Ͽ E V A N Ͼ

Nemohl uvěřit tomu, co mu Rosie právě zavolala. 

Samozřejmě neváhal. Popadl klíče od auta a i když ono hřiště nebylo tak daleko od jeho domu (párkrát tam byli s Lucou), potřeboval tam být co nejrychleji. 

Celou cestu se rozhlížel po ulicích, jestli náhodou někde neuvidí malé zmatené dítě, ale takové štěstí zase neměl. Už z dálky viděl, že Rosie s Kitem teprve také na hřiště dojíždí. Než zaparkoval u krajnice a vystoupil, Kit už se slzami v očích křičel na svého otce a vzteky s ním cloumal ze strany na stranu. 

Evan se k nim rozběhl ve chvíli, kdy Kit začal do jeho otce surově strkat, až spadl na zem. Popadl ho za paži, aby mu zabránil mu udělat cokoliv jiného, a Kit se hned snažil z jeho sevření uvolnit. 

Otočil se na Evana. "Nech mě být! Vždyť si to zaslouží!" 

Evan ten jeho pohled poznal hned. Ne jen ten pohled, ale všechny ty emoce, kterými si v tu chvíli procházel. A tak místo toho, aby na něj křičel zpátky, že tímto ničemu nepomůže a nepříjemně ho držel, přitáhl si ho do objetí.

Kit se nebránil. Zabořil hlavu Evanovi do hrudi, zatímco křečovitě svíral jeho triko. Párkrát Evana jemně bouchl pěstí, zatímco brečel.

Evan mu dal pár sekund. Ale nemohli ztrácet čas. "Uklidni se," zašeptal tak, aby to slyšel jenom on. Rosie zatím pomáhala Kitovu otci na nohy. "Musíme začít hledat. Bude někde blízko."

"Co když sám neodešel? Co když-" začal Kit, ale Evan ho přerušil.

"Nemysli na to. Bude někde tady."

Pustil ho. Kit si rukávem otřel oči a začal přikyvovat. 

Za nimi zaskřípěly brzdy dalšího auta a vyskákali z něj dva lidi, které Evan neznal. Kluk a dívka. Oba se rozběhli ke Kitovi.

"Máte něco?" zeptal se kluk. Kit jen zavrtěl hlavou.

"Teď jsme přijeli," odpověděl. 

Rosie se přidala do jejich kroužku. "Vicky už je taky na cestě, tak my dvě půjdeme směrem k centru," oznámila jim a podívala se na ty dva cizince. "Co kdybyste šli směrem k jezeru? Víte kudy?" zeptala se. Nejspíš věděla, o koho jde. Pak kývla na Evana s Kitem."Vy jděte směrem k tobě," řekla Evanovi. "Myslím, že tam je nejpravděpodobnější, že bude, protože je to směr, který přece jen zná nejlépe."

Všichni souhlasně přikývli. Ještě než se rozešli, ten cizí kluk přešel ke Kitovi a chytil ho za rameno. "Najdeme ho," řekl. "Nebude daleko."

"Díky, Henry," zamumlal Kit. To ale Evanovi nepomohlo v tom, aby věděl, o koho jde. Pak zvedl Kit hlavu. "Dáme si dvacet minut. Pak volám policii," oznámil jim.

Až pak se všichni vydali svým směrem. Evan nevěděl, jestli byl nejlepší nápad, aby šel zrovna s Kitem, ale stejně - na jejich osobní záležitosti teď nebyl čas. Navíc, možná to Rosie udělala naschvál, protože věděla, že Evan zná Kita nejlíp. Bude vědět, jak se zachovat na jakékoliv Kitovo chování. 

Rozběhli se směrem k parku, který vedl k Evanovu domu.

"Rozhlížel jsem se cestou sem kolem silnice a nic. Park je pravděpodobnější," odpověděl Evan Kitovi, když se ho zeptal, jestli by někdo neměl jít po chodníku. 

Kit váhavě přikývl. "Tak se rozdělíme tady," zamumlal. "Běž tudy," ukázal doleva, "a já půjde tady," řekl a ukázal na cestu před sebou.

Evan udělal dva kroky a ještě se zastavil. "Budeš v pohodě?" zeptal se.

"Snad jo," vydechl Kit a bez dalších slov se vydal svou cestou.

Evan tedy také neváhal a rozběhl se směrem, který mu Kit nakázal. Volal Lucovo jméno, ale nedostávalo se mu žádné odpovědi. Celou dobu slyšel Kita a i na něj až na místa viděl, což ho také do jisté míry uklidňovalo. 

Poslední týdny byl na něj naštvaný za to, že spal s Thomasem. V tu chvíli ale na všechno úplně zapomněl. 

"Luco!" zavolal. Jako ozvěnu uslyšel i Kitův hlas, jak volá jméno svého bratra. Hlas se mu ale zlomil a když se Evan podíval jeho směrem, najednou ho neviděl. 

