─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

„Snažil jsem se ji přivést zpátky."

„A nevyváděj žádné hlouposti, dokud se nevrátím."

Jak by mohl? Všechnu hloupost si bral s sebou on.

Už když mu při loučení říkal tahle slova, stačilo mu podívat se Stevovi do tváře, čímž si potvrdil svou domněnku. On už se nevrátí. Snažil se s tím nějak vnitřně smířit, jenže to nešlo. Steve byl jeho nejlepší přítel. A teď, když bylo všechno zlé za nimi, když byl Winter Soldier pryč, Steve odešel. Chtěl si vynahradit všechny ty roky, o které přišel. Ale ne s ním. Věděl, že se vrátí za Peggy, kterou miloval celý život. Rozuměl tomu. Koneckonců, po tom všem, čím si prošel, si klid zasloužil.

Ale bude mít někdy klid i on?

Chtěl si vynahradit všechny ty roky. Jak by mu to vůbec někdo mohl mít za zlé? Chtěl být šťastný. Měl příležitost. Chopil se jí. Kdyby byl Bucky na jeho místě, nejspíš by jednal stejně.

Jenže on tu příležitost nedostal.

Pět let uplynulo od Thanosova lusknutí. Pět let. Strávil devadesát let tím, že přecházel z jednoho boje do druhého. Ale teď, když se po takové době vrátil a zlo bylo zažehnáno, doufal, že dostane možnost... nového začátku. Nového života. Který by prožil s ní, kdyby chtěla. Vynahradil by jí všechny ty roky, kdy oba dva museli být svými alter egy, a ne těmi, kým doopravdy byli. Doufal, tolik doufal, že bude chtít. Že v ní nějaké city z té doby... zůstaly.

Jenže Natasha byla pryč.

A on neměl nejmenší tušení, co teď bude dělat. Jeho nejlepší přítel byl pryč. Jediná žena, kterou kdy miloval, byla pryč. A on tu zůstal sám, jen se vzpomínkami na ně. Se vzpomínkami, které začaly pomalu blednout, a které se měnily v noční můry.

Když o někoho přijdete, říká se, že nejhorší jsou ty první dny. Se ztrátou se sice nesmíříte, ale naučíte se žít s tou bolestí. Bucky to nedokázal. Naopak měl pocit, jako by byl každý den horší než ten předchozí. Zprvu jej ochromil jen šok. Pak ale na něj dopadla tíha reality, vědomí toho, co to znamená. Je mrtvá. Je pryč.

Proč byl život tak nespravedlivý? Vysmívá se mu osud? Trestá ho za všechno, co v minulosti provedl?

Natasha možná byla pryč, to ale neměnilo nic na tom, že ji viděl všude. Kamkoliv šel, tam byla její tvář. Na každém rohu. Když po několika dnech zase vyšel ze svého pokoje, který měl v základně Avengers, všude ji viděl. Zvuk jejího smíchu, její hlas, jak jej volá, záblesk rudých vlasů. Ale kdykoliv se pečlivě zadíval tím směrem, odkud podněty přicházely, nikdy ji nespatřil. Byly to jen klamy, hry jeho vyčerpané mysli. Byť vždycky věděl, že tam nebude, její nepřítomnost ho ale pokaždé srazila zpátky na kolena.

„Přestaň, přestaň, přestaň," mumlal si pro sebe, když uprostřed dne ležel na své posteli a tiskl si prsty ke spánkům, aby jednak zabránil přicházející migréně, a druhak aby potlačil myšlenky na Natashu. Když už to bylo k nevydržení, se zavrčením vstal z postele a jako chodící mrtvola zamířil do kuchyně, aby si došel pro sklenici vody.

Byla všude a zároveň nikde.

„Kde je zbytek týmu?" zeptal se, spíš v marné snaze trochu rozptýlit svoje myšlenky, než že by jej to doopravdy zajímalo. Wanda seděla u kuchyňského stolu jako tělo bez duše a hubenými prsty objímala hrnek s čajem. Když vešel dovnitř, překvapeně vzhlédla. Jediný, kdo na tom byl podobně jako on, byla právě Wanda. Jeden druhému mohli být vzájemnou útěchou, oni ale raději trávili čas odděleně. Každý se se smutkem vypořádává jinak.

„Nemám tušení. Každý už žijeme jiné životy, ne?" prohodila a zadívala se na něj prázdnýma očima.

Barnes se ušklíbl. „Záleží na tom, o kom mluvíš. Nemyslím si, že zrovna my dva jsme za tím udělali čáru a šli dál." Zmohla se jenom na přikývnutí a uhnula pohledem. A Buckyho jí najednou bylo líto. Po delší době myslel zase na někoho jiného, než jen na sebe a na své trápení. Wanda byla ještě dítě, a život jí už uštědřil tolik ran. Bucky si natočil sklenici vody a rozhodl se, že si na chvilku přisedne k ní.

„Chybí mi," přiznala se mu Wanda, byť to bylo naprosto očividné. Bucky hleděl na nehybnou hladinu vody ve své sklenici a němě přikývl.

„Taky mi chybí," řekl nakonec. Věděl, že Wanda mluvila o Visionovi, ale jemu na mysl samozřejmě okamžitě vyplula Natasha. „Říkal jsem si... myslíš si, že to ví? Že jsme vyhráli?"

Podívala se na něj a odvážila se mu krátce sevřít ruku. „Ví," odpověděla potichu a smutně se pousmála. „Oba dva to ví." Hlasitě si vzdychla a zadívala se na protější stěnu. Ucítila, jak jí Bucky stiskl prsty, a to jako by jí dodalo odvahu pokračovat: „Ale kdo je vlastně vítězem, když jsme každý utrpěli takové ztráty? Přišli jsme o tolik přátel. Myslíš, že ti mluvení o tom... může přinést útěchu?"

