Taehyung:

Po Yoongiho výstupu a Jungkookova odchodu jsme u Namjoona a Jina ještě chvíli zůstali. Ale Jimin si později začal stěžovat, že mu dochází zásoby jeho oblíbených ramen polívek, a tak jsme se rozloučili a vydali se do obchodu.

Musím uznat, že před tím, než jsem se dal s Jiminem dohromady, jsme se moc v lásce neměli. Pořád jsme si dělali naschvály, otravovali se a měli chuť se povraždit navzájem.

To se ale změnilo po tom incidentu na chatě, kdy mi Jimin skočil na záda a já i s ním spadl do trávy. Projela mnou vlna vzrušení a nového pocitu, který jsem nikdy předtím nepocítil. Cítil jsem se v blízkosti Jimina lépe a měl jsem touhu ho ochraňovat a být stále v jeho blízkosti.

On to na mně poznal a já si řekl, že proč to vlastně nezkusit. Maximálně bychom se udusili polštáři.

,,Tae? Kterou mám vzít?"

Mezitím, co jsem vzpomínal na náš začátek vztahu, on se nemohl rozhodnout, kterou polívku si má vybrat. Tahle záležitost je vždycky na delší dobu. Proto s ním nerad chodím nakupovat.

,,Já nevím. Vem všechny."

,,To jsi mi teda pomohl. Díky moc."

Protočil jsem očima a zaměřil se spíš na zmrzlinu. Jemu dochází zásoby ramenu, mně zase zmrzlé vody s příchutí všeho možného.

--- ---

Po nákupu, který byl opravdu vyčerpávající, jsme dorazili domů, kde jsme také hned nákup vyložili.

,,Uhm, Tae, mohli bychom si promluvit?"

Podíval jsem se na něho a kývl. O čem se chce bavit? Jeho tón hlasu napovídal, že to nebude nic příjemného.

Sedli jsme si každý do jednoho křesla a já začal.

,,O čem se chceš bavit?"

Jimin se poškrábal na zátylku a já si ho ještě víc změřil pohledem. Tak tohle se mi nelíbí čím dál víc.

,,Nó, víš, když to vždycky děláme, tak jsi nahoře. A já bych tě chtěl poprosit, jestli bychom si to mohli jednou vyměnit. Taky bych chtěl zažít ten pocit být ten dominantní."

Nevěřil jsem vlastním uším. Co to právě vypustil z pusy? Že chce, abych byl submisivní a on dominantní? Tak to brzdi, Jimine.

,,Ech, já nevím. Nikdy jsem dole nebyl a navíc nevím, jestli je to dobrý nápad," odpověděl jsem upřímně.

,,Ale proč? Aspoň jednou, no tak, Tae."

Prsty jsem silně zmáčkl opěradla u křesla. Co to do něho vjelo?

,,Nevím, Jimine. Nechám si to projet hlavou."

,,Tak dobře, ale moc tě prosím, dovol mi to."

••• ••• •••

Yoongi:

Zdálo se mi, že tam byl Jungkook nějak dlouho. Proto jsem vstal a šel se podívat, kdo ho tak zdržuje nebo zdržel.

Když jsem došel do předsíně, strnul jsem na místě. Zastavil se mi v ten moment čas. Přestal jsem dýchat.

,,H-hobi?"

Nic víc jsem v tu chvíli nedokázal vypustit z pusy. Byl jsem v šoku a zároveň zděšený.

,,Yoongi."

Jungkook se na mě podíval se smutným výrazem v očích. Něco bylo špatně.

,,Yoongi, můžu jít k vám?" zeptal se mě Hobi a já přikývl.

Kdyby mi nedal Jungkook pomocí výrazu ve tváři najevo, že se něco děje, Hobiho bych nepustil.

--- ---

Tikání hodin na stěně byl jediný zvuk, který šel slyšet. Jinak bylo ticho. Nikdo z nás nemluvil, každý byl ve své vlastní mysli.

,,Tak řekne mi už konečně někdo, co se tady děje? Proč jsi tady, Hobi?" dorážel jsem, protože jsem byl plný vzteku.

Jak jsem ho k sobě mohl pustit? Proč mi nikdo nic neřekne? Proč mám pocit, že zpráva, kterou se dozvím, mě zasáhne?

Jhope ke mně vzhlédl, ale hned zase hlavu sklopil. To jsem nevydržel a vybouchnul.

,,Co se děje? Proč mi to nechcete říct? Ach, já věděl, že byl špatný nápad tě sem pouštět, Hoseoku."

