Ͽ K I T Ͼ

Kit hleděl na Thomasovo telefonní číslo a odhodlával se ho vytočit.

Nechtěl s ním mluvit. Ne, když byl ještě v tom stavu, v jakém byl. Celou noc nespal, slzy mu tekly tak dlouho, dokud nedošly, a rozmýšlel se, jestli má opravdu udělat to, co ho napadlo.

Bylo to ale pro Evana to nejlepší. Nemohli spolu být. A tak Thomasovo číslo vytočil.

Bylo osm hodin ráno a knihkupectví otevíralo v devět. Kit ale zkrátka na směnu nemohl. Potřeboval zmizet z Evanova domu, dokud bude ve škole.

Thomas to zvedl celkem brzy, očividně rozespalý. "Strejdo?"

"To jsem já," oznámil Kit. Volal z telefonu knihkupectví, protože on sám rozhodně Thomasovo číslo uložené neměl. "Potřebuju, abys za mě dneska zaskočil."

"Mám školu," odbyl ho Thomas.

"Tvůj strýc říkal, že když budu potřebovat zaskočit, mám volat tobě." Kit si nevěřil, konkrétněji nevěřil svému hlasu. Byl psychicky i fyzicky naprosto vyčerpaný a to neubylo ani dvacet čtyři hodin od toho, co se s Evanem pohádali.

"Mám školu," zopakoval důrazněji.

Kit si povzdechl. "Thomasi, prosím," zaškemral.

Nastalo ticho. Kit si už téměř myslel, že se jim hovor přerušil. Nakonec se Thomas tiše ozval. "Stalo se něco?"

"Jo," odpověděl Kit, "ale to není tvoje věc. Jen vážně potřebuju, abys za mě zaskočil."

Buď Thomas i přes hovor poznal, že Kit opravdu není v pořádku, nebo to bylo tím, jak byl rozespalý, ale nakonec přikývl. "Okay. Klíče mám."

"Děkuju," řekl Kit naprosto upřímně. Bez dalšího slova zavěsil.

Rozhlédl se po místnosti. Chtěl si stopnout, chtěl odejít, ale jeho nohy ho neposlouchaly. Oči měl červené od breku, vlasy rozcuchané a vypadal jak troska. Jeho hlava se neustále vracela ke včerejšímu večeru, kdy Evanovi byl schopný říct tolik ošklivých slov, že přemýšlel, jestli ho vůbec miloval tolik, jak si myslel.

Tohle by totiž člověk nebyl nikdy schopen říct někomu, koho miluje. Jen Kit ano.

Chtěl zmizet ještě dřív, než se Thomas objeví, opravdu jo. Taky ale nečekal, že se v knihkupectví objeví už o půl deváté.

Vesele si to za doprovodu pískání nakráčel do knihkupectví. Jakmile zahlédl Kita, zastavil se a už skoro něco neuvěřitelně pitomého řekl, když uviděl i stav, v jakém Kit byl.

"Co se sakra stalo?" zeptal se.

Kit se až v tu chvíli vzpamatoval. Otřel si oči, posbíral si své věci a byl připraven odejít, když ho Thomas ještě zastavil. "Co se stalo? Takhle nemůžeš nikam jít, proboha."

Kit ho odstrčil. "Nech mě být."

Thomas ho ale opět popadl za loket. "Kam jdeš? Domů? Vždyť vypadáš, že sotva stojíš, hodím tě domů."

"Já už tam nebydlím," sykl, když se snažil vymanit se z jeho sevření. V tu chvíli se mu ale zatočila hlava, a tak si rychle dřepl. Thomas byl očividně naprosto zmatený.

"Řekni mi, co se sakra děje," naléhal na něj.

A Kit mu to tedy řekl. Neřekl mu toho moc, jen že se s Evanem pohádali. Ošklivě. A že volno potřebuje proto, aby si sbalil všechny věci a zmizel z toho domu.

"To nezní, jako byste se jen pohádali," řekl Thomas, když Kit domluvil.

"Ne. Ale zrovna s tebou to rozebírat fakt nebudu," odsekl.

Thomas se vyhoupl na nohy. Do té doby seděl na zemi vedle Kita. Natáhl k němu ruku. "Mám auto," nabídl. "Pomůžu ti, jestli to opravdu myslíš vážně."

Kit si odfrkl a odvrátil od něj pohled. Jeho první myšlenkou bylo, že nepřicházelo v úvahu, aby mu Thomas pomáhal. Pak si ale uvědomil, jak se vůbec plánoval vystěhovat za jedno dopoledne, když sám auto neměl?

Opět k němu vzhlédl. "Proč se najednou chováš... normálně?"

"Viděl ses?" nakrčil obočí. "Vypadáš jak na pokraji smrti. Zas nejsem takovej hajzl, abych tě v tomhle stavu nechal. Evana? To bych možná jo. Ale s tebou mám minulost."

