Ͽ E V A N Ͼ

Evanovi se do jisté míry méně časté návštěvy Kita hodily - našli si s mámou byt, a tak bylo na čase se sbalit. Za chvíli mu začínala opět škola. Stále trénoval volejbal a chodil na své vlastní tréninky.

Ten byt u nemocnice se jeho mámě nepozdával, a tak to odmítli. Na další prohlídky už šel Evan s ní a ten třetí byl ten, který jim padl do oka. Byl sice ještě dál, než ten první, za to byl ale levnější a prostornější. Už za necelé dva týdny se měli stěhovat a Evan potřeboval sbalit celý svůj dosavadní život do krabic.

S tátou se za celou tu dobu viděl jen párkrát. Stále zůstával u sebe v práci a objevoval se jen na schůzkách s právníky o rozdělení majetku.

Když pak šel na druhou návštěvu Kita od toho, co ho poprosil, kdyby chodil méně častěji, byl nemálo překvapen. Posadil se v návštěvní místnosti ke stolu u okna, zatímco mu sestřička s úsměvem oznámila, že pro Kita dojde. Už ho ani nekontrolovali, jestli nemá u sebe něco nebezpečného, zkrátka ho znali.

Sestřička se vrátila, ale bez Kita a úsměv z tváře jí zmizel.

Evan se postavil, než k němu došla. "Je mi líto, Kit momentálně nechce žádné návštěvy."

Zamračil se. Naposledy, co Kita viděl, bylo před čtyřmi dny. Co mu i sestřička řekla, když přišel, bylo, že se můžou jít projít ven, jelikož po dvou týdnech konečně dovolili Kitovi vycházky. 

"Jak to?" zeptal se, jelikož ho nic lepšího nenapadlo. Pochyboval, že Kit sestřičce povyprávěl, proč Evana nechce vidět.

Pokrčila rameny. "To nevím, omlouvám se." Už se dala téměř k odchodu, když ji Evan ještě zastavil.

"Neměla byste nějaký kousek papíru a tužku? Mohl bych mu alespoň poslat vzkaz?" 

Překvapeně se na něj podívala. "Kit má už dva dny k dispozici svůj telefon, to nevíte? Od toho, co jsme mu povolili vycházky."

Píchlo ho u srdce. Sakra, pomyslel si Evan. Kit se opět uzavíral před celým světem a on tentokrát neměl šanci se k němu dostat. "D-dobře," zakoktal. "Tak já mu napíšu."

Když odcházel, zastavil se na chodbě a chvíli pozoroval dveře, kterými se šlo hlouběji do prostor léčebny, tam, kde neměl přístup a kde byl Kit. Neočekával, že by teď zázračně vyšel ven, ale naděje umírá poslední, že?

Nakonec se vydal pryč. A ještě, než Kitovi napsal, zavolal Rosie. 

"Kdy jsi byla naposled u Kita?" zeptal se jí hned, jak to zvedla. Ani on, ani ona nestihli pozdravit.

"Uhm, před dvěma dny? Povolili mu ten den procházky!" vyjekla nadšeně. "Proč?"

Evan ji krátce převyprávěl to, co se teď dozvěděl. Rosie byla snad ještě víc v šoku než on sám. "Už má telefon? Mně teda nenapsal," urazila se.

"Jo, to mně taky ne," utrousil Evan. "Jaký byl, když jsi tam byla?"

"Tak... normální. Dokonce mi i říkal, že se těší, jak přijdeš. Byla jsem docela překvapená, protože on se mnou o tobě nikdy nemluví a už vůbec ne, že by dával najevo nějaké city, třeba jako že mu chybíš."

"Tak proč mě sakra dneska nechtěl vidět?" 

"Nevím," vydechla. "Kit se ale nespraví za dva týdny. Bude to dlouhá cesta, cesta jak na horské dráze a řekla bych, že momentálně je někde dole."

Evan se ještě otočil, aby se na léčebnu podíval. "Já vím, že ne," odpověděl tiše. "Jenže mám toho teď tak nad hlavu, že mě tohle teď asi naštvalo víc, než by mělo."

Rosie se uchechtla. "To je v pohodě. Já to s Kitovou náladovostí vzdala už dávno a obdivuju tě, jak při něm stojíš neustále. Je jasné, že někdy tě to unaví."

Telefon mu u ucha pípl, aby mu oznámil, že mu volala máma. Povzdechl si. Pravděpodobně zapomněla, že měl jít dnes navštívit Kita, a už netrpělivě doma čeká, aby mohli pobalit nějaké těžší věci.

"Musím končit," oznámil Rosie. "Zkusíš za ním zajít někdy alespoň ty? Třeba nechce vidět jen mě, co já vím. Zkusím mu napsat."

Když hovor s Rosie ukončil, napsal Kitovi. Jsi v pořádku?

Pak nasedl do auta a vydal se domů.

Kit odmítl i návštěvu Rosie. Neodpovídal na zprávy ani jednomu. Kdyby Evan nevěděl, že je v léčebně, pochyboval by, že je ještě vůbec naživu. 

