─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Slečna B. nebyla z jejího dnešního výkonu nijak zvlášť unešená. Natalia to na ní poznala velmi dobře, viděla, jak nespokojeně tiskla rty, jak jí zorničky ztmavly vztekem, když se její svěřenkyni nepovedl nějaký pohyb dokonale. Nijak ale nezměnila postoj svého těla, neřekla nic nahlas, jen Natalii nechala dokončit tanec, což pro ni bylo nyní ještě obtížnější, protože vztek slečny B. byl téměř hmatatelný, a jako kdyby v tu chvíli v místnosti klesla teplota o několik stupňů.

„Smím už jít, slečno B.?" zeptala se jí rozechvělým hlasem Natalia. Nenáviděla se za to, že dala najevo svou slabost. Byla unavená, a ze slečny B. měla vždy respekt, obzvlášť ve chvílích, kdy si ji podobně jako dnes nechala v sále samotnou a nutila ji tančit jeden a ten samý tanec pořád dokola a dokola. Byl již pozdní večer, ostatní dívky už se určitě chystaly zalehnout. Po dnešku ji bolelo celé tělo, chodidla jí hořela z námahy a svaly byly ztuhlé a napjaté. Potřebovala si odpočinout, ale o něco takového slečnu B. požádat nemohla. Kdyby takovou věc jen vyslovila, donutila by ji tu zůstat až do brzkých ranních hodin, kdy by se k ní samozřejmě připojily i ostatní dívky.

Slečna B. se ledově usmála, zhluboka se nadechla a propletla si prsty. „Myslím, že ne, Natalie," zašvitořila a zatvářila se spokojeně. „Trocha dalšího tréninku ti neuškodí. Nemysli si, že jsem si nevšimla, že mezi ostatními dívkami mírně zaostáváš. Jenže pročpak tomu je, hm?" nadhodila, a pomalými kroky se vydala k ní, jako by byla její kořist. Natalia se ani nepohnula, byť měla pocit, že se jí za chvíli už vypětím podlomí nohy. Celé dny plné tréninků na ni byly už zkrátka moc. „Není to proto, že bys byla úplně neschopná, bez talentu. Právě naopak. Ty to děláš schválně. Schválně se držíš zpátky. Ale tohle je tanec, Natalio. Do něj musíš dát vše. Myslíš si, že nevím, proč to děláš?" položila jí další otázku, na kterou si vzápětí ale zase sama odpověděla. „Opravdu by sis raději zvolila smrt, drahoušku? To přece nechce ani jedna z nás. Tak znovu," zazpívala, obešla Nataliu, přejíždějíc ji celou pohledem od hlavy až k patě, a šla se znovu postavit na své místo, odkud by na ni měla perfektní výhled.

Natalia se z posledních sil pustila do tance, soustředila se na každý jednotlivý pohyb a snažila se nevnímat pozorný pohled slečny B., kterým ji propalovala. Nikdy jí nic neuniklo, na to už si všechny zvykly. „Tanec a bojová umění k sobě mají blíž, než si myslíš, Natalio. Samozřejmě, několik věcí je od sebe odlišuje; tanec je o klidu a o přesnosti. Musíš se do něj ale procítit stejně jako do boje. Do obou činností musíš vložit své já, své srdce, svou duši. Tak proč to při boji jde a při baletu nikoliv, byť jsou si obě věci tak podobné, Natalio? Skutečně je to pro tebe takový problém? Znovu," přikázala jí, když Natalia dokončila tanec přesně ve chvíli, kdy se chystala přestat mluvit.

Ale lépe už to nesvedu, problesklo Natalii zoufale hlavou a upřela oči na protější stěnu, aby se nerozplakala. Něco takového si nemohla dovolit. Hlavně ne před slečnou B. Potrestala by ji. A další trest v podobě trénování baletu by Natalia už nezvládla.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Když ji slečna B. konečně propustila, bylo asi něco krátce před půlnocí. Natalia mířila spoře osvětlenou chodbou do svého pokoje a šla jako tělo bez duše. Upírala pohled na své baletní špičky, vnímala každičký jeden puchýř a každé bolavé místo na svém těle, a proklínala ty odporné boty. Chodit v nich bylo příšerné, ale Natalia neměla sílu si je sundat. Řekla si, že těch pár kroků do svého pokoje zvládne.

