─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Bucky dnes zamířil do základny Avengers místo do jejich společného bytu. Věděl, že tam by se s Natashou nepotkal, a už ji pořádně neviděl tři dny. Když už se vrátila domů, vracela se pozdě a byla unavená. Od Thanosova lusknutí sice uplynulo už pět let, ale ona se stále nevzdávala naděje. Pořád se snažila hledat, hledala cesty, šance, jak by mohla ostatní přivést zpět. Zprvu byla odhodlaná a byla si jistá, že to dokážou. Jenže pět let je dlouhá doba a Natasha to snášela čím dál hůř. Brala to jako své osobní selhání, že se jí dosud nepovedlo na nic přijít. Myslela si, že do té doby už budou všichni zpátky. Ale dny i nadále plynuly a nic se nezměnilo.

Věděl, kde Natashu najde, koneckonců, trávila zde nejvíce času. Měla zde všechno, co potřebovala k práci, a zde probíhala i její distanční setkání s Rhodeym, Carol Danversovou, Okoye, Rockettem a Nebulou, Thanosovu nevlastní dcerou. Jedno z takových setkání se zřejmě blížilo ke konci, protože mu k uším dolehl tichý rozhovor mezi Rhodeym a Nat. Postřehl slova jako „Mexiko", „gang" a „Barton". Zanedlouho se s ní plukovník Rhodes rozloučil a zmizel. Bucky vstoupil do místnosti a srdce se mu sevřelo, když spatřil Natashu, jak sedí na své židli, tvář má zabořenou v dlaních a potlačuje vzlyky.

„Nabídl bych, že ti uvařím večeři, ale už tak vypadáš dost zoufale," pokusil se odlehčit atmosféru a taky dát najevo, že je zde. Natasha zvedla hlavu, párkrát zamrkala, aby zahnala slzy, a nasadila výraz, jako že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

„Přišel jsi sem se špinavým prádlem, abych ti ho vyprala?" popíchla ho a v koutcích očí se jí ještě zatřpytily slzy. Bucky se opíral o futra, zahlížel na ni a při její poznámce se musel usmát.

„Nejen to, přišel jsem i za svou přítelkyní, kterou už skoro nevidím," postěžoval si a vydal se směrem k ní. Cestou si ještě přehodil svou černou koženou bundu přes židli naproti té její. Když se objevil u své rudovlásky, sklonil se k ní a vtiskl jí polibek do vlasů, pokládaje jí dlaně na ramena. „Víš, že se přede mnou nemusíš přetvařovat," zašeptal jí a pak si klekl vedle její židle, natahuje se pro její ruku, kterou sevřel ve svých dlaních a políbil ji na hřbet.

Pousmála se a volnou rukou ho pohladila po tváři, na níž měl několikadenní strniště. „Už ses dlouho neholil. Neměl jsi dnes náhodou sezení?" vyhnula se odpovědi na jeho otázku a palcem jej pohladila po líčku.

Zarazil se. „Jak víš, že jsem byl na sezení?"

„No, jsem agentka a měla jsem tak osmdesáti procentní šanci, že se trefím. Jiné záliby totiž nemáš," poškádlila ho dobrosrdečně. „Nebo máš snad tajnou milenku?"

Zasmál se. „Už ne."

„Už ne?" zopakovala a podezřívavě nakrčila čelo.

„Nepotřebuju milenku, když mám tebe. Milenky jsem měl dávno, v dobách velmi minulých, ještě než jsem zabíjel nácky. Ale máš pravdu, byl jsem dnes na sezení. Šlo to dobře. Cestou přes most jsem zahlédl stádo velryb."

„V řece Hudson?" uchechtla se.

„Míň lodí, čistší voda," pokrčil s úsměvem rameny.

