Yoongi:

Hlavou mi projížděly myšlenky jako na běžícím páse. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevnímal jsem svět kolem sebe. Smutek, vztek a touha po pomstě rostla každou minutu.

Ležel jsem v klubíčku na zemi a vzlykal. Už dávno jsem přestal hystericky řvát neboť mě začalo bolet v krku. Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný a to jsem neviděl, co se dělo ve vedlejší místnosti.

--- ---

Nikdy jsem si nemyslel, že by člověk jako je Jungkook cítil ke mně něco víc než jen přátelství. To stejné bych mohl říct i o mém nejlepším příteli, Hobimu. Nikdy bych to do něho neřekl. Nikdy to nedával najevo, asi se to snažil skrýt. Já ale teď vím, že kvůli mně přišel Jungkook o pravé oko a Hobi půjde za to do vězení.

Začal jsem si říkat, že jsem v tom lese měl radši zůstat, aby mě tam něco zabilo a sprovodilo tak ze světa.

Láska může někdy pěkně bolet. I když jsem ji nikdy pořádně nepoznal, teď už to vím.

••• ••• •••

- O měsíc později -

Seděl jsem na židli na balkoně a v jedné z ruk držel zapálenou cigaretu. Ta byla mou jedinou kamarádkou za posledních pár týdnů. Od toho osudného dne jsem se s nikým kromě policie nebavil. I když se mně kluci snažili dovolat, neustále mi psaly SMS, a dokonce mě přišli i navštívit. Bezúspěšně.

O Hobim jsem neslyšel a ani nechci. Změnil jsem na něho názor a myslím si, že se to mezi námi už nikdy nedá do kupy. Po tom, co udělal za hrůzný čin, který bych do něho nikdy neřekl, se mu nemůžu podívat ani do očí. (Ono to ani nejde, když je pod dozorem policie a ještě se stále řeší, co dál).

Jungkook se také snaží dostat do normálního života, ale chudák to má těžší než já. Nevidí na pravé oko a bere prášky na psychiku. Noční můry jsou také na denním pořádku a o paranoii z ostrých předmětů ani nemluvě.

Zbytek naší bandy je tu ale stále s námi, a i když teď nestojím o jejich pozornost, jsem neskutečně vděčný, že se o nás tak zajímají a mají o nás obavy. Lepší přátelé si Jungkook a já nezasloužíme. Před nedávnem i Jhope.

Jungkook:

Už mě to nebaví si to pořád ošetřovat a dávat si na to pozor. Štve mě to a nemůžu to ani přijmout.

Nikdy by mě nenapadlo, že se to stane. Že přijdu o oko takovým způsobem. Hobimu jsem nikdy nevadil, vždycky jsme si rozuměli, bavili jsme se o skvělých věcech. Dalo by se říct, že někdy se připojil ke mně a Taehyungovi a společně jsme dělali hovadiny. Nechápu, proč se to událo tak rychle a jenom kvůli jedné věci. Láska.

Všechno se to podělalo jenom kvůli mně! Kdybych tak rychle nedal Yoongimu najevo, že k němu něco cítím a že vždycky, když ho vidím, cítím motýlky v břichu, Hobi by to neudělal a naše párty by pokračovala.

Vím, že mi to hlavně Yoongi nikdy neodpustí, vím, že jsem mu ublížil, ale proč, kurva?! Proč musím vždycky všechno podělat, i když chci ve skutečnosti dosáhnout něčeho hezkého?
To si ani nezasloužím milovat?

Nevidím na pravé oko, to už navždy bude vzpomínka na onen osudný den. Nemám možnost se pořádně podívat na lidi, které mám ráda. Ale stejně nejvíc na toho jednoho člověka, kterému jsem ublížil. Možná mi někdy odpustí, ale já sobě nikdy.

Sledoval jsem západ slunce za oknem bytu a přemýšlel nad tím, jestli tu má smysl zůstávat.

Jhope:

Seděl jsem v koutě, měl nohy u sebe a hlavu schovanou. Nemohl jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Utápěl jsem se v moři depresí a smutku. Cítil jsem se hrozně prázdně, bez chutě žít.

Možná by bylo dobré prozradit, proč se ze mě stal takový zlomený člověk.

••• ••• •••

Už na první pohled jsem poznal, že on k němu něco cítí. To jak se na něho díval, když ho nesl z toho lesa, bylo mi prostě špatně a zatínal jsem pěsti. Sledoval jsem je z okna mého pokoje. Toho, kam Jungkook Yoongiho odnesl a položil do postele. To by bylo ještě dobrý, ale on tam zůstal a čekal až se probudí.

Já byl mezitím na zahradě a sledoval Jimina a Taeho, jak leží v trávě a dívají se na oblohu. Vsadil bych se, že se hádali, co jaký mrak připomíná.

Namjoon a Jin byli někde zalezlí a asi si každý může domyslet, co asi dělali.

--- ---

Nikdy jsem neměl takový vztek jako v ten moment. Přišel jsem k oknu a rozbil ho. Dále přišel Jungkook a moje nenávist k němu ještě narostla. Dále už jen vím, že jsem vzal do ruk kousek skla a bodl ho Jungkookovi do pravého oka.

Zbytek se mi ztratil a já bych si přál, aby se mi vzpomínky na tenhle den vymazaly.

