Po koncertě v klubu Sinner's se kapela White Crow dostává na vyšší level.
Eliyasův growling v poněkud protichůdné kombinaci s jeho až elfím vzhledem, spolu s hutným zvukem kapely, zapůsobí natolik, že si nás všimne zástupce známé hudební agentury.
Po týdnu podepisujem smlouvu na album a zaměstnáme vlastního manažera.

Je to neskutečně strmý vzestup a já si lítám na obláčku. Konečně se mi začíná pomalu plnit sen...
Sen, že jednoho dne budu slavná a všem to natřu. Všem, kteří už ode mě v životě nic nečekali a tvrdili mi, že jsem jenom nula, to ukážu... Brácha bude čumět a konečně si řekne, že fakt za něco stojím... Jo.

***

Nikomu se nedokážu svěřit s tím, že mám problémy s o devět let starším bratrem Viktorem, který nelibě nese, že teď tolik času věnuju kapele. Navíc kapele, ve které zpívá právě Eliyas - týpek ne zrovna hodný následování, a to v jakékoliv směru.

Když spolu jednoho dne sedíme na lavičce v parku a venčíme kočku ( vlastníme mainskou mývalí kočku jménem Agnes, kterou občas bereme ven), začnu mluvit o kapele a o tom, že bych se jí odteď chtěla věnovat naplno, a to i na úkor školy.

Viktor udiveně nadzvedne obočí: „Cože?! Co blázníš, vždyť jsi na tu vysokou tolik chtěla!"

Prudce vydechnu nosem. Tuhle reakci jsem čekala. „Nějak to zmáknu!"

Brácha se zašklebí: „Jak tě tak znám, tak se na školu nakonec vyprdneš! Jak můžeš bejt tak nezodpovědná? To chceš snad celej život někde poskakovat po pódiu?! Vždyť s takovou nebudeš nic umět, Niko!" Je čím dál tím rozčilenější.

Já se naopak snažím zůstat v klidu: „Ale Viku, na školu se nevykašlu, to ti můžu slíbit! Ta kapela je pro mě strašně důležitá, víš..." Nervózně si odloupnu kousek černého laku z nehtu.

„Důležitá?! V tomhle věku pro tebe má bejt důležitá jedině škola! Chápej mě, prosím tě, chci, aby z tebe bylo něco pořádnýho!"

„Vždyť jsem baskytaristka, co je na tom nepořádnýho?" nakrčím obočí.

„Niko, mrháš svým potenciálem! Věnuj se něčemu, co má budoucnost. Na tu vysokou máš, seš chytrá!"

„Můj potenciál je dělat hudbu!"

„Víš co?! S tebou není žádná řeč. Mám toho dost!" vykřikne Viktor. Rychle vstane a i s kočkou na vodítku zamíří k našemu paneláku.

Polknu naprázdno a zavřu oči. Srdce mi divoce bije, roztřesenou rukou si prohrábnu vlasy. Zarazeně hledím na jeden z vysokých topolů za betonovým pláckem. Nechápe mě... Nechápe!

Možná jsem to trošku přehnala. Jenže proč mě sakra nenechá jít mojí cestou?! Vůbec ve mě nevěří.

Z plic se mi vydere roztřesený výdech a zvednu ruku ke krku. Nahmatám malý stříbrný křížek na řetízku. Nikdy ho nesundávám. Je od mámy. Mami... Ty bys ve mě věřila.

Rozhodnu se, že ať už se to bráchovi líbí nebo ne, půjdu svojí cestou.

***

Párty na oslavu Lasseho dvacátých pátých narozenin je v plném proudu. Koná se na střeše hotelu, na které se rozkládá osvětlená zahrada se spoustou stromů, ozdobených světýlky.

Sedím na zemi zlitá Metaxou a kdoví čím ještě. V žaludku se mi právě rozkládá tableta extáze, kterou jsem dnes poprvé v životě zkusila.
Na klíně mi sedí nějaká holka, vůbec nevím, kdo to je. Jakýsi kluk se o mě opírá. Všude spousta lidí... A hudba... A světla. Úsměvy, smích. Moje úsměvy, můj smích...

