─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Dny skrývání, stereotypu a nečinnosti, to bylo Natashe známé. Než se přidala k SHIELDU, žila život na útěku. Ale k volnosti a svobodě patřily i jiné útrapy, které moc dobře znala. Ona se s nimi nyní vypořádat dokázala, horší to ale bylo s Kobi. Byla dítě. A děti nemohou žít takovýhle život. Nemohou se jen tak distancovat od všech, skrývat se před světem a nevycházet ven. Mezi čtyřmi stěnami to najednou začne být nesnesitelné. A to i když jste mezi lidmi, které máte rádi. Děti tohle snáší špatně. Brzy se dostaví frustrace. A co teprve dělat v případě, když to dítě má nadpřirozené schopnosti? Natasha se bála, aby Kobi nevyvedla nějakou hloupost. Aby se nevrátila k Red Skullovi, prostě proto, aby si zpestřila další nudný den, který ji ubíjel svou steteotypičností. Natasha se snažila, opravdu. Ale i jí brzy začaly docházet síly i nápady. A James stále nikde.

Bylo to něco přes týden, co se s nimi rozloučil a vyrazil na schůzku s Furym. Trval na tom, aby se sešli osobně, v čemž mu Nick vyhověl. Možná že i on měl podezření, že by je mohl někdo odposlouchávat. Natashe se to příliš nelíbilo. Byla by se s Buckym pohádala o to, aby jela ona místo něho, kdyby nešlo o čas. A to nejen proto, že už odsud chtěla vypadnout, ale také proto, že Kobi si dle jejího názoru více sedla s Buckym. Ale na druhou stranu, tohle byla Jamesova mise, a opravdu nejlépe udělají, když odsud s Kobi co nejdříve zmizí. A tak jen odpočítávala dny a přemítala, jak dlouho mu to bude trvat z Tarazu do Budapeště a zase zpět. Neměl by už být zpátky? Nahlas by to nepřiznala, ale měla o něj strach.

„Kdy už se vrátí Bucky?" zakňourala najednou nespokojeně Kobi. Seděla v obývacím pokoji na koberci, přes ramena měla přehozenou jednu z Buckyho kožených bund a zády se opírala o pohovku. Natasha stejně jako posledních několik dní stála u okna a ostražitě zpoza závěsů vyhlížela ven na úzkou uličku. Nemohla si pomoct.

„Doufejme, že už brzy," povzdechla si agentka a jen neochotně odtrhla zrak od dění venku. Hlavou jí prolétla Buckyho slova, když jí důrazně připomínal, že se Kobi musí věnovat, jinak si kopou vlastní hrob. Upřela pohled na dívenku, která od jejich prvního setkání značně povyrostla. Proč, to Natashe nebylo jasné. Možná by ji to mělo překvapovat, ale vzhledem k tomu, jakou mocí Kobi oplývala, to asi nebylo tak nečekané. Dle všeho dokázala ovládat i rychlost vlastního růstu.

„Chybí mi," přiznala se jí světlovláska a přitáhla si kolena k tělu. Natasha si vnitřně trochu oddechla. Jestli jí chybí, s největší pravděpodobností to tedy znamená, že jej nenavštívila. A pokud nešla za Buckym, kterého si zamilovala prakticky od prvního okamžiku, snad se nepodívala ani za Schmidtem. Natashe to trochu zvedlo náladu, ale nehodlala dělat ukvapené závěry. Nechtěla se spálit, dostatek informací neměla a asi ani mít nebude.

„Taky mi chybí," souhlasila s ní Natasha a posadila se vedle ní. Když ji jednou rukou objala kolem ramen, - ještě před pár dny by se zdráhala, ale nyní to pro ni bylo naprosto přirozené - Kobi se k ní přivinula a položila si hlavu na její hruď. „Ale musíme to ještě chvíli vydržet. Brzy bude zase doma, neboj se," slibovala jí. Doma. Na okamžik se nad tím slovem zarazila. Bylo zvláštní jej použít, protože ona domov neměla, a vlastně s tím i byla smířená. Lidé jako ona na domov neměli právo, čas ani místo ve svých životech. A přece jen ji nad tou myšlenkou bodlo u srdce. Jak to asi má Kobi? Vnímá tenhle byt jako svůj domov? „Vím, že to je pro tebe už dlouhé, ale vydrž to ještě chvilku, prosím. Jsem si jistá, že už odsud brzy odejdeme někam, kde - kde to bude lepší," pokračovala dál v ujišťování nejen Kobi, ale i sebe. Obávala se sice, že před Hydrou se jen tak neschovají, ale snad jim SHIELD zajistí dostatečnou ochranu. A ona sama by Schmidtovi Kobi vydala jedině přes svou mrtvolu. Bylo to zvláštní, jak rychle si k tomu dítěti vytvořila pouto. To doposud nezažila. Neměla mnoho přátel - jednak přátelství neuměla navazovat, a druhak pro ni bylo těžké si jej udržet. Když už se našel někdo, kdo by za to stál, vztah budovali velmi pozvolna a velmi pomalu. S Kobi to bylo jiné.

