Kdyby se mě každý zeptal, jaký zvuk mám nejraději, odpověděl bych pokaždé stejně. Vlny oceánu.

Už odmalička žiji v rodině pirátů. Narodil jsem se na moři, je to moje přirozené prostředí. Jsem zvyklý plout po vlnách. Ne ve vodě, to zase ne. Na to používám svoji loď, které se nehodlám nikdy zbavit. Je to můj milovaný poklad. Vlastním ji od svých patnácti let. Rodiče mi ji dali jako dárek k narozeninám. Byla úplně nová a já ji ještě nechal vylepšit. Pojmenoval jsem ji Halazia.

Od té doby jsem s ní pravidelně plul po oceánech se svými šesti nejbližšími přáteli a ostatními členy posádky. Ve dnech i v nocích. Pluli jsme od ostrovu k ostrovu a hledali poklady. Vždy se nám podařilo najít něco speciálního, něco ze zlata s velkou hodnotou. To jsme buď prodali ještě za větší cenu nebo si to nechali na lodi.

Na svém krku nosím zlatý náhrdelník, je na něm kompas. Ten představuje všechny moje plavby a připomíná mi, kým jsem.

V mých sedmnácti letech ale nastala osudná událost, která mi změnila pohled na krásné vlny oceánů.

Před osmi lety:

Vždy jsem myslel, že jsou to jen pověsti. Nikdy jsem nevěřil na ty nestvůry, které pojídají lidské duše.

Zrovna jsem byl na cestách se svými rodiči na naší lodi, která byla už docela opotřebovaná. Už několik let plave po oceánech. Rodiče se jí nechtějí zbavit, protože jim připomíná vzpomínky, které na ní zažili. Nacházela se tu ještě spousta pirátů. Všichni to byli známí mých rodičů.

„Stav nouze! Nebezpečí na obzoru!" křičel pan Choi, který jako splašilý běhal po lodi. Pršelo a mokrá stará dřevěná prkna lodi klouzala pod nohama všech pirátů. Jen co jsem vyšel ven, tak se dešťová voda dostala do celých délek mých světle hnědých vlasů.

„Co se děje?" zeptal jsem se ho nechápavě, když běhal v mé blízkosti. Ta panika na celé lodi mi naháněla strach. Všichni vytahovali ostré kovové oštěpy a brokovnice. Tohle nevypadalo jako nájezd jiných pirátů.

„Sirény na nás útočí!" oznámil mi a já se znovu rozhlédl po té panice na lodi. Je tomu tak. Nikdy jsem tomu nevěřil.

Šel jsem hledat své rodiče, abych se ujistil, že jsou tady a v bezpečí.

„Otče!" zavolal jsem, když jsem ho spatřil u kraje lodi a běžel za ním.

„Pozor!" zakřičel na mě, když už jsem k němu doběhl a on mě odstrčil stranou na zem. Když jsem spadl, tak jsem se zaskočeně podíval na otce, který zrovna oštěpem bodl do sirény. Siréna ležela přede mnou se zabodnutým oštěpem v sobě. Byl to děsivý pohled. Je to navíc poprvé co před svýma očima vidím opravdovou sirénu. Měla tmavě růžový ocas a dlouhé černé vlnité vlasy. Otec mě právě zachránil.

„Je to tu nebezpečné, synu. Jdi se schovat do podpalubí," řekl mi, když mi pomohl stát.

„Ne! Pomůžu vám!" řekl jsem rozhodnutě. Nechtěl jsem se schovávat. Chtěl jsem také bojovat, jelikož jsem členem posádky. Otec se ale o mě strachoval a trval na tom, abych se schoval.

„Řekni mi, co mám dělat!" stál jsem si stále za svým.

„Kapitáne, musíme je zabít, než nám zničí loď!" zavolal na něj pan Yun se šavlí v ruce.

Otec vytáhl lano přes palubu a několik pirátů společně sjelo po svých lanech, včetně mého otce. Rukama jsem se chytil mokrého dřevěného okraje lodi a nahlédl dolů přes palubu, abych viděl, co se děje. Viděl jsem je, jak se snaží zabíjet sirény, které na ně nemilosrdně útočily. Byly děsivé.

„Joongie!" zavolala na mě starostlivě matka a chytila mě za ruku. Vedla mě do podpalubí.

