První část finále je zde! Obě dvě kapitoly budou dlouhé a u 15 bude i upozornění na to, co se v ní objeví. :3

Yoongi:

Další den odpoledne jsem se vydal s Hobim na to domluvené místo. Měl jsem celou cestu nasazený šátek přes oči. Docela jsem se i těšil, určitě má pro mě Jungkook připravené nějaké překvápko. Nevím, proč jsem na to prvně nechtěl kývnout.

,,Už tam budeme?" zeptal jsem se Hobiho, protože se mi zdálo, že do toho kopce jdeme nějak dlouho. Už mě začaly bolet nohy.

,,Ještě pár metrů a rozvážu ti to. Potom vás nechám s Kookiem o samotě."

,,Dobře."

--- ---

Zastavili jsme se a já pocítil, jak mi větřík pročesal mé sněhově bílé vlasy. Nadýchal jsem se čerstvého vzduchu a snažil se vstřebat pocit, že jsem v přírodě a hlavně v bezpečí.

,,Sundám ti to a ihned zmizím, jo? Pokračuj rovně, Jungkook tam na tebe bude už čekat."

,,Fajn, díky, že jsi mě sem zavedl."

,,Za nic. Užij si to."

Rozvázal mi to a moje oči si nejdříve musely přivyknout na světlo. O chvíli jsem již kráčel loukou dále ke vstupu do lesa. Byl jsem plný adrenalinu, zároveň jsem se bál a nebo jsem cítil pocit bezpečí. Že mě Jungkook před vším ochrání.

--- ---
Vstoupil jsem do lesa a hledal ho. Nechtěl jsem hned křičet jeho jméno, nemá to smysl takhle brzo. Třeba mě chce jen vyděsit a nebo donutit, abych šel dál a ztratil se a on by potom byl mým zachráncem. To bych mu byl opravdu vděčný, hrozně moc.

Ale zase musím dát za pravdu ostatním, že já se dokážu ztratit kdekoliv a kdykoliv. A les není úplně to nejlepší místo, kde chcete přečkat noc nebo dokonce další dny.

Šel jsem po vyšlapané cestičce neznámo kam. Přemýšlel jsem, co mě asi čeká a u toho kopal do drobných kamínků a větviček.

Když jsem zvedl hlavu, přede mnou stálo dřevěné odpočívadlo. Že bych počkal tam? Nebo, že by tam dokonce byl?

Rozeběhl jsem se k němu a při bližším prozkoumání jsem bohužel zjistil, že tam nikdo není. Smůla se mi dneska lepí na paty. Tak tady na něho počkám.

Sedl jsem si na dřevěnou lavičku a čekal. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se do zvuků lesa.

,,Čekáš tu snad na mě?"

Ozval se hlas. Lekl jsem se a otevřel oči.

,,Jungkooku? Já věděl, že tu budeš někde poblíž."

Spadl mi obří kámen ze srdce, že jsem tu nezůstal sám. Určitě to měl naplánované a počítal s tím, že se sem vydám a budu na něho čekat.

,,Já to beru pozitivně. Máme celý les pro sebe. Hlavně tohle romantické místečko."

,,Co se tím snažíš naznačit?"

,,Že bychom si užili. Nikdo nás nebude rušit. Do večera spousta času."

,,A ty si myslíš, že na to jen tak kývnu? O ničem takovém jsem neměl ponětí. Proč mě taháš do lesa, ze kterého mám samé špatné vzpomínky? To jsme nemohly jít někam jinam?"

Nevím, proč jsem tak vybouchl. Prostě to ze mě vystřelilo. Samo.

,,Vždyť jsem tady s tebou. Nemůže se ti nic stát. No tak, Yoongie."

,,Dělat to tady. Šílenost, která se mi ale líbí."

Vstal jsem a došel k němu. Chytl jsem ho oběma rukama za boky a přiblížil se k němu. Hleděli jsme si navzájem do očí. V jeho byla zmatenost, v mých přicházející touha.

Na nic jsem nečekal a políbil ho. On se po chvíli přidal.

••• ••• •••

Na chatě vládla pohodová atmosféra. Všichni byli tak nějak ve stavu, kdy jim to ještě úplně nemyslelo. Nejhůře dopadl Jimin a Taehyung. Ti dva stále leželi v posteli a objímali se.

Namjoon se zase vrátil k opravě sekačky. Musel se nějak zabavit a otravovat Jina se mu nechtělo. Ten si opět užíval čas ve své kuchyni.

