„Je to jenom tvoje vina, že je máma tam, kde je!" vykřikne Tove do telefonu poté, co ji oznámím, že se naše matka ocitla v psychiatrický léčebně. „Flákáš se kdoví kde, fetuješ a kurvíš se a ji necháváš doma samotnou! Je to od tebe pěkně nezodpovědný, Eliyasi a pokud se jí něco stane, máš to na triku! Doufám, že je ti to jasný!"

„Copak, chystáš se mi postříkat triko červenou barvou, blbko?" uzavřu to a ukončím hovor.

„Píča jedna," ulevím si tiše a vezmu do ruky štětec.

Namočím ho do vody, abych pokračoval v malování, jenže ruka se mi nechutně třese. Co když... má Tove pravdu? Co když jsem vážně já tím důvodem, proč je teď máma v psychiatrický léčebně?
Vždyť je to sakra pravda...! Ano, jsem to já, JÁ jsem ten důvod!!!

Nasraně mrsknu štětcem zpátky do sklenice s vodou, opřu se do křesla a založím si ruce na hrudník.

Kritickým okem se zadívám na svý dílo. Ležící dlouhovlasá žena... Z každýho tělesnýho otvoru jí valí krev.
Mám zatím jen náčrt a nemůžu se rozhodnout, jestli to bude Nika nebo máma...
Avšak při pohledu na její vrchní partie pochopím, že půjde o první možnost.

Niku jsem ještě nikdy nemaloval. V životě by mě to nenapadlo.
A teď? Zabírá si pro sebe všechny moje myšlenky, pocity,... Touhy.

Zapálím si cigáro a položím si nohy na stůl. Zamyslím se a semknu rty. Chvilku si dodávám odvahy.

„Alexi?" hlesnu tiše.

Zbystřím zrak a zaposlouchám se do okolních zvuků, ale slyším jen projíždějící auta z venku.

„Alexi, vím, co jsi po mně chtěl. Neboj, nezapomněl jsem," začnu a připadám si jako blázen, kterej mluví sám se sebou v prázdný místnosti. „Ale řeknu jí to, až jí bude líp, ano?"

Potáhnu z cigára a pomalu vyfouknu dým. Znovu se zaposlouchám, ale nic se neděje.

„Mám o ni strach, víš? Strach... Proč musí provázet celej můj život? Já vím. Ty mi na to nedáš odpověď...," pousměju se a jsem trochu nasranej, že se mnou nemluví, když to potřebuju.

Típnu cigáro a postupně obvolám všechny z kapely. Chci zrušit oslavu svejch narozek.

Jsou zklamaný, jenže já na žádnou párty nemám náladu... Nedokážu se bavit a vědět přitom, že moje máma sedí někde v léčebně, sama.

Už nejsem ten otrlej a cynickej Eliyas, kterým jsem býval. A nevím, jestli je to dobře nebo špatně.

***

Ještě nějakou dobu ve sklepě maluju. Něco mě nutí dokončit dílo, nemůžu přestat.
Je to jako při skládání hudby.
Člověk naskočí na vlnu a jede. Nemůže prostě vylítnout ven...

Jenže já bohužel musím, protože z ničeho nic uslyším zaklepání na dveře.
Upustím štětec do sklenice s už notně špinavou vodou a zamračím se.
Zaposlouchám se a chvilku přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. Přece jen, skoro nikdo o mý skrýši neví a já jsem ze všeho, co se v poslední době stalo, už úplně vypsychlej!

Na vratkých nohou vstanu a dojdu až ke dveřím.

„Kdo je tam?" houknu.

„Nika...," ozve se z chodby otráveně. „Volala jsem ti, ale nebereš mi telefon!"

Se zmatkem si uvědomím, že jsem si vlastně vypnul zvonění, aby mě nikdo nerušil v mojí pracovní nirváně.

„Stalo se něco?" zeptám se s obavou, jakmile otevřu dveře.

„Jo. Stalo," odpoví až nabroušeně.

Svraštím obočí a uhnu jí, aby mohla jít dál. Děsím se, co se zase dozvím.

Nikoletta vejde dovnitř a vyčítavě se na mě podívá: „Koupila jsem ti dárek a ty si úplně klidně zrušíš oslavu!"

Nahodím zmatenej výraz. „A co se teda stalo?"

„No... To je ono! Přesně tohle se stalo."

Vyprsknu smíchy. „Aha. A to je... všechno? Nic víc?"

„Tobě to snad připadá málo?"

„Jako by... Jo! Teda, ne že bych chtěl, aby se něco stalo, to ne, ale..." Pokrčím rameny.

Nika se zasměje a vytáhne z tašky úhledně zabalenej balík. „Ty jsi tak sladkej, když jsi zmatenej... Proč nejsi zmatenej častěji?"

„Jsem zmatenej v jednom kuse!" řeknu popravdě a otřu si ruce od barev do roztrhanejch džín, v kterých většinou maluju velký plátna, a tak doslova hrajou všema barvama.