„Nech mě! Už nejsem malé dítě! Chci pomoct posádce!" snažil jsem se matku přesvědčit, když se se mnou snažila schovat do bezpečí.

Zastavili jsme se v podpalubí, když náhle něco před námi prorazilo přes tělo lodě. Tím vznikla velká díra v lodi a dovnitř začala natékat voda. Loď se začala náhle nerovně kymácet.

Zaměřil jsem svůj zrak před sebe a uviděl ležet sirénu s bílým ocasem na mém otci, který se jí snažil probodávat nožem. Ona ale stále žila a nepříjemně řvala. Byl to až takový pisklavý řev.

Otec se na mě a na matku podíval. V jeho očích jsem viděl strach. Až teď jsem si všiml, že siréna drží v ruce oštěp, který byl probodnutý skrz otcovo tělo. Krev z něj vytékala do vody, která zahltila podlahu podpalubí.

„Otče," oslovil jsem ho vyděšeně, zatímco se moje matka vedle mě třásla strachy o život jejího muže.

Siréna se najednou zakousla otci do krku a začala ho svými ostrými zuby požírat. Šokem jsem si zakryl ústa rukou a rozbrečel se. Před očima jsem viděl umírat svého otce.

Loď se prudce zakymácela a dovnitř se vlilo ještě více vody. Neudržel jsem se na nohách a spadl. Mé tělo obklopila studená voda a když jsem otevřel oči, tak se nade mnou zjevila další děsivá siréna.

Vylekaně jsem vyjekl a snažil se jí od sebe odstrčit. Držel jsem ji za tvář, protože se ke mně nebezpečně nakláněla s ústy dokořán. Byly jí vidět její ostré zuby, s kterými se chtěla do mě zakousnout. Podíval jsem se na matku vedle, která v šoku sledovala umírajícího otce.

„Mami, pomoc!" zavolal jsem na ni vyděšeně, ale ona mě neslyšela. Byla ve velkém šoku, že ani nevnímala, že mě chce zabít siréna. Podíval jsem se zpět na sirénu a vytáhl si nůž, který jsem měl u sebe schovaný. Jen tak tak jsem jí stihl prorazit nůž jejími ústy, protože mi už docházela síla v rukách.

Po 2 měsících

Stále bylo pro nás všechny těžké se vypořádat s nešťastnou smrtí kapitána, mého otce. Loď rodičů byla v tu noc zničena a následně se potopila na dno oceánu. Teď využíváme mojí loď, která je mnohem silnější.

Hvězdy se odrážely na hladině klidných vln. Bylo ticho a slyšel jsem jen ty tiché vlny. Na posádce už nebylo nikdy tak veselo. Nejvíc kdo se trápil, byla moje matka. Smrt mého otce ji dohnala až do depresí. S nikým nemluvila, ani se mnou.

Byl jsem uvnitř lodi a seděl u svého pracovního stolu. I když jsem ještě nebyl plnoletý, tak jsem převzal roli kapitána po svém zesnulém otci.

Do těch tichých vln se přidaly zvláštní hlasy. Byl to zpěv, ženský zpěv. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kdo zpívá.

Pohotově jsem vyskočil ze židle a běžel na palubu. Vyděsilo mě, když jsem uviděl matku, čelem otočenou ke mně, stát na kraji lodi.

„Mami!" zavolal jsem na ni vyděšeně a pomalu k ní přistupoval blíže. Věděl jsem, o co se pokouší. Už dlouhou dobu je v tomto depresivním stavu. Nechtěl jsem, aby to dělala. Co budu dělat jako sirotek?

„Nedělej to. Buď tu pro mě, prosím," začal jsem brečet, když jsem viděl tu beznaděj a prázdnotu v jejích smutných očích. Moje matka byla ale v takovém zármutku smutku, že jí nepřišel můj život cenný. Stále se trápila otcovou smrtí, až mě přehlížela.

Náhle se po matce vrhla siréna, která vyskočila z oceánu do výšky a zezadu ji stáhla s sebou zpět do oceánu. Vylekaně jsem vyjekl a sesunul se s pláčem k zemi. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se můj jediný zbývající rodič obětoval siréně. Zvolila si zemřít a nechat mě samotného tady.