Ͽ K I T Ͼ

Bylo přesně osm hodin večer, když Kit skočil šipku z menší skály do jezera. V tenhle čas byla voda o něco chladnější, ale jelikož byl schopný vlézt do jezera i uprostřed zimy, jen tak, pro otužení, momentální teplota mu ani trochu nevadila. 

Doplaval asi do půlky jezera, pak zase zpátky. Vylezl znovu na skálu a skočil do vody salto. Pak i pozpátku. Užíval si, že měl jezero celé pro sebe. 

Až do chvíle, než přijel na kole Evan. Kit si ho nejprve nevšiml, jelikož k němu byl zrovna ve vodě zády. Pak uslyšel, jak zvolal jeho jméno a otočil se. Evan byl ten poslední, koho by u jezera čekal.

Kit ale ve vodě zůstával. Netušil, co mu Evan chce, ale, i když to bylo hnusné a on si to uvědomoval, ve vodě byl do jisté míry v bezpečí. Tam za ním Evan určitě nepřijde. 

Když se k němu otočil, nic neřekl. Jen mu to nedalo a musel se ušklíbnout. Evan vypadal, jako by se za Kitem hnal přes půlku planety. 

"Můžeme si promluvit?" zvolal od břehu. 

Kit se potopil a dvěma rychlými pohyby se posunul vpřed. Když se opět vynořil, byl Evanovi o něco blíž, aby nemusel na něj tolik křičet. "O čem?"

"Proč mi neodpovídáš na zprávy?" zeptal se Evan jako první.

"O žádných nevím," zalhal. Ponořil půlku obličeje do vody, aby Evan neviděl, jak se ušklibuje.

"Víš, že můžu vidět, když si je přečteš?" povzdechl si Evan. Kit se pomalu přibližoval ke břehu, ale neměl v plánu z vody vylézat. 

"To je to, o čem chceš mluvit? Proč ti neodpovídám na zprávy? Myslím, že odpověď znáš."

Adam je ten problém. Kit neměl nejmenší zájem přijít s Adamem do styku a věděl, že kdyby nadále učil Evana překonávat svůj strach, Adam by pravděpodobně seděl na kraji bazénu a bedlivě je pozoroval. Nechtěl se nijak mezi ně plést.

"Ne, o tom ne," přiznal Evan. Pohledem přejel po jezeře a Kit ten pohled poznával. Bojí se, uvědomil si. Jasně, že se u jezera bojí. "Nechceš vylézt? Ať nemusíme po sobě tak křičet?"

Kit ve vodě spokojeně zavrtěl hlavou. Evan si odfrkl.

"Jak ti jde plavání s Adamem?" rýpl si. Když mu Evan psal skoro každý den, usoudil, že to nebude ideální.

Evanovi muselo být hned jasné, že si ho Kit dobírá. To poznal už jen z jeho obličeje. "Právě, že nic moc. Je plavec, nemá trpělivost s někým, jako jsem já."

Kit se neubránil uchechtnutí. Bylo mu to jasné od samého začátku. Lidé jako Adam nemohli pracovat se začátečníky jako je Evan. Neznamenalo to samozřejmě, že všichni profesionálové nemohou učit začátečníky. Adam je ovšem kapitola sama o sobě, to Kit poznal hned.

Evan pokračoval: "Ty máš trpělivost. A vím, že je divný to říkat, když je Adam můj přítel, ale ve vodě se cítím bezpečněji s tebou."

Přítel. Takže už to bylo oficiální, huh? Každopádně mu Evanova slova zalichotila, protože se Kit nepovažoval sotva za trpělivého člověka nebo někoho, s kým by se lidé cítili v bezpečí.  Evan byl snad první svého druhu.

Kit se opět o pár kroků přiblížil ke břehu, stále měl ovšem k němu daleko. Stál už ale pevně na zemi a voda mu byla pod ramena.

"Tak pojď," vybídl Evana. "Do vody."

Evan vytřeštil oči. "Ani náhodou," zareagoval ihned.

"Ber to jako další lekci. Když půjdeš za mnou, možná popřemýšlím, jestli má s tebou cenu pokračovat."

