─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

„Mrzí mě to," ozvala se po dlouhé době ticha Yelena. Jakmile se dostali z hořící budovy, zamířili směrem k jednomu z tajných bytů, který tu White Widow měla pro situace, jako byla tahle. Byt byl tmavý, ani si nerozsvítili, aby nepřitahovali nežádoucí pozornost, jen dvěma okny dovnitř proudilo světlo lamp z ulice. Natasha stála u okna, mlčela, pažemi si objímala trup a dívala se na budovu, k níž přijela hasičská auta a snažila se zachránit, co se dalo. Jenže to nejdůležitější se už zachránit nedalo. Nevinný život malého dítěte.

„Nemusí," odtušila chraplavým hlasem Natasha. V krku ji bolelo, hlasivky byly unavené. Znovu v očích pocítila štiplavost slz, ale už ani neměla sílu na pláč. Jediné, co dokázala, bylo dívat se na místo té katastrofy a vracet se do té hodiny, jež jí změnila život. „Kobi nebyla... naše." Proč její hlas zněl tak cize? Jako kdyby odmítal ta slova říct. „Naším úkolem bylo ji uchránit. Zklamali jsme. Ale život jde dál, ne? Kolik takových vojáků jsme nechali za sebou?"

„Jenže ona byla dítě, ne voják, Nat," ozval se potichu Bucky, jenž měl stejně jako Natasha a Yelena pár menších zranění, modřin, oděrek a škrábanců. „Před námi si přece nemusíš hrát na drsňačku, kterou tohle neotřáslo. Já i Yelena jsme tam uvnitř viděli pravý opak."

Natasha zatnula ruce v pěst a pevně stiskla rty do úzké linky. Proč mi to děláš ještě těžší, Jamesi? ptala se ho v duchu. Tohle všechno byla její obrana. Silná slova pronesená se zdárnou lhostejností. Snažila se tu lhostejnost v sobě vyvolat. Přesvědčit samu sebe, že tohle je válka, a ve válce lidé umírají, ať už jsou nevinní nebo ne. Snažila se přesvědčit sebe o tom, že jí na Kobi vlastně nezáleželo. Vždyť ji znala jen pár dní a, jak tvrdila, to dítě jí často lezlo na nervy.

Mohla se snažit, jak chtěla, ale obalamutit sebe samu se jí nepodařilo. Měla na sebe vztek, a ten vztek spouštěl další vodopád slz. Ať se sebevíc pokoušela vzpomenout si na to špatné, nešlo to. Místo toho na povrch vytanuly útržky vzpomínek, které jako by byly pomyslnou solí do té hluboké krvácející rány. Jak ji Kobi objímá. Jak ji Natasha učí plést si copy. Jak se spolu smějí. Jak Kobi kreslí obrázky a Natasha hádá, o co se jedná. Jak Kobi kvůli bouřce nemůže usnout, a tak se k ní tiskne jako vyděšené štěně, a ona ji uklidňuje, hladí po vlasech a potichu jí něžným hlasem zpívá písničku, jakou jí zpívávala máma, když byla ještě malá.

It's not the sun you're trying to find... something else is on your mind... you need a little space and time... to break away...

„Říkej si, co chceš," uslyšela najednou nebezpečně blízko jeho hlas, ale nyní se neodtáhla, nenasadila si znovu svou ledovou masku, s níž na tváři před ním vystupovala. Teď ji jeho hlas uklidňoval, vzbuzoval v ní pocit bezpečí, ochrany... pocit domova. Věděla, že Bucky si prochází tím samým jako ona. V tomhle jí rozuměl. A mohl tu být pro ni. Mohl by zmírnit její smutek. „Říkej si, co chceš, ale byla naše."

Zvedla k němu pohled; jeho zarudlé oči prozrazovaly, že i on uronil víc než jen jednu slzu. Natáhla se pro jeho ruku a stiskla ji v té své. Potřebovala ujištění, že je vážně tady. „Já vím," vydechla. „A o to je to ještě horší."

