Vynořil jsem se hlavou nad hladinu. Oceán byl ledový. Zhluboka jsem dýchal a odkašlával trochu vody, které jsem se nechtěně nadýchal při nečekaném rychlém pádu do ní. Nechtělo se mi věřit tomu, že jsem jako kapitán přes palubu. Teď mi ale dělalo větší starost to, co se nachází v té vodě. Potřeboval jsem se co nejdříve dostat na loď. Tady jsem se cítil tak bezbranně. Nejsem ani moc dobrý plavec. Nechtěl jsem být obětí sirény.

„Co děláte ve vodě, pane?" zeptal se mě hloupě Jongho, když se opřel o kraj mé lodi a já se na něj naštvaně podíval nahoru.

„Představ si, že jsem si šel z nudy zaplavat," odpověděl jsem mu ironicky. „A teď mi hoďte lano! Honem!" rozkázal jsem jim, zatímco jsem se snažil udržet nad hladinou vody. Bylo to těžké.

„Vy jste ale přes palubu," řekl San, který přišel ke kraji lodi. Nemusí mi to takhle hloupě připomínat.

„Tak mě dostaňte zpátky na palubu!" zavolal jsem na ně. Potřeboval jsem to lano, abych se mohl dostat zpět na svou loď.

„Jste přes palubu, takže nejste kapitán! Sám jste nám říkal, že se nemá nikdo pouštět zpět na loď, když spadne do oceánu. Nejste na lodi, takže nemáte nad námi žádnou moc. Mimo loď, kapitán nejste!" vysvětloval s úsměvem Mingi, který se k nim přidal. To jsou opravdu dementní nebo co? Oni se proti mě spikli! Ani nevím, že jsem něco takového říkal.

„Hej!" zařval jsem na ně naštvaně, když ti tři zmizeli z mého dohledu. „To je moje loď!" Úplně mě ignorovali. Nechápal jsem, proč se nezachovali jako mojí přátelé. Šlo mi o život.

„Wooyoungu! Yunho!" volal jsem jména svých dvou nejbližších, ale oni mě nejspíš neslyšeli. Snad nejsou taky proti mně. Nechápal jsem, proč by to dělali. Žárlí snad na mé postavení kapitána a chtějí mi ho takhle sebrat nebo co? Já ale budu vždy kapitánem. O tohle mě nikdo nepřipraví. Musel jsem se na loď dostat jinak. Ještě dřív než mě zabíjí sirény.

Znovu jsem uslyšel ten démoní zpěv. Byl to ale mužský hlas. Nejděsivější na tom bylo, že jsem to slyšel hned za svými zády. Pomalu jsem se otočil za sebe a vyděsil se. Pár metrů před sebou jsem uviděl sirénu, jak se na mě dívá chladným, ale krásným pohledem. Byl to muž. Byl ale jiný než ostatní. Vypadal jako démon, kterého stvořil Bůh... Byl překrásný... Sakra. Vzpamatuj se. Je nebezpečný. Je to monstrum.

Otočil jsem se zpět za sebe, protože jsem uslyšel, jak se moje milovaná Halazia vzdaluje. Já je opravdu zabiju. Otočil jsem se zase zpět k siréně, abych viděl, zda na mě chce ještě stále zaútočit, ale už jsem ho neviděl. Nevěděl jsem, kde je. To mě děsilo nejvíc. Podíval jsem se pozorně na vodu a pod hladinou zpozoroval cosi, co se blížilo ke mně. Jeho světle modrý zářivý ocas nešel pod vodou přehlédnout. 

Co nejrychleji jsem plaval od něj pryč, směrem k mé vzdalující se lodi. Plavat přes ty vlny bylo těžké. Narážely do mého obličeje. Nemohl jsem pořádně dýchat, abych se nenadýchal vody. Neviděl jsem, jakým směrem plavu. Matka příroda se proti mě taky spikla. Oceán byl hodně divoký. Vynořil jsem se nad hladinu divoké vody, abych se zorientoval. Svou loď jsem nikde neviděl. To jsem ale netušil, že se nacházela hned za mnou a rychlostí pluje přímo ke mně. Pořádně mě zezadu udeřila do hlavy a já uviděl před sebou jen černo.

𓂃 ོ𓂃

Probral jsem se na souši. Cítil jsem, jak ležím zády na písku. Ostrov? Vymetl mě oceán na ostrov? To mám ale štěstí. Cítil jsem se živý. No rozhodně potom, co jsem začal vedle sebe vykašlávat slanou vodu. Na chvíli jsem pootevřel své oči a uviděl, že je noc. Byla tma.