"To je vydírání," nenechal se Evan. Kit to věděl. Věděl, že je to vydírání a že chce toho po Evanovi moc. Přece jen ale kdyby se teď překonal, byl by to pro něj velký krok. Nečekal ale, že by to Evan udělal. Jezero pro něj bylo něco úplně jiného jak bazén, něco na vyšší úrovni strachu.

"Já vím," odpověděl Kit. "Ale říkal jsi, že se se mnou cítíš v bezpečí, ne?"

Evan ho dlouho beze slova sledoval. Kit i na tu dálku vycítil, že je na něj naštvaný. Naštvaný, že ho nutí do vody. Přece jen si ale po chvíli vyzul boty. Pak i triko a nakonec kalhoty. Kit se k břehu přiblížil natolik, dokud neměl vodu po pas.

Evan došel k vodě a zastavil se. Mírné vlnění vody mu omývalo chodidla. Zvedl pohled ke Kitovi, pak zase na vodu.

Kitovi ho bylo líto. Neuměl si ani představit, s jakým strachem teď musí bojovat. 

"Evane," zvolal jemně a Evan opět zvedl pohled. Kit natáhl ruku.

Byli od sebe tak deset metrů. Kit nejprve neměl v plánu se už přibližovat, ale nakonec pár kroků ještě udělal. Ruku stále nechával nataženou směrem k němu.

Evan se dal do váhavé chůze. Dno nebylo hladké jako v bazéně a Kit si uvědomoval, že to muselo být pro něj nepříjemné. On sám už štěrk na dně za ty roky nevnímal.

Došel ke Kitovi a chytil jeho ruku. Dýchal zrychleně a skenoval metr čtvereční vody před sebou. 

Kit chvíli sledoval jejich spojené ruce. Nepamatoval si, kdy naposled takhle někoho držel, střízlivý a zcela dobrovolně. 

Odkašlal si. "Tady u břehu ti žádný podvodní proud nehrozí," promluvil. Pak udělal dva kroky hlouběji do vody. Evan ho následoval jedním. Takhle šli až do hloubky, která se mohla vyrovnat Evanovu bazénu. Kit vždy o krok napřed, jako by ho Evan vysílal prozkoumat terén. 

Když se zastavili, Kit Evanovu ruku pustil. Evan se kolem sebe začal zmateně rozhlížet, jako by snad Kit v tu chvíli zmizel úplně. 

Kit ho chytil za ruku znovu. "Hej, v klidu," uklidnil ho. "Jen stojíme. Víc dělat nemusíš, jen si zvykni na to být ve vodě."

"Adam mě chce už naučit znak," řekl tiše. 

Kit svraštil obočí. "Vážně? Vždyť máš stále strach do vody vůbec vkročit."

Evan pokrčil rameny. "Myslí si, že už je čas. Já ale ne, takže si hodně rychle musím vymyslet výmluvu, proč znak ne."

Kit se uchechtl. "Co kdyby sis s ním prostě promluvil? Řekl mu, že nejsi připravený?"

"Jeho trpělivost je opravdu malá. To by se na mě vykašlal úplně."

Kit to nechápal. Z toho, co všechno o Evanovi a Adamovi slyšel (a nebo je viděl, protože ano, občas je někde zahlédl), by řekl, že Evan s Adamem prostě nemůže být šťastný. Ještě když spolu byli tak krátce, neměly by být začátky vztahů jako procházka růžovým sadem?

Ne, že by o vztazích něco věděl. Sám nikdy žádný neměl a ani nevyhledával.

"Tak ať se na tebe vykašle," zamumlal Kit. "Já tě budu učit. S o něco větší trpělivostí."

Evan k němu překvapeně vzhlédl. Kit usoudil, že Evana konverzací už natolik rozptýlil, aby nemyslel na to, že je ve vodě, které se tolik bojí. Udělal krok hlouběji, zatímco, Evan odpovídal. Evan ho nevědomky udělal taky.

"Vážně?" zareagoval Evan až překvapeně. "Jako, stále nevím, jak to říct Adamovi, ale byl bych fakt raději, kdybys to byl ty."

