Ͽ K I T Ͼ

Kit byl domluvený s Evanem, že se v deset ráno potkají před motelem.

Kitovi končila noční směna v klubu ve dvě hodiny ráno a i když Evan trval na tom, že se můžou setkat později, Kit nad tím jen mávl rukou. V deset přece stihne být připravený i třikrát.

Špatně. Bylo pět minut po desáté a Kit ležel u sebe v posteli, křečovitě svíral deku a oči ho pálily z toho, jak je celou noc ani nezamhouřil. Na nočním stolku mu neustále vibroval telefon, nejspíše zprávy a telefonáty od Evana. Neměl ale sílu na to se otočit a odpovědět.

Byl na tom lépe. Cítil se celkově lépe. Deprese a úzkosti ho už netrápily tak často. Přes to ale tu a tam bez varování vlétly do jeho života, jako by v něm zkrátka bydlely.

Když Kit uslyšel před jeho pokojem kroky, shlédl na hodinky na ruce. devět minut po desáté. Následovaly zvuky odemykání. Kit se neotočil ani tehdy, když ho Evan ode dveří oslovil.

Rozsvítil a Kit pevně stiskl víčka k sobě. Uslyšel, jak Evan rozhrnuje závěsy. Do minuty se pak matrace vedle něj prohnula, ale Kit měl stále zavřené oči. 

Ucítil Evanovu ruku na svém rameni. "Špatný den?" zeptal se jednoduše.

Kit jen mlčky přikývl. 

"Mám dát vědět Rosie, že nepřijdeme?" pokračoval s další otázkou.

Kit otevřel oči a tentokrát hlavou zavrtěl. "Běž beze mě," řekl zkrátka. "Umím se o sebe postarat."

Měli sraz s Rosie, Vicky a Ronem o půl jedenácté v centru, aby po delší době spolu strávili zase nějaký ten čas a vyzkoušel novou restauraci, kde údajně měli ta nejlepší polední menu. Kit se na ten den i těšil, ale jeho mentální zdraví mu to zkrátka zakázalo.

Evan si vytáhl z kapsy telefon. "Napíšu jí," řekl, jakoby předtím Kitovu odpověď ani neslyšel. Kitovi bylo jasné, že nějak takhle zareaguje. I když na něj nebyl zrovna milý, Evan na jeho chování už byl více než zvyklý. A hlavně věděl, že i když Kit tvrdí pravý opak, chce ho mít u sebe. 

Kit se zapřel o jeden loket. "Jen..."

"Napíšu jí nějakou výmluvu, neboj," zareagoval ihned Evan, i když Kit ještě nic neřekl. Jen jí nepiš, že mám opět svou depresivní epizodu, chtěl říct. Sám si to ale tak nějak nechtěl přiznat.

Zatímco Evan psal onu zprávu, Kit se opět zachumlal do peřiny. Jediné místo, které mu čouhalo ven, bylo jeho čelo. Proto to také bylo místo, na kterém v další minutě ucítil Evanovy rty. "Nechci být hnusný, ale myslím, že by ti bodla sprcha." poznamenal Evan.

Kit si to nebral osobně. Když se vrátil z baru, neumyl se, a tak musel smrdět vším možným. Jenže jeho vůle vstát? Neexistovala. 

"Díky, píšu si to na svůj pomyslný to-do list, až se budu cítit líp," zamumlal zpod peřiny. 

Nastalo krátké ticho. Evan nejspíše usuzoval, co by měl s Kitem dělat. Nechat ho být? Donutit ho se alespoň teda osprchovat? Mluvit na něj nebo jen tiše sedět vedle? Kit sám nevěděl, co by rád, aby udělal.

Pak ucítil Evanovu ruku ve vlasech. "Já si ale sprchu dám," oznámil Kitovi, zatímco ho jemně hladil. "Můžeš se kdykoliv přidat, jestli budeš chtít." Hned na to se přestal Kita dotékat a dal se k odchodu. Kit se nachytal, jak se po tom, co se Evanova ruka odtáhla, po ní téměř natáhl.

Evan věděl jak na něj. Věděl, že za ním do té sprchy prostě přijde. A to taky asi po pěti minutách rozhodování, jestli vstane, udělal.

Evan už byl ve sprše. Kit se tiše svlékl a ani by se nedivil, kdyby si ho Evan nevšiml. Pohyboval se jako duch. 

To se mu taky potvrdilo, když otevřel dveře sprchy a Evan se polekaně otočil. Pak se ale na Kita usmál a snížil proud vody, aby nestříkala ze sprchy ven, dokud Kit za sebou opět nezavřel.

"Nemáš tady pořádně ani sprcháč, víš to?" rýpnul si Evan jako první. Kit přelétl pohledem k jeho sprchové výbavě - a setkal se pouze s jedním, téměř prázdným, sprchovým gelem.

