděšeně.

Eliyas ale moje otázky odignoruje: „Zaplatím ti taxík, jenom prosím tě přijeď, ale nechci, ať se ti cestou něco stane..."

Neváhám ani minutu. Vstanu z postele od klidně oddychujícího Kristiana, oblíknu se, v kuchyni si tiše zavolám taxík a s podivnou tísní na hrudi vyrazím do temné noci.