Lehl jsem si zpět tak, jak jsem se ocitl. Slyšel jsem jemné přívaly vln. Těšil jsem se na ten krásný pohled na oblohou plnou hvězd. Pomalu jsem otevřel své oči, ale místo toho, aby mě pohltil obdiv nad krásnou oblohou, pohltil mě strach. Nad sebou jsem uviděl tu sirénu, kterou jsem viděl naposledy. Mlčky na mě koukal svou krásnou tváří. Se strachem, co jsem pociťoval až v krku, jsem si ho začal prohlížet. Měl delší černé vlasy, tmavé oči. Jeho ruce pokrývalo pár světle modrých šupin. Stejná barva jako jeho ocas. Teď když jsem to viděl zblízka, tak bych to spíš popsal jako tyrkysovou barvu. Jeho ocas byl zářivě tyrkysový, to samé těch jeho pár šupin. Vnímal jsem to ale jako světlou barvu, to pro mě neznamená nic dobrého.

Jeho ruce se opíraly kolem mé hlavy.  Prsty měl zaryté v písku a nespouštěl ze mě zrak. Nenápadně jsem svou ruku přesunul ke svému kožichu, co jsem měl na sobě. Měl jsem v něm schovaný nůž a pistoli. Nůž mi přišel jako účinnější zbraň na blízko. Musel jsem odolat jeho nadpřirozené kráse. Krása je právě jejich trikem, jak někoho zabít. Nesmí mě svést od mého zachránění se.

Vzal jsem do ruky svůj nůž. Ruka se mi strachem třásla. Byl tak blízko. Musím zaútočit dříve než on. Pevně jsem sevřel ten nůž a přemýšlel, jak to udělám. Nejlepší by bylo ho bodnout. Byl jsem ale tak vyklepaný, že nůž pouze sjel po jeho břiše. Bodnout se mi ho nepodařilo. Jen jsem ho řízl. On sykl bolestí a mrštně se schoval do oceánu.

Litoval jsem své chyby. Teď mě může za to zabít ještě horším způsobem, než snad plánoval. Určitě jsem ho naštval. Musím se schovat dřív, než po mně zaútočí.

Pokusil jsem se rychle vstát, ale zabolela mě hlava. Na vteřinu se mi zatmělo před očima, ale zůstal jsem na nohou.

Rychlým krokem jsem se někam vydal. Dál od pobřeží. Tenhle ostrov jsem zatím nepoznával. Snad to není domov těch sirén. To bych byl v pasti. Hlavně to ne. Počkat. Co to dělám? Proč se schovávám? Kvůli tomu přeci jednou došlo k chybě. Musím ho zabít.

Změnil jsem svou trasu a vrátil se k pobřeží. Hledal jsem každý pohyb v oceánu. Jen vlny jemně probudily a oceán tiše šeptal. Bylo poklidné ticho. Takové kouzelné.

Rozešel jsem se po délce pobřeží a hledal dál. Nemůže být daleko. Málem jsem ho měl. Jen tak mi žádná siréna neproklouzne mezi prsty.

Došel jsem se ke kamenité části pobřeží. Na mělčině se nacházela spousta skal. Moje intuice mi napovídala, že když jsem ho zranil, tak se bude schovávat někde tady. Rozhodl jsem se to v co největší tichosti prohledat.

Když jsem zahlédl za jednou skálou část jeho tyrkysového ocasu, tak už jsem ho nemusel hledat.

Pomalu jsem se k němu přibližoval, aby o mně nevěděl. Když jsem zahlédl jeho tvář, zahlédl jsem třpytivé slzy, které stékaly po jeho tvářích. Rukou se držel za krvácející ránu na svém břiše, kterou jsem mu způsobil.

Vytáhl jsem si z kožichu svojí pistoli a namířil na něj. Něco mi ale zabraňovalo stisknout spoušť. Byla to snad lítost? Ne, nemůžu takhle polevit. Stanovil jsem si, že zabiju každou sirénu. Nikdo nemůže být výjimkou. Ani on.

Stále jsem se snažil stisknout spoušť, ale nešlo to. Svým tichým pláčem mě odměkčoval. To snad není možný. Musím ho zabít dřív než on mě. Nemůžu tady hrát na city. Je to souboj o přežití. Určitě je to jeden z jeho triků, jak mě zabít.

Spoušť jsem stiskl, ale vedle. On si to hned uvědomil a podíval se na mě. Zase mi utekl. Ten je ale mrštný.

Najednou mě něco zezadu shodilo do vody. Moje tvář se tak ocitla ve vodě, ale pak mi zaklonil hlavu dozadu nad hladinu vody, když mě chytil za vlasy a přiložil mi můj nůž ke krku, který teď musel sebrat z mé kapsy, a ze strany se na mě podíval. Byl to on.