Ͽ E V A N Ͼ

Kit si  s ním chtěl promluvit. Evan věděl, že by si měli promluvit. Přesto to nechtěl. 

Po konverzaci, která nastala na návštěvě jeho bratra, nejspíš věděl, co by rád vyřešil. Což bylo na jednu stranu dobře, protože nemohli ani pokračovat tak, jako doteď. Vždyť spolu téměř nemluvili.

Na druhou stranu se ale bál. A proto Kita políbil, i když spolu za poslední týden nepromluvili více jak dvacet slov. Řekl mu, že mu chybí, protože to byla pravda. Udělal to všechno, kdyby náhodou měl ty nejhorší myšlenky. Ta nejhorší řešení, který ho mohla napadnout.

Evan nevěděl, jak jejich situaci vyřešit, ale rozhodně nechtěl Kita ztratit. Tím si byl jistý.

Když jeho máma odešla na noční do nemocnice a pro Lucu se stavil Kitův otec, Evan se posadil na sedačku v obýváku. Slyšel, jak se Kit ještě loučí s Lucou a tátou. Interval mezi zvukem, kdy se zavřely hlavní dveře a tím, než Kit do místnosti vešel, byl až nepříjemně dlouhý.

Kit váhal. Taky se mu do toho nechtělo, to Evan poznal hned, jak Kit vešel pomalu do  místnosti.

"Měli bychom dořešit to, co se děje," začal Kit nejistě. "A upřímně se divím, že mě do toho ještě nenutíš, jako vždycky, a že to vlastně začínám já."

Evan k němu vzhlédl. "Protože se bojím toho, jak by to mohlo dopadnout," přiznal. Kit nijak nezareagoval. Nejspíš ho to nepřekvapilo. 

"Já se taky bojím," řekl po chvíli. "Protože nevím jak ty, ale já zkrátka nevidím řešení v tom, co oba od života chceme."

Evan opět sklopil pohled a zahleděl se na své ruce. Představil si na své ruce prstýnek. Ten, který tam pravděpodobně nikdy mít nebude, a zeptal se Kita: "Zeptám se takhle. Jsme spolu přes tři roky. Kdybych tě teď požádal o ruku, prostě bys mě odmítl?"

Nepodíval se na něj. Neudělal mu tu radost, aby mohl jen zavrtět hlavou. Čekal na slovní odpověď. "Jo," vydechl po chvíli Kit. "Ale to nedokazuje naprosto nic. I když si tě nechci vzít, nemění to nic na tom, co pro mě znamenáš."

Kit pomalým krokem došel až k sedačce, kde seděl i Evan, a posadil se na její druhý konec. "Manželství není nic pro mě, Evane. Nechápu to, nechci to. Toť vše."

Evan se na něj konečně zase podíval. "Jestli se ti někdy něco stane, nebudu s tím moct dělat nic. Pravděpodobně tě nebudu moct ani navštívit v nemocnici."

Kit se uchechtl. "Takže si tě mám vzít jen proto, aby ses dozvěděl, co se mi stalo, kdybych se náhodou jednou naboural? To mi jako dostatečný důvod nepřijde."

Evan zavřel oči. Na Kitovy kruté poznámky se úplně nepřipravil. "Nebo kdyby ti někdy selhaly játra, což v tvém případě možný je," sykl.

Kit nakrčil obočí a podíval se na něj naprosto bez emocí. Evan si povzdechl a vyčerpaně se opřel. "Promiň." špitl. "Já to tak nemyslel."

Kit si o tom myslel své, to bylo Evanovi jasné. V tu chvíli to ale dál neřešil, i když ho to muselo ranit. Evan by si dal nejraději facku.

"Když nebudeme svoji, nebudeme si ani moct osvojit dítě, že?" zeptal se. "Zklameme tvou mámu. tvého bratra. Celou tvou rodinu, očividně," uchechtl se. Evan ale poznal, že je rozrušený. "Já dítě nechci, Evane. I když je to to, co se od párů automaticky očekává. I když je to to, co od nás očekává tvá rodina, protože jsme spolu přece tři roky, to už nás nic nerozdělí. Umíš si představit, že já vychovávám dítě?"

"Vychováváš Lucu," odpověděl Evan bez váhání. "A je to úžasný kluk. Takže ano, dokážu si to představit."

"S Lucou mi pomáháš ty, tvoje máma-"

"A myslíš, že kdybychom jednou měli vlastní dítě, že to bude jenom na tobě nebo co?" podíval se na něj Evan nechápavě. 

"Nech mě domluvit," odsekl Kit. "Kdykoliv mě Luca přestane bavit, prostě ho hodím tátovi a mám klid. Vždyť já si ani nevybral ho vychovávat, ale co mi zbývalo, když máma zemřela?"

Evan se k němu celým tělem natočil. "Mohl jsi ho klidně nechat na pospas svému tátovi, ale nechtěl jsi to. Vzal sis ho k sobě."