„Útěchu?" zopakoval po ní Bucky vzdáleným hlasem. „Já nevím. Může mi něco takového přinést útěchu? Útěchu by mi přineslo, kdybych ji mohl znovu vidět. Kdybych mohl být konečně s ní." Hydra jej připravila o všechno. O ni. Přejel si levačkou po strhané tváři, a pak mírně ucukl, když si uvědomil, že to není jeho opravdová ruka, ale ta z vibrania. „Jsem z toho už unavený. Doufal jsem, že teď už konečně nastane klid, ale... tohle je jako přílivová vlna, která mě pořád dokola sráží. Srazí mě na zem, a když se pokusím vstát, převalí se přese mě znovu. A -"

„A nakonec tě utopí?" dokončila za něj potichu Wanda. Překvapeně se na ni podíval. Pousmála se a zastrčila si vlasy za ucho. „Možná tě to překvapí, ale vím, jak se cítíš. Protože cítím přesně to samé co ty. Po smrti Pietra... s Visionem jsem se naučila být zase šťastná. Ale teď je pryč i on."

Bucky kývl. Vlastně byl rád, že zde má někoho, kdo mu rozumí. Ulevilo se mu. „Před dlouhou dobou," uslyšel sám sebe říkat, „jsem díky Natalii Romanově znovu pocítil, jaké je to být člověkem. Miloval jsem ji. Oba dva nás za to potrestali. Každého jiným, a přitom tak stejným, způsobem."

„To mě mrzí," hlesla Wanda. „Mrzí mě, že jste nedostali víc času. Tehdy, po návratu ze Sokovie, mi Vision řekl, že život není jen o smutku. Tak ráda bych tomu věřila, ale za celý život jsem zažila víc smutných chvil, než těch šťastných momentů. Kdyby to jen šlo, vrátit je zpět. Nic bych si nepřála víc," vydechla šeptem, hlas se jí zlomil a v očích se jí zatřpytily slzy.

Bucky pohlédl na její ruce. Tušil, že asi není příliš vhodné se na něco takového ptát, ale nedalo mu to. „A tvoje magie... nesvedla bys něco? Nedokázala bys -?"

Po tváři se jí sklouzla kapka slzy a dopadla na stůl. Lítostivě zavrtěla hlavou. „Obávám se, že ne. Myslím si, že přivádět mrtvé k životu není v moci nikoho z nás. Ať už vládne nejmocnější magii nebo ne. Myslím, že je to nějaká vyšší síla, které se prostě nemůžeme vzpouzet," povzdechla si. „Ale kdyby to šlo, neváhala bych. Moje ruce... dlouhou dobu uměly jen ničit," pohlédla na svoje dlaně málem s odporem, jako kdyby na nich měla krev. „Bylo tomu tak do té doby, než jsem se přidala k Avengers a začala na sobě pracovat. Věř mi, kdybych ti mohla pomoci ke štěstí, neváhala bych. Chci věřit, že moje magie... moje ruce... dokáží i jiné věci, než jen ničit. Ale i budovat, vytvářet nové věci. Kdybych ti dokázala ulevit od bolesti, udělala bych to."

Bucky k Wandě pocítil náhlý příval náklonnosti. V minulosti spolu sice spolupracovali, jejich společné interakce ale moc nebylo a pokud k nějaké došlo, byly to jen krátké rozhovory. Takovouhle vážnou - a niternou a dlouhou - konverzaci spolu dosud nevedli.

Odkašlal si. „A myslíš, že by ses mohla aspoň pokusit...?"

„Já nevím, Bucky," vzdychla. „Když jsem v minulosti ovlivňovala cizí mysl a manipulovala s ní, nesnažila jsem se o vyvolání nebo vytvoření příjemných vzpomínek. Nevím, jestli něco takového dokážu."

„Prosím, zkus to," požádal ji vážně. „Nemám co ztratit."

„Nechci ti ublížit."

Hluboce se jí zadíval do očí. „Věř mi, že hůř už mi být nemůže."

Možná tohle Wandu konečně přesvědčilo o tom, že by to měla zkusit, a že Bucky mluví vážně. Vydechla a sklopila pohled na své ruce. Nezklamte mě. Magii nepoužila už několik dní - vlastně od Thanosovy porážky. Ruce se jí lehce chvěly a ona cítila, jak jí magie zahřívá svaly a prsty jí vibrují nedočkavostí. Zvedla se, aby mohla být Buckymu blíž, postavila se za něj a svoje prsty nasměrovala těsně k jeho spánkům. Zaslechla, jak se přerývavě nadechl, zaváhala už jen na malý okamžik, než zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit, a dala se do práce.

Soustředila se na svou magii, jež jí proudila tělem, a snažila se ji správně zformovat, aby dosáhla toho, čeho chtěla. Byla to úleva, když jí rudá vlákna vytryskla z prstů a zaplavila ji náhlou horkostí. Wanda svraštila čelo, bylo to zase něco trochu jiného, co dosud nedělala. Vzápětí ucítila, jak proniká do Buckyho mysli, a do očí ji udeřilo bílé světlo, které se rozprostřelo všude kolem nich.

•••

Vítám vás u nového příběhu, tentokrát u kapitolového buckynat! Konečně! Rozepsala jsem ho přesně před rokem a teď je konečně venku. Jako vždycky budu ráda za vaši zpětnou vazbu💕