─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Natasha se vrátila z obchůdku se dvěma lahvemi piva a jednou lahví vodky. Bucky na ni čekal v autě, dveře měl otevřené a přemýšlel, zatímco mu jako kulisa hrálo rádio.

„Jsme zachráněni, žízní neumřeme," zavolala na něj rudovláska zdálky a zamávala jednou lahví. Bucky zdvihl ruku, jako že jí rozumí. Pomalu se začínalo stmívat, slunce už skoro spadlo za obzor a když se otočil, mohl na tmavnoucí obloze vidět první hvězdy. Vzduch byl teplý a bylo z něj cítit přicházející léto.

„Tak pojď," pobídla ho Natasha, když došla k autu, a k jeho překvapení si nesedla dovnitř, ale místo toho se jen naklonila přes něj a zesílila rádio. Do nosu jej udeřil její sladký parfém. „Sedneme si ven, hm?" navrhla, ale nečekala na odpověď a rovnou se posadila na obrubník. Bucky ji váhavě následoval, stáhnul okénko a zavřel dveře. Když si sedl vedle ní, podala mu lahev piva. „Tak na co si připijeme?"

„Nemám tušení," odpověděl a otevřel si lahev.

Protočila oči. „Na rodinu," řekla prostě, a tak si přiťukli. Když se napili, Bucky si otřel ústa a zadíval se na ni.

„Proč zrovna na rodinu? Z našeho posledního rozhovoru mi nepřišlo, že bys na ni nějak ráda vzpomínala. Nebo jsem si to vyložil špatně? Že bys mi konečně odhalila kousek té tajemné Natashy?" zeptal se jí, ale vlastně byl připravený na další odmítnutí a nějakou kousavou poznámku.

Ušklíbla se a přitáhla si nohy k tělu, objímajíc je rukama. „Jestli bude ta vodka dostatečně silná a ty mě nebudeš srát, tak ti něco možná prozradím."

„Jsem překvapený," přiznal a loknul si.

„To s tvou sestrou mě opravdu mrzí," převedla téma znovu na něj a ohlédla se. „O jejím zdravotním stavu jsem nevěděla nic. Nevěděla jsem, že je na tom takhle." Ucítila na sobě Buckyho zvídavý pohled. „Fajn. Čas na první historku, a to toho v sobě ještě moc nemám. Když jsem se před pár týdny vrátila zpět od své rodiny, vzpomněla jsem si na to, co jsi mi ty tehdy vyprávěl o té svojí. Že jste se sestrou zůstali sami. Viděla jsem, jak jsi osamělý. Všichni Avengers někoho mají, ale ty jediný ne. Máš Steva, ale ten je teď furt s tou Sharon..."

„Mám tebe, ne?" nadhodil napůl v žertu, napůl vážně, a byl zvědavý na její reakci.

Napila se. „Říkala jsem, ať mě nesereš, Barnesi," připomněla mu suše.

„Nikdy nevím, jestli je tohle tvůj způsob, jak flirtovat, nebo co..."

„Já neflirtuju. A chceš slyšet tu historku, nebo co?" Rychle přikývl. „Prostě... řekla jsem si, že budu trochu pátrat. Pokusím se zjistit, co se s ní stalo, jestli je ještě naživu... Dohledat ji nebylo tak těžký, zvlášť když žijeme v době internetu, že jo." Pak se na něj podívala. „Je ti dost podobná, víš to?"

„Jo, říkal nám to každý," usmál se při té vzpomínce. „Becci to lichotilo, mně už tolik ne. Chtěla být jako já. Ale nevím, jestli jsem ten nejlepší příklad."

„Vím jak to myslíš," povzdechla si Natasha a zvedla pohled nahoru na hvězdy. „Setkání s Yelenou nebylo takové jako to tvoje s Rebeccou. My jsme se málem zabily. A pak... měly jsme docela ostrou výměnu názorů. Řekla jsem jí, že není... že nikdy nebyla moje sestra. A ona řekla něco v tom smyslu, že malý holčičky mě mají za hrdinku, a přitom hrdinka vůbec nejsem, když mám na rukou tolik krve. Člověk si pak říká... no, pochybuje," prohlásila a zastrčila si zbloudilý pramen vlasů za ucho.

