Mým původním plánem bylo, že to bude komedie. No, tahle kapitola se tomu trošku vymkne. Ale nebojte, všechno se vysvětlí. :3

Jungkook:

Seděl jsem na stoličce u Yoongiho postele a sledoval jeho klidně spící tvář. Vypadal ta nevině, ne tak, jak nám říkal Hobi. Peřina mu sahala až k bradě, aby se co nejrychleji zahřál a neonemocněl.

To bych fakt nechtěl.

,,Uhm, Jungkooku? Nechceš něco na jídlo?" přišel do pokoje bez zaklepání Jimin.

,,Ne. A příště prosím klepej," odbyl jsem ho a dál skenoval bělovlasého mladíka.

,,Fajn," řekl naštvaně Jimin a odešel. Měl štěstí, že nepráskl dveřmi, jinak by letěl oknem.

--- ---

Yoongi:

Začínal jsem se pomalu probouzet. Šlo to dost ztěžka, z důvodu bolesti celého těla. Otevřel jsem opatrně oči a rozhlédl se kolem sebe.

Musel jsem párkrát zamrkat, abych se fakt ujistil, že se nacházím v jednom z pokojů v chatě.

Naprosto nic si nepamatuju, mám úplně vymytý mozek a myslím, že to bude ještě pár hodin přetrvávat.

,,Už jsi se konečně probral."

Lekl jsem se hlasu, který na mě promluvil. Když jsem stočil hlavu nalevo, spatřil jsem sedět na dřevěné stoličce chlapce s blonďatými vlasy. Nevím proč, ale byl mi nějaký povědomý. Něco mi říkalo, že už jsem ho někde viděl. A že ho určitě znám.

,,Ehm, co tady dělám? A kdo jsi?" zeptal jsem se a líp si sedl.

Jeho výraz ve tváři se změnil na zmatený. Ani se mu nedivím, když určitě ví, kdo jsem, ale já oproti němu nemám šajna.

,,No, našel jsem tě v lese. Byl jsi úplně vyčerpaný a prochladlý, tak jsem tě vzal sem. A jmenuji se Jeon Jungkook."

Až teď se přede mnou objevil záblesk. Krátký úryvek, kdy jsem ležel na chladné zemi v listí a nějaká postava zahalená v plášti mě vzala do náruče a odnesla kdoví kam. Byl to on.

,,Uhm, aha," odpověděl jsem a začal si nervózně hrát s prsty. Hleděl jsem před sebe a snažil se to všechno vstřebat. Určitě se mi to bude postupně vracet, ale ještě potřebuju vědět jednu věc.

,,Jak jsi věděl, kde jsem?"

Jungkook, který mě celou dobu upřeně sledoval, náhle stočil svůj pohled na chlupatý koberec u mé postele. Jakoby znervózněl a nechtěl říct odpověď.

,,No, J-hope říkal, že si šel na procházku do lesa a já měl o tebe strach, protože se začalo zatahovat. Řekl jsem si, že ti půjdu naproti, a tak jsem se vydal po mé trase, kterou chodím pokaždé, když tu jsem."

Tak teď jsem byl zmatený snad ještě víc než před chvílí. On se o mě bál? A šel cestu, kterou moc dobře zná? Odkdy mu na mně záleží? Měl jsem hromadu otázek, ale dosáhnout odpovědí bude těžší.

,,Tak, díky moc. Vlastně jsi mi zachránil život," pokusil jsem se usmát a on mi ho oplatil.

,,Nemáš zač. Chceš něco donést?"

,,Voda a něco na jídlo, prosím."

Kývl hlavou a odešel pryč. Já tak měl chvíli na urovnání si myšlenek, které se mi usadily v hlavě.

--- ---

Za chvíli se Jungkook vrátil s kimchi a smaženou rýží v misce. Ve druhé ruce nesl sklenici vody a já si už olizoval rty. Měl jsem strašný hlad a to jídlo vonělo a vypadalo vábně.

Myslel jsem, že mi to položí na stolek a odejde, ale on si i s táckem (na kterém to bylo) sedl na kraj postele, položil si to na klín a čekal. Asi na to, až se lépe posadím.

,,Ehm, ty mě chceš krmit? Nejsem zas až tak zraněný, zvládl bych to sám."

