Taehyung:

Byl jsem do té knížky tak zabraný, že jsem ani nevnímal okolí. Četl jsem ji asi popáté a pořád mě bavila.

,,Projížděl jsem internetem a hledal jakoukoliv stopu, když v tom se zvenku ozvala..."

A v ten moment jsem byl celý mokrý od vody. To by ani tak moc nevadilo, ale z velké části to odnesla kniha. Podíval jsem se směrem, odkud to přišlo a když jsem na střeše staré pergoly uviděl smějícího se Jimina a Jungkooka, který se snažil odtamtud dostat (asi věděl, co bude následovat), tak jsem vstal a s nic neříkajícím výrazem ve tváři jsem mířil k Jiminovi.

Ten se mezitím aspoň trošku uklidnil a já došel k němu. Čekal jsem na něho až sleze dolů, což se mu moc nedařilo.

Já jsem si v tu chvíli uvědomil, že v takovém stavu nebude schopnej nesejít dolů bez toho, aniž by spadl a něco si zlomil. Tak mě napadla jedna věc.

,,Hej! Jimine! Skoč mi na záda," pobídl jsem ho.

Ten se na mě s otazníky v očích podíval a po chvilce se opravdu chystal skočit

Já jsem se v duchu usmál nad jeho debilitou a čekal.

••• ••• •••

Jungkook:

Nechtěl jsem mít z nasraným a po pomstě toužícím Taem nic společného. Vydal jsem se vyčistit si hlavu k lesu.

Nevím, co mě to napadlo, ale když jsem uslyšel kromě Namjoona nadávání i zvuk tekoucí vody, pousmál jsem se.

Věděl jsem, že mi to udělá dobře, a tak jsem se vydal podle zvuku na místo.

Musel jsem projít hustým a trnitým houštím a dávat si pozor, abych si nevyvrtnul kotník. To bych vážně nepotřeboval.

Po strastiplné cestě jsem konečně došel na ono místo, kde to bylo jak v pohádce. Byl tu klid, šlo slyšet šumění listí, zpívání ptáků a tekoucí voda.

,,Tak tohle je nádhera."

Přišel jsem blíž, abych si to mohl lépe prohlédnout. Voda byla průzračná, nebyla nijak znečištěná a já si tak umyl obličej. Osvěžil jsem se.

Náhle jsem ucítil něčí pohled. Otočil jsem se za sebe a v tu chvíli ve mně hrklo.

,,Hobi?! Pane bože, nestraš mě tak."

Ano, Hobi tam stál a nehýbal se. Počkat?! On stál nehnutě.

,,Ehm, Hobi? Jsi v pohodě?" zeptal jsem se ho, protože se sice pohnul, ale hlavu sklonil k zemi.

Začal jsem mít obavy o svůj život a moje rychle bijící srdce to dost dávalo najevo.

,,Hobi?!" zakřičel jsem ještě jednou a tentokrát to vyšlo. Teda, aspoň z části.

,,Jungkooku, prober se!" zvedl hlavu, zakřičel na mě a já sebou trhl.

,,C-co? Proč?! Vždyť jsem vzhůru!"

Mohl jsem dál pokračovat, kdyby se nestalo to, že Hobi náhle zmizel a během vteřiny stál přede mnou. Nasucho jsem polkl a vyčkával.

,,Říkám ti, aby ses probral!" zakřičel na mě ještě hlasitěji a já udělal dva kroky dozadu.

To se mi ale vymstilo, protože jsem blbě šlápnul, vyvrtnul si kotník a spadl do vody.

V ten moment jsem otevřel oči.

••• ••• •••

Jin:

Stál jsem u plotny a kuchtil jedno z mých oblíbených jídel. Taková klasika, kterou nic nepokazím. Smažená rýže a kimchi.

Když jsem míchal rýži, tak jsem se zamyslel nad tím, že vlastně nevím, kam se poděli ostatní. Ne že by mě to vyloženě zajímalo, ale přeci jen, když je moc velké a dlouhé ticho, nikdy to neznačí nic dobrého. Ztlumil jsem sporák a vydal se ke hlavním dveřím, které vedly ven.

To, co jsem uviděl, mi sebralo dech.

Jimin ležel na Taehyungovi, ten se nijak nebránil, ba jsem měl pocit, že si to i užívá a chce to.

,,Parku Jimine! Kime Taehyungu! Co to má znamenat?!"

Oba dva se probrali z tranzu (pro ně očividně romantického) a Tae rychlostí blesku slezl z Jimina. Mladík s oranžovými vlasy se na Taeho pousmál, (to Jina ještě víc podráždilo) a potom se s jeho pomocí postavil na nohy. Šlo mu to ale obtížně.

,,Opovažte se mi tady a teď přiznat, že jste si to tady rozdali! Já se z vás zjevím."

Máchal jsem rukama kolem sebe a nadával. Bylo mi fuk, že ti dva na mě hleděli a říkali si, co jsem za blázna, já se je snažím jen pochopit.

,,Ehm, Jine? Jsi okay?"

Oslovil mě Taehyung a já toho šaškování nechal.

,,Jak můžu být okay, když jste nic neřekli a jen na mě hledíte. Si myslíte, že tohle, co jste dělali je normální?"

,,Ale my jsme nic špatného neudělali. Taehyung mě chytal ze střechy, bohužel mě ale neunesl, a tak jsme spadli na zem," přidal se do konverzace Jimin. Šlo vidět, že se snaží Taeho bránit.

,,A jak dlouho jste tady tak leželi, hmm? Mám ale pocit, že vám to ani moc nevadilo, když jste byli na sobě nalepení."

Tak tímhle jsem je dostal. Oba dva totiž neměli co k tomu říct.

