Ͽ K I T Ͼ

"Je jasné, když se nad tím zamyslíš, že Victorův příběh smysl dává," začal doktor Doerr opatrně. "S jeho křehkým mentálním zdravím, je pochopitelné, že když celé své štěstí postavil na jednom člověku, zhroutil se, když ten člověk z jeho života odešel."

Kit nic neříkal, i když možná doktor nějakou odpověď očekával. A tak pokračoval. "Samozřejmě jde ale o Victorův případ, který nemusí být stejný i u tebe. Proč se ptáš? Máš někoho, jako měl Victor?"

Kit váhavě přikývl. "Dělá tě ten někdo šťastným?"

Druhé přikývnutí.

"Řekneš mi o tomto člověku víc?"

Kit zaváhal. Bylo mu jasné, že jednou bude muset o Evanovi promluvit, ale přišlo mu, že Evan je jeho zranitelné místo. Byl to jediný člověk na světě, který se ke Kitovi dostal tak blízko. Určitým způsobem ho tak oslabil, jiným zase posílil.

"Jmenuje se Evan," řekl nakonec pravdivě. Chvíli přemýšlel, že by neřekl jeho pravé jméno, jen tak, aby Evan zůstal jen jeho, ale doktor si určitě spojil, že Evan bude ten kluk, co za ním chodí každý den. Několikrát je viděl a určitě už věděl i jeho jméno z knihy návštěv. Odmlčel se.

"A dál? Jak jste se poznali? Kdy?"

"Pár měsíců zpátky," pokračoval pomalu. "Neuměl plavat a já ho zachránil, zatímco se topil v bazénu."

Doktor se nejdříve tvářil vážně, nejspíš překvapen. Pak se ale pousmál. "Zachránil jsi mu život," konstatoval.

Kit nepatrně přikývl. "Postupem času jsme se tak nějak začali bavit a začal jsem ho učit plavat. Myslím, že odjakživa věděl, že je se mnou něco špatně, ať už kvůli mému chování nebo tomu, co o mně slyšel od jiných. I tak ho ale nic neodradilo a prostě se rozhodl, že mě chce poznat, jak nejvíce to půjde. Doteď nechápu proč," 

Doktor si udělal nějaké poznámky, ale Kitovi nic neřekl, a tak tiše mluvil dál. "Jednou, když jsem byl opilý, jsem mu zavolal místo mé kamarádky. Přijel za mnou k jezeru, protože jsem se chystal skočit ze skály."

Doktor Doerr se zamračil, ale Kit se uchechtl. "Nechtěl jsem se zabít, i když by to ten alkohol možná způsobil. Skáču tam normálně."

Oddechl si. Kit pokračoval. "Tu noc mě poprvé viděl, když jsem se zhroutil a i když jsem ho odháněl, bil ho, prostě to nevzdal a pomohl mi. Od té doby ho vyhledávám pokaždé, když se složím."

"Myslíš, že ti pomáhá prostě jen přítomnost blízkého člověka nebo konkrétně on?" zeptal se ho.

Kit se na chvíli zamyslel, i když odpověď znal. "On. Řekl bych, že jsem si i dost blízký s Rosie, tou mou kamarádkou, ale... S Evanem je to jiné. Cítím se s ním bezpečněji, i když jsem v tom nejvíce zranitelném stavu."

Zase si něco načmáral do notesu. Kit si začal hrát s vlastními prsty. "Můžu se zeptat? Evan je tvůj přítel?" Kit přikývl. "A co k němu cítíš?" Nejspíše narážel na to, jak mu dřív Kit řekl, že vždy byl samotář, že si nedokázal představit být si s někým tak blízko. A teď mu zničehonic prozradil, že má celou dobu přítele.

Zaváhal. "Miluju ho. Alespoň myslím."

Možná nevěděl, jaké to je, být do někoho zamilován, ale věřil, že to, co cítil k Evanovi, muselo být ono. Už jen proto, že takové pocity nikdy nezažil. Myslel si, že ani nezažije a tak sám sebe neustále překvapoval. On se do někoho zamiloval.

