Ͽ K I T Ͼ

Kit si uvědomoval, kolik bolesti způsobil. Kolik zmatku. Čím vším si museli projít, protože byl zkrátka nestabilní a neustále měnil názory a sebe. 

Nelitoval toho, co Evanovi řekl. Byla to pravda. Litoval spíše toho, že mu to řekl. Po tom, co všechno Evanovi udělal, neměl vůbec právo otevřít pusu s tím, že to chce vrátit. 

Proto byl nervózní, když seděl na střeše zapřený o své ruce a Luca mu ležel vedle něj s hlavou v jeho klíně, aby mohl sledovat oblohu. "Ten mrak vypadá jak panda!" vykřikl každou chvíli a Kit jen nepřítomně něco zamumlal v souhlas. 

Evan byl na cestě. Každou chvíli tu bude. 

A on nevěděl, co chce.

Nebo takhle - on to věděl. Nejspíš. O to šlo. Vůbec si tím nebyl jistý.

Schválně se s Lucou usadil tak, aby neviděl před motel. Nepotřeboval vidět už zdáli Evana, jak přichází, protože to by ho znervóznilo ještě víc. Byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že si ani nevšiml, když opravdu přišel. 

Luca mu totiž vyletěl z klína, vyskočil na nohy a rozběhl se k okraji střechy. Kit nejprve zpanikařil, protože vždy Lucu upozorňoval, že když budou na střeše, má se ho jen držet a hlavně neběhat, ale pak si všiml Evana. Luca se rozběhl k němu.

Tohle Kit chtěl. Nejraději by se díval každý den na Lucu, jak vbíhá Evanovi do náruče a ten ho těsně objímá s tím nejupřímnějším úsměvem na rtech. 

Svým odchodem od Evana neublížil jen jim dvou. Ublížil také Lucovi.

Zatímco Evan ještě stále Lucu objímal, vzhlédl ke Kitovi. "Ahoj," spíše zašeptal. 

Kit mu na pozdrav jen kývl. "Nech ho se nadechnout, Luco," uchechtl se.

"Tys mi neřekl, že Evan přijde!" dupl si uraženě.

Kit protočil očima. "Potřebujeme si promluvit. To se tebe vůbec netýká, takže nevidím důvod, proč bych ti to měl říkat," ušklíbl se.

Evan od sebe Lucu odtáhl a postavil se. Kit mu naznačil, ať si sedne tam, kde Kit s Lucou leželi, protože přinesl deku. Hned, jak se Evan usadil, Luca se k němu zase přitiskl.

"Dneska mluvíme asi ve třech," uchechtl se. 

Kit si s povzdechem taky sedl. "Promiň. Holka na hlídání odešla asi před hodinou, s tátou se ho bojím nechat a jsem na něj sám, takže jsem ho neměl kam-"

"Já to nemyslím ve zlém," přerušil ho Evan. "Vždyť se to trochu dotýká i Lucy, ne?"

"Co?" zeptal se zmateně Luca. Jak tak seděl Evan v tureckém sedu, Luca se posadil do jeho klína. 

Kit si zamumlal spíše pro sebe něco ve smyslu, že tohle bude na dlouho, než nasadil úsměv a podíval se na Lucu. "Říkal jsem ti, že máme s Evanem problémy. Tak je jdeme vyřešit."

"Chceš zase dávat Evanovi pusinky?" zeptal se Luca. Kit si myslel, že se v tu chvíli propadne do země. Opravdu měl použít jiné výrazy, když to Lucovi vysvětloval, a ne přistoupit na ty jeho.

Ale neměl přece jen pravdu? Kit chtěl Evanovi dávat pusinky. Chtěl zpátky všechno, co dříve měli, a mnohem víc. Takže zvedl pohled opět k Evanovi a podíval se mu zpříma do očí. "Jo," vydechl. "Doufám."

Evan sklopil hlavu, ale Kit viděl, jak se snaží zadržet ten úsměv, co se mu dral na rty. To bylo dobré znamení, že? Že?

