─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

S Ant-manovým návratem se všechno změnilo. Se Starkem probrali možnost „stroje času". Našli Bruce, ze kterého se stal napůl Hulk a napůl Bruce. Přesvědčili Thora, aby se k nim vrátil. Objevil se i Rhodey, Rockett a Nebula. A v neposlední řadě i Clint Barton, jehož v Japonsku vystopovala a přivedla zpět sama Natasha. Byl to Clint, kdo ji přivedl na tu správnou stranu, a nyní to musela být ona, kdo mu ukáže cestu zpět, když z ní po ztrátě své rodiny zase sešel.

A pak nastaly hodiny a hodiny úvah, zápisů, rozebírání možností a studia. Natasha zaujala místo Captaina Americy a zhostila se - nyní už jaksi oficiálně - vedení jejich týmu.

Nebylo jednoduché shromáždit všechny informace, vybrat správný čas a místo a nezapomenout na nic důležitého. Ale Natasha byla pečlivá a pracovala z nich všech nejvíc. Jako kdyby ani nebyla unavená; představa, že všechny přivedou zpět, ji naplňovala energií a nutila ji pokračovat dál. Byla odhodlaná je všechny dovést až do konce - a vyhrát. Hbitě psala do bloku veškeré informace, které o kamenech nekonečna věděli, vzpomínala na jejich minulé cesty a snažila se vymyslet všechny možné scénáře, které by jim získání kamenů mohly překazit, a jejich řešení.

A nakonec bylo všechno hotové.

Na hologramech svítilo všech šest kamenů nekonečna i místa, kde je naleznou. Kámen prostoru, kámen mysli a kámen času budou ve správný rok v New Yorku. Kámen reality je na Ásgardu. Kámen síly je na Moragu a kámen duše najdou na Vormiru.

„Tak dobře, máme plán. Šest kamenů, tři týmy, jeden pokus," prohlásila Natasha a všechny přejela přísným pohledem. Tony se na ni zašklebil a sundal si brýle.

„Nevěřil jsem, že to někdy řeknu, ale asi se těším, až bude Steve zpátky," prohlásil pobaveně. „Díky bohu, že nám celý ty roky dělal Kápa on a ne ty..."

Natasha ho praštila do ramene.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

James byl ve svém pokoji a zamyšleně zíral na oblek, který si za pár hodin vezme na sebe a spolu s Natashou odcestuje do minulosti. A aby toho nebylo málo, ještě na cizí planetu, o které toho věděli snad nejméně.

Jeden pokus. To sousloví jej trochu děsilo. Za pár hodin budou čelit neznámému a pokud kameny nenajdou a selžou, bude po všem. Veškerá snaha přijde vniveč a Steve a ostatní se už nikdy nevrátí zpátky. Jeden pokus. Mohlo se pokazit tolik věcí, které by nevymysleli ani v nejdivočejších snech... Neznámá planeta. To není úplně nejjednodušší úkol...

Ozval se zvuk otevírání dveří a Bucky vzhlédl. Dovnitř akorát vstoupila Natasha, která si v koupelně zaplétala cop a nyní si jej uvazovala gumičkou. Když na sobě ucítila Buckyho pohled, vzhlédla a usmála se na něj. „Můj milý," oslovila jej a přišla k němu, aby jej mohla políbit. U jednoho polibku to ale nezůstalo. Bucky ji vzal kolem pasu a strhl si ji na klín. Zasmála se mu proti rtům a obtočila mu paže kolem krku. „Tohle mi chybělo."

„Mně taky, ale ty pořád jen pracuješ," opáčil a přivinul si ji k sobě. Jen si odfrkla a protočila oči. Bucky ji rozpustile zatahal za cop. „Už jsem ti řekl, jak moc se mi tohle líbí? Proč jsi ty vlasy nenosila takhle už dřív?" stěžoval si.

„Protože nebyly tak dlouhé a protože by mě nikdo nebral vážně," prohlásila seriózně a Buckymu zacukaly koutky. Byla rozkošná a neodolatelná, a to i v případech, kdy se zlobila. Nebo to aspoň předstírala. „A taky proto, že jsem neustále s někým bojovala."

„A není v boji spíš výhoda mít svázané vlasy? Vždyť ti pak pořád lezou do obličeje a přes tu záclonu nevidíš nic."

Smála se. „Ty s tím máš také zkušenosti, viď? Jasně, občas to je nepříjemné, ale i vlasy můžeš použít jako zbraň."

„Tím, že nepřítele polechtáš?"

Bouchla ho do hrudi. Láskyplně. „Já mluvím vážně! Prostě... uděláš takový specifický pohyb hlavou a nepřítele švihneš."

Bucky se tvářil, že jej to opravdu zajímá. „Ukaž mi to!" vybídl ji.

„Ne. Bolí to. A já ti nechci ublížit. Kdo ví, co nás na Vormiru čeká, a budu radši, když budeš celý," pověděla mu a pousmála se. Pak mu položila dlaň na tvář. „Když všechno vyjde, za pár hodin budou zase zpátky. Je to neuvěřitelné. Že jsme to dokázali."

