Ͽ E V A N Ͼ

Evan se posadil na svůj kufr a rozhlédl se po pokoji.

Kolem něj bylo snad milion krabic a věcí, které potřebovaly vybalit a uklidit. Vůbec se mu do toho nechtělo. 

Jenže poslední dobou se mu nechtělo do ničeho. Dokonce máma mu musela pomoct se kompletně sbalit, jinak by se snad nestihli nastěhovat v termínu. Na tréninky chodil jen z donucení. Místo toho, aby se chystal na nový semestr na vysoké, jeho hlava byla plná Kita.

Políbil jsem Victora.

A To bylo vše. Na více se neobtěžoval. Žádná omluva, ani mu nezavolal, aby se dožadoval odpuštění. Nejprve tomu nevěřil, dokud nepřišla Rosie a celé mu to nepřevyprávěla.

"Byl to určitě další pacient, měl na ruce taky ten pásek co Kit," drmolila Rosie rychle.

Evan si schoval tvář do dlaní. "To byl Victor," vydechl.

Rosie přestala mluvit. Nejspíše věděla, kdo  je Victor, jen nevěděla, jak vypadá. Určitě jí Kit něco o něm řekl na jedné z návštěv. Skousla si ret a chvíli Evana pozorovala. "Je mi to líto, Evane, tohle sis nezasloužil," řekla nakonec tiše.

Evan se narovnal. "Mám pocit, jakoby to udělal naschvál. S tím, jak nás všechny odhání od sebe, pravděpodobně si myslí, že se nás musí zbavit úplně. Sakra, kdybych si s ním mohl alespoň na chvíli promluvit."

Rosie se na něj překvapeně podívala. "Tobě nevadí, že se takhle líbal s někým cizím? To, že si myslí, jak nás potřebuje odehnat, ho neomlouvá." 

To Evan věděl. Když pak Rosie odešla a on měl tedy tu jistotu, že to Kit opravdu udělal, letěly jeho směrem takové nadávky, že se skoro až styděl, jak Kita nazval. Byl ale naštvaný. Zklamaný. A nechal průchod slzám.

Neříkal ale Kit, že to jednou přijde?

"Já vím," odpověděl. "A vadí mi to. Ale chtěl bych s ním mluvit." Bylo to sakra jejich první pravidlo. Mluvit o všem. A kit ho neustále úspěšně ignotoval.

Nemluvil. A od té doby, co se to stalo, mu nenapsal ani jedinou zprávu. Už dva týdny nevěděl, jak na tom je, jestli se jeho stav zlepšuje nebo naopak, jestli je v pořádku, nevěděl o něm nic. Neměl totiž tušení, co by měl udělat. Jestliže ho Kit nechtěl ani vidět, v jejich momentální situaci to bylo nejvíce možné. Normálně by mu Evan třeba vtrhl do pokoje v motelu, tentokrát ale vtrhnout do léčebny nemohl.

První noc v jejich novém bytě Kitovi zavolal. Bylo to poprvé po více jak týdnu, co se ho pokusil nějak zkontaktovat, ale marně. Tentokrát Kit ani nenechal hovor vyzvánět, prostě ho tipl. 

Evan téměř celou noc nespal. A když se po asi dvou hodinách spánku probudil, rozhodl se Kitovi napsat dopis. Jeho zprávy si možná vůbec nečetl, to Evan nevěděl, a tak doufal, že alespoň dopis vyjde.

A byl upřímný. Nechtěl celou tuhle situaci ignorovat, aby Kita nějak přesvědčil, že je vše v pořádku. Kit ho ranil a chtěl, aby si to uvědomil.

Kite, 

sice nemám jistotu, že si vůbec tohle přečteš, ale dal jsi mi vůbec na výběr? Co jsem sakra udělal špatně? 

Já chápu, že nejsi v pořádku. Opravdu ano, ale vždyť přece víš, že jsem tady vždy pro tebe. A zatím nám to tak fungovalo, proč se k tomu všemu teď obracíš zády? Jestli je ti takhle lépe, tak mi to alespoň napiš, já to pochopím. Jen chci vědět, na čem jsme. A myslím, že si to zasloužím vědět.

Na jedné z mých posledních návštěv jsi mi řekl, že mě miluješ, byla to vůbec pravda, když jsi mě ani ne za týden tak odřízl? Já jsem trpělivý, opravdu, ale tohle začíná být až moc i na mě. Ještě když jsi tomu dal korunu a políbil Victora. To se nechceš vyjádřit ani k tomuhle? Je mezi vámi něco víc? To bych taky rád věděl, Kite. Chceš to snad mezi námi ukončit?

Nechci být hnusný, i když mě tvoje činy dost ranily. Řeknu jen jedno. Miluješ mě, ale přitom mě odháníš a nechceš mě. Nebuď sobecký a zkus se zamyslet, jak se asi cítím já.

Napiš mi, zavolej, cokoliv. Dej mi alespoň vědět, že žiješ. Prosím.