Vtom jí někdo zatarasil cestu. „Nemáte být už dávno na svém pokoji? Tady teď nemáte co dělat. Kde jste byla? Budu vás muset nahlásit slečně B.," ozval se přísný mužský hlas a Natalia vzhlédla. V duchu zaúpěla - mohl být dnešek ještě horší? Zrovna nyní musela narazit na toho mladého vojáka, který je trénoval - a který se jí už od začátku zalíbil. Nechával si narůst delší vlasy, na bradě měl krátké strniště, ale ji vždy fascinovaly jeho oči - planul v nich divoký oheň, ale zároveň jako kdyby byly vyhaslé. Jako kdyby mu chyběla ta jedna jediná jiskřička, která by zažehla požár.

„Já jsem... byla se slečnou B.... trénovat," vysvětlila mu unaveným hlasem a voják se zatvářil poněkud překvapeně, když v ní poznal svou nejlepší studentku. Natalia byla pro boj jako stvořená, to poznal už v prvním momentě, kdy ji viděl. Jeho odpověď ji zarazila - s pohybem přece nikdy problém neměla, naopak mu při každé lekci dokazovala, jak je mrštná, rychlá a ohebná. Než jí však stihl něco odpovědět, skácela se mu k nohám a on ji jen těsně stačil zachytit.

„No tak, Natalie," oslovil ji naléhavě a lehce ji popleskal po tvářích, aby se probrala.

„Omlouvám se, Jamesi..." zamumlala omámeně, bledá na smrt. Mladý voják se zarazil, když ji slyšel vyslovit jeho jméno. Rozhodl se to ale nijak neřešit, mladá dívka byla spíš v bezvědomí než při vědomí, a tak ji opatrně uchopil pod koleny a vyzdvihl si ji do náruče, míře k jejímu pokoji. Nemohl ji tu nechat.

„Natalie, docela by se mi hodilo, abyste se vzchopila a řekla mi, kde je váš pokoj," zašeptal jí po chvilce pomalé cesty chodbou. Doufal, že ještě nepřešel dveře od jejího pokoje, a ještě víc doufal v to, že se rudovláska vzpamatuje.

„Hm?" dostala ze sebe ospale a pomalu otevřela unavené oči. „Jsou to tyhle dveře," zamumlala a ukázala na dveře nalevo. James zaváhal, nebyl si jistý, jestli si to nespletla, protože všechny dveře vypadaly stejně, a on by se velmi nerad objevil v pokoji ještě nějaké jiné dívky, protože pak by měl opravdu co vysvětlovat.

Naštěstí to ale její pokoj byl. James vstoupil dovnitř, nohou za sebou zavřel a chvilku počkal, než si jeho oči přivyknou tmě, jež zde panovala. Poté pomalým krokem zamířil k posteli, která byla umístěna uprostřed místnosti, a něžně na ni Nataliu položil.

„Natalie?" zkusil ji znovu oslovit, jestli se probere. Byl nervózní, nevěděl, co má dělat. Tohle jej opravdu neučili. Měla by se převléknout, ale on přece nemohl - Rychle zatřepal hlavou, když se jeho myšlenky rozeběhly nežádoucím směrem, a ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Natalia nejen, že byla velmi šikovná a učenlivá, ale navíc byla i krásná, a tak nebylo divu, že k sobě přitahovala zvědavé zraky mužů. Včetně Jamesova. A nyní, když se s ní ocitl o samotě, v jejím pokoji... no, to nebylo dobré.

Aby se nějak zaměstnal a utekl před nevhodnými myšlenkami, začal jí z nohou sundavat její baletní obuv. Dobrá, možná to nebyl úplně nejlepší nápad, - možná odsud měl prostě co nejrychleji vypadnout a utéct před tou ženou, která mu vstupovala do snů - protože takhle nemohl odolat tomu, aby se alespoň bříšky prstů motýlím pohybem nedotkl její nahé hebké kůže, když rozvazoval stuhy. Když se jí chystal stáhnout z chodidla druhou botu, najednou začala přicházet k sobě. Jakmile si uvědomila, že se jí někdo dotýká, cukla sebou, rychle se posadila a okamžitě se odtáhla.