„Tady to není bezpečné, viď? Všimla jsem si, že jsi nervózní. Ty i Bucky. Něco se děje, že jo?" zamumlala Kobi a přitiskla se k ní ještě pevněji, jako kdyby věřila, že ji Natasha ochrání. V to věřila správně. Ochrání ji - nebo se o to alespoň pokusí. Natashu trochu zarazilo, jak moc vnímavá Kobi je. Ale děti ví vždycky víc, než si myslíme.

Přikývla. „Není to úplně nejideálnější, ale zatím nám žádné nebezpečí nehrozilo." To ale nebude trvat věčně, dodala si v duchu hořce, ale to Kobi říkat nemusela. Nechtěla ji vyděsit, uvolnit její magii z pevných pout. Mohla by tenhle byt rozmetat na kusy, a to by jim do karet příliš nehrálo.

„Kam myslíš, že půjdeme?" zajímalo Kobi.

„Nemám tušení, ale až se James vrátí, určitě nám to řekne," ujišťovala ji. I kdyby ona věděla, kam je přesunou, nejspíš by neriskovala a Kobi by to raději neřekla. Co když se něco pokazí, Kobi zmizí a objeví se u Schmidta? Věděla, že by mu to neřekla schválně - nebrala by to jako něco důležitého. A to Nat nechtěla riskovat.

Světlovlasé děvčátko najednou zvedlo hlavu a zvědavě se jí podívalo do tváře. „Proč Buckymu vlastně říkáš James?" zajímala se.

Natasha se musela zasmát. Tak takovouhle otázku jí ještě nikdo nepoložil. Čekala všelicos, ale tohle ne. „No, teď jsi mě trochu vyvedla z míry, Kobi. Víš, že ani nevím? Říkám mu tak odjakživa, už od první chvíle, co jsme se potkali." Tedy, od první chvíle ne. Zprvu mu říkala Barnesi. Teprve až když spolu navázali vřelejší a bližší vztah, přešla na familiárnější oslovení. „Představili mi ho tak. James Barnes. Až o nějakou dobu později jsem zjistila, že mu většina lidí, snad všichni jeho přátelé, říkají prostě Bucky. Ale pro mě zkrátka zůstal Jamesem." Pokrčila nad tím rameny.

„Jenže ty nejsi jeho kamarádka, ty jsi jeho přítelkyně," prohlásila s vítězným úsměvem Kobi, „takže je asi dobře, že mu říkáš Jamesi, protože tě to odlišuje od ostatních."

„To víš, že máš pravdu, ty rozumbrado," usmála se na ni Natasha a zastrčila jí pramen vlasů za ucho. „Bucky mu začal říkat jeho nejlepší kamarád, Steve se jmenoval. Znali se hrozně dlouho, ale Steve zemřel ve válce a Bucky, no -" Nechtěla se zmiňovat o Hydře, aby Kobi nepřipomněla Red Skulla. Naštěstí ale svou odpověď dokončit nemusela. V zámku totiž zarachotil klíč. Kobi vyskočila na nohy a chtěla se rozeběhnout do předsíně, ale Natasha ji popadla za ruku a naznačila jí, ať zůstane tady. Přestože trochu pochybovala, že by nepřítel takhle hlučně odemykal dveře, riskovat nehodlala. Z pouzdra vytáhla pistoli a k zacvaknutí si připravila zásobník. Šelmovským krokem zamířila vpřed a neochvějně mířila zbraní na dveře.

