Nemám rád psychiatrický léčebny a už vůbec ne tu, kde jsem kdysi byl já. Ze všech koutů tady na mě dýchá moje minulost.
Co mě sem vlastně dostalo? Byly to drogy nebo moje silná touha se ukončit?
Nevím a teď už na tom asi nesejde. Jedinej, na kom záleží, je moje máma, která je zavřená uvnitř týhle trouchnivějící budovy.

Čekáme s Nikou v místnosti pro návštěvy a já nevím, jestli se mám bát nebo se těšit. Uvažuju, jak máma asi bude vypadat. Jestli ji moc nesemlely prášky, co jí dávaj a ne zrovna přívětivý prostředí. Není moc dobrej pocit, když je člověk někde zavřenej a ví, že prostě nemůže jen tak odejít. Připadáte si jako v kleci. Každej se tady trápí s psychickou nemocí a je to znát. Dokážu si představit místa s lepší atmosférou, než maj psychiatrický léčebny... Doktoři vám chtějí pomoct, ale pokud nechcete vy sami, je to marnej a nekonečnej boj. Depka a beznaděj na vás útočej odevšad. Dýcháte je, vpravujete je do svýho těla jako těžkej, špinavej vzduch a ani vám to už nepřijde. Není před nimi úniku.

Nika mě drží za ruku a ta její je podivně studená.

„Máš strach, jak na tom bude?" zeptá se tiše a já jen přikývnu.

To už ale do dveří vchází moje máma. Má na sobě župan, takže vypadá stejně jako vždycky. Ani doma si neoblíkala skoro nic jinýho než svůj květovanej župan. Tenhle je ale tmavě modrej.

Zastaví se uprostřed místnosti a chvíli jen zmateně pozoruje okolí. Působí tak, že si nás vůbec nevšimla... Nedokáže nás mezi ostatními návštěvami, sedícími u stolů, poznat.

„Mami," hlesnu a zvednu ruku, abych na ni zamával, jenže nepomáhá to.

Máma pořád jen stojí na místě a pohledem těká po všech okolo.

Vstanu, abych jí vyšel naproti.

„Ahoj," řeknu, jakmile dojdu až k ní a ona zvedne oči. Se zmatkem se na mě zadívá. Připadá mi, jako kdyby vůbec netušila, kdo jsem, a srdce v mojí hrudi sevře mrazivá ruka. „Ty mě nepoznáváš... To jsem já, Eliyas."

Máma se mírně usměje, spíš jen tak v náznaku.

„Pojď," opatrně ji vezmu za paži. Jdem si sednout a já uvnitř bojuju s tíživým pocitem, že moje vlastní matka neví, kdo jsem.
Snažím se sám sebe přesvědčit, že se snad aspoň cejtí dobře a nic ji nebolí... Když už musí takhle vypadat.

„Jak je ti?" zeptám se a pohlédnu jí do očí, v kterých ale vidím jen prázdno.

Usadím ji ke stolu. Nika se na ni jen starostlivě zadívá, ale neřekne nic... Asi jí při pohledu na ni došla slova. Vůbec se tomu nedivím.

Přisunu svou židli těsně vedle její. „Mami...," začnu tiše. Najednou nevím, co říct, je to, jako kdybych mluvil s figurínou, tělem bez duše... Tak moc si přeju, aby mě aspoň trošku vnímala.

„Jak se máte, Evo?" hlesne Nika, ale ani ta se nedočká odpovědi. Máma na ni jen zírá, jako kdyby právě přiletěla z vesmíru.

„Mami, to je Nika, pamatuješ si na ni?" zeptám se a urovnám jí za ucho pramen dlouhých vlasů, spadající jí do obličeje.
Jenže nedočkám se žádný reakce. Bože... Je to mnohem horší, než jsem si představoval.

Nika se na mě zadívá s lítostí v očích a já jen bezradně pokrčím rameny. Nečekal jsem, že na tom bude až tolik zle.

Vtom k nám dojde nějaká sestra s krátkými rezavými vlasy a sedne si k našemu stolu.