Když se Evan zase narovnal, tvářil se už vážně. "Myslím, že včera jsme se až moc zamotávali do vlastních slov," začal. "Takže bych chtěl vědět, jak jsi přesně změnil názor. Proč. A hlavně co tedy očekáváš."

Kit zavřel oči a zakňučel. "To jsou těžký otázky."

"Já vám. A tohle těžký rozhodnutí," odpověděl Evan. Luca si začal hrát s Evanovým přívěškem, a tak Kit doufal, že od něj bude aspoň chvíli klid. 

"Tuhle tvou metodu, že bychom si o všem měli promluvit, budu vždycky nesnášet."

"Ale vždycky nám pomohla."

"Všechno jsem ti řekl včera."

"Když jsme byli oba napití? Když mi sotva přestala téct krev z nosu a Rosie nám bušila na dveře?"

"To neznamená, že jsi to neslyšel."

"Chci to slyšet znovu, Kite," řekl tiše Evan. "Jestli to všechno, co jsi řekl, byla pravda, tak to chci slyšet ještě jednou, abych si byl jistý." Odmlčel se. "A myslím, že ty to taky potřebuješ slyšet ještě jednou, aby sis byl sám jistý."

Bingo. Nikdy ho nepřestávalo překvapovat, jak moc ho Evan znal. 

Povzdechl si. "Když jsem odešel, myslel jsem, že to zvládnu. Že zvládnu být od tebe nebo tě vidět s někým jiným, s kým bys byl šťastnější. Jenže místo toho, aby to každým dnem bylo lepší, bylo to spíš naopak. Začal jsem normálně fungovat, ale moje hlava se začala naplňovat myšlenkami, proč jsem sakra odešel. Proč jsem nám to udělal."

Luca na Kita naprosto bezdůvodně vyplázl jazyk. Kit si podrážděně odfrkl, postavil se, popadl jeden z polštářů, které taky přinesl, popadl Lucu a ušel několik kroků. Položil na zem polštář, na něj posadil Lucu a natáhl se pro jeho auto kousek od něj. "Aspoň pět minut," poprosil ho Kit. "Pak klidně můžeš Evanovi skákat po hlavě."

Luca kupodivu přikývl a začal předělávat své auto na transformera nebo co to bylo. Kit se vrátil k Evanovi, posadil se o něco blíž a ztišil hlas. "Zkrátka jsi měl pravdu. Proč, když už Lucu vychovávám, bys ho nemohl vychovávat se mnou? Takové myšlenky mě napadaly. A proč bychom pak nemohli vychovávat někoho, kdo by byl náš vlastní?"

Zavrtěl hlavou. "A proč jsem tak odmítal si tě vzít, když by to znamenalo, že už tě nikdy neztratím tak jednoduše?"

V tu chvíli se už spíše ptal sám sebe, než že by Evanovi něco říkal. Znovu se na něj podíval. "Ukončil jsem to mezi námi, abys mohl žít šťastně, a nemyslel při tom na sebe. Protože jestli já chci žít šťastně, potřebuju k tomu tebe. Proto je ode mě sobecký teď po tobě něco chtít, když už ses konečně začal posouvat dál. Takže pochopím, když nebudeš chtít riskovat, že v budoucnu zase nezešílím."

Evan nepatrně přikyvoval hlavou, ale vyhýbal se jeho pohledu. "Víš, možná jsi ty čtyři měsíce potřeboval," odpověděl po chvíli. "Možná by sis to jinak neuvědomil, my bychom se stále pokoušeli o to, aby fungovalo něco, co nešlo dohromady, a pak by to mohlo dopadnout mnohem hůř."

Kit se uchechtl. "I tohle podle mě dopadlo hrozně."

"Jo," připustil. "Bylo to dost těžký."

Kit zavrtěl hlavou. "Já se vůbec divím, že jsi ochotný tady se mnou něco řešit. Vždyť jsem ti musel tak moc ublížit."

