Ͽ E V A N Ͼ

Evan vnímal čas zvláštně.

Než s Kitem začal chodit, uběhly od jejich prvního setkání nějaké čtyři měsíce. Jemu to ale přišlo minimálně jako rok, především kvůli jeho citům k němu, proto mu čas ubíhal neuvěřitelně pomalu a že by se mezi nimi něco stalo, to se zdálo v nedohlednu.

Když mu a mámě ale otec oznámil, že se zasnoubil, ten půl rok od jejich rozvodu byl prostě nedostatečný. Vždyť mu přišlo, že jsou to tak dva měsíce.

Pak si ale uvědomil - kdo ví jak dlouho s tou druhou ženou byl u předtím? Klidně to mohl být rok, i víc, to nevěděl.

Šokovalo ho to. Jeho máma naštvaně tipla telefonem. Evan očekával slzy, ale nepřišly, jen se na něj otočila. "Víš, kolik jí je? Dvacet sedm. Klidně by mohla být tvá sestra. Nebo přítelkyně."

Kit se vedle něj zatvářil ublíženě. Bohužel se u nich nachomýtl zrovna, když otec volal jeho mámě.

"Je o sedm let starší jak já," namítl Evan. "To je na mě až moc. Raději zůstanu u Kita."

Jeho máma se zastavila uprostřed nervózní chůze a podívala se na Kita. "Promiň. Samozřejmě tím nemyslím, že bych s Evanem viděla nějakou o sedm let starší zlatokopku."

Evan měl co dělat, aby zadržel smích. Byl v tom úspěšnější jak Kit, který téměř vyprskl. "Takhle jsem to vůbec nevzal, paní Clarková, nebojte."

I když by měl mít plnou hlavu toho, že jeho otec se bude brát s o dvacet let mladší ženou, v tu chvíli si uvědomil, jak je rád, že si Kit s jeho mámou už rozumí bez jakékoliv nervozity a je kolem ní uvolněnější.

"Nejdu tam," zavrtěla hlavou jeho máma. "Já tam prostě nejdu." Podívala se na Evana. "Ale ty bys asi měl."

Evan věděl, že by měl. Byl přece jeho syn, syn úspěšného obchodníka, kterému by snad zkazilo reputaci, kdyby se jeho vlastní dítě odmítalo objevit na jeho svatbě. To mu taky nechtěl úplně udělat.

Vzal Kita za ruku a propletl si s ním prsty. "No jo, vypadá to, že jdeme na svatbu."

Kit si odfrkl. "Jako kdyby byla šance, že zrovna mě tam pustí."

"Bude to jednoduchý," pokrčil rameny Evan. "Prostě mu řeknu, že buď jdeš se mnou nebo nejdu vůbec.

Samozřejmě to obnášelo, že se Kit seznámí s půlkou Evanovy rodiny, takže pokud by nechtěl jít, nenutil by ho.

Kit se ale ušklíbl. "Myslím, že mu tak pěkně rozvaříme vodu v těle."

"To ano," souhlasil s úsměvem Evan.

Jeho máma se zasmála. "Vy jste fakt strašní. Ale geniální."

Takže za měsíc se vydali na svatbu. Když měl jeho táta tolik peněz, nedělalo mu problém za měsíc zorganizovat svatbu takového měřítka na lokaci, jejíž pronájem byl pravděpodobně dražší, než cena bytu jeho mámy.

Ten týden měl Kit narozeniny. Takže nejlepším dárkem určitě bylo ho vzít na svatbu člověka, který ho nesnáší. To se Evan opravdu předvedl.

Naštěstí Kit narozeniny nesnášel, a tak to tak vůbec nebral, protože každoročně je ignoroval. Evan mu přece jen něco koupil, ale měl v plánu mu to dát až v onen den. Možná ho Kit zabije, možná se nad ním slituje.

I když mu otec nabízel, že můžou přespat u Alice, alias jeho nastávající, stejně jako jeho bratr Ben, Evan odmítl a raději jim zabookoval hotel. On, Kit a jeho otec v jednom domě neznělo jako ten nejlepší nápad.

Přijeli už o den dřív, aby ráno v klidu na svatbu stíhali.

"To by mě nenapadlo, že otec bude mít svatbu dřív, jak Ben," prohodil, když už leželi v posteli, připraveni jít spát.

Kit se zamračil. "Není to náhodou už tak tři čtvrtě roku, co jsou zasnoubení?"

"I víc," přitakal Evan. "Když nám to oznámili, ani to nevypadalo, že by se naši mohli kdy rozvést," uchechtl se. "No jo, táta na nic nečeká."

"Znáš Alice?" zeptal se pak Kit opatrně.