„Vím, jak se cítíš," hlesl tiše. „A taky vím, jak matoucí to je. Nikdy jsme nic podobného nezažili. Nikdy jsme si nemysleli, že něco takového ve svých životech potřebujeme. A najednou jsme zjistili, že ano. Na okamžik jsme měli všechno, Nat. A teď je to zase pryč. Je tak snadné se nebát, když nemáš co ztratit. Ale když něco získáš, a pak o to přijdeš... už to nikdy není stejné jako dřív. My nejsme stejní jako dřív."

Přikývla a zavřela oči. Soustředila se jen na jeho ruku, na to, jak horká je, jak silný a uklidňující je její stisk, jak je jeho kůže trochu hrubá, jak velká jeho ruka oproti té její je. Na řasách se jí zatřpytily slzy.

„Je ve mně taková bolest, jakou jsem ještě nikdy předtím necítila. Ve všem, čím jsem si prošla... vzestupy a pády... vrcholy radosti a hlubiny smutku... všechna bolest a lítost... nic mi nepřipadalo tak prázdné jako tahle bolest. Připadá mi to jako nekonečná díra. A nedokážu si představit, jak by něco tak temného, nekonečného a prázdného mohlo být jednou zaplněno." Otevřela oči a upřela na Buckyho plačtivý pohled. Sledoval ji s takovou bolestí, jakou u něj ještě nikdy nespatřila.

„Musíš si dopřát čas na truchlení, Nat," zašeptal jí.

„Já... možná máš pravdu. Já... Nikdy jsem v tomhle nebyla dobrá... vždycky jsem si prostě řekla, že se musím posunout vpřed, že nesmím setrvat na tom místě, jinak mě to pohltí. Ale nic už není jako dřív. Takže možná... možná, že tohle... se taky změnilo. Možná nejlepší způsob, jak se s tím vším vypořádat, je přijmout to a zůstat stát na místě." Odmlčela se. „Možná, že se změnilo všechno." A pak taky všechno vybublalo na povrch.

Natasha se vrhla Buckymu kolem krku a přitiskla svou tvář do jeho hrudi. Ucítila, jak ji bere kolem pasu a tiskne si ji k sobě. Ano. Nepouštěj mě. Jen mě, prosím, nepouštěj. Už nikdy.

Jako kdyby slyšel její myšlenky, zašeptal jí: „Ššš. Držím tě."

Ve společném objetí spolu klesli na podlahu.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Rány osudu vždycky přicházejí náhle. Je to zvláštní, ale nikdy se neobjeví jen jeden problém. Když se pokazí jedna věc, začnou se kazit i další. A nabalují se na sebe tak dlouho, dokud vás nesrazí na kolena. Začne jich být tolik, že ten nápor nedokážete zvládnout.

Útočník, který měl s největší pravděpodobností na svědomí smrt Kobi, nezůstal skrytý ve stínu příliš dlouho. Nedal Natashe a Buckymu čas na vzpamatování. Když chcete druhým opravdu ublížit, vyberte si moment, kdy jsou zlomení, křehcí jako skořápka.

Captain Hydra přišel vykonat úkol, pro nějž byl stvořen. Najít Black Widow a Winter Soldiera. A zabít je.

Zastihl je právě v tom okamžiku, kdy se chystali opustit byt, v němž si lízali rány. Chtěli odejít z nevybaveného pokoje, ale v tu chvíli se roztříštilo okno za nimi. Dovnitř jím proskočil Captain Hydra, oblečený celý v černém. Černá helma se znakem Hydry, jenž mu rudě svítil nejen na hrudi, ale i na velkém kulatém štítu, jenž držel před sebou, mu zakrývala polovinu obličeje. Ve škvírách pro oči mu svítily ledově modré zorničky, jimiž studoval své nepřátele.