„Jestli se mi chystáš říct, ať se na to dívám z tý lepší stránky," začala Natasha, natáhla se po něčem, co leželo na stole, a k Buckyho překvapení se před ním objevil talíř se sendvičem, „tak po tobě švihnu sendvič s arašídovým máslem." Rozesmála ho. Sendvič si od ní raději převzal a zakousl se do něj. „Ty musíš doma ale hladovět. Byl jsi nakoupit?"

„Včera. A přinejhorším můžu vyžít z instantních polévek," mrkl na ni, znovu si kousl a jakmile sousto rozžvýkal, položil jí otázku: „Když jsem přišel, zaslechl jsem matně tvůj rozhovor s Rhodeym. Bavili jste se o Bartonovi," poznamenal a zvědavě se na ni zadíval.

Trochu se napjala a uhladila si tílko. „Jo. Clint... změnil se. A trochu nám řádí. Ani Rhodeymu se nedaří se s ním spojit. A tak to budu muset udělat sama. Požádala jsem ho, aby mi zjistil, kde bude příště."

Bucky přikývl, ale dál k tomu nic neřekl. Natasha taky vypadala, že by byla vděčná, kdyby změnili téma. Nechtěla to rozebírat, nebylo to pro ni lehké. Koneckonců, byl to její nejlepší přítel a sledovat, co se s ním děje... není to nejpříjemnější. Ticho za chvíli bylo tak nesnesitelné, že jej Bucky nakonec prolomil sám. Koneckonců, už v tom měl z terapií trochu praxi.

„Promiň mi tamto předtím. Prostě... asi síla zvyku. Na sezení všem pořád říkám, že mají jít dál a růst... a oni jdou." Zvedl se a posadil se na protější židli. Před několika měsíci začal pořádat terapie pro lidi, kteří potřebovali pomoc a podporu od druhých. Pro lidi, jako byl on. Zlomené, zmatené, ztracené v dnešním světě. Natasha měla tuhle práci a on se potřeboval cítit nějak užitečný. A tak mu navrhla, aby se pustil do tohohle. Nevypadalo to jako špatný nápad, Buckyho jediný problém byl, že se neuměl otevřít druhým lidem a že občas pro něj bylo těžké s nimi konverzovat. Ale bylo to lehčí, než si myslel. Oblíbili si ho. A Bucky měl pocit, jako by tímhle pomalu začínal odčiňovat všechny ty hrůzy, které prováděl v minulosti, když byl Winter Soldierem. Tohle byla správná cesta, cítil to. Stával se díky tomu lepším člověkem. „Všichni jdou dál. Až na nás," podotkl a věnoval své rudovlásce posmutnělý úsměv.

Potřásla hlavou a povzdechla si. „A co chceš dělat? Jak chceš jít dál? Oba dva jsme lapeni v minulosti a já vím, že i ty v hloubi duše chceš, abychom objevili nějaké řešení. Potřebuješ mít Steva zpátky. A já potřebuju jít zpátky do minulosti, abych potom mohla jít dál. Nemůžu to přece vzdát."

„Pět let je dlouhá doba," řekl opatrně Bucky.

„Já vím. Ale já to nemohu nechat být. Když to vzdám, nikdo další se toho nechopí. Všichni zůstanou..." Mávla neurčitě rukou a pak si pažemi objala trup. Upřela na Jamese skoro až zoufalý pohled. „Když půjdu dál, kdo bude dělat tohle?"

„A co když to není potřeba?" hlesl potichu. „Nat, připustila sis někdy, že... že se tohle prostě vyřešit nedá?"

„Nechci si to připouštět, protože pak bych to mohla už rovnou vzdát. Jinak jsem to mohla vzdát už na začátku," zašeptala si spíš pro sebe než pro něj. „Ty přece chceš, aby se vrátil."

