"Sydney, Sienno?" slyšela jsem mamku z obýváku.
"Ano, mami?" ozvala se moje sestra.
"Vezmi prosím Syd, a přijďte za mnou." Poté jsem slyšela kroky a následné zaklepání na dveře mého pokoje.

"Čau, sestři," řekla Sienna.
"Máme jít za mamkou?"
"Jop." Šly jsme tedy do obýváku.
Colette a Ryan už seděli na pohovce. A... No to ne, ne! Colette brečela! A mamka taky!
"Lett? Mami?" začala jsem. Nic.
"Co se děje?" zeptala se Sienna.
"Babička Lisa... No, ona..." řekl můj bratr. Větu nedokončil, rozbrečel se. I tak jsem pochopila.
"NE! To nemůže být pravda! Není to pravda!" řekla jsem se slzami v očích. Sien už brečela. Vždy byla to citlivější dvojče.
"Sydney... Uklidni se..!" napomenula mě nešťastně mamka.
"Mám se ukildnit?! UKLIDNIT?! Mami, babička tu pro mě vždy byla! Já ji milovala!" Nelhala jsem. Babička Lisa mě naučila zpívat, hrát na kytaru. Ale hlavně: Vždy jsem se na ni mohla obrátit. A to všechno je pravděpodobně, co pravděpodobně! Všechno je pryč. Bohužel.