Ͽ E V A N Ͼ

Dlouho neviděl Kita ani Lucu. Snad měsíc a půl. A rozhodně nečekal, že když jednoho z nich zase uvidí, že to první bude Luca.

Byla to náhoda. Evanovi začínala škola až polední přednáškou, a tak se rozhodl jet do knihovny, aby se podíval po nějakých knihách pro jeho závěrečnou práci. Když vystoupil z auta, před jeho autem šel zástup dětí ze školky.

Samozřejmě ho ani nenapadlo dívat se, jestli mezi nimi není Luca. Hlavu měl plnou knih, které měl v plánu najít v knihovně a šmátral v kapsách po klíčích, které už nevědomky stihl někam hodit dřív, než auto zamknul.

"Evan!" vypískl pak dětský hlas. A když se otočil, běžel k němu malý Luca s batohem ve tvaru žáby na zádech. Ten batoh mu Evan koupil ke třetím narozeninám.

Luca mu objal nohy a držel se ho jako klíště, zatímco vychovatelky po něm pokřikovaly. Jedna vyběhla zpoza Evanova auta a když ho uviděla, uklidnila se. Evan hned poznal, že je to ta, co flirtovala s Kitem. 

"V pohodě," poukázal na ni, vzal Lucu za paže a donutil ho, ať ho pustí. Pak si k němu dřepl. "Ahoj, prcku," pozdravil ho s úsměvem. Vypadal naprosto vyrovnaně, ale uvnitř cítil, jak se mu derou slzy na povrch. Luca mu tak moc chyběl a jak to tak vypadalo, on jemu také. "Nesmíš se takhle oddělovat od ostatních přece."

Luca se zamračil. Pak se mu začaly chvět rty. A v dalším okamžiku se rozbrečel. Začal se po Evanovi natahovat a zakňoural: "Kit neumí stavět super garáže, já si chci hrát s tebou."

Evan vzhlédl k vychovatelkám, které nevypadaly zrovna trpělivě. Ale co měl dělat? Luca ho neviděl skoro dva měsíce a Evan by řekl, že jejich pouto nebylo úplně k zahození. A teď mu tady brečel v náruči. 

"Shhh," snažil se ho uklidnit. "Musíš jít s ostatními dál."

Luca začal vrtět hlavou. 

"Ujede nám autobus," upozornila je nevrle starší z učitelek. Evan se snažil od sebe Lucu odtáhnout, ale ten se držel jako klíště.

"Vůbec se nechce pustit," podíval se na ni omluvně. Nechtěl ho zase až úplným násilím od sebe odtrhávat.

"My ale musíme jít," odpověděla. Wow, to by Evan vážně nečekal.

Postavil se (s Lucou v náruči). Podíval se na mladší z vychovatelek. "Nemohli byste ho se mnou nechat?" zeptal se troufale.

Nevěděl, jestli jim Kit už dávno nedal vědět, že se pro Lucu bude stavovat jen on sám nebo jeho otec. Nevěděl, jestli bylo vůbec možné, aby ho tak s ním nechali. Ale zkusil to.

Vychovatelka jemně zavrtěla hlavou. "Potřebovali bychom souhlas jeho otce nebo bratra, minimálně."

Kit měl jeho číslo bloknuto. A tak když Evan vytáhl telefon, vytočil jeho otce. 

Ten se na nic neptal, nic nezpochybňoval. Ani se nedivil, proč mu Evan volal nebo proč mu Luca brečí v náruči a nechce se ho pustit. Do dvou minut tak měli vyřešeno.

Jenže Luca se ho nechtěl pustit ani ve chvíli, kdy školka byla pryč. Evan ani neměl v autě už podsedák, protože mu byl k ničemu, bez kterého stejně Lucu vzít autem nemohl. A tak byl zaseknutý na parkovišti před knihovnou s bratrem svého bývalého přítele a nevěděl, co dělat.

Kitovo knihkupectví nebylo od knihovny zas tak daleko, ale tam ho vzít taky nemohl. Kit pracoval, nemohl tam mít malé dítě.

A tak stál dalších deset minut s Lucou v náruči na parkovišti a snažil se přijít na to, co dál. Když ho nic nenapadlo, přece jen se vydal do onoho knihkupectví.