"Víš, nevím, jestli je nejlepší, když se ve vztahu bojíš se svým přítelem mluvit," prohodil Kit a udělal další krok hlouběji. 

"Já se nebojím s ním mluvit, jen myslím dopředu a je mi jasný, že jestli mu řeknu, že chci plavat raději se mnou, bude naštvaný," vysvětlil Evan. Následoval pomalu Kita do hlubších vod, jako by si ani neuvědomoval, že je v jezeře.

"Můžeme se scházet tady," navrhl Kit a pokrčil rameny. "Tady nás nenajde, ne? U vás by nás mohl lehce najít. A pak mu nemusíš o mně nic říkat."

"Bože," zasmál se krátce Evan. "Přijdu si, jako bych ho s tebou podváděl, ještě jak o tom mluvíš. Ale jasně, můžeme se scházet tady, to-"

Pak se to stalo. Evan musel na něco stoupnout nebo šlápnout nějak vedle, ale najednou se mu podlomily nohy a v další sekundě byl pod vodou. Stále byli v části, kde Evan dosáhl v klidu na zem, i tak ale Kitovy reflexy zareagovaly okamžitě, pustil Evanovu ruku a zachytil ho celého.

Byl to jen zlomek času, co byl Evan pod vodou, než ho Kit (možná zbytečně) vytáhl nad hladinu, i tak se ale Evan rozkašlal. Kit ho poplácal po zádech, bylo mu jasné, že když se takhle nečekaně potopil uprostřed věty, musel si loknout vody. 

Když se Evanův kašel uklidnil, ulevil si: "Ty vole."

"Dobrý?" zeptal se Kit. "Na něco jsi stoupl?"

Evan přikývl. Pak shlédl na Kitovy ruce kolem něj a Kit ho bleskurychle pustil.

"Asi jdeme ven, co?" zeptal se Evana, který vykuleně stál na místě. "Pro dnešek asi stačilo."

Evan se otočil a udělal jeden krok. A málem skončil ve vodě podruhé. 

Zasyčel bolestí. "Sakra," zamumlal. "Byl tam nějaký kámen, noha mi z něj sjela a kotník se mi úplně vyvrátil."

"Myslíš, že máš něco s kotníkem?" 

Evan pokrčil rameny. Kit viděl, jak se třese. Těžko říct, jestli mu byla zima nebo byl roztřesený prostě z toho, že byl pod vodou. Nebo obojí. 

Kit ale neváhal. Došel před Evana a přidřepl si na tolik, kolik mu to hladina vody dovolovala. "Naskoč," poručil Evanovi. "Musíme očividně odnést Popelku do bezpečí."

"Popelku?" podivil se Evan.

Kit si povzdechl. "Myslíš, že se dívám na pohádky? Nemám šajna, kdo je to Popelka, prostě naskoč."

Tohle bylo mimo Kitovu komfortní zónu. Co měl ale dělat? Kdyby měli dojít ke břehu Evanovým tempem, byly by tu do půlnoci, ještě, jestli ho bolela noha. Taky tušil, i když to Evan nevyslovil, že se bojí, že na něco stoupne znovu. 

Evan ale naštěstí uposlechl. Kit ucítil jeho ruce na svých ramenech, pak se odrazil a díky vodě mu bezbolestně přistál na zádech. Následně mu Evan obmotal ruce kolem krku.

Rychlostí, kterou jim voda dovolovala, se vydali ke břehu, kde Evan opatrně seskočil a Kit se na jeho nohu podíval. Měl trochu odřené chodidlo, ale jinak vypadala v pořádku. Po tom, co chvíli poseděli na břehu na Kitově ručníku, Evan usoudil, že bude moct už v pohodě odjet na kole domů.

A tak se rozloučili. Evan odjel a Kit tam zůstal stát. Sledoval, jak Evanovo kolo mizí v dáli a přemýšlel, do čeho se to uvrtal. Už si téměř přišel jak Evanova chůva.

Ͽ  Ͼ

oof, tohle je snad ta nejdelší kapitola tohoto příběhu zatím, to nebylo v plánu