Ͽ K I T Ͼ

Když se probudil ono ráno, bylo to to nejkrásnější ráno za poslední dobu.

Nejprve se probudil a jeho mozek hned začal nadávat, že musí vstávat do dalšího dne. Pak otevřel oči a uviděl ty bílé peřiny a uvědomil si, kde je. A tak se spokojeně zamuchlal do peřin a dalších deset sekund ležel dál s vědomím, že přece jen vstávat nemusí.

A pak si uvědomil, s kým tam vlastně je. 

Otočil se a bez váhání se přitiskl k Evanovi, objal ho a hlavu mu položil na hruď. Evan mu hned vtiskl pusu do vlasů. "Bože, tohle mi chybělo," zašeptal. 

Bylo něco po deváté. Do dvanácti museli ubytování opustit, takže usoudili, že minimálně další hodinu a půl se můžou v posteli jen tak válet. 

Kit věděl, že na něj čeká Luca. Věděl, že by se měli vrátit co nejdříve, aby neotravoval Evanovu mámu. Ale čtyři měsíce se neprobudil vedle Evana a chtěl si tento okamžik užít co nejdéle, i když měl jistotu, že od teď se bude vedle něj probouzet zase jako dřív.

"Máma měla včera pravdu," promluvil Evan v jednu chvíli. "Měl by ses zpátky nastěhovat co nejdříve. Nemůžete s Lucou takhle žít v jednom motelovém pokoji."

Kit zkameněl a nepohnul se ani o centimetr. "Nemůžu," odpověděl. 

Ucítil Evanovy prsty ve vlasech. "Proč?"

"Protože mi prostě nepřijde správné se vám zase vetřít do baráku po tom, co jsem takhle odešel, ani ne týden po tom, co jsme to napravili," odpověděl zkrátka. "Kdyby to bylo jen na mně, nezačínal bych tuhle konverzaci ještě tři měsíce minimálně."

"Chceš Lucu do své péče," namítnul Evan. "A když budeš žít v motelovém pokoji, nikdo ti ho nedá."

Kit věděl, že má pravdu. Nechtěl čekat několik měsíců, aby vůbec mohl zažádat o to, aby mu byl Luca svěřen, hledat si ale byt bylo taky zbytečné, když oba věděli, že se Kit k Evanovi opět nastěhuje. Navíc, Evanův dům by určitě vypadal mnohem lépe v očích sociální péče, než nějaký byt, kde by žil s Lucou sám.

Konečně k Evanovi vzhlédl. "Uvědomuješ si, že když se k vám nastěhuju a dostanu Lucu do péče, že se o něj budeme muset starat neustále, že jo? Bude už doslova jako naše dítě, ne že ho na víkend necháme u táty, abychom měli chvíli klid."

"To se ptáš ty mě?" Evan se zasmál. "To ty jsi byl vždy ten, který tvrdil, že by Lucu nezvládl, kdyby neměl možnost ho tu a tam hodit tátovi nebo babičce."

Kit protočil očima, ale pousmál se. "Myslím to tak, jestli si připravený, aby ti barák neustále okupovalo čtyřletý dítě."

"Jsem připravený mu klidně předělat ten pokoj, ve kterém provizorně spával, na pořádný dětský pokojíček, který bude jen jeho. A to je to tvůj bratr a ne náš syn," uchechtl se. 

Kit se musel zevnitř kousnout do rtu, aby se ujistil, že tohle není sen. Ať už to, že tady zase byli spolu, nebo vůbec to, že někdo, jako Evan, miloval přímo něj a ještě byl ochotný se s ním vypořádávat s jeho životními strastmi.

Přeměřil si ho pohledem. "Víš, že sis mohl vybrat někoho lehčího? Někoho kdo nemá rozvrácenou rodinu a malýho bratra na krku a nemá problémy s alkoholem, kdo není náladový, většinu času se špatnou náladou a v depresi, někoho, jehož reflex při hádkách není ti co nejvíce ublížit-"

Evan mu zacpal pusu a zasmál se. "Prosím tě, mlč už."

Kit jeho ruku popadl za zápěstí a osvobodil tak svá ústa. "No a ne?"

"Ne," neváhal Evan. "A přestaň o sobě zas pochybovat, myslel jsem, že tohle máme už dávno za sebou."

Kit se ušklíbl. "Po tom, co jsem udělal? Všechny nejistoty opět otevřeny."

Evan protočil očima a už se zase začal po Kitovi natahovat, ale Kit se překulil na svou půlku a posadil se. Se smíchem po Evanovi začal házet jeho oblečení. "Musíme vypadnout," oznámil mu, jako by to sám nevěděl. 

Evan po něm hodil jeden kus oblečení zpátky. "Tahle je tvoje."

Kit shlédl na černou košili, která mu přistála v klíně. Úplně zapomněl, že si ji vzal na sebe, aby vypadal po těch měsících před Evanovou mámou lépe. A upřímně? Nemohl se dočkat, až se zase oblékne do nějakého ze svých x let starých triček.

Otočil se k Evanovi. "Musíme toho ještě hodně dořešit," konstatoval. "Ať opravdu víme, co od toho druhého očekávat, aby se nestalo zase nějaké nedorozumění."

"I dorozumění se dají vyřešit," odpověděl Evan s mávnutím ruky.

Kit se uchechtl. "Se mnou? To sotva. Stačilo by, abych ti něco špatně rozuměl, a pravděpodobně bych už házel nože a stěhoval se zase pryč."

Evan si odfrkl. "Jako bych tě snad nechal."