Vzhlédl opět k Evanovi. "Vždyť teoreticky bydlím u tebe. Tady je mi sprcháč k ničemu," utrousil.

Evan se pousmál. A než stihl něco říct, Kit se mu už vnutil do náruče a položil mu hlavu na rameno. Evan kolem něj automaticky obmotal ruce a nic neříkal. Ani jeden nic neříkali. Kit protože nebyl v náladě mluvit a Evan proto, že ho znal a věděl, že postačí, když tu pro Kita prostě jen bude ve dnech, jako byl tento.

Ani nevěděl proč, ale Kitovy oči se brzy opět zaplnily slzami, které naštěstí nešly pořádně vidět, protože se okamžitě smíchaly s vodou ze sprchy. Evan mu přejel prsty po zádech. "Jsem tu pro tebe," řekl zkrátka, ale pro Kita tím vyslovil více než tisíc slov. 

Kit nebyl úplně v pořádku. Evan ale taky ne. Stále se mu tu a tam zdály sny, jak vytahuje mrtvého Kita z jezera. Sotva jim bylo dvacet, museli se starat o batole (a ano, museli, protože i když by Kit nejraději Evana nezatěžoval, děl se pravý opak a teoreticky byli jak Lucovi rodiče). Byli tak rozbití, tak nedokonalí, ale přitom to Kit miloval. Přesně takhle jim to spolu fungovalo a nedokázal si představit, jaké by jejich životy byly bez všech těchto dramat.

Alespoň s Rosie se pak sešli odpoledne dalšího dne u Evana. Venku bylo krásně, a tak se rozhodli plně využít bazén. Evan dokonce Lucovi pořídil takové plovoucí sedátko pro batolata, a tak se Kitův malý bratr plácal ve vodě s nimi, čímž si naprosto získal Rosie. 

"On je tak roztomilý!" vykřikovala každou chvíli. Kit ji ovšem vnímal jen částečně. Vždy, když byl totiž ve vodě i s Evanem, nedokázal se tak úplně uvolnit, jako by se snad měl Evan začít každou chvíli topit. Nevěděl, proč se stále tak cítí. Evan už plaval plně samostatně, uměl dokonce i několik stylů, které ho Kit za ty měsíce naučil. Přesto byl jak na trní. 

Doplaval k okraji a vyhoupl se nahoru, aby se posadil. Nohama lehce šplouchal ve vodě. Rosie byla do minuty u něj a posadila se vedle něj, zatímco službu nad Lucou přebral Evan.

"Co jsi tak neustále v pozoru?" zeptala se ihned. "Bojíš se, že Lucu ve vodě neuhlídám?"

Kit zavrtěl hlavou, přičemž nespouštěl pohled z Evana, jak si hraje s jeho bráškou. "Nevím, stále se nějak vnitřně bojím o Evana pokaždé, co je ve vodě."

"Aww," vypískla Rosie tak hlasitě, až se i Evan otočil, i když byl s Lucou na druhé stráně bazénu, kde voda nebyla tak hluboká. "To je ale pěkný. I když věřím, že pro tebe ne zrovna příjemný."

Kit se pousmál. Byl to docela nucený úsměv, protože se stále necítil nejlíp, ale Rosie nic nenamítala. 

Chvíli tak tiše seděli a sledovali Evana s Lucou. Rosie si pak povzdechla. "S Evana bude jednou úžasný otec."

Kit mlaskl. "Doslova jen přes mou mrtvolu. Protože dokud je se mnou, já děti mít nechci. Takhle zkušenost s Lucou, kdy ho mám na krku minimálně pět dní v týdnu, mi stačí, děkuju."

Byl v tu chvíli rád, že předtím, než šli do vody, zapnul hudbu, která teď vyhrávala z reproduktoru. Jinak by je ještě Evan slyšel, a i když téma rodiny nebo manželství už párkrát nakousli, protože k čemu jinému vztahy normálně vedou? Nikdy toho moc neprobrali, jinak by se ještě snad pohádali.

V hloubi duše ale věděl, že Evan je rodinný typ. Že se určitě vždycky viděl v budoucnosti s vlastními dětmi a milujícím manželem. A i když Kitovi ta myšlenka nepřipadala už tak strašná, jako třeba před několika měsíci, stále to bylo něco, co od života spíše nechtěl.

"Bojím se, že tenhle tvůj postoj vám ještě přinese problémy," odpověděla Rosie opatrně. 

Kit si povzdechl. "Já vím."

Vzpomněl si na Rosiina bratra. Kdyby nebyl o šest let starší jak oni, Kit si vždy myslel, že by si rozuměli. A třeba na rodinu měli stejný názor, jenže ho to stálo celý vztah. Po čtyřech letech se se svou přítelkyní rozešli, protože ona rodinu chtěla. 

"Já jen nechci, abyste dopadli jak můj bratr," zašeptala, jako by četla Kitovi myšlenky. 

