─── ･ ｡ﾟ◊: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Nemám kam jít. A koneckonců, tohle je nejspíš můj jediný domov, ne?

Wanda seděla za volantem svého červeného auta a upírala prázdný pohled na silnici před sebou. Měla namířeno do New Jersey, do Westviewu. Na místo, které mělo být jejím domovem. 

Pořád si v mysli přehrávala rozhovor s ředitelem S.W.O.R.D.U., Tylerem Hywardem. Ráno před odjezdem se rozhodla. Věděla, že Visionovo tělo z Wakandy zmizelo. A také věděla, že Visiona vzal právě S.W.O.R.D.. Chtěla, aby měl pohřeb. Zasloužil si jej. Ona si to zasloužila. Potřebovala Visiona pohřbít. Ale oni jí to nedovolili. To, co provedli s Visionem... zničilo ji to. Rozebrali ho, jako by to byl jen obyčejný robot. Robot bez citů. Vždyť byl její přítel. Byl to její Vision, muž, který ji hluboce miloval. A oni s ním zacházeli jen jako s kusem kovu, brali jej jako zbraň. Rozřezali ho na kusy. Ničili ho. Ubližovali mu. Nedokázala se na to dívat. Všechno se v ní v ten okamžik zlomilo. Hráz, jíž vybudovala kámen po kameni, a jež všechno pevně držela uvnitř ní, se pomalu začínala bortit.

Nedovolil jí odnést jeho tělo. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Řekl, že jí Vision nepatří. To přece nebyla pravda. Byl její a ona byla jeho. Měla právo na to, uspořádat mu pohřeb.

Hřbetem ruky si otřela vlhký nos a krátce mrkla na obálku, jež ležela na sedadle spolujezdce. Než se vrátí zpátky za Samem, podívá se do Westviewu. Vždycky tam toužila bydlet. Prohlédne si místo, které mohlo být jejím domovem. Jejím a Visiona. Žili by spolu, šťastně, daleko od všech. Po tom přece toužila. Moci žít normální život.

Bolelo ji u srdce. Pořád před sebou viděla ty Visionovy prázdné, bílé a bezduché oči. Velkou temnou díru uprostřed čela, odkud mu Thanos vyrval kámen mysli. Její ubohý Vision. Tiše popotáhla a spolkla slzy, které se jí draly do očí. Ještě ne. Musí se dostat do Westviewu. Truchlit může tam.

Zanedlouho už minula ceduli s nápisem Westview. Pomalu projížděla čtvrtí a rozhlížela se kolem. Panovalo tu ticho a klid, možná až trochu velký klid. Jako kdyby zde žili lidé, co ztratili vůli žít. A tak jen přežívali. Vypadali ztraceně, smutně. Prázdně. Prázdné schránky, vyhaslé duše. Neviděla ani jeden jediný úsměv. Wanda je sledovala se smutkem v očích a jela k prázdnému pozemku, jenž nyní patřil jí.

Za chvíli už jej našla. Pomalu zaparkovala. Nějakou chvíli ještě zůstala sedět a jen se posmutněle dívala na ono místo, kde měl stát jejich rodinný dům. S těžkým povzdechem se natáhla pro obálku a vyňala z ní přeložený kus papíru. Vystoupila z auta a rozhlédla se kolem. Nikde nebyla jediná živá duše. Mrtvé místo, které v ní ale probouzelo klid. Vítr jí zafoukal vlasy do tváře, když stanula na cestičce, přímo před místem, kde měly být hlavní dveře. Dosud si papír tiskla k hrudi, ale nyní jej opatrně rozevřela. Sherwood drive. Byla tady. Uprostřed papíru, přímo na prázdném pozemku, na němž nyní stála, bylo nakresleno červené srdce. A uvnitř vzkaz. Prstem obkroužila srdce a představovala si, jak Vision sedí ve svém pokoji, u stolu, na němž má v rámečku vystavenou její fotografii. Myslela na to, jak jeho velká silná ruka přejíždí po papíře, jak píše ta dvě slova. Tady zestárneme. Představovala si ho, jak sní o jejich společné budoucnosti. Jak si maluje jejich rodinný život; budou žít ve velkém domě, budou mít děti a budou šťastní. Vybral perfektní místo.

Překročila základy domu a zamířila přímo doprostřed, tiskla si k hrudi jeho vzkaz, srdce na srdce. Myslela si, že to zvládne. Že se naučí bez Visiona žít. Ale dnešek jako by byl poslední kapkou k tomu všemu, co se stalo. Bucky se jim neozýval a ona věděla, že je to její chyba. Tolik mu ublížila. Ale ona mu přece nechtěla ublížit. Bylo jí to tolik líto, ale ani mu to nemohla říct. 

V slzách bezmocně klesla na kolena. Papír jí vypadl z rukou a ona vložila svou tvář do dlaní. Nahlas se rozvzlykala, snažila se dostat ze sebe všechnu bolest. Všechno, co ji tížilo, co ji svíralo, co se hromadilo v jejím srdci už od toho dne, kdy musela dát Visionovi sbohem. Kdy jej zabila. A pak znovu přihlížela jeho smrti. Po pěti letech se vrátila a zjistila, že je navždy pryč. Zůstala sama. V srdci prázdno. Hlubokou ránu. Snažila se utěšovat Buckyho, pomoci mu. Hrála si s jeho myslí, s jeho city. Ubližovala mu, i když si myslela, že dělá pravý opak. Chtěla ho jen zachránit od toho všeho, co pociťovala ona, i když to statečně nedávala najevo. Musela být přece silná. Vision by chtěl, aby žila dál.

Bolest se stávala nesnesitelnou. Sžírala ji zevnitř, rozpínala se jako černá díra. Pohlcovala ji, šířila se jí hrudí do celého těla. Wanda se zalykala slzami. Visione, lásko. Tady zestárneme. Musím být silná. Ven, ven. Musí to všechno ven. Ať to přestane. Prosím, ať ta bolest přestane. Vrať se. Vrať se mi. Potřebuji tě.

Wanda vykřikla, z očí se jí řinuly potoky slz. Zvrátila hlavu vzhůru, k nebi, rozpřáhla ruce a cítila, jak z ní všechno v podobě magie tryská ven. Hráz praskla.

Tady zestárneme. V.