„Horší než já nejsi, Nat."

„To je jedno." Mávla nad tím rukou. „Chci říct, že... naše rodinný setkání neproběhlo zrovna sluníčkově. Řekli jsme si dost ošklivých věcí, snad všichni jsme se tam pohádali... Yelena to odnesla asi nejhůř. Tváří se jako drsňák, ale ve skutečnosti je citlivá."

Šťouchl ji špičkou boty do nohy. „To zřejmě odkoukala od své sestry," popíchl ji.

Vrhla na něj krátký pohled. „Tohle má být tvůj pokus o flirtování?"

Usmál se. „Povídej dál. Vím, že mi to chceš všechno říct. Protože víš, že tě pochopím."

Frustrovaně si odfrkla. „Sereš mě." Na chvilku se odmlčela, přemítala, jestli mu něco takového má vůbec říct... „Byla hrozně malinká, když nás Alexi s Melinou předali do rukou Dreykova. Nikdy jsem se v Alexim moc nevyznala, nejsem si jistá, jak se tehdy cítil... ale vím, že Melina se nás nechtěla vzdát. Byla naše máma. Pro Yelenu byla opravdovou mámou. Ale o tomhle jsem nechtěla mluvit. Když si nás převzal Dreykov, nejednou jsem jednomu vojákovi sebrala pistoli. Když jsem viděla, jak se k Leně chovají, a ona brečela, bála se jich... nevydržela jsem to, nemohla jsem se koukat, jak jí ubližují. Byla moje malá sestřička, musela jsem ji chránit, musela jsem na ni dát pozor... pamatuju si, jak jsem držela tu pistoli a mířila na ty vojáky kolem... nevím, jestli bych vystřelila, ale často jsem si pak říkala, že jsem měla... že jsem měla něco udělat. Kdybych věděla, co nás čeká... co čeká Yelenu, to malý nevinný dítě... Občas jsem se ptala sama sebe, jestli jsem ji tehdy neměla zastřelit. Jestli by to nebylo lepší. Ušetřit ji trápení," přiznala se mu potichu.

„Myslíš, že bys to dokázala?" zeptal se potichu Bucky. Kdyby něco takového řekla někomu jinému, pravděpodobně by se jim pohled na Natashu změnil. Jenže Bucky k ní pocítil ještě silnější city, obdiv, ale i něhu. Neměl ani potuchy, co všechno si musela vytrpět.

„Nevím," povzdechla si. „Možná ano. Kdybych věděla, co přesně nás čeká. Raději bych ji ušetřila toho všeho."

„Ale jsi přece ráda, že jsi to neudělala?"

„To ano, jen... když jsem utekla, měla jsem se pro ni vrátit. Neměla jsem ji tam nechávat," řekla mu a hřbetem ruky si otřela vlhký nos.

Bucky si k ní přisedl o kousek blíž. „Nat, neměla by ses ohlížet zpátky. Co se stalo, se stalo, a už to nezměníš. Yelena to zvládla. A ty jsi znovu po letech získala svou sestru."

Smutně se usmála. „Nejen sestru. Ale i odpovědi. Melina mi řekla všechno, co mi ty roky tajili," přiznala se mu. „Věřila jsem tomu, že mě moje matka nechtěla. Že mě prostě odhodila k popelnicím jako prašivýho psa. Ale Melina mi řekla, co se doopravdy stalo. Unesli mě. Protože jsem v sobě měla potenciál. Nebylo to proto, že by mě nechtěla. Chtěla mě. Snažila se mě najít, Jamesi. A proto ji zabili," hlesla potichu a odvrátila od něj pohled, aby v jejích očích nezahlédl slzy. Slunce už dávno zapadlo za obzor a vzduch se trochu ochladil. V trávě bzučely cikády a na nedaleké silnici občas zaslechli projet auto.

Bucky nevěděl, co na to říct. Tolik let z Natashy nedokázal dostat prakticky nic o její minulosti, a nyní... nejspíš byla konečně připravená o tom všem mluvit. Muselo to být náročné, držet to všechno a tak dlouho v sobě. A tak se natáhl pro její ruku a stiskl ji. „To je mi líto, Nat," zašeptal jí. „Děkuju, že jsi mi to všechno řekla."