Evan

Četl si ten dopis pořád dokola, převážně z toho důvodu, jestli nebyl až moc ostrý. Neměl tušení, jak to na Kita zapůsobí, ale jak ho znal, byly tady jen dvě možnosti. Buď mu to způsobí, že se bude cítit ještě hůř nebo mu to naopak bude úplně jedno, dopis vyhodí a možná si na něj občas vzpomene, ale neodpoví na něj. Nic mezi tím Evan neviděl.

A přece jen ho do obálky zabalil, sedl na kolo a hodil ho přímo do schránky léčebny, která byla před branou. Chvíli tam ještě postál, jestli třeba není Kit zrovna na vycházce nebo ho neuvidí v okně, ale měl smůlu. Už dva týdny ho ani neviděl.

Udělal si objížďku celým městem a projel i kolem hotelu a domu, který už byl jenom jeho táty. Na příjezdové cestě si všiml jeho auta a tak usoudil, že už asi nepřespává v práci a vrátil se domů. Evan se před tím domem zastavil a chvíli ho sledoval. 

"Je mi líto, co se stalo," ozvalo se za ním.

Evan ten hlas okamžitě poznal a otočil se na Adama. Nebyl sám, byla s ním Clarie, jeho bývalá přítelkyně. Nejraději by se nahlas uchechtl, ale neudělal to.

"Ahoj," pozdravil je Evan místo odpovědi. 

Clarie k němu natáhla ruku. "Nikdy jsme se neviděli, že? I když mi o tobě toho Adam říkal hodně. Jsem Clarie, jeho kamarádka."

"Evan," odpověděl tlumeně a potřásl si s ní rukou.

Adam si odkašlal. "Clarie mi přijela oznámit, že se zasnoubila."

"Oh," vydal ze sebe překvapeně Evan. Nebylo to náhodou teprve tak tři měsíce od toho, co s ní Adam odjel za její rodinou. "Gratuluju," vyslovil nejistě a podíval se na Adama. Ten za ní pokrčil rameny a ústy naznačil, že o ničem nevěděl.

Tak že by přece jen tenkrát s Clarie nic neměl?

"Děkuju," usmála se. Evan si všiml, že má na prsteníčku opravdu prsten. Otočila se k Adamovi. "Už musím ale opravdu jít. Uvidíme se brzy?"

Adam se s ní rozloučil, zatímco Evan na ni jen mávl na rozloučenou. Když odešla, nastalo mezi nimi trapné ticho.

Evan po chvíli ticho přerušil. "Asi bych měl taky-"

"Omlouvám se," vyhrkl Adam. "Uvědomil jsem si, že jsem se ti nikdy pořádně neomluvil. Ať už za to, co se mezi námi stalo nebo to, jak jsem se zachoval pak. Tím mám na mysli Kita."

Evan si povzdechl. Neměl zrovna náladu na napravování vztahů, pokud se nejednalo o Kita. Přesto se ale zeptal. "Je zasnoubená," konstatoval. "Takže asi mezi vámi opravdu nic nebylo, že? Proč jsi mi to tenkrát prostě neřekl?"

"Já se dozvěděl, že vůbec někoho má, dneska, přísahám," zasmál se. "Tehdy mi to neřekla, protože by věděla, že bych s ní za jejím tátou nejel. Nechtěla ale brát svého přítele, protože ten s její rodinou prý moc nevychází."

"Takže ti asi nejspíš taky dlužím omluvu. Já si totiž opravdu myslel, žes s ní něco měl," zamumlal. "Promiň."

Adam ho poplácal po zádech. "Jsme v pohodě," pousmál se. "Já ti lhal, já to pokazil."

Evan nepřítomně přikývl. Adam kývl směrem k domu, kde ještě před dvěma dny bydlel. "Škoda, že už nebudeš bydlet téměř naproti. Ale kupodivu si naše mámy docela rozumí, a tak všechno vím. Opravdu je mi to líto."

Evan sklopil pohled. Adam pokračoval. "A je mi líto i toho, čím si s Kitem teď procházíte.

Evan překvapeně vzhlédl. "Jak víš, co je s Kitem?"

"Nějak se to ke mně dostalo," pokrčil rameny. "A budu upřímnej, víš, že Kita zrovna nemusím, ale vážně doufám, že mu bude líp."

Evan si nebyl jistý, jestli mu může věřit, přesto se pousmál. "Díky," řekl. 

"Jak mu je?" zeptal se.

Bylo mu až do smíchu, když si uvědomil, že na to nemá odpověď. Dva týdny o Kitovi nic neslyšel a neměl tušení, jak mu je. I přes to, jestli se mezi ním a Adamem vše vyrovnalo, nepřicházelo v úvahu, že by mu tady vyprávěl celou tu situaci.

"Líp," zalhal. "Ale těžko říct, jak dlouho tam ještě bude."

"Snad ne moc dlouho," řekl nakonec Adam. Evan tohle docela ocenil, tuto krátkou, spíše zdvořilostní konverzaci. Hned na to se ale s Adamem rozloučil a vydal se domů.

Kit mu na dopis neodpověděl. 

Ͽ Ͼ

ty jo, včera jste se rozjeli s komentáři :D (a ano, zase jsem neodpověděla na ně, jdu to napravit)