Doktor se usmál. "Stojí při tobě, i když jsi tady?"

"Jo. Sice jsme se těsně před tím, než jsem přijel sem, pohádali, ale když se to dozvěděl, nezaváhal a byl tady hned, jak mohl."

"Pohádali jste se předtím, než jsi dostal panický záchvat v tom obchodě?"

Kit možná o okolnostech svého příjezdu do léčebny neřekl úplně všechno. Když už teda z něj něco vytáhli, zkrátka řekl, že z neznámých důvodů dostal záchvat. Věděl ovšem, že za to mohl jejich rozhovor. Věděl to, Evanovi to ale za vinu nedával. 

A tak šel s pravdou ven a převyprávěl to, jak Evanovi lhal, od úplného začátku. Doktor ho pečlivě poslouchal, občas si něco napsal, a pak se na Evana doptával ještě víc. Kit si všiml, že už přetáhli jejich čas, co měla terapie trvat.

"Je pro tebe hodně důležitý," řekl nakonec.

Kit si skousl ret. "Myslím, že momentálně ten nejdůležitější člověk."

Doktor se předklonil a zapřel se o svá kolena. Podíval se na své poznámky. "Bojíš se, že kdyby odešel, stalo by se ti to, co Victorovi?"

Kit neodpovídal, jelikož odpověď neznal. Neustále Victorovi tvrdil, že není jako on. Byl zvyklý, že ho lidi opouštěli, ale nikdy v jeho životě nebyl někdo jako Evan. Nevěděl, jak by zareagoval, ale bál se sám sebe, to ano.

"Tohle musí být čistě tvé rozhodnutí," pokračoval doktor Doerr. "Víš, je dobré mít někoho, na koho se můžeš kdykoliv obrátit, což Evan pro tebe určitě je. Pokud se bojíš, že dopadneš jak Victor, což podle toho, jak ses dnes rozmluvil, hádám, že ano, můžeš své styky s Evanem omezit, alespoň po čas léčby. Neříkám úplně přetrhnout, dokud v tom nejsi tak hluboko, jak by řekl Victor, protože on tě dělá šťastným. Nemůžu přesně říct, jak to mezi sebou máte, a tak je důležité, abys poslechl sám sebe. Samozřejmě bez toho, aby tě ovlivňovaly Victorovy řeči."

Kit se uchechtl. "Victor mi svůj příběh cpe každou volnou chvíli."

"Chceš, abychom tě přesunuli na jiný pokoj? Je to možné, pokud tě tvůj spolubydlící negativně ovlivňuje."

Kit zavrtěl hlavou. Co když ho Victor neovlivňoval negativně, ale právě že měl pravdu? Tak nějak doufal, že mu dá doktor jasnou odpověď. Nechtěl se nijak rozhodovat. "Mám docela cvik v ignorování lidí," odpověděl nakonec.

Doktor se pousmál a postavil se. Jejich sezení bylo u konce. "Nech si to projít hlavou, pokud to vidíš jako problém. Každopádně mysli na to, že Evan je tu pro tebe a bude. Nevypadá jako někdo, kdo by se na tebe vykašlal, takže i kdybys mu řekl, aby za tebou chodil třeba jen dvakrát týdně, aby ses soustředil na léčbu, myslím, že to pochopí."

Kit tiše poděkoval a už se dal na odchod, když ho doktor ještě zastavil. "Nebo si taky zkus najít ještě jiný zdroj štěstí, abys nebyl tak závislý jen na Evanovi. Něco, co ti bude dělat radost, když nebude okolo."

Kit už takový zdroj měl. Alkohol. To by se ale doktorovi Doerrovi asi moc nelíbilo.

Když se vracel na svůj pokoj, aby si ještě chvíli četl, než přijde oběd, potkal Victora ve společným prostorách. Victor se na něj usmál a zamával na něj, Kit se jen zamračil a pokračoval v cestě.

