Ͽ K I T Ͼ

Když Kit vyšel z té příšerné místnosti, viditelně si oddechl.

Evan k němu ihned přispěchal. "Tak co?"

Byli na sociálce. Kit před pár dny podal žádost, aby byl Luca svěřen do jeho péče a teď byl na první schůzi s jednou pracovnicí, která si o něm zjišťovala snad úplně všechno.

"Jak dlouho jste čistý?" zeptala se, když viděla jeho záznamy z nemocnice.

"Až na ten jeden incident už několik let," odpověděl potichu. Nemocniční záznam z toho, jak se kvůli rozchodu s Evanem opil do němoty, mu kazil image. A možná trochu lhal, protože nebyl to jen jeden incident. Pil párkrát do týdne skoro tři měsíce, ale to mu nikdo nemohl dokázat. Teď už byl zase čistý. 

Sociální pracovnice nevypadala zrovna přesvědčeně. "Rodinný stav?" zeptala se.

Kit se zatvářil zmateně. Paní k němu vzhlédla. "Ženatý? Svobodný? Neprobíhá třeba rozvod?"

Zavrtěl hlavou. "Mám přítele. Bydlím u něj a Luca převážně taky."

Přeměřila si ho pohledem a Kit by se nejraději plácl do čela. Beztak to bude nějaká homofobní ženská, která jeho žádost zakope pod zem, aby Luca nemusel vyrůstat s teplouši. "No, tak doufejte, že váš případ nedostane nějakej homofob," mlaskla a pousmála se. "Pokusím se s tím něco udělat, protože máme tady jednoho kolegu... no hrůza."

Kit se neubránil úsměvu. Paní si něco zapsala a spíš pro sebe si zamumlala. "Škoda, že je to jen váš přítel. Kdybyste byli svoji, určitě by vám to pomohlo. Víte co, stabilnější prostředí pro dítě - dva platy a tyhle kraviny."

"Evan nemá problém platit za potřeby Lucy. Bere ho jako rodinu," vyhrkl Kit.

"To je mi jasný, ale papíry jsou papíry. Někteří na to až moc hledí," povzdechla si.

A tak to šlo. "Nemám tušení, co si o tom myslet," odpověděl Kit upřímně Evanovi. "Bylo to samý jste ženatý? Ne? Škoda, to by vám pomohlo. Jste gay? Oh, tak snad váš případ nedostane nějakej homofob."

Evan se ušklíbl a pohladil ho po tváři. "Klídek. Určitě to dobře dopadne. Když porovnají tebe a tvého tátu, myslím, že je jasné, s kým se Luca bude mít lépe."

"Bude to trvat několik týdnů, možná i měsíců. Asi mě zabije být neustále v takové nejistotě," zakňučel. 

Šli co nejrychleji pryč. Zajeli si na oběd, aby Kit aspoň na chvíli myslel na něco jiného, a stavili se nakoupit. Pak se ale už museli vrátit domů, protože Kit měl sice v práci volno, ale Evan do té své aspoň na pár hodin musel. Po tom, co před pár týdny ukončil školu, začal na plný úvazek pracovat ve firmě, ve které měl přes studium stáž. 

Když ale přijeli domů, vedle dveří stál opřený velký balík. Na výšku měl snad dva metry. "Co to je?" zatvářil se zmateně Kit. Evan totiž vypadal, jako by si balíku ani nevšiml.

"Oh? Já ti to zapomněl říct? Objednal jsem postel Lucovi do pokoje. Už je myslím čas, abychom mu zařídili pořádný pokoj, ještě když sociálka bude nejspíš sledovat každý náš krok," pousmál se.

Kit přejel balík odshora dolů. "Kolik stála?" zeptal se. "Pošlu ti to na účet," řekl automaticky. 

Ještě než Evan otevřel již odemknuté dveře, otočil se. "Nic mi posílat nebudeš," řekl Kitovi. "Víš, že Lucu beru jako rodinu. Takže vážně mi nebudeš proplácet cokoliv, co mu koupím."

Kit protočil očima. "Je to můj bratr, ne dítě z předešlého manželství, kterému se staneš nevlastním otcem," uchechtl se. 

"To sice ne, ale i tak ho budu brát jako vlastního bratra. A tomu bych postel taky koupil," ukončil jejich konverzaci. Pak otevřel dveře. A Kit si všiml dvou cizích párů bot.