„Zdravím vás, pane Jørgensen. Můžu? Jsem Freja," řekne a vážně se na mě zadívá. „Vaše maminka je pod silnými sedativy. Její sebevražedné pokusy neustávaly, a tak jsme ji museli utlumit. Je mi líto, ale nešlo to jinak. Nebýt léků, které jí dáváme, už by tady dnes nebyla. Bohužel, psychoterapie je zatím stále bez odezvy."

„A-aha, ale... kdy jí to zase vysadíte? Bude v pořádku?" zeptám se a vnitřnosti mi sevře strach.

„To bohužel nemohu říct. Co vím, je, že tohle bude dlouhodobý proces. Zůstane u nás nejméně několik měsíců a pak se uvidí. Je třeba ji dostat z nejhoršího a hlavně... ona sama musí chtít."

S lítostí se podívám na mámu, jak tam jen tak sedí s prázdným pohledem a nevnímá nic z toho, co se kolem ní děje. Mami... Nemůžeš mi takhle odejít, nesmíš to vzdát!
Do očí mi vstoupí slzy, ale já je násilím potlačím.

Nika pod stolem nahmatá mojí dlaň a pevně ji stiskne.

„Musíte pro ni být silný, pane Jørgensen... Eliyasi. Zvládnete to. Oba," povzbudivě se usměje.

Pokusím se jí úsměv vrátit, i když mi dá vážně šílenou práci nadzvednout koutky nahoru. „Jo... Jasně, že zvládneme," řeknu, ale až tak úplně si nevěřím.

„Chtěla jsem se vás zeptat na jednu věc," pokračuje, položí si lokty na stůl a zadívá se mi do očí. „Alex. Kdo je Alex?"

Ztěžka polknu a chvíli na ni jen tak hledím se srdcem, bušícím až v hlavě. „Alex je... Teda byl můj mladší brácha."

„Kde je? Co se s ním stalo?"

Semknu rty a pak dlouze vydechnu. Nechci s ní o něm mluvit!
„Umřel," hlesnu bezvýrazně a v duchu jí prosím, ať už se proboha na nic neptá...!

„Pořád o něm vykládala... Neustále křičela a plakala, že potřebuje být s ním. Mysleli jsme si, že jde o živé dítě, ale takhle... Hodně věcí to vysvětluje. Děkuju a promiňte, že jsem se ptala, samozřejmě vám není příjemné o tom mluvit a já to chápu..."

„Nechápete nic...!" obořím se na ni. Cejtím svůj tlak až v hlavě a taky to, že jsem úplně rudej. „A nebavte se o něm před ní, co když někde uvnitř všechno vnímá!" vykřiknu a rukávem od mikiny si rychle setřu slzy, který se mi přece jen vydraly z očí.

„Pane Jørgensen, uklidněte se!" řekne rázně. „Jen jsem se zeptala."

Ohlédnu se na Niku, která vedle mě jen sedí jako zařezaná. „Pojď, jdeme," vstanu a natáhnu k ní ruku.

Váhavě ji přijme a já chci hned vstát a odejít, ale sestra mě zarazí.

„Eliyasi, počkejte ještě. Chtěla bych vás poprosit o jednu laskavost..."

Neochotně se na ni otočím. Čekám, že mi chce říct ještě něco důležitýho ohledně mámy, ale ona se jen tak pousměje a spustí: „Moje dcera vás úplně žere, celou vaši kapelu... Poprosila mě, abyste se jí podepsal, takže mohl byste..." Odněkud z mundúru vytáhne srolovanej náš plakát ke Glass and Blood.

Nevěřícně se usměju. Máma mi tady doslova umírá zaživa, jsem vyklepanej jak osika a tahle osoba teď po mně chce pitomej podpis na plákoš?!

Zkurvená kapela, zkurvenej showbussines... Kéž by nic z toho neexistovalo! Mohl jsem místo flákání se po zkušebnách a na turné trávit čas s ní a třeba by teď nemusela dřepět v posraný léčebně, víc mrtvá než živá...!

Převezmu od ní ten cár papíru a propiskou, kterou mi podá, na něj bezmyšlenkovitě naškrábu svůj podpis.

„Vy taky, Niko, prosím..."