„Věděl jsem, že přijde," řekl si spíš pro sebe Bucky a jedním plynulým pohybem vytáhl nůž. Šlehl pohledem po Natashe a Yeleně. Každá už vytáhla zbraň. „Běžte. Postarám se o něho. Pak přijdu za vámi."

„Nenechám tě tady samotného!" štěkla na něj Natasha, v níž se probudila touha bojovat. Vyřídí si účty s tím, kdo připravil jejich Kobi o život. Zabije ho.

„Natasho, běž!" zavrčel na ni James a odskočil stranou, protože agent Hydry vytasil pistoli a začal střílet. Yelena popadla rudovlásku za paži a odvlekla ji do druhé místnosti. Natasha se pokusila dostat z jejího sevření a srazila ji k zemi. Ale Yelena byla na něco takového připravená. Překulila se na ni a chvíli se obě praly. Pistole jim vypadly z rukou a sklouzly se po podlaze dál od nich.

„Pusť mě! Musím mu pomoct!"

„Chceš bojovat se mnou, nebo s ním?!" křikla na ni Yelena a vrazila jí facku. „On to zvládne! Musíme odsud vypadnout a postarat se o ostatní, aby se nedostali k Buckymu! Vzpamatuj se, Natasho, a zmizme odsud!"

Captain Hydra si přeměřoval Buckyho chladnýma očima vraha. „Я позаботлюсь о девушке позже," řekl mu s úšklebkem. Barnes v ruce pevněji sevřel nůž. Ne, Natashu nedostaneš. „Ты моя миссия."

„Jestli jsem tvoje mise, tak ji pojď dokončit," zavrčel na něj a vrhnul se na něj ve stejný okamžik, kdy po něm skočil i on. Bucky byl v souboji na blízko velmi dobrý a s noži zacházel neobyčejně zručně. Ale zdálo se, jako kdyby na to byl Captain Hydra připravený. Jako kdyby přesně věděl, jaký bude jeho další pohyb. Všechny jeho pokusy odrážel a sám jej napadal. Souboj byl vyrovnaný, a byť Buckyho poháněl vztek a touha tomu muži ublížit za to, co provedl Kobi a jak ublížil Natashe, musel si připustit i to, že před sebou má velmi silného nepřítele. Možná přece jen bude potřebovat pomoc Yeleny a Nat.

Obě dvě ženy mezitím vyskočily oknem ven na požární schodiště. „Jsou dole," oznámila stručně Natasha, když si všimla několika ozbrojených mužů. I oni je spatřili a začali se drát nahoru.

„Skvěle, tak ať si pro nás přijdou," ušklíbla se spokojeně Yelena a jednoho muže postřelila do nohy. „Shodím je dolů, jen ať si něco zkusí," zavrčela. Ale muži byli trénovaní, střelám se vyhýbali a hojně je opětovali. Agentky se chtě nechtě musely vyhoupnout nahoru na střechu, kde se se svými nepřáteli střetly tváří v tvář.

Z Buckyho rtu a levé části obličeje crčela krev. Zlehka mu zvonilo v uších, ale odhodlaně bojoval dál. Napřáhl svou kovovou paži a chystal se muže udeřit, ale Captain se zakryl štítem. Mocně to zadunělo. Bucky jej kopl do břicha, nepřítel se zapotácel a klesl na jedno koleno. Tohle byla jeho chvíle. Už dávno přešli k pěstnímu souboji. Vyrazil mu štít z ruky a několikrát ho udeřil, až jej srazil k zemi.

Nezaváhal. Měl jen několik málo chvil. Lepší šance se mu už naskytnout nemusela. Jedním rychlým pohledem se ujistil, že se Captain z útoku teprve vzpamatovává, a vzápětí se plynulým pohybem vyhoupl ven.

Shora k němu dolehly výkřiky a zvuky střelby. Pochopil, že Natasha a Yelena vylákaly nepřátele na střechu. Vyběhl pár schodů, zachytil se okraje a vyhoupl se nahoru právě v ten okamžik, kdy Captain Hydra dunivě doskočil na požární schodiště, a kdy Yelena nemilosrdně skopla nepřítele z budovy dolů.