Kit semknul rty. "Já taky ne. Nevím, co bych bez něj dělal, opravdu ne," přiznal. Neuměl si ani představit, že by se s Evanem kdy rozešli. Na to ho až moc miloval, na to pro něj až moc znamenal. Vzpomněl si na Victora. Když byl v léčebně, jeho city k Evanovi nebyly ani zdaleka tak silné, jako teď. A se strachem si uvědomil, že najednou asi chápal, proč se Victor pokusil o sebevraždu, když ho jeho přítel opustil napořád. 

Rosie ho jednou rukou objala. "Ale lidi se mění, ne? Tys taky vždycky tvrdil, že v životě ve vztahu nebudeš. Třeba jeden z vás změní ještě názor, času na to máte ještě dost, vždyť je vám dvacet jedna."

"Jo, jenže jestli se kvůli tomu rozejdeme za pět let, kolik let života bychom ztratili?" zamumlal Kit. Jak dlouho by Evanovi trvalo, než by si opět někoho našel, usadil se s ním, než by založil rodinu? Bylo by mu už třicet, ani by prsty nestačil lusknout. 

"Ztratili? Nazval bys čas, co jsi s Evanem strávil, ztraceným?" zeptala se ho Rosie upřímně.

Kit neváhal a zavrtěl hlavou. Od toho, co je s Evanem, si užívá život nejlépe, jak kdy mohl. Nebyly by to ztracené roky. Ale co když pro něj ano?

Rosie seskočila do vody. Kit se na ni zmateně podíval, jelikož mu nepřišlo, že spolu domluvili. Otočila se k němu. "Nevím, jestli sis všiml, ale Evan po nás neustále nervózně pokukuje. Myslím, že chce s tebou mluvit."

Než stihl Kit zareagovat, Rosie začala plavat pryč. Neusále ho překvapovalo, jak moc se s Evanem vlastně znali a rozuměli si. Sledoval, jak Rosie doplavala na druhou stranu bazénu a s širokým úsměvem od Evana převzala Lucu. 

Evan navázal oční kontakt s Kitem a vydal se k němu. 

"O čem jste se bavili?" zeptal se Kita jako první, než se vyhoupl na okraj vedle něj.

Kit pokrčil rameny. "Různě."

"Vypadáš smutně. Bylo to něco vážného?" zeptal se opatrně. Kit si skousl ret. Měl mu to říct? Neměl?

Dřív, než si to stihl rozmyslet, vyhrkl. "Jestli bych si stále stál za tím, že nechci rodinu ani manželství, rozešel by ses v budoucnu se mnou?"

Rozbušilo se mu srdce. Samozřejmě očekával okamžitou odpověď, že ne, že by ho nikdy neopustil. Kdyby jeho jazyk nebyl rychlejší, než jeho myšlenky, nejspíš by se na něco takévého ani nezeptal.

Evan ale neodpovídal. Neodpovídal dlouho. "Já vím, že je nám teprve dvacet jedna. Na něco takového nemusíme ani myslet, ale víš co, kdyby uběhlo třeba pět let a já-"

"Nevím," přerušil ho Evan. "Nevím, co bych udělal."

Kit v tu chvíli zapomněl, jak se dýchá. Nebylo to ano, samozřejmě, ale nebylo to ani jasné ne. Evan by se s ním klidně mohl kdykoliv rozejít, protože zkrátka má od života jiná očekávání.

"Nechci to teď a tady rozebírat," pokračoval nejistě Evan. "Ale znáš mě, vždy jsem si takový život jednou představoval. Jenže zároveň vím, že ty ne, ale znamenáš pro mě tolik, že nevím, co bych dělal." Na chvíli se odmlčel. "Co budu dělat," opravil se. 

A i když to nic znamenat nemuselo, bylo to něco, čím se v přítomnosti neměli vůbec v plánu zabývat, v tu chvíli Kitovi přišlo, jako by se mu na srdci vytvořil nádor, který ho od té doby jen trápil. 

S tím, co oba dva od života očekávali, zkrátka být spolu nemohli. A to ho děsilo.

Ͽ Ͼ

taky vám to nepřijde jako konec? taky vám přijde, že jsem otevřela až moc témat na to, abych to ukončila?

mně taky. takže já nekončím. na to ty dva až moc miluju. TAKŽE ČEKEJTE DRUHÝ DÍL! :D

ano ano, rozhodla jsem se těmto dvou dát více prostoru. rozhodla jsem se jim dát druhou knihu. takže v dalších týdnech očekávejte na mém profilu pokračování jejich příběhu. 

možná se to bude odehrávat o něco později. možná nás jejich příběh ještě bude bolet. mám tolik nápadů, hhh.

takže žádné velké loučení, ale i tak vám děkuju, že tenhle příběh čtete a jste na této cestě s nimi se mnou!

vidíme se u další knihy!

(doufám, že to někomu z vás udělalo radost, hehe)