„Samozřejmě, že chci, aby se vrátil, nic si nepřeju víc... ale Nat, já... já prostě nevím," vydechl a pokroutil hlavou. Jistěže měl pochybnosti, podobně jako Rhodey, Okoye, Carol... kdyby neměli Nat, nejspíš by to už dávno vzdali. Natáhl se pro její ruce a sevřel je ve svých dlaních. Naléhavě se jí podíval do očí. „Jsem ti za tohle všechno, co děláš, neskutečně vděčný, Nat. Ale nechci, abys... je to náročné. A ty výsledky demotivující. Taky nechci věřit tomu, že jsou veškeré naděje pryč, ale občas... čas od času mě přepadnou myšlenky, že je tohle všechno nemožné. Že si zahráváme s něčím, na co nestačíme, čemu nerozumíme. Jestli objevíme nějakou možnost, jak je zachránit, samozřejmě, že do toho půjdu s tebou." Natashe se v očích zaleskly slzy. „Ale... mám prostě strach." Bucky byl sám ze sebe zmatený. Kdyby setrvali v nejistotě, mohli by ještě žít v naivní představě, že se se Stevem - s ostatními - zase shledají. Ale kdyby zjistili, že jim nepomůže nic... bylo by to definitivní. Bylo by definitivní to, že Steva tehdy ve Wakandě viděl naposledy. A už jej nikdy znovu neuvidí.

„Budu hledat, dokud na to nepřijdeme. Když je nechal zmizet, přece musí existovat způsob, jak je přivést zpět, i bez těch kamenů." Samozřejmě, že se i ona bála toho, že jednou dorazí na samotný konec a zjistí, že všechny jejich naděje jsou zmařeny. Ale zakazovala si na tohle myslet „Musím v tomhle pokračovat. Dlužím jim to. Jim všem." Pak se zhluboka nadechla a hřbetem ruky si otřela slzy z tváří. „Když jsem přišla nakonec i o tebe, neměla jsem nic. Bloudila jsem. Nevěděla jsem, kým jsem. A pak jsem získala tohleto... tuhle práci, tuhle rodinu. A byla jsem díky tomu lepší člověk. A i když už tu nejsou... pořád se snažím být lepší."

„A já jsem na tebe pyšný, Nat," řekl jí něžně a pak jí věnoval malý úsměv, tiskne její ruku. „Ale myslím, že oba dva potřebujeme prostě žít."

Němě přikývla na souhlas. „Ale ty první," hlesla se smutným úsměvem a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„S tebou," zašeptal jí.

Tiše se zasmála a chvíli ho pozorovala, než se ozvalo tiché cinknutí oznamující novou zprávu. Na hologramech před ní jí vyskočilo oznámení. Odklikla jej a před nimi se objevilo video v nevelkém formátu. Před základnou stál tmavovlasý muž, mával do kamery a něco na ně volal. Natasha zapnula zvuk a zesílila hlasitost.

„Haló, haló, je někdo doma? Tady Scott Lang! Potkali jsme se před lety na letišti, v Německu. Zvětšil jsem se a měl jsem helmu, nepoznali byste mě!"

„To je něco starého?" zeptal se Bucky a zlehka se zamračil. Natashe byl ten muž povědomý; přimhouřila oči a snažila se jej někam zařadit. Scott Lang... Německo...

„To bych neřekla, je to záběr z přední brány," odvětila a zvedla se. Bucky ji napodobil. Muž pořád něco křičel. Zvětšil jsem se a měl jsem helmu...

„Jsem Ant-man, vím natuty, že víte, kdo jsem! Potřebuju s vámi mluvit!" volal na ně.

V tu chvíli si James a Natasha vyměnili pohled. Ve stejný okamžik jim došlo, kdo je to přišel navštívit. Oba dva naráz vyhrkli: „Scott Lang!" A věděli.

„Ale to je nemožné, vždyť měl přece zmizet po Thanosově lusknutí," vydechla. Pamatovala si jeho fotografii, když po návratu Tonyho zjišťovali, kdo všechno zmizel. Scott byl mezi nimi. Tak jak to, že je tady?

Natashe se rozbušilo srdce. Cítila, že se jí znovu v plné síle vrací naděje.