Hned s prvním krokem mu začalo bít srdce rychleji, protože to znamenalo, že uvidí taky Kita. Byly to skoro dva měsíce od jejich rozchodu a i když se Evan stále necítil nejlíp, dokázal už alespoň normálně fungovat. Neměl tušení, jak na něj dolehne, když ho uvidí. 

Luca už alespoň přestal brečet, a tak se s ním Evan snažil udržet konverzaci. "Tak jak ses měl, zatímco jsme se neviděli?" zeptal se. 

Luca si ručičkama dřel ubrečené oči, a tak ho Evan musel zastavit. "Chybíš mi ty a teta," zakňučel.

Evan měl v tu chvíli jasno, že i když už se o něco posunul z těch nejhorších chvil po jejich rozchodu, teď zase udělá pár kroků zpátky. 

Před knihkupectvím se zastavil a několikrát se zhluboka nadechl. Pak popadl kliku a stále s Lucou v náruči vešel dovnitř. 

Sotva dovnitř vešli, Luca se mu konečně začal vzpouzet a chtěl poprvé od incidentu na parkovišti na své vlastní nohy. Nejspíš už s Kitem párkrát v obchodě byl a poznával to tam.

Eva věděl, kde je pokladna, ale přes regály nešla ještě vidět. Luca je ale ohlásil mnohem dřív, než mohli Kita vidět a on je. 

Rozběhl se směrem k pokladně a rozkřičel se: "Našel jsem Evana! Našel jsem Evana!"

Kromě jich viděl Evan v obchodě zatím jen jednoho zákazníka. A doufal, že i ten brzo odejde.

Když vyšel zpoza posledního regálu a uviděl Kita, Luca už hopsal kolem Kita. "Našel jsem Evana!"

Kit k němu zvedl pohled. A Evanovi se nikdy nestalo, aby viděl tak jasně, že se něčí pohled změnil na čistou bolest.

"Má být ve školce," řekl Kit nejistým hlasem jako první. 

"Já vím," odpověděl Evan. "Narazil jsem na jeho družinu a nechtěl mě pustit. Což bys věděl, kdybys neměl bloknuté mé číslo."

Luca těkal pohledem mezi oběma, asi ho překvapoval jejich tón hlasu.

Kit k němu shlédl. Pak se podíval zpátky na Evana. "Nemůžu ho mít tady v práci."

Evan neměl sedačku v autě. Pěšky jeho dům taky nebyl nejblíž. I tak to z něj vypadlo. "Můžu ho vzít k sobě, když se pro něj pak stavíš."

Jako první se Kit plácl do čela. Evan hned věděl proč. Luca se znovu rozkřičel. "Já chci za Evanem!"

Evan nervózně přešlápl. Kit taky nic neříkal. Nastalo mezi nimi trapné ticho.

Nakonec si povzdechl. "Rozešli jsme se relativně v dobrém, ne? Proč se nemůžeme normálně bavit."

Kit odvrátil pohled. "Budu ti vděčný, kdybys ho vzal k sobě, jestli máš čas. Odpoledne bych se pro něj stavil."

A tak Evan bez dalších slov s Lucou zase odešel. Kit už nic dalšího totiž neřekl.

Museli jet domů tedy autobusem. Dopoledne si hráli. Pak Evan Lucovi uvařil oběd. Odpoledne si zase společně hráli a Evan si ten čas po dlouhé době s Lucou upřímně užil. Nechtěl, aby to jen tak skončilo. 

Kit zazvonil o půl čtvrté. Evan schválně ještě nechal Lucu v obýváku s hračkami, které ještě někde dříve vyhrabal. Když tedy Kit vstoupil do chodby, byli sami.

"Kde je?" zeptal se Kit.

"V obýváku," odpověděl Evan, ale nehnul se. Kit k němu zvedl pohled. 

"A dojdeš pro něj?"

Evan stáhl rty do úzké linky. "Dlouho jsme se neviděli," řekl místo odpovědi. "Jak se máš?"

Kit si strčil ruce do kapes od kalhot. Podíval se mu hluboko do očí a Evanovi jeho pohled připomněl časy, kdy se poznali. Kdy na něj koukal vždy jako na cizince. "Jak myslíš?"