••• ••• •••

Nikdo se mi od toho incidentu neozval. Tedy kromě policie, která mě stále hlídá. Asi proto, abych si nevzal život. Protože já bych nikomu dalšímu už neublížil. Nezvládl bych to.

Ublížil jsem dobrému příteli, který si chtěl taky už konečně někoho najít. Možná mám s Jungkookem stejný příběh. Akorát, že on by to asi nebyl schopný vykonat.

Ani nevím, jestli je chci ještě někdy vidět. Nemám vůbec páru o tom, jak se mají. Jak se má Yoongi. Jak Jungkook a jestli je jeho oko už tak nějak v pořádku.

Jestli se už dal Taehyung a Jimin dohromady a pokud jo, jak jim to klape.

Dokonce mi chybí i Jinovy kecy okolo vaření a Namjoonova nešikovnost.

Tak nějak mi schází všichni.

••• ••• •••

Jimin:

Taehyung se na mně válel a já jsem měl chuť ho ze sebe shodit. Tak trochu mi to připomnělo naši scénku, když jsme byli na té chatě.

O doby, co se událo to, o čem moc nechceme mluvit a vytahovat to, už uběhl ani ne měsíc. Já a Tae jsme se dali dohromady a musím říct, že nám to spolu funguje.

Spali jsme spolu několikrát, ale co mě pokaždý štve je to, že jsem vždycky dole. Nikdy jsme si to ještě nevyměňili a já bych moc rád.

,,Jiminie, nad čím přemýšlí tvoje drobounká hlavička?" vyrušil mě můj partner, který už se přesunul na svoji půlku postele.

,,Ale nad ničím," odpověděl jsem a dál skenoval světle modrý budík položený na stolku.

,,Nech toho a řekni mi to. No tak."

Vyšvihl jsem se do sedu a otočil se na něho. Byl jsem naštvaný, ale jak mi často lidé říkají, spíš jsem vypadám ještě víc k sežrání.

,,Fajn! Prostě se mi pořád vrací vzpomínky na ten den. Štve mě to, že jsme nemohli my dva nic udělat. Jenom jsme zavolali záchranku a čekali. Nic víc! Kdybychom se tam šli aspoň podívat, možná by se to nestalo."

Byl jsem na sebe tak naštvaný. Jungkook je můj kamarád od dětství a Taehyung byl jeho soused, dokud se s rodinou nepřestěhoval do jiného města.

,,Ale Jimine. Nemůžeš si dávat za vinu něco, co jsi nemohl nijak ovlivnit a vědět. Nikdo z nás nečekal, že to Hobi udělá. Vsadil bych své Gucci boty, že ani on sám."

Musel jsem se nad jeho poznámkou ohledně Gucci bot pousmát. On vždycky ví, jak ulehčit situaci.

,,Jo, asi máš pravdu, ale i tak. Vždyť si vzpomeň. Na Jungkooka jak si to oko musel držet, aby nevyteklo ještě víc krve. Pořád ten obrázek mám před sebou."

Taehyung se ke mně víc přiblížil a pořádně mě obejmul. Já jsem se na něho víc natiskl a fňukl.

,,Shh, to bude dobrý. Určitě se to nějak vysvětlí a naše parta bude jako dřív."

,,Snad máš pravdu."

,,Já vždycky."

••• ••• •••

Namjoon:

,,Jinnie, mám jít ohřát tu večeři", zeptal jsem se svého spolubydlícího.

Ano, je to spolubydlící a ne, není za tím nic víc.

,,Ne! Opovaž se dát byť jen nohu do kuchyně. Já to tady douklízím a ihned se na to vrhnu," ozvalo se z obýváku.

Já se nad tím jen uchechtl. Dalo by se říct, že v tomhle bytě nemůžu už nic. Jako kdyby Jin zapomněl, že je vlastně můj. Ale tak aspoň nemusím nic dělat.

,,Namjoone, pojď mi pomoct."

Co? Slyšel jsem dobře? Právě mi nabídl nějakou práci?

,,Co potřebuješ?" došel jsme za ním a ihned se mi do nosu dostal zápach dezinfekce. Zacpal jsem si nos prsty a běžel k oknu ho otevřít. Už jsem pochopil, proč má nasazenou roušku.

,,Do pytle, Jine, co tu vyvádíš? Vždyť je tady nedýchatelně", zanadával jsem a pustil dovnitř čerstvý vzduch.

,,Co asi, úklid. A to pořádný."

,,Ale proč teď? Co tě to tak napadlo?" ptal jsem se dál.

,,Protože když jsem viděl ten prach a nepořádek všude kolem, nemohl jsem to tak nechat. Jak tu můžeš žít?"

,,Normálně," protočil jsem očima.

,,Tseh. Vsadil bych se, že si takhle větráš každý den."

••• ••• •••

Chata a její okolí bylo opuštěno. V hlubokých lesích, na místech, kde před nedávnem bloudil Yoongi, se ale dělo něco nepřirozeného.

Všude bylo až moc podezřelé ticho, ani ptáci nezpívali, vítr nefoukal. Působilo to až moc děsivě a paranoidně.

Možná se tam někdo zase vrátí. Možná to někdo objeví a zdokumentuje. Možná se někdo stane obětí něčeho strašného.

Otázkou zůstává, kdo jím bude, co objeví a co se stane.

Jisté je ale to, že z toho lesa se nejde dostat živý. Možná tak s traumatem a psychickými poruchami.

Kdo se odtamtud dostal, mohl by vyprávět.