Nikoletta se nuceně usměje a přidá svůj podpis k mýmu. Neuvěřitelný, že ani v psychiatrický léčebně nemůžem mít klid.

„Je hezké, že jste vy dva spolu, moc vám to sluší," dodá ještě, aby tomu nasadila korunu a debilně se usměje.

„My nejsme spolu!" vpálím jí do ksichtu. „A jestli se jen jedinej člověk z médií dozví, že je moje máma tady, nebo cokoli z informací, který jsem vám řek, bude zle!" Nechci jí vyhrožovat, připadám si jako čurák, ale... můžu snad jinak?

Znovu popadnu Niku za ruku a vypadnem na chodu.

***

Tam na nás ovšem čeká překvapení. A tím není nikdo jinej než... moje vyjebaná sestra!

„Eliyasi..." vydechne a zpraží mě nenávistným pohledem. „Ty máš ještě tu drzost sem nakráčet? Po všem, co jsi nám způsobil?!"

„Jak vidíš, tak ano!" řeknu a chci jít hned pryč, ovšem ona vstane ze židle a zastoupí mi cestu.

„Ty hajzle... To ti jen tak neprojde! Dohnal jsi mámu až sem svým nezájmem, neustálým fetováním a flákáním se bůhví kde...! Nechával jsi ji pořád samotnou a tohle je výsledek!" vyjede na mě a zatváří se výhružně.

„Uhni mi z cesty, blbko. Mazej za svým sugar daddym, no tak dělej!"

„Eliyasi, nech toho," vloží se do naší hádky Nika a vstoupí mezi nás. „Nech ji napokoji a jdeme!"

Jsem celej rozklepanej, nervy se mnou uvnitř přímo lomcujou, jak bojuju s nutkáním vrazit jednu do držky svý vlastní sestře!
Přesto chytím Niku znovu za ruku a chci pokračovat v cestě, Tove mě ale popadne za mikinu. Podívá se mi do očí a já v jejím výrazu čtu čistou nenávist.

„Za tohle zaplatíš, bratříčku... Moc dobře víš, že máma je na tom tak, jak je, jenom kvůli tobě! Zničil jsi všechno, zničil jsi celou naši rodinu, rozložil jsi ji na kusy! Tak co ode mě sakra čekáš?! Že na tebe budu milá?" hlas se jí nalomí slzami.

Trhaně se nadechnu. „Já vím, Tove! Já to všechno chápu, myslíš si, že mi není tak, že se chci každou sekundu svýho podělanýho života zprovodit ze světa?! Udělal jsem chybu, udělal jsem kurevskou chybu, ale teď už není cesty zpět!" vykřiknu zoufale a sám nad sebou nevycházím z údivu, že jí vše dokážu takhle bez okolků přiznat... Asi už jsem fakt zoufalej.

Tove nadzvedne obě obočí: „To teda, bráško... Vězení ses vyhnul, ale stejně za svou ehm... chybu draze zaplatíš, tomu věř!" sykne mi do obličeje.

„Tak to by snad stačilo! Vylívej si svůj hnůj někam jinam, Tove, a nech ho už doprdele bejt! Myslíš si snad, že se málo trápí? Že nemá výčitky svědomí?!" pustí se do ní Nika horlivě. „Proč mu to všechno jen ztěžuješ? Vždyť je to tvůj brácha, sakra!"

„Svědomí?" Tove se hraně zasměje. „To je něco, co tenhle člověk doopravdy nemá! Dávej si na něj pozor, Niko! Dávej si kurevskej pozor, nebo tě zničí, stejně tak jako to udělal mně i celý naší rodině!" Ještě jednou po ní střelí pohledem a hned na to bez ohlédnutí sebevědomě zamíří do návštěvní místnosti.

Zaraženě hledím na její dlouhý blonďatý vlasy, jak mizí za prosklenými dveřmi a nejsem schopnej slova ani pohybu.

„Pojď," hlesne Nika vyčerpaně. „Tady už nás nic dobrýho nečeká."

A já jí musím dát zapravdu. Vezmu ji za ruku a jako tělo bez duše vyjdu z psychiatrický léčebny.