Dovolila si se na něj otočit. I když měla v očích slzy. „Třeba už mě po tomhle necháš na pokoji," nadhodila.

Pobaveně se na ni usmál. „Tak s tím nepočítej. S tímhle sis mě k sobě připoutala už navždy."

„Jako bych to nečekala," povzdechla si a protočila očima, ale pak se k němu přitiskla. Zprvu byl takovým činem zaskočen, ale pak jí přes ramena přehodil svou paži a přitáhl si ji blíž. „Ale stejně mě sereš," připomněla mu a on se musel zasmát.

„Budu na to myslet," zašeptal jí a vtiskl jí polibek do vlasů.

A long, long time ago...
I can still remember
How that music used to make me smile...

Stiskla mu paži. „To je Yeleny písnička. Milovala ji, když byla malá. Zpívala si ji pořád." A při té vzpomínce se musela usmát, i když ji Yelenin zpěv jako malou přiváděl k šílenství.

And I knew, if I had my chance
That I could make those people dance
And, maybe, they'd be happy for a while...

„Zpívá se tam o tanci. Tak to je asi jasné, nemyslíš?" nadhodil Bucky, pomalu ji pustil a zvedl se. Stoupl si před ní a napřáhl k ní ruku. „Vstávej. Jdeme tančit."

„Tady?" podivila se, ale musela se usmívat.

„No a proč ne?" Zvedl ji na nohy a když s ní udělal otočku, zasmála se. „Netančil jsem od třiačtyřicátého," varoval ji.

Smála se. „To snad nějak přežiju." Obtočila mu paže kolem krku a on ji chytil za pas. „Má tohle být nějaký pokus o flirtování?"

„Jsem rád, že sis všimla. Ačkoliv... hudba, léto, tanec a hvězdami posetá obloha, to je docela očividné, nemyslíš?" prohlásil naoko zamyšleně. Pak se poťouchle usmál. „Znamená to, že mě bereš na milost?"

„Možná," našpulila rty. „Ale pořád -"

Jak by mohl odolat, když tak svůdně špulila rty? Sklonil se a políbil ji. Ten polibek chutnal jako návrat domů. A on byl doma. Byl s Natashou, pod hvězdami uprostřed cesty za neznámem. A v ten okamžik jim patřil svět.

„Pořád tě seru, já vím," zašeptal jí proti rtům s úsměvem.

Přitulila se k němu. „Yelena mi řekla, že si vymyslela celý svůj život. Možná to není tak špatný nápad. Zahrnula do něj i mě. Učím fyziku, mám syna i manžela."

„Chtěla bys mít děti?" zeptal se jí Bucky.

„Já... já nevím. Když jsme tam s Yelenou seděly a povídaly si, všude pobíhalo tolik dětí. Byly tak šťastné, a když se přivinuly k mámě... říkala jsem si, jaký je to asi pocit. A jaké by to bylo, kdyby byl můj život jiný. Možná... jednou. Ale nevím, jestli bych byla dobrá matka."

James vzal její obličej do dlaní a zadíval se jí do očí. „Nat, takový život si nemusíš vymýšlet. Můžeš ho žít."

Vpíjela se mu do tváře. „Mám strach," přiznala se mu.

K jejímu překvapení se usmál. „Já taky. Ale mít strach je normální, ne? Když žiješ. Tak pojď," vybídl ji a chytil ji za ruku. Vzali nedopité lahve s pivem a nasedli do auta. Tentokrát byl na místě řidiče Bucky.

„Kam pojedeme?" zeptala se ho Natasha a připoutala se.

„Kamkoliv!" vykřikl James a zvýšil hlasitost. Stáhl všechna okénka, nastartoval a vyrazil vpřed. Vítr je šlehal do tváří. Když auto zrychlilo, Natasha se rozesmála. Prostě proto. Protože z ní opadla všechna tíha. James se k ní přidal. Nat vystrčila ruku z okénka a plachtila s ní ve vzduchu.

A i přes to všechno, co se jim stalo, se dnes dokázali smát.

Bolest nás posiluje.

Bye-bye, miss American Pie...