Ͽ K I T Ͼ

Když se ten den vrátil Kit z veřejně prospěšných prací, Kitův otec s jeho kamarádem vystěhovával Kitovu postel z Kitova pokoje.

"Co to děláte?" zeptal se Kit zmateně. Jeho otec do něj vrazil, když se namáhavě snažili dostat postel přes dveře, a tak Kit odstoupil stranou.

"Zeptej se mámy," dostal jako odpověď. Ptát se ale Kit nemusel, jeho máma seděla u stolu, Lucu vedle sebe v kočárku. Kit raději ani nekomentoval, že ho vozí pouze po kuchyni, kde neustále kouří a není schopná s ním zajít ani ven.

"Musíme dát někam Lucovu postýlku, tady zůstat nemůže," ujala se slova a významně se na postýlku podívala. "Taky kočár. Plenky. Hračky. Všechno. Tvůj pokoj bude stačit."

Kit zatnul pěsti. "Říkáš to dobře, můj pokoj. Tak kde mám sakra spát já?!" Jeho otec s kamarádem odnášeli postel k hlavním dveřím. Kam s ní sakra jdou?

Kitova matka pokrčila rameny. "Stejně sis přivlastnil jeden z pokojů, ne? Můžeš spát třeba tam."

"Děláš si srandu?" zasmál se zoufale Kit. "Takže mě vyhazuješ? Klíče od bytu třeba nechceš? Nebo abych platil za ty noci v pokoji?"

"Uklidni se," odsekla. "Rozbrečíš Lucu."

Kit se jí podíval zpříma do očí. "Já jsem taky tvůj syn, víš?"

Tipla cigaretu. S odpovědí si dala na čas. "A co z tebe vyrostlo?"

"Moc na výběr jste mi nedali," odpověděl ostře. "Ale vidím, že se nebojíš zajít dál a dál. Necítíš se ani trochu špatně? Netíží tě svědomí? Takhle mě vyhodit a ani mi o tom neříct?"

"Co vyšiluješ, proboha?" ohradila se. "Budeš sám, budeš mít od nás pokoj. Stejně si tam neustále a je to jen přes chodbu, takže tě nikam nevyhazuju."

"Víš, nebylo by špatný si třeba se mnou promluvit. Jako normální lidé. Chováš se ke mně, jako bych ani nebyl člověk, ale kus věci," zasyčel. Luca se v tu chvíli rozbrečel.

"Super," zabručela. "Tak to ti teda fakt děkuju."

Kit se znovu frustrovaně zasmál. Celou tuhle konverzaci nechápal. Vážně jí byl tak lhostejný?

Pokračovala: "Přenesla jsem ti tam pár věcí, takže buď rád. A máš převlečenou postel, obě lůžka, takže klidně si můžeš zas dotáhnout toho blonďáka."

Kit měl toho tolik na srdci. Tolik toho chtěl vykřičet na tu ženu, která měla být jeho matkou, ale nezvládl to. Ona přesměrovala pozornost na Lucu, který na Kita řval až moc hlasitě, a ho tam nechala jen tak stát.

A tak se otočil a vysprintoval z bytu ven.

Zavřel se tedy ve svém novém pokoji, práskl sebou na postel a nechal průchod slzám. V tu chvíli, jako seslání z nebe, mu zavibroval v kapse telefon.

Kit si telefonu většinou nevšímal, když měl stavy, jako byl tenhle, ale tentokrát měl tušení, kdo by to mohl být. A možná se poprvé rozhodl najít útěchu sám.

Byl to Evan. Už jsi doma? Jaký to bylo?:)

Kitovi se tak třásly ruce, že skoro ani nezvládl odpovědět. Nehledě na to, že přes slzy sotva viděl. Můžu přijít?

Prosím, dodal.

Sám sebe překvapil, protože ani nezaváhal. Nebyl si jistý, co k Evanovi cítí, protože sakra, láska a city ho děsily, ale věděl jedno - Evan ho dokáže uklidnit, dokáže Kita donutit, aby se necítil tak mizerně. Potřeboval ho.

Evan odpověděl téměř hned. Děje se něco? Samozřejmě, že můžeš.

Kit už neodpovídal. Sebral se, narazil si na hlavu kšiltovku, aby se kolemjdoucí nelekali ubrečeného kluka, a vydal se ven. Když sbíhal schody, minul svého otce, který se ho snažil zastavit, ale Kit se nenechal. Nemohl by se teď podívat ani jednomu z jeho rodičů do očí.

Když vyšel z parkoviště, rozhlédl se. Už byla skoro tma a Kit si všimnul, že v Evanově domě na kopci se svítí jen tam, kde měl pokoj. Modlil se, aby opravdu nikdo z jeho rodiny nebyl doma. Šel za tím světlem, jako by to bylo světlo na konci tunelu. A možná taky bylo.

Jakmile se blížil, už z dálky zahlédl Evana sedět na schodech, jak netrpělivě kontroluje telefon. Kit mu možná mohl alespoň odepsat, že je na cestě. V komunikaci ještě nebyl nejlepší.

Evan si ho všiml téměř na poslední chvíli. Hned, jak se postavil, Kit bez jediného slova do něj doslova naboural a čekal, až ho Evan obejme.

Stalo se. Kit už slzy neudržel.