"To neznamená, že chci mít vlastní děcko. Nebo že bych to udělal znovu."

Evan začal vrtět hlavou. Kit by to udělal znovu. Věděl to. Měl srdce na správném místě, i když se neustále přesvědčoval o opaku.

Také ale začínal vidět, že tahle konverzace opět nikam nepovede. 

"Proč chceš tolik založit rodinu? Proč si mě chceš vzít?" zeptal se tiše.

Proč? Evan nevěděl, proč tolik toužil po tom, aby po nich na světe něco zůstalo. Někdo. Proč nechtěl, aby do konce života byli jen oni dva, ale tři nebo možná čtyři. Proč se nemohl pustit té myšlenky.

Jak Kit sám říkal, každý to od nich očekával. A on sám to tím pádem očekával taky, ale na rozdíl od Kita se té myšlenky neštítil.

A tak mu to taky nějak řekl. "Já úplně nesouhlasím s tvými důvody a vím, že ty s mými taky ne. Ale já nevím, jak ti to vysvětlit, zkrátka se mi líbí ta myšlenka, že bychom to všechno měli," dodal nakonec.

Když přestal mluvit, Kit se na něj nedíval. Měl sklopenou hlavu a Evan mu do obličeje neviděl. Proto, když vzhlédl, byl překvapen, když uviděl, že má Kit slzy v očích. "Já opravdu nevidím jinou cestu, Evane."

"Jinou než co?" zeptal se nechápavě. Ne úplně nechápavě, jen tomu nechtěl věřit.

"Myslím, že bychom se měli rozejít."

Mohl od Kita očekávat, že nepůjde kolem horké kaše, i přes to ho ta slova bodla přímo do srdce. "Jsi normální!?" Byla jeho automatická reakce. Křikl na Kite více, než by se jemu samotnému líbilo. "Tohle není důvod-"

"Jak není?" přerušil ho Kit. "Nikdy ti nedám to, co chceš. Je ti dvacet čtyři let, vždyť jsem měl odejít už dávno, když jsme to celou dobu oba věděli. Bude trvat, než si najdeš někoho jiného, než se s ním usadíš-"

"Já nechci sakra nikoho jinýho!" zakřičel Evan. Přišlo mu, jako by ho ovládla panika. "Vypadám snad na to, že jo?"

"Očividně jo," odsekl Kit. "Chceš někoho, kdo s tebou bude žít ten šťastný rodinný život a to já teda rozhodně nejsem."

Evan chvíli neodpovídal, protože neměl tušení, jaká zvolit slova, aby se Kit sakra vzpamatoval. Nemohl přece jen tak zahodit to, co spolu celé tři roky měli. "Nějak to vyřešíme," vysoukal ze sebe nakonec. To už se i jeho oči zaplnily slzami, jelikož se vzpamatovaly z toho prvotního šoku. 

"Nevyřešíme," vydechl Kit. "Tři roky jsme to ignorovali, ale už déle nemůžeme. Nemůžu poslouchat tvou mámu, jak se těší na vnoučata, když já nikdy nebudu ten, kdo by jí je dopřál."

Evan začal vrtět hlavu. "Tak nebude mít vnoučata, no. Nebudeme nikdy mít dítě, ani tě nebudu nutit aby sis mě vzal-"

"Nech toho," zakňučel téměř Kit. "Sám víš, že to chceš. Že to pro tebe hodně znamená. A já nejsem důležitější než tvoje budou-"

"Jsi důležitější než cokoliv jiného, sakra!" křikl na něj. Tím Kita umlčel. "Nemůžeš se po více než třech letech prostě sbalit a odejít, prostě ne. Ještě před týdnem jsme byli naprosto v pohodě. Vyřešíme to."

"Před týdnem jsme tohle celé ještě stále úspěšně ignorovali, ale nemůžeme to ignorovat věčně a a ty to víš!" Kit vypadal naprosto frustrovaně. Evan viděl, že to dělat nechtěl, tak proč to sakra dělal?

Evan zavřel oči a snažil se uklidnit svůj dech. "Nedělej tak unáhlená rozhodnutí," řekl pak co nejklidněji. "Tak extrémní rozhodnutí."

Kit s ním nepřerušoval oční kontakt a i když po několika mučivých sekundách přikývl, Evan v jeho očích přečetl, že stejně jiné řešení nevidí. Evan ze sebe vyčerpaně vydechl všechen vzduch a zase se posadil. Ani si neuvědomoval, kdy vyletěl vztekem na nohy. 

"Na něco přijdeme," zopakoval Evan už po několikáté. Kit ale vypadal, že už nad nimi zlomil hůl. "Do prdele, Kite, tohle mi nedělej."

Kit si nervózně hrál se svými prsty. "Začal jsem kouřit, Sám jsi viděl, že nejspíš začnu zase i pít. Stejně to pak mezi námi ukončí tohle."