Když se dalších pět dní nic nedělo, Evan se rozhodl zavolat jeho psychiatrovi, doktoru Doerrovi. Nedával tomu moc naděje, ale už byl téměř zoufalý. Jenže když řekl, kdo je, doktor si povzdechl.

"Rád bych vám něco řekl, Evane, ale nemůžu. Nejste rodina."

Evan měl sto chutí praštit do stolu, u kterého seděl, ale zastavil se. "Jen chci vědět, proč s nikým nekomunikuje. Ani se mnou ani s Rosie, jeho nejlepší kamarádkou."

Doktor Doerr si s odpovědí dával na čas. Nakonec toho ale stejně moc neřekl. "Dejte mu čas."

Evan se ani nerozloučil, zavěsil a hodil telefonem na postel. Později si děkoval, že měl alespoň tolik sebekontroly, aby s ním nepraštil o zem, ještě když mu za necelou hodinu přišla zpráva. Byla od Kita.

Omlouvám se.

Nic víc v ní nestálo. Evan si tu zprávu přečetl hned, jak mu přišla a přes to, když Kitovo číslo hned vytočil, nikdo to nevzal. Zkrátka jeho hovory ignoroval.

Nejraději by si snad vytrhal frustrací všechny vlasy. Místo toho sebou jen plácl na postel a prázdně hleděl do stropu. Co udělal špatně?

Ͽ K I T Ͼ

Kit si procházel špatným obdobím.

Ne, to bylo až moc skromné vyjádření. Příšerným obdobím.

Sám nevěděl proč. Spadlo na něj to uvědomění, kde je? Že je zavřený sám v léčebně s klukem na pokoji, který ho manipuloval do svých názorů? Nebo to bylo něco jiného?

Odřízl od sebe Evana, odřízl i Rosie. Victor se na něj povzbudivě usmíval. Neřekl by, že to dělal kvůli tomu, co mu Victor neustále nakecával, ale i tak to udělal. 

Když zrovna neměl nějaké povinné aktivity, seděl v rohu společenské místnosti a přemýšlel. Myšlenky se mu v hlavě střídaly snad rychleji než cokoliv jiného a nejraději by od své hlavy utekl. Nechtěl už to dále snášet.

Byl v sebedestruktivní náladě. Přesně v té, o které se bál, že jednou přijde a Evana před tím varoval. Nebyla to sebedestrukce v tom pojetí, že by si chtěl vzít život. Jen chtěl zničit všechno a všechny kolem sebe.

Na skupinových terapiích stále nemluvil a na těch individuálních opět přestal. Doktor Doerr se mu snažil domluvit, že Evan se o něj bojí, že mu osobně dokonce i volal. Kit pokrčil rameny a jak pracovnu doktora opustil, napsal Evanovi krátkou zprávu, že se omlouvá.

Na druhý den jeho sebedestruktivní nálada dosáhla vrcholu.

Po večeři, když měly být návštěvní hodiny, se rozhodl se jít krátce projít. Neočekával, že by za ním Rosie nebo Evan ještě přišli. Victor ho ale uviděl. 

"Půjdu s tebou, můžu?" zeptal se. Pokud si Kit dobře pamatoval, Victor od včerejška už taky mohl na vycházky.

"Ne," odsekl Kit. Victor srovnal chůzi s ním.

Neměli moc možností na procházku a areál nebyl ani tak velký. Victor mu o něčem vyprávěl tlumeným hlasem, byla to jedna z těch chvílí, kdy nebyl vlezlý s jeho depresivními myšlenkami, které se snažil vtloukat do Kita. Aspoň něco, pomyslel si.

Když procházeli kolem vrátnice, Kit za plotem zahlédl známou hlavu. Rosie kráčela směrem k nim, pohled zabořený do svého telefonu.

A Kit si mezi tím milionem myšlenek, co by měl udělat, vybral tu nejhorší. Tu s největšími následky. Tu nejvíc sebedestruktivní a proto mu nejspíše přišla jako dobrý nápad.

Otočil se k Victorovi a spojil jejich rty. 

Nevěděl, co si sakra myslel. Proč někdy taky trochu nepřemýšlel. Proč se chtěl zničit. Mohl se zničit tolika jinými způsoby, které by alespoň neublížily jeho nejbližším.

Byl ale zlomený. Porouchaný. Lakomý. 

Když se od překvapeného Victora odtáhl, Rosie je nevěřícně sledovala. Pak zavrtěla hlavou, otočila se a rozběhla se pryč.

Kit vytáhl telefon. Políbil jsem Victora, napsal Evanovi. Nechtěl, aby se to dozvěděl ještě od Rosie.

V tu chvíli mu vlastně nedocházelo, co dělal. Byl otupělý prášky, kterých mu přidali, a cítil se jako prázdná schránka bez emocí. Až později by se za to nejraději zabil.

Víc Evanovi nenapsal. A nedostal od něj jedinou reakci.

Když se vrátili na své oddělení, Kit požádal, aby byl přidělen na jiný pokoj, pryč od Victora.

Ͽ Ͼ

já se omlouvám😭😭