Bylo to zvláštní. Ticho a chlad. To sálalo z mýho bytu a já s tim nemohl nic udělat. Byla pryč a nemluvila se mnou. A to nebylo fér. Nešlo o to, že se mnu nemluvila...nikdy jsme skutečně nemluvili, šlo o to, že tu nebyla. 

Věděla, že se budu užírat a věděla, že dostane co chce, jen když na chvilku zmizí.

Moc dobře věděla, že bez její přítomnosti tu bylo chladno a ticho. A mrtvo. 

Ten chlad a ticho okupovaly i moje myšlenky. Nesnášel jsem jí za to, že tohle se mnou dokáže a nesnášel jsem sebe za to, že jí nechávám si se mnou hrát. Jenže v tom to bylo. Nedokázal jsem s tím nic dělat. Byla zakořeněná uvnitř mě tak hluboko, že kdybych se pokusil ji proste vyrvat, zbláznil bych se. Zabilo by mě to, protože se stala součástí mýho krevního oběhu, součástí každý mojí buňky v těle, byla všude a nikde zároveň. Občas jsem si připadal, jako kdybych miloval mlhu. Chvíli tam byla a potom najednou ne. A snažit se jí chytit bylo marný, úplně k ničemu a když jsem se o to pokoušel, připadal jsem si ještě víc jako blázen. 

Přešel jsem ke stolu a z šuplíku vytáhl pár papírů a propisku. Musel jsem něco dělat, protože mě to ničilo. A jí muselo taky. Vždycky, když třeba jen na dva dny zmizela, zavřela se v pokoji a nepromluvila jediný slovo, byli jsme spolu potom bez ustání. Jako bychom si potřebovali udělat zásoby přítomnosti toho druhýho. A teď to byl týden. 

Vždycky měla tyhle nálady, od tý doby, co se zdála jiná. Lena se ji několikrát pokusila přemluvit k tomu, aby šla k psychologovi, ale nakonec pochopila, že to nebylo to, co potřebovala. A tak potom volala mě. Jako by moje přítomnost bylo to jediný, co jí dokázalo donutit vrátit se zpět k fungování. 

I tentokrát volala. Ne jednou. Už možná dvacetkrát. Možná dvacetkrát každej den. Nedíval jsem se. Protože teď jsem nebyl to, co potřebovala. A byl to hroznej pocit, vědět, že potřebuje něco nebo někoho jinýho. Něco...

Ona nepotřebovala něco, ona potřebovala odpovědi. Ale ty, který jsem jí nechtěl dát. Možná, že ze začátku jen trucovala, ale podle naléhání ostatních bylo jasný, že tahle část už skočila. Teď jen čekala, až se objevím u jejího okna, nebo dveří a řeknu jí, že jsem tam. A že jí povím všechno, co che vědět. 

Ale to nešlo. Byl bych blázen, kdybych to udělal. Jako kdybys bez ní nebyl. 

V hlavě jsem měl tyhle myšlenky pořád. Každá moje část řvala, že bez ní magořim. A bylo to vidět i na mém chování. Možná by bylo jednoduší nic s tím nedělat. Ale teď bylo pozdě. Už jsem v ruce držel papír a tužku, seděl u stolu a psal.

Chyby, které jsme udělali

1. Poznali se

2. Začali si důvěřovat

3. Lhali jsme si

4. Dělali jsme, jako by ty lži neexistovaly

5. Snažili se na ně zapomínat

6. Snažili se dělat, že jsou pravdivé

7. Přestali jsme mluvit pravdu

8.Přestali jsme mluvit

9. Přestali jsme to zvládat bez toho druhého

10. Přestali jsme se snažit najít pravdu

11. Přestali jsme se snažit najít to, co to způsobilo

12. Přestali jsme na pravdu věřit

13. Přestali jsme skutečně žít

Chtěl jsem se začít hystericky smát. Nebo křičet. Viděl jsem v tom všechno. Bylo to jako náhlý prozření. Zíral jsem na papír a hledal další slova. Další chyby. Možná, že chybou jsme byli my.

14. Stali jsme se naší vlastní chybou

Složil jsem papír a dal jí do obálky na kterou jsem napsal Chyby, které jsme udělali .  Potom jsem vzal další papír.

Tobě

Nevím, možná to nebyla chyba, ale když se tehdy něco změnilo, byl to ten bod zlomu, Možná, že kdybys mi tehdy řekla, co se stalo, ušetřili by jsme si tohle. Možná, že by všechno bylo úplně jiný protože bych konečně věděl , jak ti pomoct. Nebo se aspoň mohl pokusit najít správnej způsob. Jenže tys nic neřekla. Prostě jsi přišla jiná a tvářila se, jako by to nebyla změna. Myslím, že tohle byla největší lež. Možná , že ne větší než ty, který mezi sebou máme teď, ale byla to ta, která všechno začala. 

Po tolika letech se zdá fér říct pravdu, ale co zjistíme? Možná to, že o sobě nevíme vůbec nic. Možná to, že ten druhej je přesně člověk, kterýho je dobrý nenávidět. Nebylo snažší poračovat v tomhle dál? 

Jenže je pozdě, co? teď už to nejde. Protože tohle píšu a ty to budeš číst. Protože se konečně vracim zpátky, abych našel ten zkrat. Jenže se zdá, jako by žádnej nebyl. Nebo, jako bys ty byla ten zkrat. Nebo já. A to nezměníme. I kdybychom chtěli. A já asi ani nechci.

Je tu prázdno, jako vždycky , když ses takhle uzavřela. Tys to dělala často. Ale nikdy to tolik nebolelo, ta prázdnota, víš? Protože to bylo to, co jsem bez tvojí přítomnosti cítil, bolest. Jakejsi šílenej pocit, kterej mě zžíral zaživa. Ale vždycky to byl jen den, dva. Nikdy ne tak dlouhá doba. Přemejšlim, jestli by se to dalo zachránit, ale asi neni co. Možná bude snažší začít znova někde jinde. Tenhle dopis je příprava na tu skutečnou pravdu. Taková předmluva toho všeho. Nebudu po tobě chtít nic jinýho, než to, že si to přečteš, protože k odpovědi se nedostanem. Už ne. Bude pozdě na to, abys mi řekla svou verzi příběhu, víš? Už nám potom zbude jen zapálit mosty a dělat, jakoby nic. Ale to není něco, co by nám dvěma nešlo. Jediná změna bude, že teď na to budeme sami. Každej za sebe.

Takže máš asi poslední možnost ten třetí dopis spálit. Pokud bys to totiž udělala, možná se zvládnem znova skrejt za zeď lží a usmívat se. A bude nám znova nějakym zvrhlym způsobe, dobře.

Počítej do tří a rozmysli se.

1, 2 , 3 ...

Přeložil jsem papír a sebral další obálku. Byla to blbost, neměl jsem to dělat, ale jako bych ani neměl na výběr. Třetí část se mi ale zdála nejhorší. Protože možná, možná jsem těm lžím chtěl věřit taky....

***********************************************

Je to divný? Jo je, snad vás tímhle nezklamu. Tohle byla poslední část, ještě bude jedna, ale to e epilog :3

Miluju vás

♥firefly♥