Ͽ E V A N Ͼ

Evanovi trvalo několik hodin, než se vzpamatoval po prvotním šoku.

Nečekal, že by Kit takto odešel. Ano, byl to přesně jeho styl, ale ani ve snu ho nenapadlo, že by to udělal právě teď. Vždyť se jen naprosto dohádali a k žádnému závěru nedošli.

Možná právě proto. Nebyl tady ani závěr, ke kterému mohli dojít, aby oba byli spokojení. A tak si Kit udělal závěr vlastní.

Když se Evan složil, jeho máma přiběhla do pokoje celá zděšená. Klečel na zemi, hlavu schovanou v dlaních a nemohl zastavit ty proudy slz, které se mu valily z očí. Dobrých dvacet minut jí nebyl schopný říct, co se stalo. Jakmile jí to ale řekl, sama byla v šoku. Evan nevěděl, z čeho víc - jestli z toho, že Kit s ním nikdy neplánoval založit rodinu nebo že takhle i s Lucou odešel.

Pak ji z ložnice odehnal. Potřeboval být sám, vzpamatovat se.

Uběhlo několik hodin a on se stále nevzpamatoval.

Neustále dokola vytáčel Kitovo číslo, i když si ho zablokoval. Psal mu zprávy, i když mu nedocházely. Dělal to naprosto nepřítomně, zatímco se snažil nemyslet na to, jak moc ho to bolí.

Druhý den ráno nešel do školy. Probudil se po pár hodinovém spánku a nasedl do auta, vydal se ale do knihkupectví, kde Kit pracoval.

Přece to takhle nemohli skončit.

Do knihkupectví vtrhl dvě minuty po deváté, což byl čas, kdy se otevíralo. Musel vypadat jako postrach ulice, měl tak opuchlou tvář od breku, až mu připadalo, že se toho přece nikde nemůže zbavit. Ať ale Kit vidí, co s ním udělal.

Za pokladnou ale seděl Thomas. Evan se zastavil a Thomas k němu zvedl pohled. Zamračil se. "Zaskakuju za něj. A celý týden asi budu," řekl.

On něco ví, pomyslel si Evan.

"Proboha, ty taky vypadáš naprosto strašně," poznamenal Thomas.

Evan zpozorněl. "Tys ho viděl?"

"Nevím, co se mezi vámi stalo, jen že jste se škaredě pohádali. Byl tady, když jsem ho přijel zaskočit včera. Jen jsem mu pomohl, protože vypadal, jako by nebyl schopný ani chodit. Nic víc."

Evan cítil vztek. Cítil ho, protože přímo Thomas byl s Kitem v jeho nejzranitelnější fázi. Byl ale tak unavený, že to nemohl dát najevo.

"Je v motelu?" zeptal se pouze.

"Nechoď za ním," zavrtěl hlavou Thomas.

Evan zatnul pěsti. "Za prvé, nevíš, proč jsme se pohádali. Za druhé, nenechám si zrovna od tebe říkat, co mám s Kitem dělat."

"Ať už jste se pohádali o čemkoliv, jak tomu pomůžeš, když tam půjdeš? Pravděpodobně to bylo něco vážnýho, když ho to donutilo se vystěhovat po tolika letech. Je to pár hodin od toho, co se to stalo, takže už vidím, že byste se zase jen dohádali, ještě když Kit udělal takhle velký rozhodnutí. Ber to jako radu od nepřítele, ale já bych počkal, až se oba alespoň trochu uklidníte a vychladnete. Ať uvažujete racionálně a ne v afektu."

Něco na tom bylo, to musel Evan uznat. Na druhou stranu mu ale přišlo, že mu dochází čas. Že když to nenapraví co nejdřív, už nebude mít šanci nikdy. Neměl tušení, jestli se z tohoto Kit vzpamatuje za několik měsíců nebo za týden, protože se zase přesvědčí o tom, že zkrátka opět zůstal sám. Že takhle to má být.

Nemá. Evan si nedokázal najednou představit život bez něj.

"Když ses nás snažil neustále tak rozdělit, proč se najednou chováš jako člověk?" přeměřil si ho Evan pohledem. Nevěřil mu ani nos mezi očima.

"Protože jsem viděl Kita na vlastní oči. Ten kluk je momentálně rozbitej. A ať se ti to líbí nebo ne, taky jsem s ním něco zažil a není mi ukradenej," odpověděl nepříjemným tónem. "A já nevím, co jsi mu do prdele udělal, ale je na tom fakt špatně."

Evan se uchechtl. To bylo to první, co ho napadlo. "Myslíš, že bych ho takhle naháněl, zatímco se mi vyhýbá, kdybych já udělal něco jemu? Jak jsi říkal, nevíš, o co šlo, tak nedělej závěry. Nešlo tady o to, že on udělal něco mně nebo já jemu. Jen se to Kit rozhodl řešit extrémním způsobem. A jestli je na tom fakt špatně, o důvod víc, abych za ním šel."

Evan se otočil k odchodu, jelikož už nemohl Thomase vystát. Ten ale ještě neskončil. "Jestli je Kit přesvědčenej, že se zachoval správně, myslím, že mu zrovna nepomůžeš, když se tam objevíš."

Nezastavil se. Pokračoval v chůzi a rozrazil hlavní vchod knihkupectví.

Sedl do auta a položil ruce na volant. V tu chvíli si všiml, jak se třese.

Vzal svůj telefon a i když za posledních dvanáct hodin nevytočil nikoho jiného než Kita, tentokrát vytočil Rosie. Zvedla to téměř okamžitě.

"Ahoj!" pozdravila ho z vesela. "Co potřebuješ?"

