Ͽ K I T Ͼ

Teď už zbýval jen jeden krok. Založit rodinu. 

Evan to téma před Kitem nerad vytahoval. Sice už věděl, že Kit rodinu chce, že až bude Luca dostatečně velký, chtěl by mít s Evanem syna nebo dceru. I přesto, po tom všem, čím si prošli, to Evanovi přišlo jako zakázané téma.

Stačila jediná návštěva jeho bratra a jeho manželky (kteří po všech těch strastech konečně měli půlletou holčičku), když se Kit v autě zeptal. "Když už jsme svoji, můžeme už taky řešit nějakého prcka, ne?" zeptal se.

Evan sevřel volant. Snažil se zadržet ten šílený úsměv, který se mu dral na tvář. "Jestli chceš."

Kit pokrčil rameny. "Luca už začíná být dost samostatnej, za chvíli se začnu nudit a budu se zabavovat možná tak alkoholem, takže by to bylo fajn."

Evan k němu trhl pohledem. "Co?"

"Dělám si srandu," uchechtl se Kit. "Jen... Jsem tak zvyklý starat se o Lucu, až se bojím, že jakmile začne být už více samostatný a my ještě dítě mít nebudeme, že si zkrátka odvyknu na tenhle režim posledních let a dítě už chtít nebudu."

Klasický Kit. Neustále o sobě pochyboval. Evan mu položil ruku na stehno. "Klidně to můžeme začít řešit, jestli chceš. Staří jsme na to taky dost."

Evanovi bylo už dvacet sedm, Kitovi ještě dvacet šest. Rozhodně už byli ve věku, kdy by mohli rodinu založit.

Stále to přišlo Evanovi zvláštní. To, jak se najednou Kit dokázal bavit o takových věcech a řešit je s vážnou tváří. Protože jestli ho plánování svatby místy otravovalo, když začali řešit dítě, přestal i s vtipkováním a poznámkami.

"Chci, aby byla po tobě," řekl mu Kit jednou v noci, když už Evan téměř spal. Mluvil, jakoby zkrátka věděl, že budou mít holčičku, protože si ji přál. "Chci, aby když se na ni podívám, koukaly na mě zpátky tvoje oči. Tak budu mít jistotu, že nikdy nebudu pochybovat o tom, jak moc ji miluju, ne jak u Lucy."

Kdyby Evan opravdu už skoro nespal, řekl by mu, že jeho vztah k Lucovi na počátku musel být takový, aby se vypracoval tak daleko. Že to mělo svůj důvod a že se nemusí cítit špatně, protože nakonec ho přece jen zachránil a dal mu lepší život, než jaký by měl s otcem. Už se mu ale v tu chvíli zavřely oči natvrdo a usnul.

A Kit to musel svými slovy tu noc opravdu manifestovat, protože když se jim o rok později narodilo dítě, byla to nejen holčička, ale definitivně měla oči po Evanovi.

Tenkrát se dostali i do porodního sálu. A zatímco Kit choval jejich dceru a vypadal naprosto šťastně, Evan se slzami v očích děkoval a seděl u ženy, bez které by tu ani nebyli. Hazel, která jim dítě odnosila a stala se za poslední rok jejich dobrou kamarádkou. 

Pak přešel ke Kitovi a poprvé se pořádně podíval na jejich holčičku. 

Pojmenovali ji Emma. Byl to Kitův nápad, jeden z prvních návrhů, za kterými si opravdu stál, i když Evan nevěděl proč. "Řeknu ti to, až se narodí," prohlásil. A Evan tedy souhlasil pod podmínkou, že on zase vymyslí jméno pro případ, že by to byl chlapeček. 

"Už mi řekneš, proč jsi tak trval na tom jménu?" zeptal se ho o několik hodin později, když už stáli nad postýlkou s malou Emmou. Už byla ve všech papírech zapsána pod tímto jménem.

Kit bez jediného slova odhalil tetování na jeho klíční kosti, kde měl vytetované dvě vlny, které přecházely do písmene E. "Protože teď vás mám vytetované oba. A je to pěkné jméno," dodal s úšklebkem.

Od té doby se Kit změnil ještě více. Evan v životě nepotkal nikoho, kdo by se před jeho očima změnil takovým způsobem, jako právě on. A jestli měl Kit někdy strach, jakým bude otcem, neměl se čeho bát.

Jasně, stále se spíše vyhýbal vaření nebo přebalování, ale to Evanovi ani tolik nevadilo, když pak viděl, jak si Kit zvládl s Emmou hrát nebo ji vychovávat.

A co se stalo kupodivu Kitovou oblíbenou aktivitou, to bylo její uspávání. Často, když Evan přišel do ložnice o pár hodin později po tom, co Kit šel uspávat, našel je oba spící v jejich posteli s dětskou knížkou v Kitově ruce. To vždy musel opatrně přenést Emmu do postýlky, aby ji neprobudil, a Kita alespoň přikrýt. 

Pak si lehl vedle něj. A děkoval všem svatým za to, jak jejich příběh nakonec dopadl.

Musel poděkovat i sobě, že ho tenkrát nevyděsily všechny ty řeči, které o Kitovi kolovaly, když ho poznal. Děkoval i Rosie, že jim kolikrát pomáhala s komunikací, když se Kit uzavřel do sebe. 

Děkoval hlavně Kitovi, že našel smysl života a nikdy více už ho nenapadlo si vzít život. Že ho Evan mohl milovat a mít s ním dokonce i rodinu. 

Byl to dlouhý a těžký boj. Nazval by to maratonem s hodně škaredými překážkami během cesty. A nebyli ještě na konci, stále se objevovaly nepříjemné situace a hádky, ale za ty roky se už naučili, jak spolu komunikovat a toho druhého tolerovat. 

Jen by Evan možná tu a tam ocenil, kdyby Kit neutíkal jak malé dítě z místnosti pokaždé, co jim Emma v plíně připravila malé překvapení.

Ͽ Ͼ

mnohem kratší kapitola, ale zkrátka je konec. a já už nevydržím více psát o tom šťastném rodinném životě skjsks, v tomhle jsem dřívější kit.

ale wow, já fakt brečím! pouštím si kitův playlist a brečím. protože kit a evan jsou postavy, které mi přirostly k srdíčku tak, jako žádné jiné. já z tohoto příběhu (nebo spíš duologie) měla dobrý pocit od začátku a moc jsem se na psaní těšila. wel,,, asi to zašlo moc daleko :') asi sami jste viděli to tempo přidávání. mě to tak moc bavilo!

a já vážně doufám, že vás taky. vážně jo. doufám, že vám ti dva přirostli k srdíčku alespoň z půlky tolik, jak mně. 

budu moc ráda, když mi napíšete, jak se vám to (ne)líbilo. většinou vás o něco takového nežádám, ale tentokrát mě to až abnormálně zajímá. máme konec a je to moje poslední šance si přečíst, jak se vám evan s kitem líbili. kay, asi jdu brečet.

a jinak vám děkuju za všechny komentáře a hvězdičky. opravdu mě to motivovalo psát takovým tempem, jakým jsem psala. opravdu to dělá hodně!

samozřejmě, že s touto poslední kapitolou na mém profilu vychází taky nový příběh - jako vždy, jak jste zvyklí. doufám, že si zvyknu po dvou příbězích psát o někom jiném :') těším se na vás i tam! <3

tak jo, bye bye, kite a evane. měla jsem vás ráda. moc moc.