--- ---

Počká se do večera.

••• ••• •••

S Jungkookem jsme se přesunuli na lavičku, kde jsme se předháněli, kdo dá tomu druhému víc polibků. Vůbec jsme neřešili, že se pomalu stmívalo a blížila se noc. Byli jsme do sebe zabráni.

To se nám bohužel mělo vymstít.

Neslyšeli jsme něčí kroky, vítr se začínal zvedat, slunce  už nemělo takovou sílu a stromy vrhaly na zem děsivé stíny.

,,Vy jste tak sladcí."

••• ••• •••

,,Já se na to vykašlu. Stejně už je tma."

Namjoon schoval veškeré nářadí, které použil a odešel pryč. Kručelo mu v břiše, tak snad bude mít Jin připravenou večeři.

,,Ahoj, už jsou ti dva vzhůru?"

Přišel do kuchyně, kde viděl Jina, jak ochutnává nějakou polívku, která voněla úžasně. Už teď se mu sbíhaly sliny.

,,Čau, jo, před chvílí tady byl Taehyung. Šel si pro sklenici vody a Jiminovi pro prášek."

,,To je na tom tak špatně?" opřel se o futra a dále ho sledoval.

,,Nejspíš jo. Moc dobře víš, kolik toho vypil."

,,Tak to máme večer a celou noc pro sebe."

Jin přestal krájet cibuli a podíval se na Namjoona. Nerozuměl tomu, co řekl.

,,Jak to myslíš?"

,,No přece zkouknout tu novou sérii, co vyšla nedávno! Ani nevíš, jak moc se na ni těším."

Starší se plácl do čela. No jasně, vždyť mu to přece slíbil, jak mu to mohlo vypadnout?

,,Tak já to dovařím a ty se můžeš přesunout do bezpečné vzdálenosti. Potom to s tebou zkouknu."

,,Dobře!" zajásal Namjoon a s poskokem se vydal do obýváku, kde si zapnul televize a sledoval večerní zprávy.

--- ---

Jimin:

,,Mně je tak blbě, Tae. Kolik jsem toho včera vůbec vypil?" zeptal jsem svého partnera, který ležel vedle mě a hleděl do mobilu.

,,Nevím, ale určitě jsi tu láhev vypil celou. Překonal jsi se, myslel jsem, že Yoongi bude první."

,,Však jo! Co se s ním stalo, je úplně jiný!"

Vyšvihl jsem se do sedu, ale okamžitě jsem se chytl za hlavu. Bolela mě jako čert.

,,Lehni si zpátky a přestaň tady vyvádět. Prostě má Jungkooka, to je jednoduché."

Otočil jsem se na něho.

,,Láska. Ta ho změnila."

Taehyung protočil očima a mobil položil na noční stolek, který byl ihned vedle postele.

,,Máš ještě něco, na co by přišlo i pětileté děcko?"

,,Hele, já mám hroznou radost. Konečně si někoho našel, to znamená, že Hobiho plán vyšel."

,,Myslíš plán, který mu měl pomoct se závislostí? To vyšlo, ale trošku jinak než mělo."

,,Je nějaký chytrý. Tseh, nevyskakuj si tolik."

Je načase změnit téma.

,,Co říkáš na novinky, které ses od kluků dozvěděl?"

Taehyung se zadíval na strop. Asi přemýšlel.

,,Nijak mě nepřekvapily. Čekal jsem to."

,,Dělá si srandu?! Jak ho to nemohlo nepřekvapit? Vždyť to byly tak trapné a potupné otázky."

,,Tak mi řekni, co tě překvapilo nejvíc."

••• ••• •••

Flashback:

Yoongi:

Dnes byl poslední den školy. Úspěšně jsem prošel třetím ročníkem střední umělecké školy, konkrétně hudba.

Se svými kámoši jsme se domluvili, že si dáme sraz v parku, odkud potom zamíříme k Hobimu domů. Uděláme si takovou párty na začátek léta.

Běžel jsem na autobusovou zastávku, protože mi za pár minut jel přímý spoj. Byl jsem líný jít domů po svých.

--- ---

Autobus jsem stihl a teď si chystám nějakou dobrou svačinu. Potřebuju se najíst, protože jedině tak odolám chuti po cigaretách.

Ne že bych kouřil nějak často, ale občas si zapálím.