Jungkook držel v ruce lžíci a zavrtěl hlavou v nesouhlas. Stál si tvrdě za svým a já se s ním nechtěl hádat. Vždyť o nic ani nejde.

••• ••• •••

Jungkook:

Musím říct, že být takhle blízko Yoongiho se mi ještě nepodařilo. Celou dobu mně šimralo v podbřišku a měl jsem štěstí, že jsem to na Yoongiho neshodil. Ani nevím, co si o tom myslí, ale já jen budu doufat, že to nebude nic špatného. Nerad bych mezi námi vytvořil nějaké spory.

S tácem jsem se vracel zpátky po schodech dolů do kuchyně. Slíbil jsem Jinovi, že to za něho umyju. Cestu mi ale zatarasil Hobi, který nevypadal úplně nadšeně.

,,Co se děje, Hoseoku?"

,,Nic. Jdu za Yoongim," řekl a obešel mě. Já tak zůstal stát na místě a snažil se pochopit, co to jako mělo být.

Nakonec jsem nad tím zavrtěl hlavou a běžel do kuchyně, kde jsem nádobí hodil do dřezu. Kdyby to viděl Jin, už bych dostal seřváno a musel bych umývat nádobí po celou dobu, co jsme tady.

Zvědavost mi ale nedala a já se musel vrátit zpátky nahoru. Vím, že bych neměl, ale já si nemohl pomoct.

--- ---

Jhope:

Zaklepal jsem na dveře a čekal na ono ,,Dále", které se ozvalo o chvíli později. Vstoupil jsem tedy dovnitř a musel se usmát.

Yoongi vypadal o dost líp, než když ho Jungkook před pár hodinami donesl v náruči z lesa.

,,Ahoj, jak ti je?"

,,O dost líp. Promiň, že jsem se ztratil a Jungkook pro mě potom musel jít."

Zastavil jsem se v pohybu a vykulil oči šokem. Odkdy Yoongi zná slovo ,,Promiň"?
Nemohl jsem tomu uvěřit.

,,Nic se neděje. Víš, nikdo z nás popravdě ani nevěděl, že tě šel Jungkook hledat. Byli jsme stejně překvapení jako ty," řekl jsem mu pravdu, i když mi to drásalo uši a hlasivky.

,,Co? Jungkook mě šel hledat dobrovolně? A zrovna on?"

Viděl jsem na něm, jak byl zmatený. Kdo by v jeho situaci nebyl. Jungkook se nikdy o něho nezajímal a najednou se ho vydá hledat do lesa.

,,A jak mě našel? Vím, že jsem byl od chaty dost daleko," pokračoval Yoongi dál.

Nad tím jsem pokrčil rameny a sedl si na okraj postele. Myslím, že Jungkook bude mít co vysvětlovat. Hlavně teda Jinovi, který kvůli němu už započal pití alkoholu. A to se nikdo nevsadil, kolik toho vypije.

,,Nemám páru. Tohle ti řekne on. No, vlastně i nám."

,,Nám? To ho jako budete vyslýchat?" zeptal se a já přikývnul.

Je divné, jak se teď Yoongi chová a mluví, od doby, co se probral.

,,Ale to nemusíte. Vždyť o nic nejde. Buďme všichni rádi, že mě našel a nejsem nijak víc zraněný," snažil se ho bránit a můj vztek rostl.

Vstal jsem, došel jsem k oknu a vší silou jsem pomocí pěsti rozbil sklo. To se roztříštilo a mně se pár kousků dostalo i do ruky. To mně bylo ale v tu chvíli jedno. Nehleděl jsem na bolest způsobenou rozbitím skla, ale na bolest uvnitř sebe.

,,Hobi?! Co děláš?! Jsi v pohodě?!" ozval se Yoongi v pozadí. Slyšel jsem ho jako ozvěnu. Daleko ode mě.

Yoongi:

Vyskočil jsem z postele a běžel za Hoseokem, který pro mě z neznámého důvodu pěstí rozbil sklo a teď tu krvácí.

Chytil jsem jeho zraněnou ruku a podíval se na to. Vypadalo to docela ošklivě. Bude potřebovat doktora a to hned.

,,Hobi? Hobi, slyšíš mě? To jsem já, Yoongi."

Nereagoval. Hleděl z okna a naprosto mě ignoroval. Vsadil bych se, že o mé přítomnosti ani neví.