Evanovy oči se naplnily slzami. Nic nevěděla, to mu bylo hned jasné. "Můžeš prosím zkontrolovat Kita?" zeptal se roztřeseným hlasem. "Je v motelu. Strašně se o něj bojím."

Nastalo krátké ticho. "Co se stalo?"

Evanovy ta slova nejprve nešla z úst. Nebyl připravený je říct. Ale Rosie čekala. "Odešel," řekl tiše. "Sbalil si věci a během dne byl pryč."

"Co se sakra stalo?!" zopakovala, tentokrát ale naprosto překvapeně.

"Běž ho prosím zkontrolovat," ignoroval nejprve její otázku. "Nevím, jestli je nejlepší nápad, abych se u něj objevil já, i když mi přijde, že nemáme nic dořešený. Možná ti něco řekne a když ne, já ti to pak povím. Jen to nechci řešit po telefonu."

"Jasně," neváhala s odpovědí Rosie. "Hned za ním vyrazím. Jen..." odmlčela se. "Jsi ty v pořádku?" zeptala se nakonec tiše.

Byl v pořádku, když seděl v autě, třásl se, za poslední dva dny snad nebyla hodina, kdy by nebrečel, a přes to neustále myslel na Kita? "Ne," odpověděl upřímně. "Nejsem. Ale to Kit určitě víc."

"Stavím se pak za tebou, můžu? Až se ujistím, že je Kit v pořádku a nebude mít šílené nápady."

Evan to Rosie nechtěl udělat. Nechtěl, aby se musela vypořádávat se dvěma zlomenými srdci, která si to udělala navzájem. Ale možná by uvítal, kdyby si o tom mohl s někým promluvit. "Jen když bude Kit v pořádku," řekl nakonec. "Jinak s ním buď tak dlouho, jak jen bude potřeba. Prosím."

"Jasně." Slyšel, jak se usmála. "To jsi celý ty ale, fakt. Samotného tě to bolí, ale i tak se nejprve chceš ujistit, že je Kit v pořádku."

Její slova mu akorát nahrnula do očí více slz. "No jo, nepřestane pro mě být tím nejdůležitějším člověkem jen tak ze dne na den."

"Definitivně přijdu dneska i za tebou, protože se mi ani trochu nelíbí, proč zníš, jako by mezi vámi byl naprostý konec. A Kit mi určitě nic neřekne."

"Odstěhoval se. A je tvrdohlavý. Já se bojím, že už se mi to nepovede napravit," zašeptal, až se divil, že ho Rosie slyšela.

"Buď připravena, že budu zabíjet, jestli zjistím, že jste se pohádali nad nějakou kravinou," odpověděla. "Beru kolo a jedu za ním. Drž se. Myslím to vážně."

Evan přikývl, i když to Rosie vidět nemohla, a zavěsil. Opřel se o sedačku v autě a snažil se soutředit na svůj dech, aby se uklidnil, aby se mu tolik netřepaly ruce. Pak se natáhl k sedadlu spolujezdce a otevřel přihrádku, aby si vytáhl kapesník.

Kromě kapesníků v ní bylo i pár Kitových věcí. Jeho oblíbené žvýkačky, kterých si za poslední dobu nakoupil snad trilion, aby zahnal chuť na cigaretu pokaždé, co byl s ním nebo s Lucou. Taky tam měl sluneční brýle. Přívěšek na klíče, který mi Evan kdysi dal, ale mu se rozbil a tak už ho dále na klíčích mít nemohl.

Nejprve ho napadlo to prostě vyhodit. Mísilo se v něm několik emocí, ale vztek byl nejsilnější. Vztek, že to takhle ukončil. Že to takhle vzdal.

Takhle to Evan ale nechtěl, a tak si jen vzal své kapesníky, aby si mohl osušit oči. Byl přesvědčený, že nebude trvat dlouho a Kit zase vesele bude sedět na oné sedačce spolujezdce. Že to nějak vyřeší.

V jednom měl Kit pravdu. Byl náročný člověk, bylo kolikrát unavující být v jeho přítomnosti. Často ho musel Evan držet nad vodou. Kit ale nedokázal pochopit, že to dělá Evan rád. Že si na to zvykl, zvykl si na to, být tu pro něj. Že se přesně do takového Kita zamiloval.

Zamiloval se do člověka, co neváhal to mezi nimi utnout. Do jisté míry si za to mohl sám.

Po patnácti minutách na parkovišti se rozhodl vyjet zpátky domů. Nepřicházelo v úvahu, že by jel do školy. Měl v plánu zase jen sedět na posteli a snažit se zmenšit tu bolest, kterou cítil.

Když konečně zaujal tuto pozici na posteli, položil vedle sebe telefon, protože netrpělivě vyčkával na nějaké nové zprávy od Rosie. Ať už o Kitovi nebo o tom, že je na cestě k němu. Mezitím opravdu nedokázal dělat nic jiného, než koukat na bílou zeď.

Pak se jeho telefon konečně rozezněl.

Nestihl ani promluvit, Rosie ho hned předběhla. "Neděs se, prosím tě, ale Kit je v nemocnici. Zase to přehnal s pitím."

Evan si opravdu v tu chvíli přál, aby raději dostal infarkt nebo něco podobného. Cokoliv by bylo lepší než to, co v tu chvíli prožíval.

Ͽ Ͼ

vy teď tolik komentujete a mně to dělá takovou radost! 🥰 víte co, třeba to drama dělám jen proto, aby bylo více komentářu 🤣 (pls, neberte mě vážně) (ale ano, komenty mě neuvěřitelně motivují psát a proto jsou teď kapitoly zase každý den na úkor mého vzdělání haha) 🥲