„Ty jsi to dokázala, Nat," opravil ji vážně. „Kdyby nebylo tebe, nikdy bychom se všichni nesešli a nepokusili se něco vymyslet. Celý svět by ti měl být vděčný za to, že se jim díky tobě vrátí jejich milovaní. Jsem na tebe hrozně hrdý, Nat. Teď už nepochybuju o tom, že všechno vyjde tak, jak má." Nebyla to tak docela pravda, pochybnosti se jej držely pevně jako klíště. Ale Natasha potřebovala povzbudit a kdyby jí teď začal vyjmenovávat všechny svoje obavy, příliš by jí tím nepomohl a znejistil by ji. Bude muset věřit tomu, že to zvládnou. Musí.

„Děkuju, Jamesi. Že jsi mě podporoval," zašeptala potichu a vtiskla mu něžný polibek. „Pořád myslím na to, jaké to bude, až budou zase zpátky. Všechno bude jiné, všechno se změní. A my budeme opravdu volní, Jamesi," hlesla a položila si hlavu na jeho hruď. Pevně ji objal a zabořil svou tvář do jejích vlasů - samozřejmě opatrně, aby jí nezničil účes.

„Je to skoro k neuvěření, že tohle všechno potom prostě skončí. Chci říct, nebudeme se nudit?" nadhodil zvesela, aby trochu odlehčil atmosféru. Poznal na ní, že je z celé akce přece jenom trochu nervózní, i když to obdivuhodně skrývala. S ním se ale dokázala uvolnit, sundat svou masku.

„Myslím, že nebudeme. Svět nikdy nebude klidné místo a něco se vždycky najde," ujistila ho a zvedla hlavu. Chvíli se na sebe dívali a pak jej Nat se smíchem shodila do peřin.

Všechno se změní.

Bucky doufal, že jen k tomu nejlepšímu.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

„Před pěti lety jsme prohráli. Všichni. Ztratili jsme přátele. Rodinu. Ztratili jsme část z nás." Natasha se vážně podívala na každého z nich. Na Tonyho. Scotta. Thora. Na Nebulu. Na Rhodeyho. Rocketa. Clinta. A nakonec na Buckyho, jemuž věnovala pohled o něco delší než ostatním. Zhluboka se nadechla a pokračovala ve svém proslovu: „Dnes ale máme příležitost to všechno zvrátit. Víte týmy, víte úkoly. Dostaňte kameny, dostaňte je zpátky. Jedna cesta. Žádné chyby. Nemáme další příležitost. Většina z nás to prostředí důvěrně zná. Ale to neznamená, že víme, co můžeme čekat. Buďte opatrní a dejte na sebe vzájemně pozor. Tohle je naše životní bitva. A my ji vyhrajeme," řekla pevným hlasem a kývla. „Za každou cenu. Hodně štěstí."

Rocket se naklonil k Buckymu, vedle kterého stál. Když jej James poprvé viděl ve stejném obleku, jako měli i oni, měl co dělat, aby zachoval vážnou tvář a nerozesmál se nahlas. Mýval v obleku! Byl si jistý, že Natasha mu o tom neřekla záměrně, aby ho trochu poškádlila. Věděla, že se Rocket a Bucky neustále špičkují. Ale všechno to začal ten mýval tím, že mu chtěl vzít jeho vibraniovou paži... „Je dobrá," zavrčel uznale a přejel rudovlásku pohledem.

Bucky se pousmál a láskyplně se díval, jak každého jednotlivě obchází a ujišťuje se, že všichni mají Pymovy částice. „Já vím," odpověděl mu a pak na něj vrhl varovný pohled. „Ale taky je zadaná, nezapomínej."

Rocket se hlasitě rozchechtal a předstíral, že si stírá neexistující slzy. „Tak to se neboj, kámo, takovýhle holky mě neberou." Pak uslyšel Brucovo připomenutí, že má Buckymu odevzdat klíčky od své lodi. Poněkud neochotně mu je dal. Ale Bucky byl nejspíš jediný, komu by je svěřil, protože měl tu skvělou vibraniovou ruku, co se mývalovi tak líbila. „Slib, že to bude zpátky v jednom kuse, jo?" řekl úzkostlivě.

James klíčky pevně sevřel ve své ruce. „Jasně. Budu se snažit," mrkl na něj a mýval protočil očima.

„No, moc jsi mě teda nepřesvědčil."

Natasha se postavila na své místo vedle Buckyho a zvesela se na něj usmála. „Uvidíme se za chvíli."

Úsměv jí oplatil a nemohl si nevšimnout, jak nádherná je. A kolik toho dokázala... byl na ni opravdu pyšný.

Na hlavě se jim všem naráz objevily helmy a Bucky stihl Natashe ještě rychle stisknout ruku, než je to pohltilo a odnášelo pryč.