Evan k němu trhl hlavou. "Můžeš přestat mluvit, jako bychom neměli žádnou budoucnost?" odsekl. "I kdybys zase spadl do toho, z čeho ses už jednou dostal, znovu bych ti pomohl."

Kit se ušklíbl a zavrtěl hlavou. "Už bych tě přestal bavit. Vždyť je to furt dokola."

"Nech toho. Nemluv za mě."

"Vždyť je to pravda!"

"Víš vůbec, co k tobě sakra cítím?"

Kit uhnul pohledem.

Evan pokračoval. "Vážně ale začínám pochybovat o tom, co ty cítíš ty ke mně, když bys to mezi námi tak lehko utnul."

"Myslíš, že je to pro mě lehký?" křikl na něj Kit. Bylo to zatím nejvíce, co zvýšil hlas. "Já tě miluju, Evane, a snažím se tě stavět první, proto to dělám. Se mnou nemáš šťastnou budoucnost, copak to nevidíš?"

Evan se postavil a rychlým krokem přešel ke Kitovi. Možná až trochu moc tvrdě ho vzal za košili, kterou měl na sobě, a trhl ní, aby šla vidět jeho klíční kost. A místo, kde měl vytetované dvě vlny, jednu zakončenou písmenem E jako Evan.

"A co tohle?" zeptal se tvrdě. "Přetetuješ to na třetí vlnu a na všechno zapomeneš?"

Kit ho chvíli sledoval. Evan poznal, že váhá. Pravděpodobně váhal nad tím, jestli mu má jeho odpovědí ublížit nebo ne.

Nakonec chytil Evanovu ruku a odhodil ji od sebe. "Jo, když to bude potřeba. Říkal jsem ti hned na začátku, že to jde."

"Vždy máš otevřený zádní vrátka, co? Myslím, že tohle je spíše ten důvod, proč vše tak odmítáš. Zavřela by se ti zadní vrátka a ty bys už nikdy nemohl jen tak odejít."

"Co když jo?" rozhodil Kit rukama. Evan mu nahrál a Kit pálil zpátky. Tak se stalo, že i když se Kit doteď držel, v tu chvíli opět přešel do obranného módu, kde si nehlídal slova. Kde pálil, co ho napadlo, ať už to Evana ranilo jakkoliv.

Pohádali se. Tak moc se pohádali. Evanovy tekly slzy proudem, přesto na Kita pálil ta hnusná slova, která doopravdy ani nemyslel, protože nevěděl, co jiného dělat. Kit totiž v tu chvíli dělal to samé. 

Když práskly hlavní dveře, protože Kit zkrátka odešel, Evan se musel posadit a vzpamatovat se. Co se to sakra právě stalo, pomyslel si. 

Tak moc to podělali.

Propukl v pláč, který dlouho nezažil. Nějakým způsobem došel do ložnice, práskl s sebou na postel a nechal průchod slzám do té doby, než neusnul vyčerpáním. 

Neměl tušení, kam Kit šel. Doufal, že jen do motelu, protože jestli byl ve stejném stavu jako on, nebylo to nic dobrého. 

Na druhý den byl nepoužitelný, ale do školy se stejně vydal. Věděl, že odpoledne měl Kit Lucu vyzvednout, měli jít domů, měli být doma, až se vrátí domů. A tak byl připravený se Kitovi omluvit. Nemohl snést sám sebe za to, co všechno mu včera řekl. 

Když se vrátil domů, jeho máma byla v kuchyni. Kit se vzmužil, aby nevypadal jako troska. Přivítal se s ní a zaposlouchal se do zvuků domu. Nic ale neslyšel.

"Kde je Kit s Lucou?" zeptal se mámy. Nejčastěji je vždy našel právě v obýváku, kde si Luca hrál s jeho nejoblíbenějšími auty. 

Otočil se. A na místě, kde byla Lucova auta zaparkována, žádné nebylo. Evanem přejel nepříjemný pocit.

"Ještě nepřišli. Možná se šli projít nebo něco," odpověděla Evanova máma.

Evan jí už neodpověděl. V jejich situaci by možná i tipoval, že se Kit zkrátka vrátil s Lucou do motelu, ale Lucova auta nebyla na svém místě. Vlastně Evan v obýváku neviděl jedinou jeho hračku.

Dal se do běhu. Jeho máma ho překvapeně sledovala a znepokojeně volala jeho jméno, ale Evan už bral schody do patra po dvou.

Vtrhl do ložnice. Opět, na zemi nebyla jediná hračka.

Evan se rozhlédl. Kitovy knihy ze stolu byly pryč. Jeho kytara byla pryč. Evan otevřel skříň.

Všechny Kitovy věci byly pryč.

Evan padl na kolena. Z jeho očí opět vytryskly slzy. A rozkřičel se.

Ͽ Ͼ

ty jo, já se málem rozbrečela, jak jsem to psala

ale jen málem