Evan zavrtěl hlavou. "Vůbec. Setkal jsem se s ní jednou. Ben ji asi bude znát o něco víc."

"A Ben je s tátou za dobře?"

Evan se odmlčel a zamyslel se. Měl přebírat firmu, takže i kdyby jeho otce nenáviděl, předstíral by, že je s ním za dobře. A jelikož bydlel už delší dobu jinde a nebyli zrovna bratři, kteří by se každý den udržovali v kontaktu, nebyl si úplně jistý, jak Ben otce momentálně vnímá.

"Samozřejmě, že ho celá ta situace šokovala a asi to bylo mezi nimi na nože, ale přebere za pár let po něm firmu. Musí s ním být zatím za dobře," snažil se vysvětlit.

"A ty jsi nikdy nechtěl firmu přebrat? Nestuduješ taky něco s ekonomií a obchodem?"

Kit se nějak moc vyptával, to nebylo zrovna časté. "Moc mě to nelákalo nikdy. Spíš bych chtěl nějakou menší malou firmu, ale to je jen ve hvězdách," pousmál se. "Brácha se vždy do toho hrnul více."

Kit chápavě přikývl. Dle jeho výrazu Evan soudil, že má ještě něco na srdci, ale taky nic neříkal. Chvíli vyčkával, než se zeptal: "Chceš ještě něco říct?"

Kit váhavě přikývl. "Než jsme odjeli, máma mě poprosila, jestli bych příští víkend nepohlídal Lucu. Což automaticky znamená, že se já ptám tebe, jestli mi pomůžeš."

"S tím nemám problém," neváhal s odpovědí Evan. I když se s Kitovými rodiči pořádně ani neznal, i když byli spolu s Kitem už tři čtvrtě roku (věděli o své existenci navzájem, to stačilo), Lucu už párkrát s Kitem hlídal.

"Děkuju," pousmál se Kit.

Hned na to si popřáli dobrou noc, Kit se otočil k Evanovi zády a ten ho zezadu objal. Byla to už taková jejich malá rutina.

Jeho noční můry o Kitovi v jezeře nebyly vůbec časté, klidně ani ne jednou týdně, proto ho o tolik víc překvapily, když se najednou objevily. Stejně jako tu noc.

Kit už byl ale připravený. Probudil ho už i nejmenší Evanův pohyb, a tak sotva sebou Evan ve spánku cukl (ve snu se poprvé podíval na jezero a zahlédl Kitovo tělo), Kit už s ním třásl a opakoval jeho jméno ve snaze ho probudit. To byl boj sám o sobě, protože Evan se z nočních můr probouzel opravdu těžce.

"Evane," zaslechl zdáli Kitův hlas, což ho zmátlo. Vždyť Kit právě ležel před ním v jezeře, mrtvý, a on se k němu snažil dostat, jak ho mohl teď slyšet? "Evane." Hlas se ozval ještě o něco blíž. Přesto se Evanovo srdce neuklidňovalo a stále běžel ke Kitovi.

A ve chvíli, kdy k němu doběhl, procitl a najednou ho Kit objímal. Evan zmateně mrkal kolem sebe, než si uvědomil, že je v hotelovém pokoji. Že ho ráno čeká otcova svatba. A že je Kit s ním, živý a zdravý a jen s pouhou jizvou schovanou pod vlasy, která ono neštěstí připomínala.

Kéž by se mu zdálo, že je v tom jezeře on sám. Nebo někdo jiný. Ale vidět tam takhle přímo Kita neustále dokola, to bylo to nejhorší.

Kit ho od sebe odtáhl s setřel mu ty dvě slzy, které mu tekly po tváři. "Už dobrý?" zeptal se jemně.

Evan váhavě přikývl. Pro tento okamžik už to dobré bylo, ale za týden, až se mu to bude zdát zas?

"Musíme někam zajít, Evane," vydechl Kit. "Tohle se ti nemůže zdát do nekonečna."

Evan neodpovídal, jelikož nevěděl co. Neměl tušení, jestli se dají noční můry vůbec léčit.

Lehl si zpátky na záda a chvíli sledoval strop, dokud si Kit pomalu nelehl vedle něj. Pak se k němu otočil. "Mně bude stačit, že budeš vedle mě živý, až se probudím."

"Jenže mně ne," nenechal se Kit. "Já nikam nejdu, toho se bát nemusíš. Ale ty sny očividně taky ne."

Evan se ke Kitovi přitulil a z jeho paže si udělal polštář. "Slibuju, že jestli se mi po té svatbě někdy bude tohle ještě zdát, začnu to řešit."

Kit bez váhání zvedl malíček. A tak Evanovi nezbývalo noc jiného, než to slíbit.

Ͽ Ͼ

oops, pozdní přidávání, pardon, jsem na chatě