Od toho, co Kit souhlasil, že to spolu zkusí, se složil poprvé. Sám se divil, že to trvalo tak dlouho, protože to znamenalo, že byl v pořádku více jak týden. A za těch podmínek, kterým musel čelit? Následky po tom, co se zdrogoval? To, že stále nenašli toho, kdo byl tu noc s ním, i když sakra, zas tolik lidí s piercingem v obočí po městě neběhalo?

Evan mu sundal kšiltovku. "Pojď dovnitř," bylo to jediné, co řekl. "Nikdo není doma."

Kit od něj ustoupil, ale Evan nepustil jeho ruku do té doby, než došli do jeho pokoje.

Jeho hlava běžela na plné obrátky. Jedna jeho část chtěla být s Evanem, aby ho uklidnil. Druhá chtěla utéct, aby ostatní nezatěžoval svými problémy. Ta třetí by se nejraději opila nebo se s někým náhodným vyspala, aby na vše zapomněla.

"Chceš o tom mluvit?" zeptal se Evan, když se Kit posadil na jeho postel. Kit zavrtěl hlavou.

O pět minut později mu převyprávěl úplně všechno.

A jak taky očekával, Evan věděl, co říct. Věděl, jak ho uklidnit. Kit ho za to neuvěřitelně obdivoval, protože psychické problémy měl už od svých čtrnácti a ještě nikomu se nepovedlo Kita uklidnit, i když byl připravený zabíjet.

Ta noc jejich vztahu bez nálepky hodně pomohla. Jakmile se Kit uvolnil, Evan pustil na svém notebooku film. Kit nikdy nepřespával takhle u někoho doma, kde by se dívali na filmy a povídali si o všem možném. Už mu k dokonalosti chyběla jen flaška alkoholu, ale holt musel na druhý den ráno na testy, že je čistý.

V tom se mu zatím dařilo dobře, jen každý dobrý výsledek oslavil štamprlí.

Kolem jedenácté se u Evana osprchoval a oblékl si jeho čisté oblečení jako pyžamo. V tu chvíli si uvědomil, že už jen tak nevycouvá, když má na sobě oblečení svého přítele.

Přítel. To slovo bylo pro Kita neuvěřitelně exotické.

Když se vrátil, Evan už ležel na posteli, jelikož se sprchoval už před Kitem, a hrál si s telefonem. Kit k němu došel. "Jaký byl sex s Adamem?" zeptal se zničehonic.

Evan jen krátce zvedl pohled od telefonu. "Asi by mě nemělo ani překvapovat, že se tak ptáš, co?"

Kit si lehl vedle něj a pohled zakotvil na stropu. "Možná to tak nevypadá, ale já nerad, když někoho zklamu. Někoho... jako jsi ty, zklamat Rona nebo Vicky, to by mi bylo jedno." Zamyslel se. "Takže bych rád věděl, na čem jsem."

Evan odložil telefon a otočil se ke Kitovi. "Nebudu ti tady vyprávět, jaký byl sex s Adamem.

"Spali jste spolu vůbec?" škádlil dál Kit. "Jak dlouho že jste spolu byli? Co já vím, jaká je přijatelná doba, než ve vztazích dojde k prvnímu sexu. Jsou to tři měsíce?"

Evan se uchechtl. "Moc mluvíš. Moc přemýšlíš. Věř mi, že žádná taková doba není."

Kit se taky otočil k Evanovi. Leželi čely k sobě. "Tak co když ti teď řeknu, že tě chci? Přesně takhle?"

Evan nasucho polkl. Kit si později uvědomil, že zadržuje dech. "Vím, že je to možná tvůj styl," řekl po chvíli. "Vyspat se s někým, abys na něco zapomněl. Já ale nechci být jen náplast na to, abys na dnešek zapomněl."

Kit spojil jejich rty. Bylo to teprve podruhé, co on políbil Evana jako první. "Nejde mi o to na dnešek zapomenout," zašeptal. A možná to byla první Kitova myšlenka, ovšem kdyby mu šlo o to, bylo by to to první, co by udělal, když přišel. To mu taky řekl.

"Něco se mnou děláš," pokračoval tiše. "A já nevím, co to je, ale chci toho víc."

Evan se neodolatelně usmál. Natáhl se a políbil Kita nejprve na čelo, pak na špičku nosu, pak na ústa. Kit v břiše ucítil zvláštní pocit, kterého se mu ještě nikdy nedostalo.

Kit se pak vyhoupl a obkročmo si na Evana sedl. A tak, jak byl zvyklý, začal ze sebe i z Evana sundávat oblečení, jako by snad pod postelí tikala bomba.

Evanovy ruce ho zastavily a Kit sebou cukl, což asi nebyla ta nejlepší reakce. Evan si ale z toho nic nedělal, jeho ruce se přemístily na Kitův pas a překulili se tak, že byl Evan nad ním. "Zpomal," řekl jemně. "Já nebudu jen tvoje rychlovka, na které jsi zvyklý." Pousmál se. "Je čas, aby ti někdo ukázal, jaké to je, když tě někdo miluje."

Evan ho opět dostal. Kit nenacházel slova, ale ani nemusel, protože Evan se k němu sklonil a začal ho pomalu líbat.

A měl pravdu. Bylo to úplně něco jiného, když byl s člověkem, ke kterému něco cítil.

Ͽ Ͼ

tak, teď už nějaké to vzrůšo přijít může?