Napadne mě, že teď nevypadám zrovna reprezentativně a trochu mě to nasere. Mám mastný vlasy, protože fakt nemám čas ani náladu si je umejt, ony rifle, flekatý od barev a kostkovanou flanelku po fotrovi.
V rozpacích se poškrábu na čele, kde nejspíš brzo budu mít beďara... Občas fakt nechápu, co na mně všechny ty ženský viděj.

Nika ale vypadá, že jí nic z toho až tak moc nevadí. S úsměvem mi podá dárek a zároveň ke mně napřáhne ruku.

Přistoupím až k ní a stisknu ji.

„Milej Eliyasi," začne. „Přeju ti všechno nejlepší k tvým narozkám. Jsi sice občas pěknej hajzl, a taky protivnej, otravnej jak osina v zadku, ale stejně tě mám ráda."

„I já tebe... Moc," vydechnu až nečekaně upřímně. Hledím jí do očí a její dlaň pořád svírám ve svý. Buší mi srdce. Nevím přesně proč, ale nějak se mi nechce ji pouštět.
Přiblížím se až těsně k ní a vydechnu.
Nika mi dá pusu na rty. Jenže já...

Vůbec mi nedochází, co to sakra dělám, ale najednou držím její tvář v dlaních. Mám zavřený oči a...
Líbám se s ní. Ne jazykem, jen se tak okusujem a je to kurevsky vášnivý...!

Nika mi tiše zasténá do pusy a ten zvuk jako kdyby mě náhle probral. Najednou si uvědomím, co se vlastně děje.

Vezmu ji za ramena a odtáhnu ji od sebe. Je růžová ve tváři, zadýchaná... A září jí oči.
Vydechnu a bezděčně si olíznu rty.

„Takže... Tady máš ten dárek," řekne roztřeseně. „Je to jen... taková blbost."

Aniž bych z ní spustil pohled, převezmu balíček.

Začnu jej pomalu rozbalovat, přitom ale myslím jen na to, co se mezi námi právě teď stalo.

Ve vzduchu cejtím sexuální napětí, který by se dalo krájet. Tak strašně bych teď chtěl říct nějakou blbou hlášku, která by ho rozbila, jenže...

Vůbec nic mě nenapadá.

Třesoucíma se rukama rozdělám balík a jsou to barvy... Split Cakes.

„Děkuju," vyhrknu s úsměvem a chci ji obejmout, ale v poslední chvíli si to rozmyslím.

Podívám se na ně pořádně. Nejsem si jistej, jestli Nika ví, co to jsou za barvy, ale... Jsou na tělo.

„Mohl bys konečně namalovat něco hezkýho a ne pořád jen ty svoje hnusy," zkonstatuje Nika znechuceně a já se na ni dlouze zadívám.

„Jo. To bych mohl. Ale co kdybych nemaloval něco hezkýho, ale na něco hezkýho. Na něco... Někoho, opravdu krásnýho," řeknu a přiblížím se až těsně k ní.

Nika zvedne pohled a mírně se usměje. „Můžeš to zkusit."

„Chceš to... taky zkusit?" zašeptám a ponořím pohled do jejích očí.
Nechápu, co se to sakra děje, ale líbí se mi to. Hodně.

„Ano," řekne Nika tiše.

Dech se ve mně zatají, když ji obejmu. Objetí mi opatrně vrátí a přitiskne se ke mně celým tělem.

Skousnu spodní ret a ruce pomalu umístím na lem jejího trička. Chvíli jej držím mezi prsty a pak jimi zabloudím kousek pod jemnou látku. Dotknu se kůže jejích beder.
Znovu uchopím triko a ona zvedne ruce. Pomalu jí ho přetáhnu přes hlavu. Pod ním už nic nemá.

Usměju se a oběma rukama jí spravím trochu rozcuchaný vlasy. Urovnám jí je podél obličeje. Pak ji klouby prstů pohladím po straně tváře a ona zavře oči. Dívám se na ni. Je tak krásná. Je to nejkrásnější, co jsem zatím v životě viděl.

Přitom vím jistě, že... Pokud bude chtít, ať jí jen maluju po těle, budu jí prostě jen malovat po těle a nic víc.
Jsem si jistej, že jí neudělám nic, co by nechtěla.

Protože ji miluju.

Nika prsty uchopí knoflík u svých kožených kalhot a začne si je stahovat dolů. Kleknu si před ni a pomůžu jí s tím. Pak je teatrálně odhodím do kouta a Nika se trochu nervózně zasměje.

Napadne mě, že bych jí měl říct, že nemusí mít strach.

Obejmu ji a odhrnu jí vlasy z ucha. „Neudělám nic, co bys nechtěla," zašeptám. „Nemusíš se už ani víc svlíkat, jestli nechceš. Počmárám tě i tak."

Nika se usměje a postaví se na špičky, aby mi rty dosáhla na ucho.

„Chci být nahá," pošeptá a já z ní v tom stejným okamžiku stáhnu kalhotky.