Eliyas sedí opodál a kouká na mě. Taky se směje a já se směju jemu.
I když spolu od onoho incidentu skoro nemluvíme, pro tuhle chvíli je všechno zapomenuto. Mám pocit, jako kdyby se mezi námi nikdy nic špatného nestalo. Teď jsme znovu nejlepšími přáteli... Nejlepšími CHEMICKÝMI přáteli.

Smíchy se sklátím na zem i s holkou v náručí a ta si na mě sedne.

Ucítím na sobě ruce. Všude... Těmi svými sevřu boky blondýnky, která se nakloní až ke mně. Zavřu oči a začnu ji líbat, přitom sotva vnímám, jak vypadá... Vím jen, že má dlouhé vlasy, které mě šimrají do tváře a červené minišaty, pod něž během dlouhého polibku pomalu zasunu ruku.
Překvapeně zjistím, že na sobě nemá kalhotky. Hlasitě vydechne, když do ní pomalu vsunu prostředníček. Dráždím ji palcem a ona nahlas sténá, prohýbá se v zádech a zaklání hlavu.

Soustředím se jen na ni, když vtom nad sebou spatřím něčí tvář.
Je to kluk s dlouhými bílými vlasy, které skoro až neonově září proti nočnímu nebi a pod okem má vytetovanou černou slzu. Nakloní se nade mě, hlavu mi obemkne stehny a přitom si za ucho zastrčí pramen vlasů. Vezme moje čelisti do dlaní a s pohledem ponořeným hluboko do očí se naše rty se spojí. Eliyas mi přímo do plic vydechne marihuanový kouř.

Trochu se zakuckám, ale pak s úsměvem natáhnu ruce a zabořím je do jemné bílé hřívy. Vůbec nechápu, proč to dělám, jenže jsem totálně sjetá... Omlouvá mě to?
Nejspíš ne, ale pro tuhle chvíli nic neřeším.

Když mi Eliyas vnikne jazykem do úst, tiše zasténám.
Jen sotva vnímám, že mi ta blond holka mezitím rozepla kalhoty a začala mě tam dole lízat. Jen sotva vnímám, kolik lidí je kolem a to, že se dívají... Je mi to úplně jedno.

Líbám se s Eliyasem a všechno ve mně hoří. Je to mučivě pomalé, ale on jde jazykem čím dál tím hlouběji... Nikdy jsem nezažila nic více vzrušujícího. Každá moje buňka se chvěje touhou, když hledím do modrých očí s hustými černými řasami až zoufalým pohledem... Nevydržím je nechat otevřené.

V okamžiku orgasmu je v mé hlavě jenom Eliyas.

...Ten Eliyas, který se hned po tom, co se udělám, zvedne a jde si sednout do hloučku opodál, kde lidi kouří vodní dýmku. Přesně ve stylu "představení skončilo, je načase přesunout se o dům dál".

Cítím se... zvláštně. Spravím si černé kožené kalhoty a lupnu dalšího panáka Metaxy, kterého mi někdo podává... A pak dalšího a dalšího, až to přestanu počítat.

***

Otevřu oči. Kolem je ještě šero.

Nacházím se v pokoji, který nepoznávám. Poněkud vyděšeně zjistím, že na sobě mám jenom kalhotky a ležím na zemi mezi nějakými lidmi...
Rychle sklopím pohled. Bože, co se to tu dělo...?
Uslyším dívčí pláč z vedlejší místnosti, následovaný opilým blábolením.

„Nikoletto... Niko, vstávej," zašeptá povědomý hlas. Až po chvíli si uvědomím, že patří Eliyasovi.

Protřu si oči. Eliyas stojí nade mnou a má na sobě... oblečení.

Zacítím se trapně, přesto se nepokouším zakrýt si intimní partie... Mám pocit, že včera v noci už je stejně všichni na světě viděli.

„Co se to tu dělo?" zeptám se šeptem snažíc se z hlavy vydolovat aspoň střípky vzpomínek, ale moc se mi to nedaří. Oběma rukama si zajedu do vlasů a zakryju si obličej.

„Na to se teď vyser... Něco si obleč a jedem. Hodím tě do školy."

Bolí mě celé tělo. Tiše zaúpím a znovu se zhnuseně podívám kolem. Všichni ještě spí.

Naházím na sebe nějaké hadry, netuším, jestli jsou vůbec moje a je mi to úplně jedno. Těžce vstanu a odšourám se za Eliyasem. Šíleně se mi motá hlava. Nemůžu skoro ani chodit, musím se přidržovat zdí.