Nakrčil obočí a sešel z cesty na trávník. Před ním bylo několik keřů, které mu bránily ve výhledu, a tak až přišel blíž, uviděl, že Kit dřepí s hlavou schovanou. 

Rozběhl se k němu. "Kite..." vydechl, když k němu doběhl. 

Kit zvedl pohled. "Není tady," řekl mezi vzlyky. "Sakra, on tady nikde není. Ztratil se."

Evan si k němu dřepl, nestihl ještě nic udělat a Kit už mu padl do náruče. Málem neudržel rovnováhu, a tak si musel kleknout. Přitiskl Kita k sobě, ei když se v něm mísilo několik různých emocí. 

Kit ho potřeboval. Nemohl ho odstrčit kvůli něčemu, co uzavřeli před více než měsícem.

"Najdeme ho," řekl Evan, protože nic jiného nemohl Kitovi nabídnout. "Naděje umírá poslední, ne?"

Kit jednou rukou opět držel Evanovo triko, jako by mu šlo o život, kdyby se pustil, a Evan ucítil, jak jeho stisk ještě zesílil. "Když jde o mě, žádná naděje ani neexistuje, protože život mi očividně naznačuje, ať se pokusím o sebevraždu podruhé."

Evan zavřel oči, zatímco mu srdce snad doslova poskočilo. "Nemluv tak," zašeptal Evan. "Prosím, nemluv tak."

"Já už nemůžu," vydechl Kit. "Jestli ho nenajdeme..." větu nedokončil. 

Když Evanovo oko opustila první slza, zabořil obličej do Kitových vlasů a dal mu tak lehký polibek. Nezvládl se zastavit. Když byl Kit na dně, vždy měl rád, když mu Evan dával lehké polibky do vlasů nebo na tvář. "Můžeš," ujistil ho Evan. "Kvůli Lucovi."

Kit se od něj mírně odtáhl. "Nespal jsem s Thomasem. Nezasloužíš si takovou lež, když se i přes to všechno chováš ke mně takhle."

Evan nebyl překvapený. Hluboko v duši tušil, že by to mohl být jen Kitův výmysl, ale nechtěl na to vsázet. A teď... neměl čas to nijak řešit. Každou sekundou, co se tady dávali do pořádku, mohl být Luca dál a dál. 

"Okay," vydal ze sebe nakonec Evan. "Teď to ale nemůžeme řešit. Musíme pokračovat."

Kit přikývl. "Já vím," vydechl.

Tentokrát se už nerozdělili a nevzdálili se od sebe na více jak deset metrů. Ten park zase tak velký nebyl, a tak si to mohli dovolit. 

Když se blížili ke konci, stále bez pozitivních zpráv, Evanovi se v kapse rozezněl telefon. Hned, jak to Kit uslyšel, rozběhl se k němu.

Evan ho rychle vytáhl, ale byla to jen jeho máma. S povzdechem hovor přijal, připraven jí říct, co se děje, protože nejspíše už přijela z práce. "Mami-"

"Evane, Luca je u nás," přerušila ho. "A je úplně sám."

Evanovi se rozšířily zorničky, jako by si snad něčeho šňupl. "Luca je u nás," vydechl, aby to Kit taky slyšel, čímž způsobil, že se mu málem podlomila kolena.

"Díky bože," řekl zpátky do telefonu. "Za chvíli jsme tam," oznámil mámě. "Neuvěříš, co se stalo. Vezmi ho dovnitř."

"Jasně, už si hraje v obýváku," odpověděla máma zmateně. "Děje se něco?"

"Všechno ti vysvětlím, až přijdeme. Zatím," rozloučil se a hovor tipl. Kit už psal zprávu ostatním. 

"Jasně, že se vydal k tobě," řekl hned, jak radostnou novinu odepsal. "Má tě snad raději jak mě. Nejspíš si zhruba pamatoval cestu z dob, kdy jsme s ním na to hřiště chodili."

Evan se uchechtl. Nevěděl, co na to říct. Nevěděl, co dělat, protože si nebyl ani jistý, co v tu chvíli cítí. Doteď pociťoval neuvěřitelný strach o Lucu, který se lusknutím prstů přeměnil na neuvěřitelnou úlevu.

Kit udělal pár kroků a posadil se na lavičku. "Hned půjdeme, já se jen potřebuju vzpamatovat."

Evan se tiše posadil vedle něj. Luca už byl v bezpečí s jeho mámou, a tak nebylo potřeba nikam moc spěchat. 

"Tohle byla ta nejhorší třičtvrtě hodina mého života," vydechl Kit.

Evan už mu málem přehodil ruku kolem ramen, ale zastavil se. Nemohl přece. Luca se už našel a tak neměl jako výmluvu, aby se Kita dotékal, ani jeho uklidňování.

Kit se k němu otočil. "Děkuju, že jsi tak rychle přijel. A že jsi mě zastavil od toho, abych zabil tátu. A že si opět věděl, jak mě alespoň trochu uklidnit."