Klasika. Udělal jsem si toasty. Na nich se nedá nic pokazit a dají se jíst s čímkoliv. Namazal jsem si je avokádem, přidal rajčata, okořenil a z lednice vytáhl pomerančový džus. Je načase se natáhnout a pustit si seriál, na který se chystám dlouhou dobu.

Náhle mi přišlo oznámení a já nakoukl, kdo mi napsal. Byl to Hobi.

,,Ahoj, Yoongi. Mohl bys přijít o trošku dřív? Rád bych vám něco řekl."

Přečetl jsem nahlas a odepsal.

--- ---

,,Jsi poslední," oznámil mi Jimin, když jsem se dobelhal až na samotný konec.

Proč jsou tak daleko? Vždyť tu nikdo není?

,,Nemusíš mi to říkat, vidím vás," prskl jsem po něm a usadil se na deku vedle Namjoona a Jina.

Kývnutím jsem je všechny pozdravil a čekal, co vyleze z toho Jhopa.

--- ---

Jhope:

Hrál jsem si s prsty a snažil se uklidnit. Všichni na mě upíraly svoje pohledy a dožadovali se odpovědi, proč jsou tady o trochu dříve. Nějakým způsobem jsem to chtěl mít rychle za sebou. Prostě mě náhle popadl pocit, že bych to měl říct.

,,Ehm, jak začít. Asi bych vám chtěl prvně poděkovat, že jste mohli dorazit dříve. Důvod je prostý. Chtěl bych vám říct, co pro mě znamenáte a jakou radost ve mně vzbuzujete.

,,Proč tak náhle?" zeptal se Namjoon. Tohle se dalo čekat.

,,Nevím. Prostě mě popadl takový pocit. Nic tím přece nezkazím, ne?"

,,Uhm, jasně že ne. Pokračuj," pobídl ho vyšší mladík.

,,Ani nevím, jak bych začal. Netuším, jestli nás sedm spojil vesmír nebo jakákoliv jiná síla, ale bylo to nejlepší, co si každý z nás mohl přát. Vzájemně se doplňujeme, i když jsme každý jiný, máme jiné vlastností, jiný vzhled, tak to je přesně ono.

Rozdílnost nás spojuje."

Postupně jsem se začal dívat po každém z nich. Prvně mi do oka padl Jimin.

,,Ty Jimine, jsi ten nejlepší přítel a člověk, který dokáže skvěle poradit. Hlavně ve vztazích. Kolikrát jsi mi poradil a já nechápu, jak to umíš.

Jine, jsi ten nejlepší kuchař. Tvoje jídla vždycky probudí mé chuťové pohárky a taky si dokážeš udělat pořádek.

Namjoone, tvoje vysoké IQ nám sice několikrát zachránilo krk při nějaké soutěži, ale jinak jsi docela nešikovný. A to se mi na tobě líbí.

Taehyungu, asi z nás všech dokážeš každou dívku a nebo chlapce dostat do kolen. Možná si jednou díky tomu někoho najdeš.

Jungkooku, šílený nejmladší člen naší bandy, ale přesto ten nejtalentovanější. Každý z nás by nedokázal přijít na činnost, která ti nejde. A to je obdivuhodné."

Pocítil jsem vlhko v očích.

,,Rád bych vám chtěl všem moc říct, že vás mám hrozně moc rád. I když se všichni neznáme od dětství, i tak jsme si dokázali během těch pár let vytvořit vzpomínky, na které jednou budeme s radostí myslet."

Spadla kapka. A další. A další.

,,P-prosím, abyste si ode mě vzali tyhle alba. Jsou tam veškeré naše fotky."

A spustil se proud slz.

--- ---

Někdo mě zmáčkl. Další. A další.

,,My tě máme taky rádi, Hobi. Ty jsi naše naděje a sluníčko, které tu bude svítit už napořád. My jsme hvězdy , které jednou vyhasnou, ale ty... Ty tu budeš navždy."

,,T-taková krásná slova si ani nezasloužím, Kookie."

The end of flashback

••• ••• •••

Nastal večer. Slunce zapadalo za stromy a vytvářelo tak úžasnou podívanou. Záblesky žluté, oranžové a červené barvy.

Mladík se zelenými vlasy stál na kopci a pozoroval onu nádheru. Rozhodl se, že ji vyfotí a ukáže ji potom ostatním.

--- ---

Tma a noc na sebe ale nenechala dlouho čekat.

Na chatě se svítilo. Skoro v každém pokoji.

Až do jednoho okamžiku, kdy se během vteřiny vynořila tma. A sklo jednoho z oken potřísnila sytě červená krev.