Při jeho celém oslovení se napnul a já zatnul pěst a postavil se. Jungkook okamžitě zareagoval a snažil se mě udržet při smyslech.

,,Yoongi, uklidni se. Nemá smysl se vztekat."

,,Jak, že se nemá smysl vztekat?! Doslova jsem pustil do mého bytu člověka, který mi způsobil trauma na celý život a tobě," prstem jsem na něho ukázal," vzal možnost vidět na pravé oko. Copak mě nechápeš v jakém jsem rozpoložení?"

,,Mám nádor na mozku. A budu muset jít na operaci, která mi rozhodne, jestli budu žít nebo..."

••• ••• •••

Flashback:

Právě mi přišly výsledky z nemocnice. Musel jsem se tam dostavit, aby mi řekli, jak jsem dopadl.

Už odmala nenávidím nemocnice, působí na mě pochmurně, depresivně a děsivě. Snad to dopadne dobře a já odtamtud rychle zmizím pryč.

Výtahem jsem dojel do sedmého patra a chodbou jsem došel až k posledním dveřím. Otevřel jsem dveře a vstoupil do čekárny, kde nikdo nebyl. Tím líp pro mě, aspoň budu rychle na řadě.

,,Pan Jung?" ozval se hlas v dalších dveřích a já přikývl.

,,Tak pojďte dál."

Z jeho hlasu jsem nedokázal říci, co se za pár vteřin dozvím. Mám se bát nebo ne? Změní to můj život nebo stále budu žít tak jak doteď?

Zavřel jsem za sebou dveře a sedl si na jednu ze židlí. Doktor si sedl naproti mě a já se napjal. Cítil jsem se divně.

,,Pane Jungu, musím vám sdělit výsledky vašich testů. Dopadly nečekaně."

A v tenhle moment se zastavil. Já se nadechl a pokusil se zůstat při vědomí.

,,Máte nádor na mozku. Pokud nepůjdete v příštích dnech na operaci, nezvládnete to."

Slzy mi vystřikly ven z očí. Zhluboka jsem dýchal, bylo mi jedno, jestli omdlím, teď už jo.

,,Ale, vždyť to není smrtelné, ne? Musí být ta šance vyšší. Musí!"

,,Ano, není to smrtelné, ale ta operace je riskantní. Nesmíme nic zanedbat."

The end of flashback

••• •••

Yoongi:

Sedl jsem si zpátky na místo a neměl slov. To, co teď řekl Hobi, mi vyrazilo dech dech. Jak je to možné? Proč jsme se to nedozvěděli dříve? A co se to teď právě děje?

,,Tak to je to, o čem si se chtěl bavit. Hobi, já... a Yoongi na to nemáme dostatek slov. Nevím, co říct první", promluvil Jungkook, který se přesunul k Hoseokovi.

Sedl si vedle něho a začal ho rukou hladit po zádech. Snažil se ho asi uklidnit, ale myslím si, že to já jsem víc v šoku než on.

,,Kdy na tu operaci půjdeš?" pokračoval Jungkook.

,,Za čtrnáct dní. Musím do té doby zůstat v klidu a kdyby se něco dělo, mám okamžitě volat nebo přijít."

--- ---

Jungkook stále Hobiho hladil a mně to začalo pěkně lézt na nervy. Ano, chápu, že Hobi má nádor na mozku a že půjde na operaci, která není vůbec snadná, ale nemusí ze sebe dělat takové chuďátko! Vždyť to on ublížil nejen mně, ale hlavně Jungkookovi! Takže proč ho teď Jungkook uklidňuje?

,,Ehm, nechci vám do vašeho soukromí nějak zasahovat, ale co to nějak víc rozvést?"

,,Co tím myslíš?" nechápal Hobi, který konečně zvedl hlavu.

,,Tak třeba, kdy ses to dozvěděl, jaká jsou rizika té operace, jak je to vážné? Tohle myslím."

Hobi se nejdříve podíval na Jungkooka, jako kdyby zrovna on by měl něco říct, a potom i na mě. Poznal jsem, že se mu do toho moc nechce, ale mě to strašně zajímá!

,,Víš, Yoongi, já o tom upřímně moc mluvit nechci. Prostě mě to čeká za pár dní a chci se na to psychicky připravit."

,,Ale proč o tom nechceš mluvit? Víš, jak by se ti ulevilo?"

,,A co tě to tak najednou zajímá?" vložil se do toho Jungkook.

,,A co ty seš najednou na jeho straně? To jste si něco na té chodbě řekli a ty smutné kukuče jste jenom hráli?"