To byla věta, kvůli které by měl odmítnout. Přesto ale přijal Thomasovu ruku a ten ho vyhoupl na nohy.

"Co obchod?"

"Nech to na mně. Vyřeším to se strejdou."

Tak se stalo, že mu Thomas pomohl se vystěhovat z Evanova domu.

Skoro spolu za celou tu dobu nepromluvili. Evanova máma byla po noční a spala, a tak stejně museli být potichu. Kit si nesbalil úplně vše, ale snažil se co nejvíc. Jako první bral Lucovy věci. Pak až svoje. Když už odcházel s poslední taškou, zastavil se ve dveřích ložnice.

Thomas se zastavil taky. Pak vzal Kitovi onu poslední tašku z rukou a zašeptal: "Klidně si dej na čas." A odešel.

Kit zůstal v ložnici stát. Jeho oči se začaly znovu naplňovat slzami. Co to sakra dělal? Pořád si namlouval, že to dělá pro Evana, což ano, dělal. Jedinkrát ale nepomyslel na to, co to udělá s ním.

Evan byl pro něj ten nejdůležitější člověk na světě. Jak zvládne být bez něho? Zrovna on, se svými psychickými problémy?

Rozhlédl se po ložnici. Na komodě uviděl snad tu jedinou normální společnou fotku, co měli. Byla z minulého léta, kdy byli poprvé na krátké dovolené u moře. Fotku samozřejmě fotil Evan a i když se Kit naprosto fotit nechtěl, ta fotka vyšla opravdu hezky.

Došel k ní. Vzal jí do ruky a chvíli si ji prohlížel. Pak se otočil na patě bez toho, aby ji položil zpátky, a vyšel z ložnice pryč.

Thomas mu ještě pomohl přenést věci na pokoj v motelu. Otec se ho neptal, co dělají, možná si jich ani nevšiml. Pak Kit Thomasovi poděkoval a teoreticky mu zavřel dveře před nosem.

Otočil se. Přelétl pohledem všechny jeho věci a postel, na které za poslední půl rok spal dohromady tak třikrát, protože jeho novým domovem byl Evanův dům. A teď byl zpátky.

V tu chvíli to na něj asi poprvé pořádně dopadlo. Zalapal po dechu, udělal dva kroky dozadu a sjel po dveřích na zem. Přišlo mu, že se v tu chvíli rozpadl na několik kousíčků. Cítil se téměř jako tehdy, když uviděl Evana s Adamem, jak se líbají v Leguánovi po tom, co ho pustili z léčebny. Byl v tom jen jediný rozdíl - tentokrát to bylo mnohem horší.

Neustále si připomínal, že to jednou přejde. Že to, co cítí teď, bude každým dnem slábnout, že za pár týdnů už ani nebude vědět, že měl zlomené srdce.

Zlomil si ho sám. A až se Evan vrátí domů, zlomí ho i jemu.

Bylo to ale to jediné řešení, které viděl, i když to teď tak bolelo. Kit nebyl pro Evana ten správný člověk pro celý život. Neměl cíle jako on. Vždyť než poznal Evana, myslel si, že se nedožije dospělosti.

V tu chvíli ucítil první bodnutí u srdce. Kdyby nepotkal Evana, nejspíš by tady opravdu nebyl. Ten kluk ho doslova zachránil, i když si to možná Evan ani plně neuvědomoval.

Jeho oči opouštěly potoky slz a chvílemi měl problém až popadnout dech. Uvědomoval si, že jediné, co by mu v tu chvíli mohlo pomoct, byl Evan. Objal by ho, utišoval a nakonec by ho uklidnil. Teď to ale způsobovalo jen to, že brečel ještě více. Že se ztrácel ještě více.

Odešel od Evana, od toho nejdůležitějšího člověka v jeho životě. Ale musel to udělat.

Nejistě se postavil na nohy, Mohlo uběhnout tak patnáct minut. Vytáhl telefon, napsal tátovi na recepci, jestli by se mohl stavit pro Lucu, a vyšel z pokoje ven. Přešel chodbu do bytu jeho táty a zamířil si to k vitríně v obýváku.

Vzal první flašku, která mu padla pod ruku.

Musel se napít. Musel zapomenout na tu šílenou, bolest, alespoň na chvíli.

Vrátil se k sobě. Láhev otevřel. A bez toho, aby alespoň počkal na odpověď svého otce, jestli se pro Lucu opravdu staví, začal pít. Neloknul si jednou, ani dvakrát. Jakmile se jeho rty poprvé dotkly chladného skla, vypil skoro půlku lahve, než se zase oddělily.

Musel se ztřískat. To bylo jeho řešení.

Už i tohle by mu mělo naznačit, že jeho řešení nebyla zrovna nejlepší. Přesto pil dál.

Ještě, než úplně nad sebou ztratil kontrolu, bloknul Evanovo číslo.

Ͽ Ͼ

chudík můj 😩