Není to dobrý... Není dobrý kalit s kapelou. Totálně jsem to přestřelila. Tohle je jediná myšlenka, kterou je můj mozek schopný udržet. Potichu se ploužím pryč z toho zpropadeného hotelového pokoje.

Na chodbě jenom matně poznávám kluky kapely Holly Anger. Včera z nás byli nejlepší kámoši. Dneska už si nevzpomenu ani na jejich jména a vidím, že oni jsou na tom podobně...

Vyjdem na parkoviště, kde s Eliyasem mlčky nastoupím do jeho auta.

„Já nikam nechci...," zašeptám si do dlaní, které si tisknu k bledému zpocenému obličeji. Uvědomím si, že by mi mělo být trapně vzhledem k tomu, že mě viděl skoro nahou, ale ani nemám energii na žádné pocity...

„Musíš do školy," oznámí mi Eliyas převratnou novinku a nastartuje.

Jo no, to určitě. Nasrat. „Hoď mě prosím domů, potřebuju se pořádně vyspat," hlesnu zničeně a podepřu si čelo.

„To jsem si myslel."

Před barákem vystoupíme z auta a bělovlasý kluk si zapálí cigaretu. Odfoukne z ní žhavé uhlíky, které nechtějí držet pohromadě.
Pak na mě letmo pohlédne. Chvíli působí, jako by byl trochu v rozpacích, ale jeho pohled se hned změní ve starostlivý.

„Seš v pohodě?" zeptá se, zatímco on sám vypadá, že se každou chvíli skácí k zemi. Je v obličeji skoro tak bílý jako jeho vlasy a pod očima mu razí tmavě šedé kruhy.
Jenže on je narozdíl ode mě na tyhle stavy zvyklý.

Chabě se pokusím o úsměv: „Jasně... Nedělej si starosti."

Eliyas na mě chvíli jen tak kouká a pak nosem vydechne dým.

Začne mi připadat, že na mě hledí nějak moc dlouho, a tak se trochu rozpačitě pousměju.

„Ty si... z tý noci na nic nepamatuješ, viď?" zeptá se Eliyas tiše a přistoupí ke mně blíž. Až tolik, že se skoro dotýkáme a já na tváři ucítím jeho teplý, tabákem prosycený dech.

Zmateně poodstoupím a zakroutím hlavou. „Popravdě... Ne. To poslední, co vím, je, že mi sedí na klíně nějaká borka v červených šatech a něčemu se smějem. Pak... už je to hodně mlhavý," přiznám.

„Aha...," řekne Eliyas, uhne pohledem a odhodí nedopalek.

Kousnu se do spodního rtu. „Asi... jsem tam s někým něco měla, že?" vysypu ze sebe potichu. „S tebou?" vyhrknu přiškrceně a uvědomím si, že vlastně ani nechci znát odpověď.

Eliyas nadzvedne koutky do mírného úsměvu a položí mi dlaň na rameno: „Neřeš to..."

Ještě chvilku na něj zaraženě hledím. Je mi hrozně... Fyzicky i psychicky. Nevím přesně proč, ale připadám si tak... Použitě.

„Zejtra na zkoušce," prohodí Eliyas jako by nic a otočí se k odchodu.

***

Doma se zavrtám do deky a těsně před usnutím se mi v hlavě náhle objeví Eliyasův obličej. Naklání se nade mnou, pozoruju jeho ostře řezané rysy... Nebesky modré Husky oči, lemované černými řasami a plné rty. Je tak... Bože, je tolik krásnej. Jak to, že jsem si doteď nevšimla, že je Eliyas Jørgensen sakra tak krásnej...

Dlouhovlasý kluk zavře oči a hluboce mě políbí.

Mým tělem se mimovolně prožene silná vlna vzrušení.

S úlekem vytřeštím oči. A v tu chvíli mi všechno dojde.

***

Vystoupím z vlaku. Teprve teď se začíná rozednívat. Noc ustupuje ránu a po nebi plují purpurové červánky, protkané kouřem z výfuků a komínů továrních hal.

Přeplněnou ulicí zamířím k rozsáhlé budově univerzity, stvořené z tun skla a betonu, kde dálkově studuju druhým rokem kulturní a sociální antropologii.