Nechápu to. Je najednou jak vyměněný.

,,Nic bližšího mezi námi není. Tak se laskavě uklidni, jo?"

,,Já, že se mám uklidnit? To ty mi skočíš do debaty mezi mnou a Hobim. Není žádný mimino, aby jsi za něho mluvil."

,,Vždyť jsem nic neřekl! Pouze ti říkám klidni hormon a nech Hobiho na pokoji."

Vstal jsem. Na to, že je starší si až moc dovoluje.

,,Vypíchl ti oko, způsobil mně i tobě traumatický zážitek po zbytek života a ty ho budeš bránit? Copak jsi se úplně pomátl?"

Jungkook, aby byl v mé úrovni, se taky postavil a Hobi nás jen v tichosti sledoval. Mohl si vzít popcorn, myslím, že ho čeká zajímavá podívaná.

,,Nic takového jsem neřekl. Přenesu se přes to, chce to jenom čas. A navíc on za to zčásti ani nemohl, moc dobře to víš."

,,Jak můžeš člověku odpustit takovou hroznou věc? Nebuď tak dobrosrdečný a vzchop se trochu!"

A jéje, teď jsem tomu dosadil trofej. Jungkook se ve volném čase věnuje boxování, takže se na mně určitě pěkně vyřádí. Pokud se ale budu bránit a nebo něco udělá sedící Hobi, nic strašného se nestane.

,,Prostě už takový jsem!" zakřičel a skočil na mě. Oba dva jsme spadli na tvrdou zem, kde jsme se praštili do hlav.

Hobi vyjekl a okamžitě se na nás musel podívat.

,,To je to tak těžké pochopit?! Yoongi, prostě mu taky odpusť!"

Jungkook nepřestával. Byl jsem pod ním a on do toho dával, co mohl. Rukama jsem se snažil si chránit obličej a v duchu se modlil, ať ten Hobi zasáhne. Neříkejte mi, že si pro ten popcorn fakt šel!

,,Už...heh, máš dost?"

Jungkookovi nejspíše došly síly, a tak tohle nechal a slezl ze mě. Musím říct, že na to, že se minimálně zúčastňuji bitek a rvaček (takže nemám žádné zkušenosti), tahle dopadla fakt dobře.

Párkrát mě zasáhl, jinak jsem z toho vyvázl v pohodě.

,,Y-Yoongi?! Jsi v pohodě?"

Dělá si ze mě prdel?! Celou dobu nic nedělá a jenom hledí na to, jak do mě Jungkook pálí jednu ránu za druhou, a když mu po chvíli dojde síla, tak toho nechá a až potom si Hobi uvědomí, co se vlastně celou dobu dělo?!

Žiji snad ve světě, kde lidi nejsou schopni rychleji zareagovat?

,,Jsem! Díky za optání a velkou pomoc, Hoseoku," vyprskl jsem na něho a ztěžka vstal.

Jungkook šel do koupelny si umýt ruce a smýt ze sebe pot a já měl chuť napálit Hobimu.

,,Yoongi, promiň, ale já jsem nevěděl, co dělat. Všechno se to událo tak strašně rychle."

,,Aha," rozmáchl jsem se rukama, ,,najednou nejsi schopný nic udělat. Hmm, zajímavé. A když jsi vzal do ruky střep a vypíchl Jungkookovi oko, tak jsi byl štěstím beze sebe a měl jsi chuť mu dal ubližovat. Co mi na to řekneš, no?!"

--- ---

Jungkook:

Rychle jsem ze sebe musel dostat tu Yoongiho krev a vrátit se za nimi. Vím, že pokud budou sami moc dlouho, tak Yoongi neudrží v sobě ten vztek a Hobimu to všechno vrátí.

A to se nesmí stát.

Vyběhl jsem z koupelny a běžel do obýváku, kde bylo podezřelé ticho. Polkl jsem a nakoukl.

Obrázek, který jsem viděl, budu mít stále před sebou.

••• ••• •••

Jhope:

,,Musím se udržet při smyslech. Kvůli nádoru se moje psychické zdraví zhoršilo a já nesmím dovolit nikomu dalšímu ublížit."

,,Yoongi má pravdu. V tu chvíli, kdy jsme stál nad zraněným Kookem, jsem cítil touhu pokračovat dál. Viděl jsem jen jeden obrázek."

,,Mrtvý Jungkook a Yoongi v mé náruči."

,,Dále si už jen pamatuju černou tmu a slyšel ránu, jak se někdo zhroutil."