Kdyby sem Victor nikdy nepřijel. Kdyby s ním nepromluvil. Kdyby ho vůbec neznal, nic by neřešil. Byl by tady, v klidu, sám, šťastný pokaždé, co za ním Evan přijede. Teď měl hlavu plnou myšlenek, jestli není náhodou na Evanovi až moc závislý.

Evan za něj nevybojuje duševní pohodu, když Kit sám nebude chtít. Je to jeho boj, ne Evanův. Něco, co musí zvládnout sám. 

Přemýšlel nad doktorovými slovy. Nevypadá jako někdo, kdo by se na tebe vykašlal, takže i kdybys mu řekl, aby za tebou chodil třeba jen dvakrát týdně, aby ses soustředil na léčbu, myslím, že to pochopí.

Ten večer se za ním Evan opět stavil a Kit nebyl ani trochu ve své kůži. Evan si toho nejspíš všiml hned na začátku, ale nic neříkal, když ale Kit odpovídal na otázky jen přikyvováním, povzdechl si. "Řekneš mi, co se děje?" zeptal se.

Kit mu neřekl vše. Neřekl mu Victorův příběh, který to celé začal, ani jak ho to ovlivnilo. Řekl mu, že tohle je boj, který si musí vybojovat sám, že nesmí tak lpět na Evanovi. "Bavil jsem se se svým doktorem o tobě," přiznal. "Dneska. Místo hodiny jsem tam seděl skoro hodinu a půl."

"Co, mám na tebe negativní vliv?" uchechtl se Evan nervózně.

"Ne, to vůbec," vyvedl ho rychle z omylu. "Jen mám pocit, že na tobě až moc lpím."

Nastalo mezi nimi krátké ticho. "A to znamená?" zeptal se tiše Evan.

"Neznamená to nic," odpověděl Kit. "Nic se mezi námi nemění, to ne. Jen jsem si říkal, že by možná bylo lepší, kdybys mě navštěvoval třeba jen dva dny v týdnu, jinak mé dny vypadají tak, že odpočítávám minuty do návštěvních hodin."

Evan se pousmál. Sice se díval více na stůl než na Kita, což ho trochu znervózňovalo, když to ale dořekl, Evan vyhledal jeho ruku a propletl si s ním prsty. "Tak jo," řekl nakonec. "Jestli je to to, co chceš, nemám s tím problém. Možná jen malinkej." 

"Děkuju," vydechl Kit nakonec. Nevěděl, proč se tolik bál Evanovy reakce, nebylo to tak, že by ho odřízl úplně. Jen chtěl více prostoru, aby se mohl soustředit na léčbu.

Sestřička zavolala Kita na prášky, a tak byl čas, aby Evan odešel. Jako vždy se pevně objali a Kit zavřel oči. Nejraději by Evanovi v tu chvíli řekl, co k němu cítí, aby se ujistil, že celé tohle nevezme špatně, ale bál se. Potřeboval to slyšet z Evanových úst jako první. 

A jako by Evan četl Kitovi myšlenky, přitiskl si ho ještě víc k sobě, jak měl zabořenou hlavu mezi Kitovým ramenem a krkem, dal mu tam lehký polibek a řekl: "Ty to zvládneš, já ti věřím. Miluju tě."

Evan před těmi posledními slovy zaváhal, protože se nejspíš bál Kitovy reakce. Co ale neviděl, bylo, že Kit se usmál. "Já tebe taky," odpověděl tak tiše, jak to jen šlo. Byla to slova jen pro Evanovy uši, tak se chtěl ujistit, že bude opravdu jediný, kdo je uslyší. 

Evan ho pustil a překvapeně se na něj podíval. "Ty víš, co to znamená?" zeptal se škádlivě.

Kit ho plácl po paži, ale zasmál se. "Nech toho, nebo si to ještě rozmyslím."

Pak Evan odešel s tím, že se měl vrátit až za tři dny. Bylo na čase se dát do pořádku.

Ͽ Ͼ

dlouho jsme neměli rosie, měla bych napsat něco s rosie