„Vedu vám zábavu," křikl na agentky a cestou k nim minul několik bezvládných těl. Ulevilo se mu, když zjistil, že Natasha ani Yelena nemají žádné vážné zranění. Natasha byla v obličeji zarudlá, měla výraz absolutního vzteku a soustředění a vůbec vypadala jako bohyně pomsty. Za jiné situace by z ní Bucky nedokázal spustit pohled, jak nádherná byla, teď měl ale za sebou silného nepřítele.

„Tohle mi nepřijde jako zábava," podotkla suše Natasha a přejela Buckyho pohledem. „Vypadáš hrozně. Takže jsi nakonec zjistil, že se bez naší pomoci neobejdeš?" V dalším momentě vytáhla své oblíbené zbraně; dva obušky nabité elektřinou, které zářily namodralým světlem. Dokonalá bohyně pomsty, pomyslel si Bucky a musel se pousmát.

To už se na střeše budovy objevil i agent Hydry. Jistými kroky zamířil směrem k nim. „Ты не можешь убежать от меня," řekl Buckymu.

Natasha zavrčela a vyšla mu vstříc. „Nikdo před tebou utíkat nebude."

Ušklíbl se. „Natalia Alianovna Romanova. Konečně se setkáváme," poznamenal anglicky se silným ruským přízvukem.

„Doufám, že tohle setkání bude i naše poslední," řekla temně a vyrazila proti němu. Bylo úchvatné ji pozorovat. Její boj vypadal jako tanec. Všechny rány byly mířeny přesně, jako by si je předem nacvičila, všechny kroky byly lehké a ladné jako v baletu. Jestli byl Captain Hydra zaskočený, nedal to na sobě znát. Bojoval s ní se stejnou vervou jako předtím s Buckym.

A bohužel našel Natashino slabé místo.

Kopla jej do brady tak mocně, až se zapotácel a hlava se mu odklonila stranou. Než mu stihla dát elektrický šok, napřáhl paži se štítem a odhodil ji stranou.

„Nat!" vykřikl Bucky, když dopadla na záda a ozvalo se křupnutí. Hekla a vzepřela se na loktech, aby se pokusila vstát.

Bucky rychle vytasil nůž, ale v tom si něčeho všiml.

Maska Captaina Hydry ležela opodál.

A tvář, která na něj vykoukla, mu byla tak povědomá. I přes krvavé šrámy a fleky poznal, proti komu vlastně bojuje. Poznal by jej všude.

„Steve?" vydechl nevěřícně a o krok odstoupil. Ruka s nožem, jíž napřahoval k útoku, mu bezvládně klesla podél těla.

Šok je legrační věc. Svět kolem vás se zaostří i rozmaže zároveň, obojí naráz. Čas se táhne, a zároveň zběsile utíká. Některé věci se vám vpálí do paměti, a jiné zase okamžitě vytěsníte.

Bucky nevěděl, co dělat. Steve. Stál před ním Steve. Byl živý, byl tady. Bojoval proti Stevovi. Proti svému nejlepšímu příteli. Až na to, že... tohle nebyl tak docela Steve, jehož znal. Co mu to provedli...?!

Slova, která mu Captain Hydra pověděl, jej přikovala k zemi. „Kdo je sakra Steve?" řekl naprosto ledovým a cizím hlasem a napřímil se. To, co řekl, ale nebylo to nejhorší. To nejhorší totiž mělo teprve přijít.

Steve Rogers pevně uchopil svůj štít, napřáhl se a hodil jej s neochvějnou jistotou.

Kam, prozradilo hlasité zajíknutí.

Bucky měl pocit, že pravá identita Captaina Hydry pro něj byla poslední kapkou. V tom se ale mýlil.