Vzhlédl k Evanovi. Ten jen pokrčil rameny. Z patra se ozývaly hlasy paní Clarkové a dalších dvou mužů. Jakmile si vyzuli boty, vydaly se za zdrojem hlasů.

Všichni tři stáli v Benově pokoji, který sloužil dočasně jako Lucův, ale spíš jen na to, aby v něm spal. Paní Clarková stála uprostřed s tácem v ruce, na kterém měla hrnečky s kávou. Ti dva cizí muži měřili rozměry stěn.

Evan s Kitem je zmateně pozdravili. Evan se pak otočil ke své mámě. "Co se děje?"

Paní Clarková se otočila čelem k nim obou. "Objednala jsem malířské služby. Tenhle pokoj potřebuje přemalovat, když už ho předěláme na Lucův," usmála se.

Další šok pro Kita. A hned se cítil špatně, když všichni kolem něj dělali vše proto, aby měl Luca svůj vlastní pokoj a on nehnul ani prstem. Paní Clarková si asi všimla, jak znejistěl. "Neřekla jsem vám o tom, protože vím, kolik práce teď budete mít s tím, aby Kitovi Lucu vůbec svěřili," vysvětlila. "Nechte to na mně."

"Kolik to bude stát?" vyhrkl Kit. Možná Evanovi projde, že koupil postel, ale tohle nemohl nechat jen tak. 

"Budeme malovat i kuchyň, tam je to taky hrůza. Chcete kluci i ložnici? Ještě jsem přemýšlela nad obývákem," zamyslela se. Pak se otočila ke Kitovi. "Budeme malovat toho hodně. Ne jenom tenhle pokoj, takže ať tě ani nenapadne, že to budeš celé platit. Nějak to pak domluvíme."

Kit mlčky přikývl. Dělo se na něj až moc věcí. 

Po chvíli jak z transu vyklopýtal z místnosti a Evan v těsném závěsu za ním. Zamířil hned do ložnice, aby si konečně mohl sundat tu příšernou košili. "Co se to dneska děje?" zeptal se spíše do prázdna sám sebe. 

Evan měl ale vždy odpověď na všechno. "Myslím, že všichni až moc milujeme tvýho bráchu," uchechtl se.

"Normálně se cítím skoro až nechtěně. Můj vlastní bratr mě převálcuje," řekl sarkasticky. Odepnul poslední knoflík košile a a sundal si ji. 

"Jsou mu čtyři, Kite," odpověděl Evan a Kit se už na něj podíval s nadějí v očích. "Samozřejmě, že tě převálcuje."

Kit po Evanovi zaútočil ve snaze ho kopnout, ten se ale zkušeně se smíchem vyhnul. Kit se rozesmál taky. Na chvíli tak úplně zapomněl na to, co všechno je teď čeká, aby Luca mohl žít už oficiálně s nimi.

Evan ho popadl tak, aby na něj přestal útočit. S úsměvem na rtech ho políbil a obmotal mu ruce kolem pasu. Kit si nikdy nezvykl na to, jak malý se v Evanově náruči cítil. 

"Musím do práce," zamumlal mezi polibky. Kit ho totiž jen tak pustit nechtěl.

"Nemusíš," odpověděl. 

Evan se zasmál, zatímco se snažil Kita pustit. "Ale musím."

Kit ho tedy nechal jít. Upravil mu límeček košile a usmál se. "Odpoledne se tedy stavím do školky pro Lucu já," řekl mu.

Evan přikývl. "Vrátím se dneska asi později."

To se Kitovi zas tak moc nelíbilo, ale co se dalo dělat. Evan popadl svou tašku s notebookem, vydal se ke dveřím a mávl Kitovi na rozloučenou. 

Zůstal tak v místnosti sám. Rozhlédl se kolem sebe a pokoj důkladně proskenoval. Pak si hned na sebe hodil triko a šel oznámit paní Clarkové, že ložnici bude taky potřeba vymalovat. Stěny byly poťapané ještě od malého Lucy.

Zastavil se uprostřed chůze. Před pár lety pil, jako by mu na tom závisel život, nepracoval a všechny od sebe odháněl. Teď řešil stěny zapatlané od dítěte, které chtěl do své péče. Stal se z něj strašný podpantoflák. Ale nikdy nebyl šťastnější. 

Ͽ Ͼ

IM BAAAAACK

HELLO PEOPLE