Moje máma byla Romka, a tak jsem se chtěla něco dozvědět o svých předcích, více proniknout do jejich historie a těm, kteří žijí v mém městě pomáhat skrze neziskovou organizaci. Nemám ráda nenávist, která vůči nám panuje a chci dál zkoumat a podporovat naši kulturu... A to hlavně hudbu, která mě kdysi chytla za srdce a kvůli které jsem se vůbec začala učit hrát na kytaru.

Pak jsem ale propadla metalu a romská kultura šla... do pozadí. Já jsem už ale na škole samozřejmě zůstala a ještě donedávna jsem byla přesvědčená, že ji dodělám.

Teď o tom však den ode dne více pochybuji.

Na přeplněné chodbě rukou omylem do někoho vrazím ve chvíli, kdy si svlíkám svetr.
Otočím se a za mnou stojí kluk s tmavými vlasy v culíku. Drží se za nos a ve velkých modrých očích se mu lesknou slzy.

„Pane bože, promiň...!" vyhrknu. „Jsi v pořádku?"

Klučina sundá dlaň z obličeje. Má trochu červený nos, přesto se usměje.

„Jo... Asi jo," hlesne a rychle pokračuje v cestě chodbou.

Chvíli za ním koukám. Ještě nikdy jsem ho tady neviděla... Pokud bych ho někdy viděla, určitě bych si jej zapamatovala. Na takové oči se nezapomíná.

S výdechem si vezmu věci na první hodinu a vyrazím do posluchárny.

Nemám náladu se teď s kýmkoliv vybavovat. Ale moje kámoška z ročníku Tilde má potřebu, abych znala veškeré podrobnosti z jejího včerejšího rande s Martinem...

Nijak zvlášť mě to nezajímá. Ne že bych byla ignorant, ale vztahové věci jdou totálně mimo mě. Vždycky to tak bylo a potom, co mi zahnul přítel, s kterým jsem strávila dva roky, se ve mně ten pocit utvrdil ještě víc.
Nechci vztah, nechci lásku... Protože je to zbytečnost a na konci stejně vždycky čeká jen bolest.

Podepřu si hlavu a prsty si zabořím do vlasů, v kterých se mi díky čím dál častějšímu slunci objevily světlejší pramínky. Tildiny pikantní detaily, kterými mě zásobuje, ve mně chtě nechtě vyvolávají vzpomínky na noc z neděle na pondělí...

Tedy, "vzpomínky" je silné slovo.

Nic si nevybavuju. Jen Eliyasovy oči... To, jak se se mnou líbal. Kolik v tom bylo vášně. Jak se na mě díval...
Ještě nikdy se na mě nikdo takhle nedíval.

Ucítím v sobě obrovský zmatek. Nemůže mě přece tímhle způsobem přitahovat bývalý nejlepší kámoš...!

Jenže moje tělo je úplně jiného názoru. Od toho dne mám stavy, kdy mě při představě líbání s Eliyasem zaplaví vzrušení tak silné, až mě to někde uvnitř skoro zabolí. Nechápu, co se to doprdele stalo. Nikdy by mě nenapadlo, že...

Ale přitom ani nevím, jestli to byl sen nebo realita! Přikláním se spíš k té první možnosti. Protože... Proč by se se mnou sakra Eliyas líbal?!

Vždycky jsme byli JENOM kamarádi, tedy až na jednu skoro až vtipnou epizodu v našich třinácti letech, která se snad ani nedá počítat...

To byl tolik narvanej drogama a chlastem, že ani nevěděl, co dělá...?

Každopádně, dneska odpoledne bude zkouška a tam ho uvidím. Ráda bych věděla, co se bude dít. Jak na mě bude reagovat a taky... Jak bude reagovat já na něj. Jestli se budeme vzájemně ignorovat, tak jak tomu bylo v posledních týdnech a bavit se spolu jen pracovně... A nebo to bude jiné a třeba spolu i probereme, co se stalo... Jestli se tedy vážně něco stalo.

Uvažuju i nad tím, co řeknou ostatní kluci. A cítím v kostech, že nic moc krásného to nebude.