Jako ve zpomaleném záběru se otočil na Natashu. Klečela na kolenou, zelené oči měla vytřeštěné a obě ruce si tiskla ke krku. Krev jí barvila dlaně a stékala jí po oblečení.

„Natasho!" vykřikl zděšeně Bucky a vrhl se k ní. Zachytil ji do náruče dřív, než stačila spadnout. Yelena se s nelidským křikem vrhla na Captaina Hydru a bojovala s ním hlava nehlava. „Držím tě. Bude to v pořádku. Ty budeš v pořádku. Jen vydrž. Prosím, vydrž," zašeptal jí zoufale a ucítil, jak se mu do očí derou slzy.

„Jamesi," vydechla chraplavě a se strachem v očích se na něj zadívala. Z tváře jí vyprchala snad všechna barva a krev stále nepřestávala téct. Bucky nevěděl, co dělat.

Yelena bezvládně dopadla na zem. Než ale Captain stihl přikročit k Natashe a Buckymu, kterého nezajímalo nic kromě jeho zraněné rudovlásky, a dokončit tak svou misi, ozvala se rána podobná výbuchu. A Captain Hydra jako ve snách sklopil pohled na své břicho, v němž zela hluboká krvácející rána. Padl naznak a už se nepohnul.

Bucky nechápavě a jen velmi neochotně zdvihl zrak od Natashy. A myslel si, že už zešílel, protože nad Captainem stála na smrt bledá Kobi. A když spatřila, jak James drží krvácející Natashu, vytřeštila oči.

„Natasho!" vykřikla vyděšeně a rozeběhla se k nim.

„K-Kobi?" zachraptěla Natasha a zatvářila se nevěřícně, když se u jejího boku objevila dívenka, o níž si mysleli, že zemřela, a poklekla k ní. „Kobi. Jsi tady," zašeptala a pokusila se o úsměv.

„Co-co ti to udělali," rozvzlykalo se děvčátko. „O-Omlouvám se. To je - to je moje vina. Nechtěla jsem - nedokázala jsem se vrátit zpátky -"

„Ššš," konejšila ji Natasha a zdvihla roztřesenou ruku, aby ji naposledy pohladila po tváři. „To nic, Kobi. To nic. Jsi tady a jsi v pořádku. A na tom záleží. Jsem tak ráda, Kobi. Buď statečná, moje."

„Prosím, Kobi," ozval se roztřeseně Bucky, „můžeš jí pomoct? Prosím?"

„Já - já nevím," odpověděla mezi vzlyky Kobi a zoufale položila prstíky na Natashinu tvář. „Já nevím, co mám dělat."

„To nic," zašeptala znovu Natasha a podívala se na Buckyho. Láskyplně se na něj usmála a bříšky prstů jej pohladila po neoholené tváři. Pak jí ruka ochable sklouzla na břicho. Bucky ji chytil a propletl si s ní prsty. „Miluji tě, milii moi."

„Ne, prosím, Nat," hlesl zlomeně a slzy mu mlžily pohled. „Ne, nezavírej oči, prosím, nezavírej je! Prosím, bojuj. Prosím."

Ale Natasha tiše vydechla a zavřela oči. Bucky upíral pohled na její tvář a potichu vzlykal. Sklonil se k ní a opřel se čelem o to její, tiskne si její tělo k sobě na hruď. „Prosím, Nat, tohle nemůžeš," zašeptal jí roztřeseně a slzy mu kanuly na její tvář. Pevně ji držel za ruku, i přesto, že její stisk už povolil. Odmítal ji pustit. Odmítal jí dát sbohem.

Ucítil, jak mu kdosi položil ruku na rameno. „Už jí nemůžeš pomoct, Bucky," řekla Yelena potichu a statečně upírala pohled na svítající oblohu. I jí se však po tvářích koulely slzy.

Bucky vzlykl a rty se rozechvěle dotkl Natashina čela. „Taky tě miluju. Vždycky tě budu milovat."

S posledním zoufalým miluji tě v něm všechno zemřelo.