"Můžeš mezi námi přetrhat úplně všechno, ale stále budu ten, kdo tě zná nejlíp," odpověděl Evan troufale.

Kit přitakal. "Já vím.," řekl tiše.

"A teď mi sakra vysvětlil, proč jsi mi lhal o Thomasovi, protože to byla snad ještě větší bolest, než když jsi odešel."

"Asi mě tak dobře neznáš, když si na tohle nedokážeš odpovědět sám," uchechtl se Kit. "Obranný mód. Nevěděl jsem, jak z té situace vybruslit, tak jsem tě ranil. Jako vždycky."

Evan si povzdechl. "Někdy je to s tebou fakt těžký."

"Tak ještě že už tě to nebude nadále otravovat."

Evan k němu natočil hlavu. "Já neřekl, že mě to otravuje."

Kit si začal hrát s vlastními prsty, a tak Evan poznal, že je nervózní. Měli by jít. Měli by raději ukončit tuhle konverzaci a jít za Lucou. A už otevřel pusu, aby to navrhl, když ho Kit přerušil.

"Chápeš, proč jsem to udělal, ne?"

"Tu myšlenku za tím? Jo. Ale ještě jsem nedošel do fáze, kdy bych se s tím smířil a ocenil to."

"Tak doufám, že tam dojdeš co nejdřív," odpověděl tiše Kit. I přes to Evan slyšel v jeho hlase zaváhání.

"A ty?" zeptal se Evan. "Dojdeš do fáze, kdy se s naším koncem smíříš?"

Kit s odpovědí dlouho váhal a Evan si tak moc přál, aby mu lépe viděl do obličeje, aby mohl přečíst každou emoci, která mu proběhne očima. "Víš, jak bylo pro mě těžké se ti otevřít," začal opatrně po chvíli. "Takže pochybuju, že se mi to někdy povede s někým jiným. Takže jestli ti mám odpovědět upřímně, asi ne."

"A když se tě zeptám, proč to tedy nedáme do pořádku, odpověď bude i tak záporná, že?"

Kit přikývl. "Nejprve musíš dojít do toho bodu, abys mě pochopil. Pak budeš mít jiný názor. Já nejsem člověk na celý život."

Evan ho chtěl chytit za ruku. Chtěl ho obejmout, políbit, ale Kit by ho od sebe jen odstrčil a stál si za svým. Tohle nikam nevedlo. Přesto ale nemohl tu touhu jen tak ututlat. 

"Když si tedy konečně přiznám, že je mezi námi nenávratně konec," odmlčel se, "můžu tě alespoň naposledy políbit?"

Kit si nejprve povzdechl a odvrátil pohled. V další sekundě se ale otočil zpátky a spojil jejich rty. 

Tentokrát to nebyl unáhlený polibek, ze kterého se Kit ihned vyvlekl. Tentokrát se líbali s plným vědomím a souhlasem toho druhého, a tak toho také pořádně využili. 

Kitovy rty do těch jeho vždycky zapadaly jako ta nejhezčí skládačka a s tímto na mysli opustila Evanovo oko první slza. Tohle bylo už doopravdy definitivní. Naposledy tyto dílky skládačky zapadly do sebe před tím, než se definitivně rozbijí.

Kdyby nebyli na veřejnosti, kdo ví, až kam by to zašlo. Evan se ale nakonec odtrhl, aby popadl dech, a i když se chtěl ke Kitovým rtům vrátit, ten už se odtáhl a postavil se. Nervózně se dal do chůze.

Evan se tedy taky postavil, jenže uplynulé sekundy způsobily akorát to, že se chtěl dotékat Kita ještě více. A tak ho ještě zastavil, chytil jeho obličej do dlaní a opřel jejich čela o sebe. Se zavřenýma očima, které stejně neustále opouštěly slzy, začal vrtět hlavou. "Já nechci," zašeptal. "Já nechci."

Kit ho chytil za obě zápěstí a Evan už čekal, jak ho od sebe odtáhne, ale nestalo se tak. "Proč tohle furt děláme," zašeptal Kit. "Vždyť už se rozcházíme tak na počtvrtý."

"Protože vždy, když se vidíme, to vypadá, že máme naději," odpověděl Evan. "Jenže ty jsi strašně tvrdohlavý."

"Až budeš někdy šťastně ženatý a po hlavě ti budou skákat tři haranti, ještě mi poděkuješ," odpověděl Kit. 

Evan ještě jednou překonal ty poslední centimetry a ještě jednou ho políbil. Jinak neodpovídal. Nezbývalo mu nic jiného, než se s tím konečně smířit.

A když se tak konečně začalo dít, nevěděl, že ta pouhá třičtvrtě hodina, kdy se Luca, který byl pro Kita skoro jak vlastní syn, ztratil, v Kitovi něčím pohnula. 

Ͽ Ͼ

heh. ještě pár kapitol vás budu trápit.