Ͽ E V A N Ͼ

Evan přišel za Kitem hned ten den po tom, co se jeho rodina rozpadla.

"Tak co se stalo? Děje?" zeptal se Kit jako první.

Na to Evan neměl odpověď, jelikož se nedělo nic. To mu taky řekl. "Táta zůstává v práci a nejezdí domů. Máma se mnou pořádně nemluví," dodal. "Je to ale otcův dům, takže nejspíš se budeme muset odstěhovat."

Všiml si, jak si Kit skousl rty. "Půjdeš s mámou?"

"Samozřejmě," neváhal Evan.

Kit přikývl. "Aha," řekl nakonec. "Tak snad se nebudeš stěhovat daleko."

V to doufal Evan také. Vyhovovalo mu, když mu stačilo sejít kopec a byl v motelu u Kita. Pochyboval, že by to bylo nadále tak jednoduché, nejspíš bude rád, když se přestěhují alespoň na druhý konec města a ne do úplně jiného.

Evan zahnal tyto špatné myšlenky pryč. "Něco nového?" zeptal se Kita.

Pokrčil rameny. "Ta poslední postel na mém pokoji už není prázdná. Včera sem přijel Victor, hned se dal se mnou do řeči, takže už se nadále nemuší bát, že tu celé dny jen sedím osamoceně, přemýšlím a s nikým se nebavím."

Evan se uchechtl. "To jsem rád. Přinesl jsem ti i nějaké knihy a věci, tak až to prohledají, jestli jsem ti tam náhodou neschoval kudlu, donesou ti to na pokoj."

Evan vždy přišel hned, jak návštěvní hodiny začaly. Trvaly dvě hodiny, ale Kit si vždy musel čtvrt hodiny před koncem jít pro léky. Jinak spolu seděli v návštěvní místnosti a povídali si, zatímco se kolem nich lidé měnili jak na běžícím páse. Když spolu mohli trávit maximálně dvě hodiny denně, museli toho využít naplno.

Byli schopni se bavit naprosto o čemkoliv. Evan by sice preferoval více soukromí, ale holt museli počkat, dokud Kitovi nepovolí vycházky. Pak jejich čas ukončili dlouhým objetím, při kterém se Kit vždy ujišťoval, kdy přijde Evan znovu.

Když se takhle vrátil asi z páté návštěvy Kita domů, máma si ho zavolala do kuchyně.

"Víš, že tady nemůžu zůstat," začala. "Nechci."

Evan přikývl. Věděl to dřív, než to věděla ona sama.

"Tak se tě chci zeptat, na rovinu. Budeš chtít tady zůstat?" zeptala se, přičemž se vyhýbala Evanovým očím. Neuměl si ani představit, jak by ji ranil, kdyby jí oznámil, že chce zůstat s otcem.

Zavrtěl hlavou. "Jdu s tebou," ujistil ji.

Usmála se a konečně se na něj podívala. "Zítra jdu na prohlídku bytu, chceš jít se mnou? V šest k večeru."

Evan už málem přikývl, samozřejmě, že by chtěl mít taky slovo v tom, kam se přestěhují. Pak si ale plně uvědomil ten čas. "To jsem u Kita," řekl omluvně.

"Oh. Jak mu je?" zeptala se. Její pohled se hned změnil na starostlivý.

"Přijde mi v pohodě," pokrčil rameny. "Těžko říct, jestli to jsou ty prášky nebo přede mnou něco skrývá, nebo co to vlastně je. Ale jsem rád, že se cítí lépe."

"To já taky," oddechla si jeho máma. "Bude to pro něj dlouhá cesta, ale má tebe, viď? Ty můj malý zachránce."

Evan se rozesmál. "No tak, vždyť mi není pět."

"Pořád si můj syn, to mě omlouvá," smála se taky. Bylo to poprvé, co ji Evan viděl se takhle smát od toho, co jí táta oznámil rozvod.

"Kde je ten byt?" vrátil se Evan k původnímu tématu. Máma k němu otočila notebook, který měla na kuchyňské lince. Evan to nikdy nepochopil, ale ona prostě všechno dělala na ostrůvku v kuchyni.

"Kousek od nemocnice," ukázala na adresu. "Vypadá prostorně a samozřejmě bys měl vlastní pokoj. Tady už mám tedy domluvenou prohlídku, jinak mám v záloze další dva. Doufám, že některý vyjde."

"Jestli nevyjde, pomůžu ti s hledáním, neboj," ujistil ji Evan. "Dokud to bude v tomhle městě. Nerad bych se odsud stěhoval."

"To se neboj, to já taky," uklidnila ho. Evanovi tak spadl jeden kámen ze srdce.

Ͽ K I T Ͼ

"Kdo to byl?" zeptal se Victor Kita hned, jakmile se vrátil na pokoj z návštěvy Evana. Kit si Victora všiml, taky byl v návštěvní místnosti asi půl hodinu s ženou, co vypadala jako jeho máma.