Dveře se náhle otevřely a v nich stál Jungkook. Byl stejně v šoku jako já a nevnímající Hobi.

,,Co se tady kurva stalo?!" vykřikl a přidal se k nám.

Sundal moji ruku z té Hobiho, aby se na rozsah zranění podíval sám. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi Hobi nedávno říkal, že Jungkook je vyučený ošetřovatel. Tak proto teď Hobiho posadil na zem a ze svého trička, které si sundal, zavázal Hobimu ruku (hlavně dlaň) a pořád dokola se ho snažil uklidnit slovy.

Ehm, a co já? Já, který teď vidí Jungkooka polonahého a nemá slov? Pomoc!

Jhope:

Byl jsem jak v nějakém podělaném tranzu. Viděl jsem a slyšel jsem Jungkooka a Yoongiho, jak se spolu baví. Měl jsem chuť je od sebe odtrhnout.

Od chvíle, kdy jsem spatřil Jungkooka, jak se vrací z lesa s Yoongim v náruči, se něco ve mně zlomilo. Nikdy jsem neviděl Yoongiho víc než dobrého přítele, ale čím víc jsem s ním trávil čas, tím více mi přirostl k srdci. Možná to zní šíleně, ono to ani z části je, ale je tu jedno tajemství, které nikdo z mých blízkých lidí neví.

Nedokážu totiž ovládat svůj vztek a agresi. Takže to, co se chystám udělat, změní názory na moji osobnost a povahu. Už nebudu ten stejný člověk jako dřív. Ve spoustě očích už budu jen bezcitná svině.

Opatrně, aby si toho nevšimli, jsem se natáhl pro jeden kousek střepu, který zůstal po mém výbuchu ležet na dřevěné podlaze a schoval si ho pod tričko.

Čekal jsem na příležitost. Která se naskytla o chvíli později.

Jungkook došel ke mně a já předstíral, že mi není nejlépe a že pomalu ztrácím vědomí.

,,Yoongi, měli bychom zavolat zbytek. A taky záchranku."

,,Tak to ne, Jungkookoku. Takhle to nebude", pomyslel jsem si a počkal, až Yoongi odejde z místnosti pryč.

Když se tak stalo, vytáhl jsem z pod trička svoji "zbraň" a zabodl ji do Jungkooka pravého oka.

Ten se svalil na zem a rukama se chytl za oko. Tím zdravým mi dával jasně najevo, co jsem to jako udělal.

Udělal jsem správnou věc. Vím to.

,,H-Hobi?"

On chce ještě mluvit?

,,Je konec, Jungkookoku. Tvůj sen se brzy rozpadne jako domeček z karet. A já budu po zbytek života vděčný téhle příležitosti.
Vděčný mému Yoongimu, že mi pomohl uspořádát tuhle sešlost. Na které jsem udělal to, co jsem chtěl už dávno."

,,N-ne, t-tak to n-není, H-Hobi. T-ty jsi jiný, jsi l-lepší."

,,Ano, jsem lepší a ty se už konečně prober! Copak na sobě nepociťuješ, že ztrácíš sílu. Proč jsi ještě tady?!"

--- ---

Yoongi:

Doběhl jsem nahoru jako první, ostatní si rozdělili role. Jimin a Tae volali záchranku a prý je budou vyhlížet a Jin s Namjoonem běželi pro lékárníčku.

To, co jsem ale spatřil a uslyšel, mi vehnalo slzy do očí. Nikdy jsem nebrečel. Dokonce ani na pohřbu svých rodičů. Vždycky jsem byl silný člověk, tichý a odtažitý. Držel jsem si svoji nepřístupnou masku. Až do osudného momentu.

,,Ano, jsem lepší a ty se už konečně prober! Copak na sobě nepociťuješ, že ztrácíš sílu. Proč jsi ještě tady?!"

,,Protože je tu Yoongi! Nikdy ho neopustím bez řádného rozloučení. Ještě stále vidím na jedno oko. Stále ho můžu vidět!"

Jungkook si úplně vyřval hlasivky. Dále už jen kašlal krev. Jhope nad ním stál a čekal, až toho divadýlka nechá.

Já padl na kolena a začal jsem hystericky řvát a brečet. Zoufale. Oslabeně. Nezmohl jsem se na nic. Byl jsem v tu chvíli slaboch, který dokázal vypustit jenom jednu větu.

,,Jungkooku, miluju tě."