Dovnitř rychle vklouzl Bucky a zlehka sebou trhl, když spatřil Natashu s vytasenou zbraní. Pak mu ale pobavením zaškubaly koutky úst. „Tohle už tu jednou bylo, že? Ještě štěstí, že máš pevné nervy," poškádlil ji. Natasha protočila očima a sklopila pohled, aby pistoli se zásobníkem vrátila zpět do pouzdra. Nechtěla, aby Bucky viděl, jak moc je ráda, že ho zase vidí.

„Pitomče," otitulovala ho.

„Taky tě rád vidím, Nat," zasmál se a sebejistým krokem se vydal pro polibek na přivítanou, ale to už se kolem ní jako velká voda prohnala Kobi a skočila Buckymu kolem krku. „Páni, ty jsi ale vyrostla!" prohlásil James ohromeně, když se s dívenkou pomazlil. Ano, tuhle větu říkají snad všichni dospělí dětem, které neviděli pár dní, ale v tomto případě byla Buckyho poznámka skutečně na místě. „Z tebe už je mladá slečna. Jak jste se tu beze mě měly?" vyzvídal nevinně, ale tušil, že Kobi mu na rozdíl od na slovo skoupé Natashy všechno poví.

„Chyběl jsi nám," odpověděla mu Kobi a přitiskla se k němu ještě blíž. Natasha si nad ní povzdechla. Možná jí měla dát instrukce, co Buckymu neříkat, ale... ale to dítě mělo takovou radost, že ho zase vidí. Tak proč by jí to kazila? Tak si z ní holt Bucky bude utahovat, nebude to poprvé ani naposled.

„Teda, opravdu?" podivil se nahlas a očima zabloudil ke své rudovlasé agentce, která stála naproti nim s rukama založenýma na hrudi. „Chyběl jsem i Nat, jo?" V očích se mu spokojeně zablesklo a nedokázal zabránit samolibému úsměvu, který se mu objevil ve tváři.

„Sama mi to řekla!" ujišťovalo ho dítko.

„Kobi," zasténala Natasha a raději se otočila, odcházejíc do obývacího pokoje, aby se uchránila před další katastrofou. Když jí k uším dolehl Buckyho hluboký smích, přesto se musela alespoň maličko usmát.

„Kde jsi byl tak dlouho?" ptala se ho Kobi netrpělivě. Buckyho dobrá nálada náhle vyprchala a on s povzdechem položil dívku zpět na zem, poněvadž ji dosud držel v náruči a objímal ji.

Beze slov jí naznačil, ať jde za Natashou. „No, jindy by to bylo asi na dlouhé povídání, ale raději to budu muset zkrátit. Bude nejlepší, když odtud zmizíme co nejrychleji."

Natashu jeho slova znepokojila. „Co ti řekl Fury?" zeptala se ho okamžitě.

Bucky vrhl rychlý pohled na Kobi, která těkala pohledem z jednoho na druhého. Nebyl si jistý, jestli o tom má mluvit před ní. Byla ještě dítě, ale přece se jí to týkalo... „Nejlepší bude odsud zmizet, pořád jsme docela blízko. Podle něj je jen otázka času, než nás tu vystopují. Máme se přesunout do Berlína, kde na nás bude čekat několik lidí z SHIELDU. Prioritou je samozřejmě ochránit Kobi a dostat ji bezpečně odsud, z jeho dosahu." Natasha kývla. To jim bylo jasné už od začátku. Ale řekl mu ještě něco víc? Nebo jel za ním úplně zbytečně? Touhle dobou už mohli být skoro v Berlíně. „Jenže aby to bylo ještě složitější, musíme to vzít přes Rusko. Vyzvednout Yelenu. Má pro nás čerstvější informace," dodal a čekal na Natashinu reakci.

„Vyzvednout Yelenu?" zopakovala po něm překvapeně. Ano, věděla, že i Yelena pracovala pro SHIELD, ale na mise s ní nikdy nešla. Naposledy ji viděla před několika lety, když ještě byla v Rusku. Hrdlo se jí stáhlo obavou, ale i vzrušením z toho, že ji zase uvidí. „Má pro nás čerstvější informace, předpokládám, že o Hydře." Kobi se zamračila, ale ani jeden si toho nevšiml. „Co ale Fury zatím ví? Řekl ti to, nebo zase mlžil kolem? Docela by se nám něco hodilo," podotkla suše.