"Nikdo," odpověděl Kit zkrátka. Došel ke své posteli, kde měl položenou tašku od Evana. Nakoukl dovnitř a uviděl tři knihy a nějaké další věci. Odložil tašku na zem.

"Nikdo, s kým se líbáš?" nenechal to Victor být.

"To jsi mě sledoval nebo co?" ohradil se Kit. Victor skončil se svou návštěvou snad čtvrt hodinu před nimi, ale Evan Kita políbil až na konci. Jako vždy.

"Takže jo! Já si to jen tipl," zatleskal si nadšeně. Dneska měl nějakou dobrou náladu na to, že včera málem roztrhal povlečení pod záchvatem breku, zatímco vykřikoval nějaké jméno. Charles.

Kit jen protočil oči, posadil se na postel a vzal si do ruky knihu, kterou mu přinesla Rosie hned na začátku. Stále ji neměl dočtenou, jelikož byla dost tlustá.

"Je to tvůj přítel?" ptal se dál Victor. Když Kit neodpovídal, v klidu si pokračoval. "Je docela pěknej, to musím uznat. Má úplně stejnou barvu vlasů jako měl Charles."

Kit se zastavil uprostřed věty a zvedl pohled. "Charles?" Nevěděl, kdo to je. Věděl jen, že je to jméno, které vykřikoval, když se zhroutil.

Victor se pousmál, nejspíš si vzpomněl na něco hezkého, co s Charlesem souviselo. "Jo, Charles. Ten jediný člověk na světě, co mě zachránil, ale pak naprosto zničil. Ten, co zemřel při autonehodě. Chybí mi." Victorovi stekla po tváři slza.

Kit nevěděl, co by měl říct, nebo udělat.

"Byl to tvůj přítel?" zeptal se nakonec na tu stejnou otázkou, kterou mu Victor před chvílí položil.

Přikývl. "Byli jsme spolu dva roky, když se to stalo."

Kit chápavě přikývl. "Je mi to líto." Přišlo mu, že tahle slova řekl Victorovi už tak po desáté. Zavřel knížku a odložil ji na stolek vedle sebe. "A ano, Evan je můj přítel," odpověděl na dřívější dotaz. Přišlo mu, že to Victorovi dluží.

Bylo to poprvé, co to tak nahlas někomu řekl. Evan je jeho přítel. Stále si nezvykl na to, že je ve vztahu, protože nikdy neočekával, že by se to mohlo stát.

"Jak dlouho?"

"Dlouho ne. Dva měsíce? Nějak tak."

"Aha, tak to máš ještě šanci."

Kit se zarazil. Podíval se na Victora, který na něj koukal, jako by mu mělo být jasné, o čem mluví. Kit ale netušil, jakou šanci má na mysli.

"Co?"

"Šanci. Že se ti nestane to, co mně. Nelpi při léčbě na jednom člověku, ať se ti to nevymstí jako mně. Ber to jako radu do života." Usmíval se. Kit by mu nejraději dal facku.

"Já nejsem ty," odsekl naštvaně. "A rozhodně nepotřebuju tvoje rady."

"Jak chceš," pokrčil rameny Victor. "Až ho budeš unavovat, až už to s tebou nevydrží, protože nebude mít už více tu chuť tě neustále držet na vodou, vzpomeň si na mě. Protože den před tím, než se Charles zabil v autě, odešel ode mě. Nevydržel to. Byl jsem až moc složitý, byl jsem na něj až moc."

Kit prudce otočil hlavou, aby se podíval Victorovi, sedícím na sousední posteli, do očí. "Buď zticha," řekl nevrle. "Já nejsem ty. Jo, je mi sice líto, co se ti stalo, ale to hned neznamená, že to bude i můj případ."

I když Kit s Victorem další dny nepromluvil ani slovo, nasadil mu do hlavy brouka. Kit někdy až moc přemýšlel. Někdy mu nějaká myšlenka nebo člověk vlezli do hlavy takovým způsobem, že na to nemohl přestat myslet. Tohle byl jeden z těch případů.

O pár dní později se posadil do křesla u svého psychiatra na individuální terapii a i když jeho doktor musel kolikrát z Kita slova dolovat, tentokrát se nestihli ani pozdravit, když na něj Kit vybafl: "Je moc špatné, když lpím na jednom člověku, co se mého mentálního zdraví týče?"

Doktor Doerr se na něj překvapeně podíval. Pak chápavě přikývl. "Bavil ses s Victorem?"

Pokud měl Kit správné informace, Victor taky chodil k tomuto doktorovi. Přikývl.

"Jak se to vezme," řekl nakonec a popletl Kitovi hlavu ještě víc než předtím.

Ͽ Ͼ

diskuze: co říkáte na victora? 🙃😂