***

Než dojedu na zkoušku, které teď už neprobíhají v Lasseho temném bytě, ale přímo v nahrávacím studiu, jsem pekelně nervózní. Tak nervózní, že si doma dokonce zapomenu kytaru, což zjistím až v autobuse!

Už se musím smát sama sobě.

Kvůli zdržení ohledně basovky dorazím do zkušebny jako poslední. Kluci už jsou na svých místech a ladí nástroje. Sem tam někdo prohodí pár slov, sem tam se někdo zasměje.

„Čaute," vydechnu, jakmile vejdu do místnosti a začnu si vyndavat kytaru z tmavě zeleného pouzdra. Mám na něm připíchnutou spoustu placek. Většinou je to merch ke knížkám, které jsem si koupila, něco z toho je i merch kapel, jejichž koncerty jsem navštívila.

„Čau, dračice," řekne Lasse a krátce se zasměje.

Hodím opatrným pohledem po Eliyasovi, který se rozvaluje na sedacím vaku v rohu a právě si něco zaujatě šteluje na mikrofonu. Nevěnuje mi ani tu nejmenší část své pozornosti.

Vytáhnu kytaru a jdu ji zapojit do komba. Je mi zvláštně trapně a přitom ani pořádně nevím proč.

„Jste to v neděli na tý párty pěkně rozjeli!" pokračuje Lasse. „Niko, ty se fakt nezdáš! Tichá voda břehy mele, co? Vypadá, že neumí do pěti napočítat a přitom..." Vševědoucně se usměje.

Zmateně vzhlédnu od bedny, přičemž pohledem zachytím Noaha, jak dvěma prsty a jazykem naznačuje orální sex. Pak se společně s Lassem rozesmějou.

Do tváří se mi nahrne krev.

„Na nic si nepamatuju, což znamená, že se to nestalo," vyhrknu s úsměvem, ale vidím se daleko odsud... Koutkem oka znovu vyhledám Eliyase, jenže ten se právě maximálně zabral do svého zápisníku a dění kolem něj ho ani v nejmenším nezajímá.

„Ale to cicmání mezi vámi dvěma... Ty vole, vůbec jsem netušil, že po sobě jdete," dodá Lasse a sotva dokončí větu, vzduch v místnosti zvláštně ztěžkne.

Tak je to pravda. Tohle je první myšlenka, která mi vpadne do hlavy a má v sobě kus až zdrcující definitivnosti.

„Lasse, už toho nech...," vloží se do toho Noah, zatímco Eliyas vypadá, jako kdyby snad nic neslyšel a pořád si něco horlivě zapisuje do bloku.

„Ne, ale vážně," nedá si pokoj kytarista. „Eliyasi, jako že, nevidím se ti! Nika je vážně šukézní, sám bych ji ohnul," rozesměje se.

„Zavři už konečně tu svoji nevymáchanou držku, nebo ti s tím dojdu pomoct!" vzpamatuje se Eliyas ze svojí letargie a hodí po něm vzteklým pohledem.

Blonďák se nervózně usměje: „Ale no tak... Klid, kámo. Snad jsem toho tolik neřek!"

Eliyas na něj ještě pár sekund nenávistně hledí, než znovu sklopí oči ke svému notesu.

Kousnu se do rtu. Sakra... Je vážně docela agresivní. Nedivím se, že ten minulý basák odešel, pomyslím si, sednu si do tureckého sedu a přitáhnu si kytaru.
Nitro mi sevře úzkost.
Nejraději bych hned teď vstala a odešla, jenže vím, že něco takového si nemůžu dovolit. Eliyas by mě zabil. Za chvíli máme nahrávat album a každý tón musí znít dokonale.

Ještě jednou po něm rychle střelím pohledem. Leží na sedacím vaku, tváří se nasraně a zběsile něco píše.
Nutně si a ním potřebuju promluvit, jenže zároveň mám strach, že to špatně dopadne... Opět.
S ním se totiž rozumně mluvit nedá. V poslední době mi to dokázal hned několikrát za sebou.

Nebo... by bylo nejlepší na to prostě zapomenout a dělat, že se to nikdy nestalo.
Jo... To je ono.
Nemám s tím problém a Eliyas ho určitě taky mít nebude. Bože, vždyť to byl jen nějakej alkoholicko-drogovej úlet! Kéž by to už nikdo nechtěl řešit, povzdechnu si a zapnu ladičku.