„Klid, Natalie. To jsem jen já, James. Omdlela jste, a tak jsem vás odnesl na pokoj," vysvětlil jí trochu pobaveně.

„Já - omlouvám se, pane, nechtěla jsem vám přidělávat komplikace -"

„Myslím, že naposledy jste mi řekla Jamesi," poznamenal zamyšleně a na rtech mu hrál malý úsměv.

Natalia byla vděčná, že v jejím pokoji panovala tma, takže James - ne, James ne, její trenér! - nemohl vidět, jak je rudá v obličeji.

„Боже мой," zahuhlala si pro sebe rusky, což Jamese ještě víc pobavilo, a vjela si rukou do zpocených vlasů. „Já se hrozně omlouvám, pane, nevím, co to do mě -"

„Nemusíte se omlouvat, Natalie," skočil jí do řeči. „Vlastně mi to nevadí. Tedy jen pokud budeme v soukromí. Před ostatními by to asi nebylo úplně vhodné."

„V sou-" zalapala po dechu Natalia a srdce se jí rozbušilo. Co tím myslí? hořela zvědavostí, ale zároveň měla tak trochu strach. Ale když bude mlčet, nic se nedozví, a když jí odpustil i to, že jej znenadání oslovila křestním jménem... „Vy za tohle chcete nějakou... protislužbu?"

„Proboha, Natalie," slyšela v jeho hlase podtón zděšení, „to opravdu ne. Nikdy bych si nedovolil vás... zneužít." Pak se na chvíli odmlčel. „Slečna B. vás pěkně zřídila, což?"

Natalia si pažemi objala kolena a začala si masírovat bolavá chodidla. „Dnešní trénink byl... trochu náročnější než ty předchozí."

„To jsem si všimnul. Nebo je pravidlem, že mužům běžně padáte do náruče?" zavtipkoval. Rudovláska uhnula pohledem a neodpověděla mu nic. „Promiňte, Natalie, nechtěl jsem se vás dotknout," omluvil se jí a natáhl se pro její ruku, protože si zkrátka nemohl pomoct. Neucukla - to bral jako dobré znamení.

„Co jste tím myslel?" nedalo jí to.

„Prosím?"

„To s tím... soukromím."

„Ach tak," pochopil James a na chvíli se odmlčel, aby si v hlavě mohl dát dohromady všechno, co řekne, a aby našel k tomu ta správná slova. „To bude záležet čistě na vás, samozřejmě. Ale říkal jsem si... že bychom se mohli vídat i mimo naše lekce, pokud byste chtěla." Něco takového by se dřív neodvážil říct nahlas. Nedělal si žádné naděje. Ale to, že řekla jeho jméno... jej nějak podivně povzbudilo. „Nejste mi lhostejná, Natalie," přiznal se jí, a vlastně mu už bylo jedno, jestli jej odmítne. Musel jí to už říct. Toužím po tobě už od prvního okamžiku, křičel uvnitř sebe, ale to nahlas říct nemohl. Ne teď. Ještě by ji vyděsil. A kdo ví, jestli jej už po tomhle nepošle pryč.

Nataliu dokonale zbavil slov. Nevěděla, co mu na to má odpovědět. Poznal to na ní? Poznal na ní, že ani on jí není lhostejný? Má tohle být nějaká zkouška? Najednou zaváhala a nevěděla, co si o tomhle myslet. „Já -" dostala ze sebe chraplavým hlasem.

„Nemusíte mi odpovídat hned," ujistil ji James a přisunul se blíž k ní. Její oči v té tmě zářily jako dvě hvězdy, které neměly nikdy vyhasnout. A James se do nich chtěl dívat každičkou chvilku, kdy by mu to jen bylo dovoleno. Pomalu zvedl ruku a pohladil Nataliu po horké tváři. Přerývavě vydechla a pootevřela rty. Bože, měl takovou chuť se k ní naklonit a políbit ji... Ale spokojil se jen s tím, že jí zastrčil pramen rudých vlasů za ucho.

„Rozmyslete si to," zašeptal jí a ještě jí věnoval pohled, než se zvedl, bez jediného ohlédnutí došel ke dveřím a vyšel na chodbu. S bušícím srdcem se rozhlédl kolem a pak se s výdechem opřel o stěnu. A na tváři se mu po dlouhé době objevil šťastný úsměv.