Kit si přetáhl přes hlavu košili, kterou se Evanovi včera nepovedlo rozepnout celou a Kit byl teď zase líný ji rozepínat a znovu zase zapínat. Skryl aspoň ten potutelný úsměv, který se mu na tváři objevil. 

"Měli bychom si opravdu zajít na večeři někam mezi lidi. Jinak ty naše rozhovory, kdy se budeme snažit něco vyřešit, dopadnou jak včerejší noc," dodal.

"No nevím, kdo si začal."

"Já. Já vím. Proto říkám, že musíme jít mezi lidi. Protože se znám."

Evan se začal zase smát. A Kit by v tu chvíli nejraději zastavil čas, aby jeho smích mohl poslouchat napořád. Tak moc mu tohle všechno chybělo. Tak moc, že když to teď zase konečně prožíval, zapomněl na veškeré ty pochyby, které měl kvůli tomu, co udělal. 

Když pak konečně domek opustili a vydali se zpátky, Luca jako první přivítal Evana, když se vrátili, což si Kit bral docela osobně. Pak až přišel za Kitem a začal před ním skákat s nějakým letadlem, které Kit ještě nikdy neviděl. "Dívej, dívej!" volal Luca nadšeně.

Kit se zamračil. "Tohle jsi kde našel?"

Do jejich rozhovoru se vložila paní Clarková. "Příští týden má narozeniny, ne? A nebyla jsem si jistá, jestli se mi naskytne možnost ho do té doby vidět. Tak jsem mu dala dárek už teď."

"Neměla jste mu vůbec nic kupovat," vydechl Kit. 

"To říkáš každý rok."

"A každý rok to tak taky myslím."

Paní Clarková jen mávla rukou. "Je to jen maličkost."

"Určitě ho ještě uvidíte do jeho narozenin," dodal ještě Kit. "Já... chci omezit jeho kontakt s otcem co nejvíce, takže už mu ho ani na hlídání nedávám. Takže pokaždé, co se tu objevím já, se tu nejspíše objeví i on. A já přijdu zase hned zítra." Podíval se ještě na Evana, který mu to kývnutím potvrdil. 

"Co se dá dělat," pokrčila rameny paní Clarková. "To abych mu sehnala další dárek."

A tak nastala zmatená konverzace mezi všemi čtyřmi (Evan se taky přidal a Luca jen vydával náhodné zvuky, aby všechny zmátl), kdy se Kit snažil zastavit Evanovu mámu, ať jeho bratrovi nic nekupuje. Nakonec se zdrželi více, než Kit plánoval.

"Vážně nechceš hodit?" zeptal se ho Evan u hlavních dveří, když už byl s Lucou na odchodu.

"Ten kopec ještě zvládnu sejít," uchechtl se, ale jeho úsměv zase hodně rychle zmizel. "Což nebylo myšleno jako dvojsmysl."

Evan ho se smíchem plácl. Pak už se Kit s Lucou vydali domů.

Když byli asi v půlce cesty, Kit vytočil Rosiino číslo. Už dva dny jí neodpověděl na jedinou zprávu, což Rosie až tak divné asi nepřišlo, protože Kit byl schopný odpovědět klidně až po týdnu. Teď byl ale dobrý čas na to jí odpovědět. 

"Jakou výmluvu máš pro mě tentokrát, proč mi neodpovídáš na zprávy?" zeptala se hned, jak to zvedla.

Kit se snažil zuby nehty neusmívat se jak měsíček na hnoji. "Evan. Byl jsem s Evanem," řekl popravdě.

Na druhé straně nastalo krátké ticho. "Automaticky bych ti řekla, že tahle výmluva se ti moc nepovedla, ale když jsi to vyslovil, proč se mi v hlavě objevil obraz vás dvou v mé koupelně na mé oslavě?"

Rosie si půlku své oslavy nepamatovala a Kit s ní neměl ještě příležitost pořádně mluvit, a tak nevěděla dá se říct nic. 

"V koupelně se nestalo nic v porovnání s tím, co se stalo o den později a včera," odpověděl Kit. "My... myslím, že jsme zase spolu."

Rosie jako první začala pištět, až ke Kitovi i Luca vzhlédl a začal se ptát, co se děje. "Teda nemyslím," opravil se Kit. "Jsme zase spolu."

Hned, jak se Rosie uklidnila, jako první řekla: "Tak to se musíme sejít, protože já teď nutně potřebuju vědět, od kdy chceš mít děcko."

Kit vyprskl smíchy. "Třeba Evan změnil názor, co víš?"

"Haha," odfrkla si Rosie. "To ty jsi postupně měknul. Viděla jsem to na vlastní oči."

"Nechci dítě," odpověděl Kit. "Nebo, nechci ho teď. Prostě chci být s Evanem a až Luca více vyroste, teprve budu přemýšlet nad tím, co dál. Ale beru cokoliv, dokud to bude s Evanem."

"Potřebuju detaily, kdy se stalo, žes tak změnil názor."

"Uviděl jsem Evana s Lucou. A stačilo," zasmál se. "Dělám si srandu. Všechno ti vysvětlím. Zbytek dne budu s Lucou doma, můžeš se stavit."

"Je od tebe docela troufalé, že si myslíš, že ještě nesedím na kole cestou k tobě," odpověděla Rosie a tipla hovor.

Byl to divný pocit, cítit se konečně po tolika měsících naprosto uvolněně a šťastně. A upřímně, nemohl se dočkat, až všechno rozebere se svou nejlepší kamarádkou.

Ͽ Ͼ

jelikož zítra kapitolu asi nestihnu, ŠŤASTNÉ A VESELÉ VÁM PŘEJI!!!

schválně jsem je dala dohromady před vánoci, abyste u stromečku neměli depky hehe (dělám si srandu)