,,Víte co? Dělejte si co chcete, ale ne že to budete dělat před námi."

Oba dva kývli hlavou na souhlas a ještě předtím, než jsem chtěl odejít, jsem se jich zeptal na jednu věc.

,,Kde je zbytek?"

,,Nevíme. Jungkook někam zmizel, myslím, že se šel projít, Hobi bude asi v pokoji , Yoongi se ještě nevrátil a Namjoon zamířil do kumbálu," odpověděl Taehyung.

,,Tam má přísný zákaz vstupu!"

••• ••• •••

Namjoon:

Asi už půl hodiny si hraju ze starou červenou sekačkou. Chtěl jsem ji dát do kupy, abych tady mohl posekat trávu, i když už teď vím, že mi to Jin nedovolí.

Ach jo. Nechápu, proč mi nevěří a proč mi zakazuje cokoliv opravovat, vařit, uklízet a podávat.

Sice mám smůlu na to, že skoro všechno, čeho se dotknu, rozbiju, ale zase nějak žít musím.

Kdyby to jen on dokázal pochopit...

,,Namjoone!"

A hele. On mě snad slyšel.

Doběhl za mnou dovnitř a já se na něho nechápavě zadíval. Zhluboka dýchal jako kdyby uběhl maraton.

,,Co se děje? Už je hotový oběd? Yoongi se vrátil?" dával jsem mu otázku za otázkou a položil šroubovák na stůl.

,,T-ty se snažíš opravit sekačku? Nenalil jsi do ní něco, co tam nemá být? Utáhl jsi správně všechny šroubky? Nechybí ti něco? Nenastavil jsi žádný časovač? Mám se na-„

,,Jine, klid. Nádech, výdech. Nemá cenu se nervovat. Všechno je v pořádku."

Posadil jsem ho na židli, která stála v rohu místnosti.

,,Nic jsem neudělal," odpověděl jsem zjednodušeně.

,,C-co? Jak to myslíš?"

,,Prostě jsem nemehlo. Hraju si tady s tím už půl hodiny a nevím, co mám dělat."

,,Uhm, aha. Tak to je dobrá zpráva."

Já jsem se nad tím uchechtl. Má pravdu, jenom jsem zapojil dva dráty do sítě. Určitě jsou nefunkční, když byly pověšeny na stěně.

••• ••• •••

Yoongi:

Nemám vůbec pojem o čase, bloudím po hustém lese a začínám na sobě pociťovat únavu. Bolí mě nejen nohy, ale i celé tělo. Mžourám očima před sebou a snažím se neztratit vědomí. Začíná se pomalu stmívat, to bude asi tím, že se blíží déšť. V tom horším případě i bouřka.

,,Asi si někde ustelu."

Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych našel nějaké vhodné místo na spaní. Pár metrů přede mnou stál starý strom s otvorem. Pousmál jsem se a z posledních sil se tam dobelhal.

Lehl jsem si a musel jsem se pochválit. Vybral jsem vskutku skvělé místo. Když jsem ale ležel opřený o staré, shnilé dřevo a sledoval přes koruny stromů oblohu, zamračil jsem se. To se mi teda nezamlouvá, nechci žádnou vodu, nemám ji rád.

Nejlepší taky bylo, že jsem na sobě měl prakticky jenom krátké tričko a lehkou mikinu přehozenou přes sebe. Takže, pokud začne pršet, bude ze mě smáčený kocour.

Ne, vůbec jsem si nevšiml, že mi takhle říká většina lidí v okolí. Ale zase jim musím dát za pravdu, že to ke mně přesně sedí.

Začalo hřmít a blýskat. Dal jsem si nohy blíž k sobě a modlil se, aby ten déšť nebyl nijak silný.

--- ---

O pár minut později už jsem se třepal zimou a snažil se neusnout. Byl jsem celý mokrý, oblečení se na mě lepilo a já pociťoval, že je mi nějak blbě. Bouřka už sice dávno odešla, ale pršelo pořád.

Díval jsem se stále před sebe a přál si mít rychlý konec. Mobil jsem měl někde zapadlý v kapse, kdoví, jestli ještě bude chudák žít a v okolí jsem neslyšel a neviděl žádný život.

Počkat! U toho stromu snad někdo stojí, ne? A nebo mám halucinace?

Stěží jsem se postavil na nohy, ale při prvním kroku dopředu jsem zakopl a spadl do mokrého listí a mechu. Zanadával jsem a slyšel kroky. Náhle mnou projela vlna zděšení a naprosté paranoie, nemohl jsem křičet a hýbat se.

Ona postava ke mně přišla, klekla si a obdivovala mě jako nějaký starý artefakt v muzeu. Hele, já ještě dýchám, jo? Pohnul jsem prsty na levé ruce a snažil se aspoň otočit, abych se mohl podívat, jaký šílenec mi brzo vezme život. V tom horším případě mě unese.

Jemu ale došlo, co chci udělat za chvat, a tak si dal jednu svoji ruku pode mě a druhou mě chytil za nohy. Vyšvihl mě do vzduchu, přímo do své teplé náruče. A příjemně voněl.

Když jsem se chtěl podívat, kdo je mým princem na bílém koni, viděl jsem tak akorát velký kulový. Kdybych mohl, strhl bych tu kapuci a podíval se, ale na to jsem opravdu neměl sílu.

Poslední, co si pamatuju, než jsme ztratil vědomí, bylo lehké pohlazení po tváři. S úsměvem jsem se ponořil do říše snů.

A dostal se tak k člověku, který mi pomotá hlavu tím nejhezčím způsobem. A nebo se nám to někdo pokusí zničit?

Ale z jakého důvodu?