Evan se uchechtl a konečně se na Kita podíval. "Vždycky jsem měl rád hádanky. A ty jsi od počátku ta největší. Prostě jeden velkej rébus plný slepých uliček, u kterého se naštvu, když mi nejde rozluštit, ale stejně se k němu nakonec vrátím a zkouším to znovu. I když vím, že se na konec nikdy nedostanu."

"Jsi ale blízko," zamumlal Kit. "A možná je ten rébus připraven, abys ho dořešil."

Ten úsměv, který se Evanovi v tu chvíli objevil na tváři, skoro stál za všechny ty slzy, které Kit za poslední čtyři měsíce vybrečel. Evan v tu chvíli už neváhal, naklonil se ke Kitovi, chytil jeho tvář do dlaní a spojil jejich rty. 

Kit zavřel oči. Vnímal Evanovy doteky jako snad nikdy předtím, a nakonec mu přestal polibky oplácet. Když se Evan začal zmateně odtahovat, Kitovi jen vytryskly slzy do očí a zase si ho k sobě přitáhl do objetí. "Já si tě tak moc nezasloužím," zamumlal mu do ramene. "Vždyť už mi dáváš tak sto padesátou šanci. Měl jsi to už dávno vzdát."

"Nechci," odpověděl Evan. "Nevím, jak ti to zkrátka vysvětlit, ale prostě nechci."

Kit se zasmál. Takhle vypadalo štěstí. Držel ho právě v náruči. 

Hned na to ucítil, jak mu na chodidlo vjelo Lucovo auto. V další sekundě se už jeho malý brácha prodíral mezi jejich propletená těla a snažil se do jejich objetí připojit. Evan se neubránil úsměvu, zatímco se odtáhl, aby Lucovi udělal místo.

Luca se ale nejprve podíval na Kita. "Proč brečíš?" zeptal se.

Kit jen zavrtěl hlavou. Evan shlédl na Lucu. "Myslím, že je šťastný."

"Vypadá smutně," nesouhlasil Luca a Kit s Evanem se rozesmáli. 

Evan měl pravdu, Kit byl šťastný. Byl šťastný při pohledu na Lucu v Evanově náruči a nemohl se dočkat, až zase tento obraz uvidí každý den. Nevážil si dostatečně toho, co měl předtím, a přísahal si, že stejnou chybu už neudělá. Alespoň ne tak spontánně, ze dne na den.

Chvíli zase potrvá, než se dostanou tam, kde byli, to si Kit uvědomoval. Vykopal mezi nimi až moc velkou díru na to, aby ji zakopali jedním rozhovorem. Uklidňoval se ale tím, že zahrabat takovou díru bylo vždy lehčí, než ji vytvořit. Možná už bude navždy znát, že tam někdy byla, ale i s tím se dalo žít. 

Kit se od nich odtáhl. Luca se opět usadil do Evanova klína a Kit si otřel očí. "Budu potřebovat tak pět pracovních dnů, abych se vzpamatoval a tohle zpracoval."

Evan pokrčil rameny. "Máš je mít. Nikam nespěcháme."

Kit mu bezeslovně naznačil rty, že ho miluje. Evan mu stejným způsobem odpověděl zpátky. Luca toho už dneska viděl dost, nemuseli si před ním ještě vyznávat lásku.

Kývl na svého bratra. "Tak a teď mu můžeš skákat po hlavě, protože já si potřebuju zajít pro kapesníky."

A Luca jako slušně vychované dítě poslechl. V dalším okamžiku se už hlasitě smál a otravoval Evana všemi možnými způsoby. 

Kit si šel do pokoje pro kapesník. A i když ho neustále svíral ten divný pocit, že je něco špatně, že si tohle zkrátka nezaslouží, snažil se uvolnit se. Kdyby to Evan nechtěl, měl obrovskou příležitost to teď všechno ukončit. Oznámit Kitovi, že už takhle nemůže dál pokračovat.

Místo toho ale přišel na střechu, aby to napravili. A konečně se tak stalo.

Ͽ Ͼ

vidíte??? jsem ten nejhodnější člověk na světě. a to jste mi nevěřili.