Evan sklopil pohled. Nevydržel se na něj dívat. "Promiň. To byla pitomá otázka."

"V pohodě," odvětil Kit. "Aspoň se snažíš. Já nedokážu ani to."

Z obýváku se ozval neurčitý zvuk a Evan na Lucu nahlédl. Ten si ale v klidu dál hrál s atrapou traktoru. Obrátil se zpátky ke Kitovi připraven promluvit, když ho ale něco přerušilo.

Konkrétněji Kitovy rty. Přitiskl je na ty Evanovy a chytil jeho tvář do dlaní. Přitiskl se k němu celým svým tělem. 

A sotva se Evan vzpamatoval, sotva jeho dlaně vklouzly na Kitův útlý pas a jeho rty začaly polibek opětovat, Kit se odtrhl tak prudce, jako nikdy. Zalapal po dechu, zavřel oči a zašeptal: "Do prdele."

Rychlým krokem vlétl do kuchyně, přešel jí až do obýváku a popadl Lucu. 

"Zpomal," snažil se ho uklidnit Evan. Kit jen zavrtěl hlavou. "Kite-"

"Tohle byla chyba, jasný?" přerušil ho a otočil se k němu, pohled měl ale ukotvený na zemi. "Dost lakomá chyba. Promiň. Nevím, co dělám." Podíval se na něj. "Tak moc mi chybíš," zašeptal. 

Evanovo srdce snad vynechalo několik úderů. "Tak můžeme-"

"Nemůžeme, Evane," přerušil ho Kit. "Tohle je ta oběť, kterou musíme teď vydržet, protože v dlouhým běhu uvidíš, že to tak bylo lepší. Maraton se mnou bys prohrál."

Evan věděl, že má pravdu. Věděl, proč to dělal. Stále to ale přehlížel, protože poslední dva měsíce byly ty nejhorší v jeho životě a klidně by to s Kitem lusknutím prstů zase napravil. Tady a teď. 

"Já ti nikdy nechtěl ublížit," pokračoval Kit. "Ale tentokrát musím a věř mi, že to pro mě není ani trochu snadný. A je mi jasný, že ti to Rosie už nejspíš tlumočila, ale chci, abys to slyšel i ode mě. Ty tři roky s tebou byly ty nejlepší v mým životě. A doufám, že i přes tohle všechno nebudeš zpochybňovat, jak moc tě miluju, protože moc dobře víš, jak je pro mě těžký se někomu otevřít. Ty jsi byl ten jediný člověk a vždycky budeš. Ale nezbývá nám nic jiného."

Kitovy stékaly po tvářích slzy a Luca v jeho náruči naprosto nechápal, co se děje. Zmateně těkal pohledem mezi oběma. 

"Slyšíš se?" zeptal se ho Evan. "Jestli je to všechno pravda, my to ještě můžeme-"

"Spal jsem s Thomasem," vystřelil na něj Kit. Nebo tak to alespoň Evanovi připadalo. Že na něj vystřelil a trefil ho přímo do srdce. "Spal jsem s ním ten den, co mi pomohl se odsud vystěhovat, protože jsem chtěl na to zapomenout. Takže mi řekni, můžeme to ještě napravit?"

Evan ho sledoval s otevřenou pusou. Čekal snad vše, ale tohle ne. A byl to Kit, nevěděl, jestli mu může tohle věřit, ale v tu chvíli mu to věřil celým svým srdcem. Zavrtěl hlavou. "Jdi pryč," zašeptal.

Kit si skousl ret a přikývl. V dalších sekundách už byl pryč. 

Evan se musel posadit. Čekal, že udělá pár kroků zpět, nečekal ale, že se vrátí snad o polovinu cesty, kterou už ušel. Zase se mu spustily slzy. Zase skoro nevěděl, jak se dýchá.

To Kit za hlavními dveřmi ale taky ne, protože si uvědomoval, jak moc teď musel Evanovi svou lží ublížit, ale doufal, že to byl konečně ten poslední podnět k tomu, aby se konečně posunul dál.

Ͽ Ͼ

....jep, koukala jsem na než jsem tě poznala a brečela. možná to trochu ovlivnilo to, co jsem tady vymyslela haha