Bucky kývl. „Řekl. Jedním z nejhlavnějších agentů Hydry není další Winter Soldier. Tedy, ano, i tomuhle píchli sérum supervojáka, ale zřejmě se rozhodli jít jinou cestou. Z toho, co mi Fury říkal, se jedná o jednoho z nejnebezpečnějších mužů, které Hydra má. Většina lidí nevěří, že existuje. Ti, co ano, mu říkají Captain Hydra. Za posledních padesát let si připsal přes dvě desítky vražd. Dá se říct, že je úplným opakem našeho Captaina Americy."

„Captain Hydra," zopakovala po něm Natasha, a byť jí při tom jménu přejel mráz po zádech, přesto se ušklíbla. „Aby si s takovou hodností netroufl sesadit svého Führera."

„Co tohle znamená pro nás?" ozvala se náhle Kobi. Bucky s Natashou se tolik vžili do svého rozhovoru, že úplně zapomněli, že nejsou sami. Kobi byla bledá a zřejmě se jí příliš nelíbilo, co vyslechla. A Natasha najednou zalitovala, že ji tu nechali a dovolili jí, aby to všechno slyšela.

„To znamená, že odsud musíme co nejrychleji zmizet, protože po nás půjde Captain Hydra," odpověděla jí agentka.

Kobi se zamračila. „Ale jestli Captain Hydra spadá pod Hydru, tak mi přece neublíží. Velí mu Herr Schmidt a ten by nedovolil, aby mi bylo ublíženo. Myslela jsem, že po nás jde někdo jiný."

Bucky a Natasha si vyměnili pohled. A zatraceně, to nevypadalo příliš dobře. Situace se nevyvíjela zrovna příznivě, a pokud Kobi nepřemluví, už jsou všichni na druhém břehu.

James se k dívce pomalu vydal, jako by se bál, že by ji mohl vylekat. „Kobi," oslovil ji jemně, „vím, že to nechceš slyšet, ale Hydra... Hydra tě jen využívá. Nejsou tam dobří lidé. Nejspíš ti řekli, že jsou hodní, že ti chtějí jen pomoct, ale nebyla to pravda. Chtěli z tebe udělat zbraň a nezastaví se, nepřestanou, dokud tě nenajdou a neodvedou zpět. A to bude znamenat spoustu bolesti. Pamatuješ si na tu bolest, Kobi? Přeci nechceš, aby se ti to dělo znovu."

„Ale Herr Schmidt -"

„Ne, Kobi," přidala se k Buckymu Natasha a pomalu zavrtěla hlavou. „Jenom ti lhal. Chce ovládnout celý svět a zničit všechny, kteří mu nevyhovují. Prosím, pojď s námi. Ublížili jsme ti někdy? Byli jsme na tebe někdy zlí? Zavírali jsme tě v laboratoři a chystali se na tobě dělat pokusy? Ano, Kobi, kdyby tě James nezachránil, stala by ses jejich pokusným králíkem."

„Ale Herr Schmidt říkal, že je to pro moje dobro," bránila se Kobi a v očích se jí objevily slzy. „A jak můžete vědět, kdo je zlý a kdo hodný? Jak si můžete být jistí, že zrovna vy stojíte na té dobré straně? Herr Schmidt na mě byl vždycky hodný a chtěl mi pomoct."

„My ti chceme taky pomoct," ujišťoval ji úpěnlivě Bucky a natáhl k ní ruku. „Tak pojď prosím s námi. Captaina Hydru možná řídí Schmidt, nevíme ale, co od něj můžeme čekat. Může ti ublížit."

„A my nechceme, aby se ti něco stalo. Slíbili jsme ti přece, že na tebe dáme pozor, a to dodržíme," připomněla jí důrazně Natasha. „Ale musíš jít s námi, Kobi. Tady budeš v nebezpečí, vždyť to sama víš."

Natasha si s Buckym vyměnila zoufalý pohled. Nevěděli, jak Kobi jinak přesvědčit, ale možná už jim docházel čas. Kobi si stála za svým tvrzením a nevypadalo to, že od něj hodlá ustoupit. Natasha měla chuť řvát. Zatracený Schmidt, ten manipulátor. Takhle zhloupnout malé dítě...

„Tak dobře, Kobi," povzdechl si poraženě Bucky, který už nevěděl, co dělat, „vezmeme tě za Schmidtem."